Z Fiňany na El Serbal

6.11.2023

Je pět hodin odpoledne, rychlý podzimní večer se neúprosně blíží a já konečně vystupuji na nádraží daleko za Fiňanou. U nás ve střední Evropě už bývá touhle dobou tma, ale zde je ještě stále světlo. Oproti loňskému roku je zde však výrazně chladněji a to jsem stále v pouštní krajině Andalusijského údolí a ne nahoře v horách. Je víc než jasné, že na Refugi na Polardě to nemám šanci v nějaký rozumný čas stihnout, cestou vzhůru na vrcholy hor by se však měla nacházet nějaká rekreační oblast El Sarbal. Pokud dnes dojdu aspoň tam, tak budu spokojen. Je to 13,2km a 569m vzhůru a dle map trasa zabere téměř 5 hodin, věřím však, že to zvládnu pod 4.

Opouštím nádraží a prvních 6 kilometrů šlapu obklopen olivovými sady. Výhledy zatím žádné, docela nuda. Nefotím, páč není co. Do půl hodiny procházím Fiňanou, podle které se jmenuje dva kilometry vzdálené nádraží. I za tou však má cesta pokračuje převážně olivovým sady, až mne přivede k první větší silnici, kterou muím přejít. Jsem poněkud zmaten a nevím, kudy dále. Musím jít na úplně opačnou stranu, než mě vedou mapy, abych nalezl podchod a za ním správnou stezku, která otevřenou krajinou míří do Abruceny, za kterou už se zvedají hory.

K večeru přicházím do Abruceny, kde je nějaký zdroj tekoucí vody, a tak si doplňuji jednu lahev a sundávám z ní etiketu, abych vědel, která lahev je naplňena zakoupenou vodou, která je bezpečně pitná a která je naplněna ze zdroje neznámého původu a bude lepší ji přefiltrovat nebo převařit. Mezitím jako by někdo zhasnul. Rázem je tma. Je 7 hodin a do nově vytyčeného cíle to mám jen necelé 4km. Do hodiny jsem tam! Tak určitě...

Procházím spletitým labytintem úzých uliček, ve kterých bych se bez mapy asi rázem ztratil, až se konečně ocitnu za městem. Náhle nevím, kudy jít (#fucup č.13). Zkouším jednu zarostlou stezku, ale ta se mi nezdá a záhy se opět vracím. Jdu jinou cesotu níže, ale i ta je špatně. K tomu na mne z temnoty zírají děsivě svítící oči na jednom nedalekém stromě. Asi kočka. Možná sova. Snad ne démon.

Vracím se na zarostlou stezku výše, načež mne přivede na něčí políčko. Ne, tudy jisto jistě ne. Otočka a návrat dolů. Nakonec objevuji úzkou sotva viditelnou stezku křovinami přes potok. Zdolávám ji a rozvalinami za svitu čelovky pokračuji dále. Všude kolem štěkající psi mne celkem děsí a mám pocit, že je dráždí zrovinka mé světlo v kopcích. Docela paranoia, ale nemohu se toho pocitu zbavit.

Co mne čeká na dalších dvou kilometrech je otřesné. Jdu po jasně viditelné stezce, ale jak záhy zjistím, jdu špatně. Mapy mne vedou do kopce strmě vzhůru po neexistující stezce. (#fuckup č.14) Kdykoli něco jako stezku najdu, zjistím, že jdu špatně. Skutečná pěšina zde není žádná. Nikde ani značka, mužík nebo sloupek. Prostě jen vzhůru přes vysokou trávu, křoviny, kamení a skaliska. Když opět na něco jako stezku narazím, zase jdu špatně. Nakonec se nějak naslepo sápu vzhůru až na hřeben. Je až s podivem, že se takto na slepo více méně držím stezky v mapách.

Mám toho dost, klidně bych přespal i zde. Svah je však tak strmý, že nemám šanci. Stromy pro zavěšení hamaky tady taky nerostou. Pouze křoviny, trnité drny a kamení. Fouká silný ledový vítr. Tady nemůžu zůstat. Musím dále.

Je tma a pod sebou vidím osvícené bílé zdi městského labyrintu, který jsem před nějakým časem opustil. Je to nádhera. Ani nevím proč si to nevyfotím. Jsem až příliš unaven a zaneprázdněn hledáním stezky na strmém svahu. Nakonec už ani neřeším, kde jsem a kozími stezkami vystoupám na hřeben. Že bych se tudy po dokončení treku chtěl vracet a opět bloudit na vlak, který jezdí jednou denně, to se říct nedá.

Je půl deváté, když narazím na širokou lesní cestu. Po té šlapu další půl hodiny, když konečně narazím na El Sarbal, kde se nachází velký bílý dům. Ten je však zavřený a všechny vchody jsou zamčené. Níže se nachází obrovská plošina s lavičkami, stoly a grilem. Fouká zde opravdu ledový vítr. Hledám si lavičku co nejdále v závětří a zde si z batohu a dry saku dělám malou zídku, aby na mě nefoukalo ani z druhé strany. Když lezu do spacáku, prsty nohou i rukou mám promrzlé, že s nimi sotva hýbu (#fukup č.15). Nemůžu absolutně usnout, zapařený rozdrážděný rozkrok způsobený kalhotami a tempem, které jsem v tom chladném počasí nasadil, pálí jako nikdy. Když se otočím na bok, mrzne mi prdel. Nejhůře jsou na tom zmrzlá chodidla.

Ve čtyři ráno mne ze spacáku vyhání potřeba močit. Lezu ven, mrzne. Tohle jsem zde loni v tuhle roční dobu nezažíval. Tehdy bylo krásně teploučko. Zkouším si sundat ponožky, že se mi chodidla ve spacáku spíše zahřejou. U promrzlých dlaní to fungovalo. Sundal jsem rukavice a rázem mi bylo lépe. U noh je to přesně naopak. O půl hodiny později si oblékám nepromokavé ponožky a na ty zpátky hrubé zimní fusekle, které mi před tím byly prd platné. Konečně teploučku. Konečně usínám.

AndalusiaTrail - Den 1. →

←Trable v Granadě