AndalusiaTrail - Den 1.

Vzhůru do hor

7.11.2023

Budík mne budí, když se mi spí nejlépe. Pětkrát jej odsouvám. Před osmou už jsem konečně vzhůru. Ve spacáku je příjemně teploučko, nos trčící z něj ven však prozrazuje, že mi mimo vyhřátý kokon bude pořádná kosa. Nechce se mi ven ani trošku, ale nemůžu zde zůstat po celý den ležet.

Lezu ven a pomalu se balím. Přijde mi, že mám batoh větší než včera a mám co dělat, abych tam všechno narval. V devět jsem konečně sbalen a vydávám se na cestu. Vypadá to, že ten nejhorší úsek mám bezpečně za sebou. Dále kráčím po nezvykle široké hliněné lesní cestě. Doslova dálnice táhnoucí se řídkým borovicovým lesem. Jet tudy proti sobě dva náklaďáky, jistě se sobě navzájem bez problému vyhnou a ještě zůstane místo pro cyklisty na obou stranách lesní cesty.

Po kilometru a půl přicházím na křižovatku, kde se GR142 Alpujarra Trail spojuje s GR240 Sendero Sulyar, kterou jsem kráčel loni. Vím, jak vyprahlá je tato část hor a jak jsem si loni naběhl, když jsem počítal s horskými prameny a strouhami, které pak chyběly. Vím, že někde tady byl na dlouho poslední pramen. Odhaduji, že ho najdu na druhou stranu, než mám namířeno, ale jistý si tím nejsem. V mapách.cz nic nevidím, a tak si jeho název vyhledám v zápisu z loňského roku a zadám ho do google map. Můj odhad byl zcela správný. Musím na chvíli opustit svůj směr a vrátit se. Není to však příliš daleko, jen kilometr zpátky do mírného kopečka.

Uběhne jen pár minut a přicházím na místo. Voda teče doslova čůrkem. Natahuji přes vodu přiložené prkno a na to stavím lahev. Než se naplní, bude nějakou dobu trvat, a tak si sedám vedle na lavičku a jdu si uvařit vločky a kávu na snídani. Vytahuji svůj toaks a krabičku s vařičem, otevírám ji a nemohu uvěřit vlastním očím. Vařič je rozebraný na součástky (#fuckup č.16). Co to má do prdele být? Tohle se přece nemohlo vytřepat samo. Že by letištní kontrola? Nic jiného mne nenapadá. Beru jednotlivé kousky a snažím se je sešroubovat manikůrnímu nůžkami. Jistě, nožíkem by to šlo lépe, ale ten mi včera zabavila policie. Nakonec se mi však podaří vařič opět složit a sešroubovat dohromady.

Konečně si mohu uvařit tolik vytouženou kávu. Dnes zkouším nový způsob přípravy. Drip pytlíky jsou jistě skvělá věc, ale poněkud neekologická a co s těmi špinavými filtry s papírovými oušky po jejich použití? Tahat je sebou a špinit si batoh? Zakopat do země? Na tuto cestu jsem si pořídil závěsné jemné černé sítko, které se vleze tak akorát pod plynovou kartuši, přitom se dá snadno rozložit a zavěsit na okraje hrníčku a po použití jej stačí otřepat a opláchnout. Upevňuji tedy filtr nad hrneček, přidávám pořádnou nálož kávy a přelévám horkou vodou. Ještě sušené mléko a skvělá káva je na světě.

Během snídaně beru do rukou sešit a sepisuji svůj deník. Je to úplně poprvé, co to řeším takto. Vždy jsem jej sepisoval až zpětně na základě vzpomínek s několika měsíčním zpožděním rovnou na web. Celkem se do toho ponořím a místo nakonec opouštím až o hodinu později. Vzhledem k tomu, že se pramen skrýval na stinném a neskutečně chladném místě, mám pořádně promrzlé prsty. Sebou si odnáším asi 4l vody, snad bude až k dalšímu zdroji stačit.

Vracím se po GR240 a zaráží mne, jak moc to zde nepoznávám. Zatímco loni na téhle straně rostly stromy obalené stále ještě zeleným listím, dnes už zde vládne podzim a žlutě zbarvené koruny stromů lemující některé úseky cesty jsou částečně bez listí. Zatímco do Rakous letos podzim dorazil s asi dvou měsíčním zpožděním, zde dorazil nezvykle brzy. Oproti loňskému roku je také o poznání chladněji. Jsem celkem rád za mikinu, dlouhé kalhoty a rukavice, které s sebou běžně nenosím. Letos mi přijdou opravdu vhod.

Zanedlouho kráčím místy, která poznávám. Když jsem tudy kráčel loni. Byl večer, zapadalo slunce a nějaký Španělák na mne roztahoval ruce a cosi radostně volal. Když zjistil, že nemluvím španělsky, skočil vyděšeně do auta a ujel. Dnes zde jsou jen lesáci a zprávci národního parku. Zatím si mne nevšímají. Zatím.

Procházím kolem a užívám si slunečného dne. Obloha je modrá a bez mráčku. Slunce září, že by však bylo teplo, to se říct úplně nedá. Větry, jež vanou, jsou chladné velice. V porovnání s loňským podzimem je zde opravdu zima. Celkem se děsím představy, že strávím tři dvy na hřebeni ve výšce 3000-3500 metrů pokrytém sněhem. To bude teprve klepna.

Během krátké chvíle přicházím k rozcestníku, kde se GR240 a GR142 opět rozdělují. Jedna prudce stoupá úzkou pěšinou do lesů, druhá se v podobě široké silnice táhne rovně v před. Přijet můj vlak včera ráno či dopoledne, snažím se po GR240 dostat k Refugi Vivac Peňon de la Polarda a zde přespat. Mezití se situace však změnila a stejně tak i mé plány. Jednak má dnes v noci mrznou a mínus čtyři stupně jsou limitní teplota mého spacáku, takže chci noc strávit v teple této útulny. Po GR240 to je však pouze 7km a to je sakra málo. Co tam pak budu dělat celý den. Navíc jsem upustil od plánu jít tuto část Alujarra Trailu znova. Začátek mi nepřijde tak záživný a nehodlám noc a den trávit na nádraží, než přijede ten jeden vlak, který tudy jednou za den projíždí. Místo toho hodlám po dokončení mého okruhu pokračovat do Ohanec a na Canjár, odkud jezdí autobus do Almerie a pak dále do Málagy či Granady. Ten jezdí už v brzkých ranních hodinách, a tak mám velkou šanci stihnout večerní letadlo do Vídně. V Canjáyru se dá navíc i levně ubytovat, takže si mohu dát jednodenní výlet na lehko do míst, kde dnes Alpujarra trail opustím a vydám se po Transnevadě vzhůru na vytouženou útulnu. Takový je plán, uvidím, co z něj nakonec vzejde.

Po asi půl hodině mne dohání auto správců národního parku, zpomalují a stahují okénko. No paráda, to mi ještě chybělo. Čekám další buzeraci uvědomělých můžů zákona, kteří mne zastavují a začínají s výslechem (#fuckup č.17).

"Kam jdete?" "Refugi de Polarda." "Ale Sendero Sylyar jste přešel. To jste měl zahnout," ukazují zpátky směrem, ze kterého jsem přišel. "Vím, tu trasu jsem šel loni. Nyní jdu vlastní cestou." "Budete na útulně jen jednu noc?"

"Ano." "Určitě?"

"Ano." "Delší zdržování se na útulnách je zakázáno, víte to? "Nevím." "Jednu noc, dýle ne!"

"Dobře." "Přijdeme to zkontrolovat."

"OK"

"Kam máte namířeno dále?"

Snažím se vybavit jméno průsmyku, ale nemůžu si vzpomenout. Nakonec říkám že jdu na Pico de Mulhacén a poté do Lanjarónu, načež je mi důležitě opravena výslovnost a pořána šťastná cesta. Děkuji, ale v duchu si myslím, že taková buzerace snad ani nemusela být.

Pokračuji v cestě a využívám slunečného počasí, abych vyzkoušel, jak funguje má nová solární nabíječka. Když konečně přijdu na to, jak s ní zacházet, jsem za ni rád. Nejprve však dlouho lamentuji, co jsem si to zase koupil za zhovadilost. Když však vidím, jak rychle nabíjí při přímém vystavení slunci, musím uznat, že koupě této nabíječky byla fakt dobrá investice. Anker je zkrátka v tomhle směru zárukou kvality.

Je po poledni a já stále pokračuji ve své toulavé cestě, dokud mne hlad a rozdrážedný rozkrok nezastaví. Chce to sundat kalhoty a nasadit lehké kraťasy. Činim tak a hed je mi lépe, s jídlem však chci ještě počkat. O další půl hodinu později přicházím ke strouze, která se nenachází ani v mapách. To se hodí, aspoň nemusím plýtvat se zásobami vody. Vařím si pene bolonese, píšu poznámky z cesty a vychuznávám si kafe. Mezitím se mi dobíjí telefon na 100%. Zázrak, tohle jsem opravdu u soláru nečekal.

Pokračuji dále stále po široké prašné silnici táhnoucí se po svahu hor. Připomíná mi to docela loňskou GR240 od řeky Arroyo del Palancón po městečko Capileira a dále. Po obou stranách mám les a tu a tam obdbobný výhled. O další půl hodinu později přicházím na křižovatku, kde chci stezku GR142 opustit a začít konečně stoupat na Refugi Vivac Peňon de la Polarda. Od toho mne však odrazuje cedule varující mne před probíhajícím lovem. Je však psána španělsky a z google překladu si nejsem jistý, zda se zde nemám pohybovat pouze 12.11. od 8:00-16:00, zda se zde nemám pohybovat z důvodu stále probíhajícího lovu až do 12.11. od 8:00 do 16:00 nebo zda právě čas od 8:00 do 16:00 je jediný čas, kdy je zde pohyb povolen (#fuckup č. 18). Nevím, zda to riskovat, a tak čekám do čtyř a až po té opatrně vyrážím na cestu. Na klobouk si natahuji červený šátek a přes batoh přehazuji červenou košili, ať jsem dobře vidět a poslouchaje nahlas audioknihu zaklínáče, ať jsou slyšet také nějaké hlasy, stoupám vzhůru. Je ticho a pravděpodobně jsem zde sám. Lesy mám jen pro sebe. Fouká stále chladnější vítr, šeří se a začíná být pořádná kosa. Nemám za sebou ani 20km a jsem vyřízen. Nebaví mne to a celkem se děsím cesty přes hřeben. Přijel jsem zde za teplým počasím a ne mrznout. Po dvou dnech tady mám pořádnou rýmu a věčně promrzlé prsty na rukou i na nohou. V kombinaci s mým počátečním nachlazením se mi to nakonec může pořádně vymstít.

Šlapu si tak v klidu vzhůru, když tu najednou z ničeho nic odstřelí přední přezka z hrudního popruhu mého batohu (#fuckup č.19). Prostě z ničeho nic a je pryč. U zbrusu nového Ospreje je to opravdu překvapující. Hledám ji a když ji konečně najdu, tak ji nějak provizorně přidělávám zpátky, ale není to kdo ví co.

Stoupám dále po Transnevadě a najednou se dostávám do míst, která letmo poznávám. Ano, právě tudy jsem loni na večer stoupal k té samé Refugi, tenkrát však za tmy. Dnes se šeří, slunce se sklání k obzoru a obloha se barví do růžova. Jsem zde tak o hodinu dříve než loni. Co nevidět jsem na rozcestí pod chatou. Transnevada, po které jsem odsud loni kráčel, se táhne dál podél hřebene a kříží se zde s GR240 stoupající níže. Odsud vzhůru se táhne cesta k tolik vytoužené útulně na Polardě.

Se zapadajícím sluncem v zádech stoupám vzhůru. Není to žádný krpál, ale pro dnešek mám opravdu dost. Během léta jsem moc nechodil a šplhal spíše po ferratách, na tohle už nejsem zvyklý. Navíc jsem se od loňského roku pořádně vyžral. Mám 107 kg a dalších 20kg na zádech. Ano, 20kg! Zásoby není kde dokupovat a vody je zde také málo. Mám s sebou sušené jídlo raději rovnou na 8 dní plus něco málo, kdyby nebyla voda na vaření cestou. Myslím, že na další takový hike, kde musím tahat tolik jídla, se pěkně dlouho nevydám.

Se slunce západem otevírám dveře kamenné chaty na hřebeni. Stejně jako loni právě tou dobou začíná nejvíce fučet ledový vítr. Vstupuji dovnitř a amatérsky si opravduji batoh, a tak se opět ke slovu dostane špagát roky nošený v lékárničce. K večeři si dělám pikantní Tikka Masala. Jsem profouklý a promrzlý. Opravdu potřebuji zahřát. Celkem vhod mi přijde i zásoba dřeva, kterou naleznu za dvířky venku. Není zde však žádné roští, chrastí ani nic jiného na podpal. Les je daleko a v té zimě se mi tam nechce. Nakonec naházím kůru, suché jehličí a menší klacíky pod hromadu polen a zkouším rozdělat oheň. Nakonec to chytně a veškerý dým se místo komínem ven valí dovnitř do uzavřené místnosti. Aha, už chápu, proč to tady bylo tak moc cítit kouřem, už když jsem vešel. Komín je v hajzlu (#fuckup č.20). Hasím to, ale stejně už je tady jako v udírně. Otevřenými dveřmi se to tady moc vyvětrat nedaří a z pobytu v chatě mne palí oči, nos i ústa. Venku však fuká silný vítr a mrzne. Co teď? Jít mrznout, nebo riskovat otravu oxidem uhličitým? Jsem tak zmrzlý, že nakonec zůstávám v zadýmené chatě. U ohně z kamen zadýmených místnostech už jsem spal, tohle je ovšem jiný extrém. Vzhledem k tomu, že se mi rozjel zip u spacáku (#fuckup č.21) však nemám moc na výběr. To je mi zase jednou výlet. Nestačilo těch fuckupů už?

20,3km 956m↑ 124m↓

Andalusia Trail - Den 2. →

← Z Fiňany na El Serbal