AndalusiaTrail - Den 2.

Den na GR240

8.11.2023

Ani nevím, zda jsem dnes v noci spal. Přijde mi, že vůbec. Oči mne pálí, nos mám ucpaný a dýchám jen ústy, jak bylo ve světnici nadýmeno. Jak se tak převaluji, dochází mi, že ani nevím, kolk je hodin, když z temné místnosti nevidím ven. Třeba už je dávno světlo. Hledám telefon a koukám na čas. Jsou 4 ráno. Ne, teď ještě opravdu venku není světlo a jen tak nenastane. I přesto lezu ze spacáku a jdu se ven vymočit. Je tepleji, než bych čekal. Dokonce je tepleji, než bylo včera večer. Kupodivu ani nefouká. To bych opravdu nečekal. Vracím se do štiplavě zavánějící místnosti a do šesti se jdu převalovat dále.

Zdá se mi sen. Obloha je krásně modrá, svítí na ni hřejivé slunce a je nádherný letní den. Má slečna leží na pláži opřená o lokty v písku a já si lehám do teplé vody omývající břehy moře. Je to nádhera a neskutečný relax. Přesně v ten moment mi zvoní budík. Právě tehdy, kdy se mi nejlépe spalo. Právě tehdy, když už jsem konečně skutečně spal.

Jdu kouknout ven, tam je však stále tma. Nastavuji si budík na 6:30 a jdu si znova lehnout. Budík si však dává voraz a jeksi nezvoní. Budím se tak až v 7:10, ale klidně bych spal dále. To si však nemůžu dovolit, tak bych se nikam neposunul. Musím vyrazit na cestu. Balím si tak svůj spací koutek, zametám po sobě podlahu a za svitu čelovky se rozhlížím, zda jsem zde nic nenechal. Není zde nic. S čistým svědomím tak opouštím stěny útulny a vyrážím vstříct dalšímu dni v horách.

Po kamenité pěšině scházím zpět na křižovatku, kde jsem se loni na půl dne rozloučil s GR240 a v touze po lepších výhledech vyrazil po téměř hřebenové Transnevadě. Dnes pro změnu plánuji hřeben opustit a držet se nepoznané části trasy, ať vím, o co jsem loni přišel. Jsem rád, že vyrážím opět v ranních hodinách a právě odsud. Je to jako cestovat v čase a změnit staré rozhodnutí. Smutně pohlédnu na téměř hřebenovou Trans Nevadu a pouštím se po stejně široké silnici dále. Abych pravdu řekl, nevidím rozdíl. Stejně jako Transnevada i GR240 je vedena další kilometry po široké rovné silnici táhnoucí se lesy s občasnými výhledy na okolní hory. Neříkám, že jsou lepší a netvrdím ani, že jsou horší. Nehodnotím. Obě jsou zkrátka jiné.

Cesta z velké části schází dolů, pak zase stoupá. Mít lehčí batoh a být stejně vyspaný jako loni, jistě to ženu i stejným tempem. Místo toho mne pálí oči, uši, nos i hrdlo a je mi zle od žaludku (#fuckup č.22). Do kopců dýchám jako kuřák a mám co dělat, abych se nepozvracel. Cestou zápolím se svou solární nabíječkou a snažím se ji všemožně nastavovat slunci, ale zkoušejte něco takového, když se cesta klikatí a slunce je každou chvíli jinde. Široká cesta se táhne borovými lesy a záhy mne přivede do míst, kde bych měl přejít na úzkou stezku, která mne dovede na další širokou silnici. Takových přechodů mne dle map dnes čeká více. Zajímavé řešení. Tento úsek mi také svým provedením připomíná téměř celou loňskou stezku táhnoucí se na jižní straně hor, která byla pohodlnější a na výhledy bohatší, než severní svahy. Jak si také v mapách všimnu až dnes, cestou se nachází ještě jedna Refugi, které jsem si loni nevšiml. Není přímo na trase, ale velká zacházka to k ní nebude. Teoreticky jsem loni klidně mohl jít tudy a zde zastavit, jaký by pak však byl důvod mé letošní návštěvy, že ano?

Tento úsek po úzké pěšině je nečekaně dobře viditelný a značený. Zatímco jiné úseky mimo široké cesty byly sotva vidět a já na nich bloudil a ztrácel čas hledáním stezky, tahle je pravým opakem toho, než s čím jsem počítal. Před sebou mám jasně viditelnou pěšinu táhnoucí se vysokou slámovitou trávou a borovými lesy pravidelně značenou kůly či značkami na stromech a kamenech. Nebloudím jako loni, prostě pohodlně pluji po pěšině, která mne přivede k horské strouze. Ideální místo pro snídani a doplnění zásob vody.

Je před desátou a dávám si první pauzu. Vařím si vločky a kafe. Po noci v udírně však kašlu, až je mi na zvracení, bohužel však nemám co vyvrhnout. Teda zatím. Byl to opravdu hloupý nápad. Nebýt tak promrzlý a nerozjet se mi zip u spacáku, asi přemýšlím jinak a jdu si lehnout ven. Smrdím jak po noci strávené u táboráku.

Když si jdu po jídle doplnit lahve vodou, celkem mne zarazí zmrzlá stébla trávy kousek nad potůčkem. Jsou doslova obalena v ledu. Tady muselo v noci opravdu mrznout. Páni, snad to bude v dalších dnech lepší. Minimálně dle předpovědi ano.

Vodu mám, najezen jsem také. I přesto mi je stále celkem špatně. Po úzké stezce klopýtám k borovým lesům, kde opět musím přejít širokou cyklostezku, po které budu další hodiny pokračovat. Když se nad tím zamyslím, jde o hodně v pohodě úsek. Nejhorší jsou asi ty, které by měl člověk kráčet až k závěru GR240, mne však čekaly na samém začátku s pořádně těžkým batohem, kdy jsem tahal jídlo na celé dva týdny. Proč jsem toho nesl tolik a šel to tímto směrem? To je jednoduché. Protože na celé trase jsou dvě malá městečka, kterými bych tak kráčel v prních dnech a já si je šetřil na konec, abych měl kde doplnit zásoby a v případě nedostatku času trek kde předčasně ukončit.

Jsem v lese na kopci dostatečně daleko od zdroje vod, a tak si konečně mohu odskočit a vykonat velkou potřebu. Už to opravdu tlačí. Lopatky na hloubení sracích děr jsou jistě skvělá věc. Po lesích pak není bordel. Ještě by to chtělo se do nich trefit.

Šlapu po široké silnici a snažím se nabíjet telefon. Tím jak se však cesta klikatí a mám slunce každou chvíli na jiné straně, musím každou chvíli zastavovat, sundávat batoh a polohovat panel. Chvíli ho mám vzadu. Pak se jej snažím upevnit na na bok. Pak zas musí dozadu a posléze na hruď. Takto se nikam nedostanu. Nakonec ji věším na dlouhý provázek a přehazuju kolem sebe v jednotlivých zatáčkách. Jsem až překvapen, jak dobře to funguje a rychle nabíjí.

Šlapu po širočině sevřené mezi lesy a tak mám docela pěkný výhled. Náhle však přicházím k sloupku označujícím trasu Transnevada, sloupek pro GR240 však nikde nevidím. Že bych něco přehlédnul? Koukám do map a ano. Před asi 750 metry. No paráda, i s návratem to mám pro dnešek 1,5km navíc.

Vracím se. Pěšinu nalézám snadno, neboť je značená a dobře viditelná. Jen začátek je zapadlý jehličím, a tak jsem ho snadno přehlédl. Dále však vede jasně viditelná stezka táhnoucí se stále hlouběji. Pravidelně jsou umístěny také kůly označující stezku nebo prostě kameny se značkou. V porovnání s jinými úseky předešlými i následujícími je tento opravdu dobře značen.

Po nějaké době mne stezka přivede ke starému trouchnivějícímu stolu a lavici z kmenů pod kaštany. No, může snad být lepší místo, kde si dát oběd? Je zde i relativně rovný plácek, takže by se zde jistě dalo i dobře nocovat, případně postavit stan. Já zde rozkládám solar a nabíjím. Než dojím, mám telefon na 100%, a tak zkouším nabíjet taky čelovku, ale kontrolka po zasunutí kabelu nesvítí. Hlavu si z toho však nedělám, určitě to bude vada té kontrolky.

Jsem najezen a odpočat, než však vyrazím, rozhodnu se přebalit si batoh, což mi zabere o dost více času než obvykle, a tak vyrážím dost pozdě. O pár minut později navíc narazím na potok s malým vodopádem a po třech dnech a noci v udírně mi koupel přijdě opravdu vhod. No nedá se nic dělat, čeká mne další pauza.

Osvěžen se opět vydávám na cestu. Teprve nyní dostávám své klasické tempo a letím vpřed. Pálím kilometr za kilometrem a kochám se výhledy. Opět se ocitám na široké cestě, po které doslova klušu. Opět ji musím opustit, abych po úzké stezce přešel na další silnici. Je to docela dálka a stále do kopce po krkolomné stzce plné kamení, ale držím se. Ani zde nechybí pravidelné značení. Musím říct, že jsem vskutku mile překvapen. I když stoupám po úzkých pěšinách vzhůru, tak neztrácím tempo. S postupujícím dnem však pociťuji stále větší problém dýchat nosem. Neskutečně to pálí. Navzdory všemu, co vím o správném dýchání, jsem nucen po zbytek cesty dýchat ústy ať už šlapu nahoru, rovně či dolů a hnát tak ledový vzduch do plic.

Blíží se večer a já opět šlapu po široké prašné silnici obcházející svahy hor. Nežli se dostanu do míst, kde jsem se loni napojil zpět na GR240, čeká mne ještě jeden přechod. Nezastavuji, abych pojedl. S tím počkám, až bude tma. Nyní chci šlapat za světla slunce a užívat si posledních výhledů.

Opuštím lesy, kde jse spousta statných stromů ideálních pro mou hamaku a přecházím na úzkou stezku. Ta mne vede stále níže mezi trní a kaktusy. Ta hloubka mne až zaráží a dělá se mi mdlo při představě, že bych měl na druhé straně něco takového šlapat opět vzhůru.

Slunce zapadá a rychle se šeří. Kolem mne je jen trní a bodláčí. Nic, co by bylo dobré k nocování. I kdybych nespal na nafukovačce, tak stačí, aby o něco zavadil můj spacák a mám v něm zase díru. Pokračuji stále níže a náhle je tma. Jako na potvoru zrovna nyní přicházím do značně podmáčených míst. Nevím, zda jde o rozvodí několika potoků, nebo jeden rozlitý tok. Šlapu opatrně po kamenech. Zde neplatí Golumovo "Nechoďte za světlíšky," Zde člověk musí za světlíčky, páč to jsou odrazy značek na sloupcích. Ano, naštěstí ani zde nechybí pravidelní značení.

Jak jsem řekl, nebudu jíst do tmy. Tma je, a tak si jdu konečně uvařit večeři za světla čelovky. Ta však náhle zabliká a zhasne. Za světla telefonu tak hledám powebanku a zkouším nabíjet. Marně však, nejde to. Čelovka je pravděpodobně nadobro v háji (#fuckup č.23) Naštěstí mám rezervní kapesní svítilnu za 300Kč z Lidlu. Po tmě si tedy chystám večeři, a tak mám z mého Chicken Korma nakonec spíše polévku. Sním ji a zbytek vypiju. Pak si beru do ruky ruční svítilnu a tu pro jistotu zapíchnu rovnou do powerbanky a pokračuji v cestě. Záhy přecházím na širokou lesní cestu. Tou pokračuji, dokud opět nepřejdu na úzkou pěšinu táhnoucí se lesy. Tu po krátké době opouštím a jdu si hledat místo pro nocleh.

Umisťuji baterku na klobouk a mezi dva stromy věším novou hamaku. Ta mi přijde tak úzká, že nevěřím, že se z ní do rána neskutálím. Jsem unaven a doufám, že rychle usnu, opak je však pravdou a dlouho do noci opět nezahmouřím oka. Noc mám náhle úplně ucpaný a musím dýchat ústy, přičemž slyším, jak chraptím na plycích. Dýchá se mi těžce a pobolívá mně hlava. Tohle není dobrý!

29km 756m↑ 1344m↓

AndalusiaTrail - Den 3. →

← Andalusia Trail - Den 1.