AndalusiaTrail - Den 3.

Moribundus

9.11.2023

Budím se, když se mi nejlépe spí a zdá se mi o dobrém jídle. Hádám, že jsem teprve před chvílí usnul, jak jsem se po celou noc převaloval v hamace, a tak se cítím dost unaveně. I když je 7 ráno, tady dole v lese je stále docela tma. S přibývajícím světlem se zdá, že dnes bude zataženo. Jsem nezvykle unaven a i když jsem se večer těšil, jak brzy ráno vstanu, konečně tam dnes napálím pořádné kilometry a konečně vystoupám na hřeben který je hlavním cílem této cesty, vůbec se na to necítím. I přesto v osm opuštím spacák a začínám se balit.

Frňák mám stále ucpaný, pálí mne oči, nos, uši. Veškeré dutiny jsou v jednom ohni, div se mi hlava nerozkočí. Cítím se slabý a malátný. Hlava mne bolí tak moc, že tam musím poslat brufen, což u mne není zvykem. Necítím se vůbec, ale vůbec dobře. Jestli jsem se předchozí dny cítil nemocně, tak v porovnání s dneškem to byla jen rýmička. Na plících mám bolest, chraptím a můj hlas zní nosově a přidušeně. Balím se velice pomalu. Cítím se zmaten a nepřítomen. Absolutně nechápu, co se mnou je. Vždyť včera odpoledne jsem byl tak čilý a fit. Dnes se cítím, jako bych měl každou chvíli umřít (#fuckup č.24).

Sbalit se mi trvá nezvykle dlouho, ale i přesto po deváté konečně vyrážím na cestu. Je mi slabo a mdlo, po rovince sotva šlapu, co teprve, když mám stoupat do kopce. Mé tělo mi přijde neskutečně slabé a batoh i nohy až moc těžké. Každých deset kroků zastavuji. Každých 100metrů sundávám batoh a sedám si pod strom. Vydejchávám, odpočívám. Nemůžu. Ani ne půl kilometru se plazím víc jak půl hodiny. Dnes daleko asi nedojdu. Představa, že šplhám někam na hřeben v tomto stavu je zcela mimo. Smiřuji se s tím, že dnes dojdu na Posadu v průsmyku a tam strávím noc. Až pokud mi další den bude lépe, dám se na cestu vzhůru. Pokud ne, sestoupím do Bayarcalu a budu pokračovat po GR7 na Lonjarón a odsud se po GR142 zase vrátím. Nemá cenu se zbytečně trápit a riskovat zdraví.

Zastavuji. Vařím si snídani a kafe. Pak to snad půjde lépe. Ano, jde to, ale jen proto, že úseky stoupající lesem obcházím po mírné cyklostezce. Ta na rozdím od GR240 skryté v lese nabízí i výhledy. Jamile však začnu stoupat, opět nezvládám. Sebemenší kopeček mne zmáhá. Rýmu už mám takovou, že nestačí odfrkovat si jen tak mezi prsty jako fotbalista, a tak se mi zásoby toaleťáku velice rychle tenčí. Beru starou už párající se košili a rvu ji na kusy, čímž záskávám další kapesníky. Na zbytek cesty si však budu muset vystačit s jedinou košilí.

Krátce po dvanácté přicházím na Hoya de los carmonas, což jsou místa, kam jsem loni došel při nabíhání si po hřebeni. Tenkrát jsem zde byl kolem třetí odpoledne, přičemž jsem vycházel ze stejné útulny jako včera. Stejně jako loni jsem i nyní bez vody. Tenkrát jsem však byl svěží, plný sil a zvládl pokračovat dalších 24km. Vyjít včera o hodinu dříve nebo dělat kratší pauzy, jsem tu už včera. Bylo by to symbolické. Já skončil 3km odsud. Tohle je fakt síla. Je po 12 a já mám za sebou sotva 3km. Šílenost. Ale opravdu mi není dobře.

Malátmým krokem bloudím v lese, který dobře poznávám. Od loňského roku se toho tady moc nezmenilo. Stezka žádná a značení stále chybí. Člověk musí jít naslebo, občas kouknout do map a doufat, že to nějak trefí. Za lesem další past. Stezka, která není stezka. Já se tudy vydal loni a dost si zanadával, když jsem se skrz trní rval dolů ke správné stezce. Letos si dávám bacha. Pěšina, po které mám jít, je těsně pod tou, po které jít nemám. Ta je však zahloubena, a tak ji loni vidět nebylo.

Nezvládám, sotva šlapu. Je mi slabo a mdlo. Jsem unaven, zmáhá mne každý krok a chce se mi neskutečně spát. Rozkládám karimatku na otevřené louce. Chci zkusit spát, ale nejde to a na slunci se mi dělá ještě hůře. Nevím, co se mnou je. Tak hrozně mi snad ještě nikdy nebylo. Dochází mi, jaká je hloupost spát dnes venku a zítra se pokoušet vyšplhat na třítisícový hřeben, kde mne čeká sníh, mráz a vítr. Další noc venku by mne určitě dorazila. I když mi zítra bude třeba lépe, asi nebudu ve stavu, abych se tak vysoko ochomejtal a zdolával zasněžené vrcholy. Když se mi tam přitíží, kdo mi tam pak pomůže? Ani tady jsem krom dvou správců národního parku za ty tři dny nikoho nepotkal. Kdo se asi tak bude pohybovat v tyto dny na hřebeni?

Beru do ruky telefon a hledám si ubytování v některé z obcí pode mnou. V Laroles nacházím apartmán za 40 Euro na noc. Je to jen 14km. Blíže nic nenalézám. Naštěstí to bude hlavně z kopce. To bych mohl zvládnout. Vzhledem k mému zdravotními stavu chci jít tou nejsnadnější možnou cestou a tedy po cyklostezce. Na tu se však prvně musím dostat.

Zvedám se, pomalu balím věci  a mířím k potoku, u kterého jsem si loni vařil. Totéž musím udělat i nyní. Cítím se strašně dehydratován a piju co jen můžu. Už dávno však nemám co. Není to daleko, ale ani tak sem nepřicházím dřív jak ve dvě. Okamžitě si plním lahev a přes filtr piju vodu. Je to lepší. Až nyní jdu konečně vařit. Jako první vytahuji předvařenou rýži, kterou jsem si původně koupil na hřebeny bez vody. Ta však divně smrdí, a tak se ji neodvažiji jíst (#fuckup č.25). Zjevně je zkažená a mi už je tak dost zle. Čtyři dny se s ní tak tahám úplně zbytečně. Nakonec si dávám penne s bologňskou omáčkou, ty mne vždy nejvíce nasytily a dodaly i energii. Uvidím.

Vařím si na slunci a je mi špatně. Schovávám se do stínu a je mi lépe. Mám snad alergii na slunce? Přetáhl jsem to v posledních dnech? Došlo u mě k přehřátí organismu a podchlazení  zárověň? Co je tohle za odporný Moribundus, který mne takto drtí? Jsem slabý a ospalý, mám rýmu a neskutečný kašel. Bolí mne hlava, hrdlo mám sevřené a komický hlas k tomu a aby to nebylo málo, vadí mi slunce a teplo.

Po jídle vstávám, doplňuji si zásoby vody a konečně se vydávám na cestu dále. Opět mám před sebou špatně značený úsek. Stejně jako loni zde bloudím a nadávám. Stoupám vzhůru vysokou trávou a co dva kroky zastavuji. Neustále mi natahuje a mám co dělat, abych se nepozvracel.

Konečně opět na stezce. Jdu po široké silnici. Pak mám po GR240 pokračovat dolů a sejít na GR7. Ne, tento úsek jsem šel loni a vím, jako moc jsem si zanadával. Na to dnes nemám sílu ani náladu. Navíc se nepamatuji, že by se cesta dále křížila. Chci co nejdříve ležet v posteli a pokud možno spát a vše vyležet. Pokračuji  na cyklostezku a ta mne přivede na asfaltuku. Po té pokračuji až do Bayracálu, což je malé bílé městečko na jednom ze svahů hor. Výhedy jsou krásné. Poslouchám zaklínače. Během tří hodin cesty kolem mne projede jedno jediné auto. I když jdu stále dolů tou nejpohodlnější možnou cestou, musím si neustále někde sedat a pít. Je mi zle, slabo a bolí mne hlava. K tomu mám neuvěřitelnou potřebu pít. Nos mám ucpaný, bez ustání smrkám a kašlu jak starý tuberák.

Před Bayárcalem píšu na ubytování, které mi potvrdilo rezervaci, ale dosud mi nepřišla zpráva ohledně nástupu do ubytování. Nástup je do 18:00, a to tak tak stíhám. Vím, jak jsou na tom domorodci s jazyky a tak to na google translate hážu do španělštiny. Píšu o své situaci a zda by případně v místě chvíli počkali. Pak se opět vydávám na cestu a přicházím na okraj bílého městečka. Opět jde o neskutečný labyrint, kterým kličkuji a bloudím, dokud se neocitnu na druhé straně. Zde na mne čeká úzká zeleně značená stezka táhnoucí se mezi rozvalinami, loukami a zahradami a divoce rostoucími stromy až k potoku na dně kaňonu. Hádám, že tudy moc lidí nechodí, poněvadž cesta je kamenitá a místy zarostlá, ale relativně dobře značená.

Je chladný podvečer a mne čeká první výstup od chvíle, kdy jsem po cyklostezce začal sestupivat do údolí. Není to tak náročné, ale přeci jen se bojím, kolik času ztratím. Za takto chladného dne to však jde až překvapivě dobře. Sípu sice a mám ucpaný noc, ale nemusím už tak moc zastavovat jako po celý den. Asi jsem to rozchodil. Věřím, že mi zítra bude lépe. Třeba se ještě rozhodnu vydat zpátky na hřeben.

Je krátce před šestou, když konečně dorazím do Lalores. Teď ještě v jeho klikatých ulicích najít pro tuto noc zabookovaný Apartmán. Trvá to, bloudím spletitými uličkami. Není mi jasné, jak se zde místní mohou orientovat. Konečně přicházím na adresu apartmánu, nevidím však žádnou ceduli ani nápis. Žádné jméno na zvonku. Prostě jen těsná ulička zavřených domů. Beru do ruky telefon. Je 17:55, takže mám teoreticky ještě čas. Otevírám booking, žádost o pozdější příjezd zamítnuta. Nevadí, stejně jsem zde v čas, a tak píšu zprávu: "I am here."

Žádná odezva. Telefonuji. Borec chvíli mluví lámavou angličtinou. Není to volné. Jste sám. Ubytování for 3 Person. To je tak všechno co se dozvím, pak začne hulákat španělsky. Vůbec nevím, co pán povídá. Zkouším na něj mluvit anglicky, ale zbytečně. Pak zničeho nic telefon zavěsí. Ubytován prostě nebudu (#fuckup č.26).

Opět otevírám booking a hledám si další ubytování. To je 5km odsud v Maireně a vyjde mne na dvojnásobnou cenu. Dneska však chci spát v teple a suchu a určitě ne venku v blízkosti měst. To opravdu nemám rád. Je však po šesté a co nevidět bude tma.

Rezervuji si nové ubytování a na staré píšu, že si budu stěžovat a požadovat vrácení peněz a o svou zkušenost se samozřejmě nezapomenu podělit v recenzích a se svými čtenáři na mém blogu. Že mne nikdo nečte, to pán netuší, ale nějak to zafunguje. Najednou pro mne může sehnat volnou postel na jednu noc. Pozdě však, už jsem na cestě pryč. Z druhého ubytka mi mezitím volá milý pán a anglicky se mne ptá, kdy mne tak mohou očekávat a informuje mne, kde najdu klíče. On už zde nebude, ale budou v restauraci hned vedle. Ještě se mne ptá, jak cestuji a odkud jdu a rovnou mi dává tip, ať se držím silnice, protože za chvíli bude tma. Úplně jiný přístup než u uřvaného pána "FOR 3 PERSON!"

Vyrážím na cestu a tmou za světla baterky šlapu po silnici, po které sem tam pojede auto. Velký provoz zde však není. Cesta v první části mírně stoupá, pak zase klesá. Na bookingu mezitím probíhá slovní přestřelka s původním hostitelem, který mne chce najednou mermomocí ubytovat. Samozřejmě nechybí hromada výmluv, že šlo o nedorozumění. Nemohl jsem. Nevědělej sem. To jste zle pochobil. V tu dobu jsem neměl řešení Bla bla bla. Od vás opravdu o obytování už nestojím. Chci zpět jen své peníze, k jejichž vrácení se pán nemá (#fuckup č.27). Nezbývá mi, než se obrátit na booking podporu, která však v prvé řadě hájí hostitele.

Divím se, kde se ve mne takto na večer opět bere tolik síly a že tak rychle klušu. Najednou se cítím relativně zdráv. Dýchám nosem a do hodiny jsem v Meireně, kde mne opět čeká bloudění spletí úzkých uliček, dokud nedojdu na adresu Las Chimeneas. Stojím před dřevěnými dveřmi bílého domečku a vydávám se hledat stejnojmenou restauraci. Zde jsem mile uvítán a je mi dokonce nabídnuta i večeře. Ať si prý vyberu, mezitím ubytuji, dám sprchu a vydechnu. Vybírám si špargel se slaninou a iberské prasátko na pomerenčích. Desert klasicky odmítám a jdu si dát sprchu na pokoj. Není mi úplně jasné, jak to tady funguje, ale teplá voda se mi nedaří zprovoznit, a tak si nakonec navzdory svému zdravotními stavu dávám studenou sprchu (#fuckup č.28).

Jsem okopán, oblečen a vracím se do restaurce, kde se mnou přátelsky baví jak zaměstnanci, tak i hosté. Je docela humorné, že pán, který zde pracuje, kolem mne projížděl, když jsem opouštěl předchozí město. Kdyby věděl, že mi není dobře a mám namířeno právě zde, tak mne svezl (#fuckup č.29). Velice milé. A vlastně i tak trošku výsměch osudu.

U večeře mne trápí neskutečně ucpaný nos, až mi z něj teče. Neustále soplím a potahuji, protože kapesník nemám. Je mi to až trapné, a tak se rychle najím, prohodím pár přátelských slov s velice milým personálem a vracím se na pokoj. Když si lehnu, přepadne mne neskutečná zimnice. Balím se do peřin a stejně mrznu. Tohle jsem nikdy nezažil. Smiřuji se s tím, že ani zítra asi nikam daleko nedojdu a v rychlosti si na další den rezervuji ubytko o 20km dále.

25km 496m↑ 1100m↓

AndalusiaTrail - Den 4. →

← AndalusiaTrail - Den 2.