AndalusiaTrail - Den 4.

Na hadí stezce

10.11.2023

Ráno mne budí dráždivý kašel. Chrchlu hleny a dusím se. V posteli ležím do půl osmé, až pak opouštím postel a provádím ranní hygienu, pak se pomalu balím. Pochopil jsem, že snídaně jsou o půl osmé, a tak nechci stresovat milý personál zbytečně brzy. Bude stačit, když v osm opustím pokoj. Na modré obloze se vznáší podivně tvarované mraky, které naprosto uchvátí mou pozornost.

V restauraci jsem nakonec až ve čtvrt na devět. Je zde tma, jídlo žádné, ale stoly založené. Aha, snídaně není o půl osmé, ale půl po osmé - tedy o půl deváté. I přesto hned vybíhá stará paní z kuchyně, rožíná, chystá bufet a přináší mi džus a kávu. Nechci být nezdvořilý a stresovat, a tak si do půl devátí nedovolím vstát a jít si nabrat.

Konečně jdu ke stolu, beru si chléb a vejce. Z kuchyně zní frešovač. Paní míří k mému stolu a beze slova můj džus mění za švěží šťávu z pomerančů. Je výborný a osvěžující. Vitamíny jsou přesně to, co potřebuji.

Zblajznu dvě vejce s chlebem, dám si misku s jogurtem, medem a müsli a tři šálky kávy a jdu si pro věci. Pak se vracím odevzdat klíček a zaplatit. Karta však nereaguje. Zasunuji ji do zařízení. Opět nic. Beru druhou kartu. Nejde. Nebylo těch fuckupů už dost? (#fuckup č.30)

"Máte vůbec peníze?" ptá se provozní a podezřele si mne prohlíží.

"Ano, mám, počkejte.” Najíždím do bankovnictví a převádím si peníze mezi jednotlivými účty. Chvála bohu to funguje. Fuckup číslo 30 vyřešen. Ve městě si kupuji fantu a pak konečně vyrážím na cestu.

Jsem za městem. Jde se mi těžce. Stále se cítím slabý. Je mi jako bych měl problémy s regulací teploty. Zatímco včera večer mne chytla neskutečná zimnice, dnes absolutně nezvládám teplo. Sedím ve stínu a dlouho odpočívám. Nechápu, co se mnou je. Flanelku měním za tričko a opět se vydávám na cestu. Po pár krocích narazím na hadí kůži. To musel být po piči velký had. Musím si dávat pozor, kam šlapu. Oprávněně. Za pár minut se mi přes cestu mihne had. O pár chvil později se po mé pravici plazí další. A nechybí ani jeden pěkně velký kus natažený přes stezku, který nechce uhnout. Nechci šlápnout na něj a ani těsně vedle něj, aby mne neuštkl. Dupu nohama, skáču na místě. Absolutní nezájem. Bodám holemi do země těsně vedle něj. I to z počátku vypadá neúspěšně, ale nakonec se uráčí otráveně odplazit a nehchá mne projít.

Držím se Andaluské GR7 a cesta mne přivede na okraj bílého městečka Válor. Dnes jsem snídal opravdu brzy, je dlouho po poledni a tak začínám mít docela hlad. Hned za městem, jakmile narazím na potok či jiný zdroj vody, si určitě uvařím a něco si dám. Nyní však odpočívám. Než vyjdu, převalí se mi můj batoh, spadne novým solarem na ostré kameny a pořádně se doškrábe (#fuckup č.31). Nadšený z toho vážně nejsem. Snad to nebude mít na funkčnost žádný větší vliv.

Je nesnestitelné vedro a docela bych si dal pivo. Když přecházím hlavní ulici, nečekaně míjím restauraci, kde mají otevřeno. Dokonce je nejlépe hodnocená v oblasti. Sedám si na terasu a čekám. Nikdo nepřichází. Lidé chodí stále dovnitř , ale ven nikdo nepřicáhází. Přesednu si dovnitř. Recenze vypadají vytečně, nabídka také, když však požádám o menu, je mi nabídnuto ze dvou předkrmů, dvou hlavních jídel a dvou dezertů. No buď to tu tak přes poledne chodí, nebo mne paní nepochopila. Umí jen španělsky, anglicky jen dobrý den a pár základních slov, tak co s ní. Nakonec si dávám těstovinový salát, vepřové maso a dezet opět odmítám. Než sladké, to si dám raději pivo.

Jako předkrm si dávám těstovinový salát. Taková domácí klasika, jen místo majonézy tam dávají olivový olej. Je to docela chutné. Pochopil jsem, že druhý chod bude vepřové, ale nevím, s čím to bude. Nakonec dostávám domácí hranolky a musím říct, že něco tak mastného jsem dlouho nejedl. Hranolky jsou dosova nasáklé olejem a plavou v něm na talíři. No energetický základ jak prase. Další pivo a pak kafe. Než vyrazím, chci si skočit na záchod, ale ten je tak nechutný, že si sraní raději nechám do přírody.

Opuštím město a opět přecházím na GR7. Najednou mám docela dost energie a celkem slušně šlapu. Jen první kopec za městem mne celkem zmáhá. Dále pokračuji pustinou a sady, pak podél dva metry vysokého rákosí a pustinou zase dále. Přes stezku se mi opět mihne had. Ještě tak na nějakého šlápnout a byt uštknut, to by mi tak chybělo.

Slunce svítí stále proti mne, a tak zastavuji, abych se napil a přehodil solar dopředu. Sundávám batoh a co nevidím. Má nová nafukovačka, kterou nosím bezpečně už čtyři dny, je najednou pryč. Nevěřícně na to koukám, prohledávám batoh a pak se totálním vedrem vracím kilometr a půl zpátky na dohled města, odkud jsem kráčel po dobře viditelné cestě z kopce. Nikde ji nevidím. Nechávám zde ležet batoh a z kopce, který mne před tím tak zmátořil, scházím pod město, abych se vzhůru vracel opravdu nalehko. Mou jasně modrou nafukvačku však nikde nevidím. Bezpečně vím, že naposledy jsem ji určitě měl v Nechytře, což jsou další dva kilometry. Na tohle opravdu nemám čas. Kdo ví, kde je jí konec a kam ji vítr odnesl. Další ubytko v Cádiar má nástup nejpozději v šest, a tak mám co dělat, abych tam dorazil v čas. Prdím na to. Nezbývá, než se smířit, že jsem o mou další nafukovačku přišel (#fuckup č.32).

Šlapu pustinou téměř bez stromů a mám výhledy na vrásčité kopce naproti. V řídké suché trávě podél stezky se sem tam mihne dlouhý černý plaz. Když se tak rozhlížím kolem, marně si lámu hlavu nad tím, kde bych zde zavěsil hamaku. Na opačné straně to nevypadá o nic lépe. Více méně pustá krajina bez lesů. Spát na zemi bez stanu někde, kde se to jen hemží zmijemi, to se mi opravdu nechce. Jsem rád, že pro dnešek mám ubytování, ale jak to bude další dny, to jsme opravdu zvědavý.

Pokračuji do Mecina Bombarón, v Yegenu však přehlédnu značku a tak omylem pokračuji po silnici. Ničemu to však nevadí, šlape se mi pohodlně, provoz je zde nulový a příroda nádherná. Po dlouhé době také opět vidím zelené kopce. Přehlédnutá značka za mne paradoxně vyřešila dilema, které jsem měl, než jsem sem došel a to kudy se dát dále. Ve městě také marně opět zkouším svou ráno nefunkční kartu. Bez reakce.

Šlapu si po silnici, baštím jablko a piju vodu. Výhledy jsou pěkné a těsně za městem rostou topoly, jinak však nikde nic. Takto blízko města a tak moc na očích bych však spát něchtěl. Za Bombarónem asfalt opouštím a po široké prašné silnci šlapu směrem na Cádiar. Krásné výhledy nechybí a nastávající podvečer je jen podbarvuje tím správným způsobem. Poslouchám audioknihu Zaklínače, zatímco obloha se pomalu barví do plamenných odstínů. V tu dobu přicházím na okraj krásné borovicové remízky, kde by se dala zavěsit hamaka. V tuhle dobu je nacházet by bylo fajn, ale já musím na ubytko. Zapadá slunce, ale cesta je nejasná. První úsek je sotva viditelný. Další o něco lepší, než jsem čekal. Takto za stále větší tmy scházím do Narily, kam dorazím až po setmění. Na ubytko už to je naštěstí jen něco málo přes kilometr a dá se to jít po asfaltce. Píšu pánovi, že do 15 minut tam budu. Vzápětí odpovídá, že tam zrovna je a ubytovává někoho jiného, tak na mně počká.

Za tmy přicházím k malému vchodu vedle hospody. Hned za dveřmi je minikancelář, kde na mne čeká milý obtloustlý pán. Hned se mne ptá, zda jsem na GR7 a záhy zjišťuji, že minimálně tuhle část trasy lidé chodí a spí u něj často. Pán je zvědavý, a tak se docela rychle rozpovídáme o mé cestě, mých plánech a cestování celkově a než se vůbec dostaneme k Check Innu, zabere to dost času. Docela mne pobaví, když si vezme můj pas a ptá se, zda jsem z Československa a jaký je rozdíl mezi Českem a Československem. Že se ta země už dávno rozpadla mu úplně uteklo. Docela úsměvné. Nakonec mi dá mapu kraje a rozloučíme se.

Po Checkinnu se odeberu na pokoj, dám si sprchu, uvařím porci Tikka Masala a skočím si dolů na pivo. Pak se vracím na pokoj a pokouším se spát. Od hospody přímo pod mým oknem se line strašný kravál. Nakonec se někdy před půlnocí seberu a jdu si dát dolů pár dalších piv, což je před dalším dnem na treku vyprahlou Andalusií opravdu debilní nápad. Spát se mi ani po té stejně nedaří.

24km 787m↑ 913m↓

AndalusiaTrail - Den 5. →

← AndalusiaTrail - Den 3.