Andalusia Trail - Den 5.

Takový zvláštní den

11.11.2023

I když jsem myslel, že po čtyřech pivech usnul jako špalek, opak je pravdou. Venku byl hluk dlouho do noci a já nemohl najít své špunty do uší. V půl druhé ráno už jsem to nemohl vydržet a vyházel kompletně celý batoh, abych je našel. Zbytečný boj, jsou fuč (#fuckup č.33). Nezbývá než improvizovat, a tak si do uší cpu toaletní papír. Není to úplně ono, ale hluk z hospody pod okny to aspoň trošku utlumí a nakonec se mi podaří usnout. Ne na dlouho však, protože v pět se opět budím a od té doby už se jen převaluji. Neskutečně mne pálí žáha a za okny mám lampu, která mi svítí přímo do pokoje. Klidně bych na cestu mohl vyrazit okamžitě, ale nějak se mi nechce. Jsem rozbitý, nemocný a po těch dnech plných neustálých fuckupů toho tady mám fakt plné zuby. Nejraději bych se tady na to vykašlal a jel domů. Stejně mi má paní oznámila, že na Mallorcu bude mít o pět dní méně času, protože jedné kamarádce slíbila, že ji ráno na hodinu pohlídá děcko. Fakt logika zrušit týden cesty k vůli jedné hodince sezení před úřadem. Tohle nevymyslíš.

Jak jsem vyházel včera rychle z batůžku věci, abych ho měl volný do obchodu a v noci celou krosnu, když jsem hledat špunty do uší, mám tady neskutečný bordel. Tohle uklidit a sbalit zabere pořádného času. Nakonec se donutím vstát z postele a chystám si aspoň kafe, ale ani po jeho vypití se stejně k ničemu nemám. A to mě dnes čeká celodenní cesta do kopce. Super. Absolutně se mi nechce. Zvažuji, kam až chci vlastně dneska dojít.

Bordel po kávě a curry vypadá, jako bych prodělal pořádný průjem a toaleťák mi došel. Od těžkého nepohodlného batohu, který jsem si na tuto cestu koupil, mám pořádně sedřenou prdel i záda. Tričko je mi dnes nějak těsné. Jsem nafouknutý? Zase jsem přibral? Spralo se včera během ručního praní v horké vodě?

Jsem téměř sbalen. Nikde však nevidím vaříč, který nosím ve vrchní kapse, aby vždy byl po ruce. Není zde, nevidím ho ani v pokoji. Koukám pod postel, přebírám peřiny. Prohlédnu dokonce i odpadkový koš, ale nikde nic nevidím. Nakonec opět vybaluji celý batoh. Nikde nic. Že bych ho dal do vaku s jídlem? Jsem to ale vůl. Ano, je přesně tam!

Opět se balím a uklízím. Vím, jaký jsem tu nechal brajgl. Jehličí na zemi, špinavá koupelna a prostěradlo jak od hoven. Chci tady nechat 5 Euro tringeld, ale mám nejméně 20. Nakonec to nějak nasbírám v drobných, kterých se tak aspoň zbavuji. Pryč s těžkými kováky! Na plato hážu mince v hodnotě 10,20,50 centů a 1-2 eura. Dohromady to dá víc jak 7 euro.

Ještě jednou kontroluji, zda mám vše a odcházím. Mířím k pekárně, kterou vidím v mapách, ale ta zde není. Obchod hned vedle je zavřený. No nic, půjdu o hladu, i když mne čeká hned od začátku cesta do kopce. Najím se, až nebudu moct.

Opouštím Cádiar a vracím se do Narili, kudy jsem procházel už včera večer. Dále odsud už budu opět pokračovat po GR7 směr na Alcútar. Cesta mne co nevidět přivede k mostu přes potůček, kde se rozhodnu doplnit si vodu. Odkládám batoh a ten rázem padá na včera vypranou mikinu, kterou jsem sušil na batohu. Rázem je ještě špinavejší, než před včerejším praním. Není to zas tak velký fuckup, ale když vás cesta fackuje každým okamžikem, tak to dokáže vytočit.

Přecházím na druhou stranu mostu a stoupám po úzké stezce vzhůru. Zaklínač už mne moc nebaví, a tak poslouchám podkasty travelight.cz. Zjisil jsem, že to jde i přes aplikaci bez videa, což docela šetří baterku telefonu, takže naprostá paráda. Jaká to ironie, že poslouchám díl o ultralehkém vybavení zrovna v době, kdy se do kopce táhnu s jedním z nejtěžších batohů na mých cestách, protože jsem měl původně docela jiné plány. Tahám sebou mikinu i dlouhé teplé kalhoty navíc, teplou flanelku, kovové nesmeky, teplé rukavice, teplé ponožky a dvoje hrubé nepromoky. Věci, které v andaluských vedrech nevyužiju. Původní plány však byly úplně jiné a já měl šlapat v mrazech přes zasněžený hřeben třítisícovek. To nemoc mne sehnala sem dolů. Stále nejsem plný sil, i když o poznání více fit, než předchozí dva dny. Rýmu mám však stále a do kopců sípu jako starý astmatik

Přicházím k prvním zahradám kolem Alcútaru a vítá mne štěkot psů. Zde GR7 opouštím a pokračuji po stezce Sende del Mal al cielo, po které chci dojít až do Júviles. Proč to? Protože jsem včera z Meciny Bombardó sestupovat po zase jiné stezce a GR7, po které jsem stoupal nyní, ve skutečnosti tudy sestupuje a z Cádiar do Juviles vede jinudy. Ono by se někdy stačilo lépe koukat do mapy, číst popisky a neslovat jen ty červeně a žlutě namalované čár.

Stezka mne z prvu vede po úzké zpevněné stezce lesy, načež přecházím na širokou prašnou cestu. Zde potkávám zbloudilého psa, který má ze mne tak velký strach, že za vystrašeného knučení proběhne jen velice oopatrně kolem mne. Co jej jen muselo v minulosti potkat.

Sedám si na okraj cesty a konečně snídám. Je 10:15 a já teprve jím. Dávám si proteinové sušenky, vařit se mi nějak nechce. Navíc šetřím vodou, která je v těchto končinách nedostatkové zboží. Docela se mi zdá, že mne opustila ranní depka.

Po takto skromné snídani se dávám na cestu po silnici, která mne zavede do chatové oblasti Aula de la Naturaleza. Ty jsou rozprostřeny v kopcích na několika úrovních, a tak se stane, že jdu špatně. Čeká mne sestup tak strmý, že čekám, kdy sklouznu, přepadnu a zvrtnu si nohu nebo rozbiju tlamu. Na této cestě by to nebylo nic zvláštního.

Přecházím potok, když tu slyším pořádný randál kroskařů. Kráčím vzhůru úzkou pěšinou, opět je slyším. Je to strmé, nevidím. Ještě aby to do mě některý z nich napálil. Je vedro a já stále stoupám strmě vzhůru. Dělá se mi špatně od žaludku a s každým krokem mne natahuje. Najednou se mi navalí a vyvrhnu celý obsah žaludku (#fuckup č.34) Zrovna tehdy mne míjí tak desítka borců na krosových motorkách. S prázdným žaludkem už se mi jde o poznání lépe.

Cesta vyprahlou pustinou, kde si užívají tihle vášniví terénní motorkáři, mne přivede k hlavní silnici. Po té však pokračovat nemám. Měl bych odpočit a pokračovat po stezce táhnoucí se jen kousek pod silnicí, jak se zde však rozhlížím, žádnou stezku nevidím. Nakonec nezbývá, než se držet asfatlky klikatící se o něco výše. Výhledy cestou jsou však krásné.

Ve městě jdu zkouknout stezku, po které jsem měl dorazit z druhé strany. Asi ji vidím, ale pokud je to ona, tak vedla hloboko dolů a pak vzhůru úplně z jiného směru, ale určitě ne souběžně se silnicí, jako to vidím v mapě. Všimnu si také velice jednoduše vybaveného krámu, a tak si jdu pro fantu. Ta mne vyjde přesně na jedno euro. Kde mám sakra všechny drobáky? Ah ano, v hotelu na stole coby tringeld uklízečce. Paní nemá na zpátek, a tak hned utíká vyměnit za manželem, i když za ni volám, že to není nutné, že se obejdu bez toho nápoje. Jinak je to velice skromně vybavený obchod. Jen pár věcí. Zásoby na trek bys tady určitě nedoplnil.

Jdu ven a vychutnávám si ledově studenou fantu. Tu jednu jedinou, co byla v krámě. Neskutečný pocit úlevy a nová energie do žil. Pak pomalu kráčím městem, načež dorazím před místní lékárnu. Ani nevím, jak dlouho tady sedím. Je 1 odpoledne, naproti přes ulici vidím restauraci. Vypadá otevřeně, proč tam tedy nezajít na jídlo. Stejně to vychází, že jednou za den někm na jídlo musím, nebo ho naopak nakupovat cestou, což v místních prostě vybavených obchůdcích není úplně možné. V batohu mám přitom tak osm porcí hydratované stravy, dvě klobásy a vločky.

Sedám si před restauraci a jako první si dávám fantu. K té dostanu kousek jídla, jako se zde běžně dává k pivu. Je to chutné, a tak si překládám nabídku dnešních jídel sepsanou na tabuli. Jediné, co mne zaujme, je koleno za 14 euro. U zbytku si ani nejsem pořádně jistý, co to znamená. Nečekám však celé koleno, spíše trhané maso se zelenivou směsí. No, opak je pravdou. Dostávám celé koleno, hrommadu smažených brambor a bílý chléb. K tomuhle fantu? Čisté barbarství! To chce pivo. Čepují zde však pouze třetinky, a tak si po snězení výborného jídla dávám jestě jednu. Opěk k němu dostávám malý příkrm. Jsem plný, ale ze slušnosti se v tom pohrabu. Jsou to hodně mastné brambory, které mne po skvělém jídle už tak nenadchnou. Ještě než odejdu, skočím si na záchod, ale už tady se mi zdá s mými střevy něco v nepořádku.

Opuštím místo i město a pokračuji dále. Nehodlám se však držet GR7, která se o něco výše napojuje na GR240 a šlapat po ni až do Trevélez a pak zase souběžně s GR240 zpátky. Tohle jsem šel už loni. Místo toho se rozhodnu pokračovat po cyklostezce, ale nakonec jde o běžnou silnici. Na to, jak tudy běžně projede jedno auto za hodinu, tak je zde dnes docela rušno, ale taky je víkend, což docela vysvětluje i narvanou terasu a jeden hlučný stůl v čele s dvojníkem Jiří Káry v restauraci, kde jsem dnes tak skvěle poobědval.

Šlapu stále vzhůru a kochám se nádhernou krajinou. Výhledy dnes stojí opravdu za to. Je horko a opět se mi dělá špatně. Bolí mne břicho, střeva se mi škubou v křečích. Najednou cítím velikou potřebu se vyprázdnin, ale není kde. Je zde jen cesta, sady, záhony a zahrady. Dle všeho samý soukromý pozemek. A zrovna takovými místy já musím procházet právě teď? Ah bože, jaké to je utrpení.

Pokračuji v bolesech a křečích. Přemáhám se, potím se neskutečně. Nakonec sprintuji pod dub v dáli, rychle sudnávám kraťasy i trenky. Bylo to tak tak. Náhle exploze a prudký proud vody. Takhle řídké sraní jsem snad ještě neměl, prdel mě z něj pálí ještě půl dne. Sotva vstanu, jde to na mě znova. Strávím pod tím dubem tak půl hodiny a nakonec se láduji uhlím a doufám, že to zabere. Sraní to zastaví, ale po zbytek dne mi není dobře a neskutečně prdím. Doslova je to co krok, to záser a smradu jak z cařihradu (#fuckup č.35). Že by to bylo tím jídlem?

Asfaltu už mám plné zuby, chce to změnu. Záhy přicházím na křižovatku, odkud mne čeká velice strmý sestup dolů. Je to náročné na nohy, ale teším se, až se dole umyju v potoce. Neumyju. Potok je příliš hlubuko a nemám šanci se k němu dostat. Šlapu hlubokým kaňonem a poslouchám zaklínače, dokud mne neomrzí. Pak si zapínám podcast o cestě po GR11. Je to docela symbolické, protože na tého cestě zažívám podobná příkoří.

Stoupám opět vzhůru do Busquístar, když tu si v mapě všimni nějaké Refugi na okraji Pitres. Vzhledem k tomu, že stále nejsem úplně zdráv, bodla by mi koupel a ztratil jsem nafukovačku, rozhodnu se tam napsat. Bohužel zůstávám dlouho bez odpovědi. Jedna ves, druhá ves a stále nic. Za to však potkávám psa hrdinu, který na mne z dálky štěká, když však procházím kolem, zaleze do boudy. Až když se opět vzdálím, vyleze ven a zase štěká mým směrem.

Procházím Pitres a stoupám nejvíc strmý kopec po panelové silnici. Po dvou kilometrech úmorného výstupu dostávám zprávu z Refugi, ať dojdu, že umí trošku česky. Jasan, a ten kopec zítra polezu z novu za poledního horka ne? Mohl to být zajímavý večer, ale je mi líto, už jsem dávno pryč.

Jsem za městem, když se krajiny naplno jímá tma. Není pořádně vidět a já bloudím, dokud se nenapojím na širokou lesní silnici. Najednou přede mne něco vyskočí a uhání to dále. A další. Během pár sekund mi přes cestu přeběhne stádo divočáků. Jářku, takový večírek jsem tady nečekal.

Dále šlapu temnotou, když se konečně ponořím do lesa. Ještě kus šlapu po úzké pěšině, kterou posléze opouštím a jdu si hledat místo dál od stezky. Jsem zhruba v místech, kam jsem chtěl dnes dojít a chystám si spaní v hamace. Když si však chci uvařit, rozpadá se mi vařič a jeden šroubek se nenalezitelně ztrácí v jehličí. Montuji zbývající dva šroubky, vařím si večeři a jdu spát. Zítra bude určitě úžasný den!

26km 1190m↑ 560m↓

AndalusiaTrail - Den 6. →

← AndalusiaTrail - Den 4.