Andalusia Trail - Den 6.

Hon na čarodějnice

12.11.2023

V sedm je ještě stále docela temno, ale v půl osmé je přijatelné šero. Opouštím tedy spacák a pomalu se balím. Nespěchám však, mám čas. Dnes chci dojít pouze do Lanjarón, kde bych se chtěl prospat na hotelu a na druhý den přejít na druhý trail, který byl dalším hlavním cílem této cesty. Přijde mi docela symbolické začít ho jako zcela novou cestu. Snad bude příjemnější a obejde se bez dalších fuckupů, protože jsem si jich na této cestě užil víc než dost.

Jak se tak balím, jako bych někde zaslechl výstřel. Nevěnuji tomu však větší pozornost a balím se dál. Před sebou mám výstup na vyhlívku na Peňo del Ángel, odkud mne čeká sestup na Bubiócon Pampaniera. Snad poprvé během své cesty si nasazuji sluchátka a za zvuků nadupané Lindemannovy novinky “Altes Fleisch” vybíhám na kopec, pod kterým jsem spal. Trvalo to, ale dnes se konečně zase cítím zdráv a plný energie. Dnes už konečně budu postupovat v pravém trekovacím tempu. Konenčně mám ten náboj, který mi od začátku tak moc chyběl. Neskutečně si to užívám a těsím se na další trek, který zítra započnu. Určitě bude lepší. Musí! Ach, jak se nemůžu dočkat na novou kapitolu této cesty.

Co nevidět jsem na vyhlídce, odkud vidím na okolní kopce a trošku i na údolí pod nimi. Pod sebou vidím bílé stavby městských labyrintů, jaké jsou pro tuhle oblast typické. Bubióna Pampaneira, tu právě mám pod sebou, o něco dále a výše v asi mé úrovní stojí Capileira, kterou jsem loni přecházel a kde jsem nocoval. Vlastně byla součástí mého odpočinkového dne na GR240. Došel jsem zde tenkrát asi o třetí odpoledne po osmi dnech náročného treku horami, hodoval zde a odpočíval. Velice krásné město. Dnes tam však nemířím. A jak bych si zdejší zapečené croissanty dal. Panečku, ty byly luxusní!

Zastavuji na vyhlídce a pár minut se zde zdržím. Fotím a kochám se, po kamenech přeskakuji z jednoho na druhý a rozhlížím se, když tu najendou opět zaslechnu výstřel. A hned na to další. A další. V lesích nade mnou to bouchá jako u Verdenu a je slyšet štěkot psů.

Počkat! Ta cedule před pár dny" Není dnes 12.11.? Ano je! Hon na horské kozy právě naplno započal (#fuckap č.36). Nemyslím si, že jsem úplně v lovné zóně, ta bude o něco výše, ale těsně na hranici si myslím budu. To taky vysvětluje ten výstřel dnes ráno, když jsem se balil. Hluk je i zde pořádný. Raději zahajuji zběsilý sestup do městeček pode mnou. Když si vezmu, že bych zrovna dnes teoreticky scházel hřeben a procházel místy hlavního honu, nemám z toho úplně dobrý pocit. Nakonec ten moribundus nebyl tak špatná příhoda. Možná mne zachránil od mnohem většího průseru, který mne zrovna dnes mohl potkat.

Scházím po úzké pěšině klikatící se strmě dolů tam a zpět. Co scházím? Já doslova běžím a co nevidět jsem v Buibónu. Jako každé městečko na mé cestě během posledních dní je i toto jeden velký labyrint a nakonec jakoukouli snahu o orientaci v něm vzdávám. Prostě klušu úzkými uličkami stále dolů. Stejně se neustále někde proplétají.

Opuštím městečko a opět pokračuji po úzké stezce z Pampaneira, když tu mi cestu zkříží asi pětice psů, kteří se okamžitě rozutečou na všechny strany. Opět si vzpomínám na včerejší setkání s hrdiným hafanem, který zalezl do boudy a opět vylezl, když jsem byl pryč. Nedá mi to, abych se nazačal zamýšlet nad různorodostí psů napříč jižní Evropou, kdy se jejich chování neliší ani tak plemeno od plemene, ale v závislosti a jednotlivých zemích.

O PSECH NA JIHU EVROPY

Zatímco u nás ve střední Evropě jsme zvyklí mít své čtyřnohé kamarády doma a ve městech na vodítku a jsou pro nás spíše parťáky a rodinou, na jihu Evropy žijí volně a je zajímavé, jak se v jednotlivých zemích liší svým chováním. Na plemenu přitom moc nezáleží. Co země, to jiný pes a plemeno vem čert.

ŘEČTÍ BOHOVÉ:

Pro Řeky jsou psi jako božstvo. Psy a kočky milují a předpokládají, že tak to mají všichni. Ať už vás teda otravují sebevíc, měli byste si to nechat líbit. Otravný pes v Taverně loudící po vás očima za jídlem z vašeho talíře je úplně normální a pokud vám vadí pes, který se připlíží pod stůl a položí vám hlavu do klína, měli byste asi zvolit jiný kout světa. Jinak jsou však řečtí psi velcí pohodáři a spíše se jen tak někde poflakují a znuděně válejí na ulici. Moc si vás nevšímají a v klidu vás nechají projít. Někteří s vámi půjdou klidně mlčky pár kilometrů snad v očekávání, že jim to něco hodí a až vás doprovodí dostatečně daleko, tak se otočí a zase si půjdou po svém.

STRÁŽCI ALBÁNIE:

V Albánii žijí psi volně a vesměs chrání horská stáda a pastviny. Proto se stává, že když vkročíte do hájeného teritoria, okamžitě na vás začnou štěkat a svolávat posily z okolních hor. Taková smečka vás svým štěkotem bude ve velice těsném odstupu provázet tak dlouho, dokud neopustíte území, které považují za své. Totéž vás čeká i ve městech a vesnicích, kudy vás bude provádět štěkající jedinec, dokud nevystoupíte z jeho teritoria. Pak se otočí a mlčky odejdou. Budou vás pronásleodvat a dorážet na vás, nikdy vám však nic neudělají. Za parných poledních hodin kolikrát jen otráveně zvednou hlavu a pozoruje kam jdete leží dále. V noci se na vás naopak může seběhnout celá vesnice.

RUMUNSKÝ TRNOOCASÝ:

Tady si myslím propůjčuji jméno draků z Harryho Pottera zcela oprávněně, protože v Evropě prý nežijí agresivnější psi než ti rumunští. Co jsem tak slyšel od jiných cestovatelů, tak na celém Balkáně se nesetkali s tak agresivními zvířaty, jako právě se psy v Rumunsku. Ti na vás naběhnout, budou dorážet a dál vás nepustí. Do příchodu pastevce, který je odežene, se mnohdy nehnete dále. Pomoci vám můžou petardy či hole, abyste je odehnali. Ale bijte psa nebo riskujte, že nepřejdou do protiútoku. Ještě větší problém jsou však zaběhlí zdivočelí psi žijící v horách. Ti klidně zaútočí a často přenáší i vzteklinu.

ŠPANĚLŠTÍ SRÁČI:

Pravým opakem jsou psi volně pobíhající ve Španělsku. Abych pravdu řekl, snad nikde jsem neviděl tak zbabělé psy, jako právě zde. Najde se zde pár jedinců, kteří na vás budou štěkat pěkně z dálky, ale jakmile se k nim přiblížíte, tak utečou, zalezou nebo se někam schovají. Ti odvážnější popoběhnou do pro ně bezpečnější vzdálenosti nebo vás budou doprovázet s pořádným odstupem, ale jakmile se na ně otočíte, couvnou raději ještě dále. No prostě hrdinové. Spíš než to se mi však stává, že jakmile mne zdejší psi spatří, raději někam utečou. Je-li jich více, rozutečou se po okolní krajině. Pokud jim skřížíte cestu a musí kolem vás projít, tak to dělají pořádným obloukem a s kňučením přikrčeni k zemi.

Když dorazím do Pampairy, jsem ocela překvapen, že zde jsou již otevřené restaurace a říkám si, proč si nedat někde snídani. Přicházím tak do prní restaurace při hostelu. Servírka je namyšlená arogantní nepříjemná pinda, která umí pouze španělsky a myslí si, že když bude mluvit pomalu a dělat otrlé grimasy, že ji budu rozumět. Z jejího chování mám tak akorát pocit, že bych měl vypadnout. Aniž by mi dala kartu, pořád se ptá, co chci. Skoro na mě řve, blbě se ksychtí a povýšeně koulí očima, jako bych byl naprostý hlupák. Neustále mi dává najevo, jaký si myslí, že jsem blbec a podrážděně se ptá, jestli si fakt dám jen kafe. Ptá se několikrát, nikdy mi ho však nepřinese. Ptá se, co budu jíst, ale nabídku mi neukáže. Nakonec přede mne hodí tlustý jídelák, kde jsou polévky, hlavní jídla, saláty, dezerty a steaky. Jasně ty tupá krávo. Ještě nebylo ani deset ráno, ale já budu obědvat. Nakonec se znechuceně zvedám a jdu dále (#fuckup č.37). Naštěstí to není jediný podnik v tomto městečku, a tak o kus dále snídám lahodný sendvič s iberskou šunkou, výtečnou kávu a pomerančový fresh. Kává je prvotřídní a sendvič skvělý, ale malý, a tak si s chutí dám ještě jeden. Tady mi zaručeně spravili náladu. Na tu čarodejnici z předchozí restaurace však ještě dlouho nezapomenu.

Během snídaně sepisuji svou úvahu o psech na jihu Evropy a nikam nespěchám. Však je neděle, a tak je čas udělat si trošku pohodovější den před nástupem na další trek. Dneska jen 22km a více z kopce než do kopce. Není kam spěchat, máš čas. Odpočívej.

Místo nakonec opouštím až o jedenácté. Tou dobou úzké uličky už doslova praskají náporem víkendových turistů, a tak se snažím procpat se davem a co nejrychleji zmizet mimo městečko narvané k prasknutí. Protlačím se úzkými uličkami města a brzy opět šlapu po GR7, která mne přivádí dolů k silnici, odkud opět stoupá vzhůru. Výhledy jsou skvostné. Klušu po úzké stezce, zatímco z hor stále zní časté výstřely a hlasitý štěkot psů. Hon je v plném proudu. Neskutečná atmosféra.

Poslouchám podcast s Vagabundy na cestách a šlapu po úzké pěšině někde nad silnicí. Musím říct, že ačkoli GR7 probíhá rovnoběžně s GR240, jen mnohem níže, mám úplně jiné výhledy, než před rokem. Tím, že v této výšce nerostou stromy, mám výhledy dost možná i lepší. Je to jako bych byl na úplně jiném místě v úplně jiné oblasti. Vedra jsou však stále velká.

Někdy po poledni dobíhám na okraj městečka Soportújar, které jak záhy zjišťuji, vytěžilo maximum z legendy o léčitelkách, které se usídlili v obci po vyhnání muslimů v 16. století. Parkoviště před městem je plné a všude kolem jsou davy lidí. Tím vším se snaží projíždět další auta. Hotová Indie tady. Že se z hor ozývají výstřely a zběsilý štěkot, to nikoho příliš neznervózňuje.

Přicházím k automatu na studené nápoje a hned si kupuju dvě fanty. Na této cestě asi opravdu moc neschudnu, ale ty cukry a osvěžující chuť mne neskutečně dobíjí. Pokračuji ulicí, kde je stále větší tlačenice lidí všeho věku, hlavně důchodci a rodiny s dětmi, ale i mladé páry, které si vyrazily na výlet do tohoto horksého městečka. Nikdo jako já. Všichni tak hluční, jak se jen na španěláky sluší a patří. Vůbec nechápu, co sem všechny přivádí, dokud nedorazím k sousoší Čarodejnic vařících v kotli. Jak později zjišťuji, není to jediná takto motivovaná atrakce v obci. Soch čarodejnic by zde mělo být více, také je zde dračí fontána, fontána přání, perníková chaloupka nebo třeba strašidelný dům na kuřích nohách. To proto ten nedělní shon.

Protlačit se pryč je nemožné a všichni kráčí kachním krokem. Do toho auta snažící se projet na jednu či druhou stranu ulice. Než se městem protlačím, napadne mne však, že bych zde mohl pojest. Po včerejší zkušenosti a střevním utrpení se nechci na protější straně hor moc stavět na jídlo v restauracích, kam málo kdy někdo zavítá. Tady to však očividně žije,proč se nenajíst právě zde a šetřit si tak Advnture Menu do obcí na opačné straně údolí.

Procházím rušnými ulicemi města a přemýšlím, kde si mám sednout. Všude je plno nebo rezervace. Navíc to jídlo zde nevypadá kdo ví jak lákavě. Nakonec se vracím k Buda restauraci, která je shodou okolností nejlépe hodnocenou ve městě. Zrovna se uvolní stůl a další ja taky volný. Sedám si k jednomu z nich, ale to už na mě pobouřeně volá další namyšlená zmalovaná čarodějnice, na kterou jsem dnes narazil. Nene, to je naše místo, my jsme velká skupina, ukazuje rozmáchle kolem sebe a vyhání mne z právě obsazeného místa. No je jich 8 a budou potřebovat oba stoly. Chápu, že skupina osmi strávníků je pro podnik přínosnější, než jeden osamocený tulák. Vztekle se zvedám, mrsknu židlí a s hlasitými nadávkami odcházím, jen ať kunda ví, co si o jejím chování myslím (#fuckup č.36).

Opouštím město čarodejnic, které zdobí fasády domů a jejichž figuríny můžu vidět na balkónech místních domů spolu s dalšími čarodějnickými předměty, které se zde prodávají rovněž houfně v mísntích krámech. Nechávám město za sebou a zbaven toho všeho shonu pokračuji ve své cestě. Jak už to na této cestě bývá, stejně jako za každým městem mne i zde čeká prudký výstup po panelové cestě. Ta se táhne vzhůru ve sklonu možná 75 stuňů. Nevím, je to fakt brutální výstup, navíc jde o panel, a tak zde nejsou žádné kameny, kořeny či jiné nerovnosti terénu, které by posloužily jako schody. S každou zákrutou cesty čekám, že už budu nahoře a že bude konec toho úmorného stoupání, ale marně. Další zákruta. Vypadá to na rovinku, ale jakmile vystoupám, čeká mne opět výhled na stejně odporný kopec.

"Jak dlouho chceš ještě stoupat?" "Tohle měla být pohodová neděle."

"Měl jsem jít převážně z kopce, tak kam mě to zase vedeš?"

Konečně to mám za sebou a poslouchaje zaklínače pokračuji po úzké stezce nad propastí. Ta mne vede do dalšího sevření hor, odkud se budu vracet po protějším svahu. Dříve, než tam však dojdu, dávám si v lese přestávku a chci si uvařit oběd. Prvně však musím pořádně utáhnout šrouby mému vařiči, který se včera večer opět rozpadl a od kterého nyní postrádám jeden šroubek (#fuckup č. 38). Snad to bude stačit pořádně utáhnout a bude to držet.

Vařím si v lese a propocené tričko si odkládám na kámen, kde mi ho vysouší sluníčko. Sám si však užívám chládku ve stínu, ze ktrého se mi příliš nechce. Je neskutečný pařák a já stále táhnu teplou výbavu na horský hřeben, po kterém jsem měl původně jít. Přijde mi docela vhod, že v hotelu Lanjarón mi sehnali krabici, abych si ty přebytečnéé krámy mohl poslat domů. Vždyť další týden má být v této oblasti průměrně 26 stupňů ve stínu a nepřetržitě pražit slunce. Teoreticky bych mohl podniknout i cestu na hřeben, už se cítím relativně zdráv, ale na to už nemám zásoby, čas, síly a vlastně ani náladu. Tahle cesta už je ztracená. Nohy mám až příliš zničené a sešlapané, prsty puchýžněté a paty sedřené. Už jsem zde ztratil až moc času. V dalších 5ti dnech rychle přeběhnu Alpujarra trail a Adios Amigos.

Během vaření se kolem mne mihne veverka s neskutečně velkou hlavou a zastavuje se na protější borovici. Celá je nezvykle veliká, ale ta hlava je teprve extrém. Zbystřím a věnuji ji větší pozornost. Až teprve nyní si všímám, že v tlamičce drží jednu z místních obrovských šišek.

Po jídle se zvedám a vyrážím na cestu. Záhy narazím na spadlé stromy, které je potřeba nějak přelézt. Není to náročné, ale zdrží to. O kus dále zase kus stezky chybí, a tak po prašném sesuvu kloužu na novou stezku o něco níže. Ta mne přivede až k přehradě, kterou musím přejít.

Přebíhám po přehradě a pokračuji po úzké stezce táhnoucí se po okraji hor. Svahy pode mnou padají do údolí hluboko a nabízí výhledy na protějí zalesněné svahy, kterými budu v příštích dnech kráčet. Možná ta druhá ceta nebude zas takový průser. Už se cítím celkem zdráv a dnes se zatím také nic zásadního neposralo. Dobrá, rádo se kousem ode mne trošku střílelo, přelézal jsem pár stromů a sesuvů a taky mi náladu zkazily dvě namyšlené zmalované fuchtle, ale to k tomu cestování tak nějak patří. Teď je opět fajně. Opět jsem to já a cestu si navzdory horku a všem příkořím velice užívám.

Další městskou zastávkou na mé cestě je Cáňar, který stejně jako ostatní města v posledních dnech tvoří neuvěřitelný labyrint bílých domů. Hned na jeho okraji si znavený poutník může doplnit zásoby vody. Já tak však učinil již u strouhy o něco dříve, a tak si zde pouze odpočinu v chladivém stínu a až posléze vyrazím na cestu klikatícími se uličkami. Za městem se opět ocitnu na úzké pěšině táhnoucí se po obvodu kopců a nabízející krásné výhledy.

Dnešní etapa je z celého pochodu ta nejkrásnější. Po celý den si maluji, jak dnes půjdu převážně z kopce. O to více mne zaráží každý strmý vystup, který dnes musím vykonat. Výjimkou není ani stezka za Cáňar, která klesá k potoku a když vidím, co za výstup mne čeká na opačné straně, únava ve mne vyvolává nechuť. Místo toho, abych ušel celý oblouk kolem rokle, čeká mne sestup na její dno a po té strmý výstu po stezce, kterou odsud jasně vidím. Prosím, jen to ne.

Dole si dávám pauzu, plním si vodu a oplachuji obličej. Až po té se dávám na výstup vzhůru. Nakonec to není tak zlé. Horší úsek mne čeká až o kus dále, protože stezka je rozryta kopyty koz a z velké části sesypaná. Větve stromů jsou navíc tak nízko, že mne chytají za batoh. V jeden moment se musím o pár kroků vrátit v marném boji o vysvobození z dřevěného sevření.

Mám to za sebou a po úzké stezce buší, na které se pasou stáda koz, scházím na širokou silnici GR7 a GR142. Tudy kousek postupoují obě trasy souběžně, a tak netrpělivě vyhlížím linii styku. Do Lanjarón bych klidně mohl pokračovat po GR142, ale to já nechci. Nechci zítra stoupat po GR7. Teoreticky bych klidně mohl přespat zde a ráno pokračovat, ale té myšlence se také vyhýbám. Určitě chci začít Alpujarra Trail na jeho startu jako úplně nový trek a všechny nesnáze této cesty nechat bezpečně za sebou. Chci ho jít poctivě po délce celé trasy a to až do Fiňany místy, která jsem v nedávných dnech přešel. Přoto mířím do Lanjarón, kde se umyju a přespím a snad se mi podaří z místní pošty odeslat i krabici s přebytečnými krámy, které tahám. Pokud ne, tak všechno krom nepromokavých ponožek a nesmeků klidně vyhodím. Stejně mi už je ta mikina těsná, rukavice staré a kalhoty už taky nejsou kdo víc co.

Jsem nad městem a žasnu nad jeho velikostí. To není jako ty obce, kterými jsem procházel doposud, tohle už je vážně město. Tam si jistě nakoupím a dobře se najím.

Šeří se a jako vždy právě v tuhle dobu opouštím rovnou širokou silnici a přecházím na krkolomnou stezku. Ta strmě padá dolů a klikatí se přes obrovské kameny vražené hluboko do země. Místy mám co dělat, abych si nezvrtl kotník. To mne však čeká až po zdolání tohoto úseku, kdy na chodník došlápnu tak nešťastně, že si opravdu málem zvrtnu kontík a ještě dlouho to neskutečně bolí (#fuckup č.39). Hotel mám samozřejmě na úplně druhé straně města, a tak tam pajdám temnými ulicemi a nohu tahám za sebou.

Šlapu městem a nešťastně se rozhlížím kolem. Něco tak zanedbaného jsem nečekal. V restauracích na začátku to celkem hlučelo, ale odsud dále mne čeká cesta poloprázdnými ulicemi, přičemž mnoho domů působí dost žalostně a špinavě. Stěny jsou oprýskané a všude jsou stažené rolety. Když konečně dojdu na hotel, říkám si, že to tady působí celkem nóbl na tu cenu a že zde asi nepatřím. To je ovšem jen první dojem (#fuckup č.40).

Recepční mne vede před hotel a cloumá dveřma, abych znal pohyb, kterým si otevřu. Jinak budou zaseknuté a nebude to fungovat. Působí to jako z nějaké špatné komedie, ale je to bohužel realita. Pak mne vede k výtahu, který má nejlepší rok za sebou. Něco tak starého snad nevozilo ani nájemníky paneláku, kde bydlela moje babka. Vždyť tohle zanedbané rozpadající se město je jeden velký průser a ten hotel tomu teprve vévodí. Akorát mne za tuhle odpornou zacházku čeká jeden zbytečný výstup navíc.

Když přijdu na pokoj, zůstanu stát jako zaražený, kde jsem se to zase ocitl. Stěny jak v base, jedna stará skříň pamatující celá staletí, prostěradlo špinavé, na polštáři vlasy a všude v kopelně taky. Teplá voda ve sprše neteče a v umyvadle nefunguje odtok. Jako první mne napadá, že mě tady akorát tak sežerou roztoči nebo štěnice. Instinktivně si tak raději hážu batoh na rozpadající se balkón, kde je starý koberec, na který se drolí omítka. Tady nemůžu střízlivý usnout. Musím si někam zajít na jídlo a trošku se přiopít. Ještě než však odejdu, chci si aspoň dobít elektroniku, a tak začnu ruční svítilnou, která už je částečně plná, a tak potřebuje méně času a mohla by se dobít, než se vrátím.

Zapojuji baterku do zásuvky a kontrolka nesvítí. Zkouším to přes powerbanku a nic. Že by byla nabitá, říkám si a opatrně vytahuji napájecí kabel. V ten moment se celý nabíjecí systém vysype v součástkách na mou postel (#fuckup č.41). A dost! Tady už mi po všech těch fuckupech, které mne od začátku cesty provází, bouchly saze.

Co ted vlastně dělám? Původně jsme měli jet s mou paní za teplem na Mallorcu, místo toho jsem upřednostnil hřebenovku, ktetou jsem stejně k vůli počasí nakonec ani nešel. Mám já tohle za potřebí? Píšu domů, že doletím už pozítří a na Mallorcu tak můžeme dříve. Nad ničím moc nepřemýšlím. Beru do ruky telefon, bookuji si letenku na pozítří večer a opouštím pokoj. Jdu se někam najíst do tohoto města jak z hororu. Všude je však zavřeno, a tak nakonec pajdám i s mou bolavou novou přes celou obec k benzince naproti podniku restauračního tipu, kde to před tím tak hučelo.

Sedám si a chci si dát jídlo, když však vidím, co tady servírují, natahuje se mi. Je to už na první pohled nechutné. Vypadá to, jak by na talíř vykydli psí konzervu a lehce ji ohřáli v mikrovlnce. Dokonce mne jako první napadlo, že to nesou psí žrádlo pro čtřnohé mazlíčky místních stolovníků, ale není to tak. Na vlasntí oči vidím, jak tu nechutnou konzistenci ládují. Raději zůstanu u chmelové studené polévky chladící mé rozhořčení a žal nad celou tohle nešťastnou cestou, kde jeden fuckup střídá druhý. Ještěže cestou byly aslepoň tak krásné výhledy.

Sedím zde, piju jedno pivo za druhým a na ten odporný hotel jak z hororu se mi vůbec nechce. Raději se toulám nočními ulicemi města duchů. Mám hlad. Přicházím k automatu na hamburgery, který mi z nouze přijde docela vhod. Hážu do něj peníze, ale zbytečně, poněvadž nefunguje. Nejen že mi nevydá jídla (#fuckup č.42). On mi dokonce nevrátí ani peníze (#fuckup 43). Tento den asi už nemůže ani být horší. Vracím se k hotelu, kde marně zápolím s dvěřmi, abych se do budovy vůbec dostal. Zabere to čas, ale nakonec se mi podaří vloupat dovnitř a dostat se na pokoj.

23,5km 486m↑ 1357m↓

AndalusiaTrail - Dohra →

← AndalusiaTrail - Den 5.