Trable v Granadě

5.11.2025

Ráno vstávám, balím si batoh, čistím zuby a běžím dolů na snídani. Dávám si míchaná vajíčka a plánuji si, jak hned po jídle vyrazím na cestu. I když je v Decathlonu kartuší dost, chci si jednu pro jistotu rezervovat na prodejně s vyzvednutím do hodiny. Jaksi to však nejde. Můžu si ji vzvednout až zítra. Cože to? Koukám na telefon a tu mi to dhochází. Dnes je neděle, Decathlon má zavřeno a spolu s ním i všechny další obchody s outdorovým vybavením (#fuckup č.4) U malých obchůdků to chápu, ale velký Decathlon za městem? To jsem opravdu nečekal, jak by řekl božský Kája.

Nu, dneska asi nevyrazím, jak jsem předpokládal. Počítám, že zde strávím ještě den, a tak si okamžitě prodlužuji ubytování o noc. Zatímco na bookingu by mě to vyšlo na 27 euro, nyní platím pouze 17. A pak že tam najdete nejlevnější ubytování.

Granadu už trošku znám, a tak se ven zrovna nehrnu, vracím se na pokoj a půl dne se válím a v telefonu dokončuji zápis z jarní West Highland Way na svém blogu. Až po poledni vyrážím ven, abych si dopřál mé oblíbené Gazpacho a rybu v mé oblíbené místní restauraci. Po zbytek dne se pak loudám městem, zajdu do kavárny a nakonec skončím v parku. Po celou dobu usilovně pracuji na deníkovém zápisku ze skotska, z čehož mne vytrhne až mrazivé počasí v šest hodin večer. Takovou zimu jsem na jihu Španělska opravdu nečekal. Doslova mrzne a to jsem ve městě v údolí. Jsem rád, že nejsem v horách, snad to tam bude zítra o poznání lepsí. Díky bohu, že mám u sebe mikinu. Je nejvyšší čas se obléct a odebrat někam jinam.

Vyberu si restauraci s nejhorším hodnocením široko daleko (jak zjistím až když si objednám) a dávám si stejček z iberského prasátka. Je skvělý, hodnocení opravdu nerozumím. Snad jen že na záchodě mají tak nízké stropy, že si obiju hlavu jako Gandalf v Bilbově noře. Ani po jídle však na pokoj nemířím. Vydávám se mrazivými ulicemi města a hledám obchod, kde bych si koupil nějaké jídlo na dny, kdy budu v horách asi muset šetřit vodou. Beru taky pár piv, aby se mi lépe spalo a vracím se na hostel. Ani nevím, kdy jsem usnul.

---

Ráno si připadám, jako by na mě lezla chřipka (#fuckup č.5). Oči mne pálí, uši, nos a všechny dutiny rovněž. Nos mám totálně ucpaný a bolí mě v krku. Jakože nachlazen jsem se cítil už předevčírem, když jsem odlétal, ale dneska je mi doslova mizerně. Jsem neuvěřitelně unaven, vůbec se nechci hýbat a nejradši bych půl dne prospal. Včerejší večerní mrazík mne asi dorazil a těch šest piv mi taky zrovna nepomohlo. Není však čas zahálet a je třeba vyrazit na cestu. Aniž bych dnes snídal, balím si batoh a jdu na autobus. Ten mne přivede do jedné z okrajových částí města.

Vystupuji a kráčím širokou ulicí k domu, kde právě asi probíhá policejní zásah. Kolem té však naštěstí neprocházím. Těsně před domem odbočuji do leva a procházím neskutečně špinavou ulicí. Všude se válí lahve, plechovky a odpadky všeho druhu. Sem tam je na chodníku dokonce nasráno. Největší bordel mne čeká kolem popelnic. Leží zde jedna matrace prochcané a druhá rozervaná. Koláč hoven nesmí chybět ani tady. Už jen čekám, kdy mne někdo přepadne a obere o všechny prachy. Rychle pryč odsud.

Opouštím tuhle čtvrť a mířím k nedaleké rušené hlavní silnici. Decathlon najdu snadno, protože je hned na druhé straně. Beru si jednu plechovku s plynem a odcházím. Teď rychle na nádraží a hurá do Fiňany. Co jsem to včera večer říkal o tom, že je paráda, když vše vychází tak skvěle? Hahahá....

Ukazuje se, že vlak mi dnes jede až ve čtvrt na čtyři a ve Fiňane budu v pět (#fuckup č.6). Dnes asi opravdu daleko nedojdu. Další den v kelu! Loni jsem ztratil den a půl, letos rovnou dva!

Cítím se nemocně a unaveně, celkem bych spal. Za daných okolností se chytám myšlenky, že se někde ubytuji, strávím zde noc v teple a dalšího den vyrazím na cestu. Nápad jistě dobrý, ale najít volné ubytko ve Fiňana a nejbližším okolí se mi nedaří. Zůstat dnes v Granadě by přitom nic nevyřešilo, protože i zítra jede vlak až takto pozdě.

Přicházím na zastávku, kde už stojí autobus. Je 10:21, odjezd má až v 10:36, i přesto však už můžu nastoupit. Má to jediný háček, dveře se mu nedaří otevřít (#fuckup č. 7). Když už se mu to podaří, všichni nastoupí a chce odjet, nedaří se mu dveře pro změnu zavřít (#fuckup č. 8). Zabere to nějaký čas a všichni se už smiřují se zpožděním, ale nakonec se dveře podaří zavřít. Nefunkční dveře však nejsou jediný problém tohoto spoje. Jako další začíná zlobit motor, který se nedaří nestartovat a dloho to vypadá, že dnes nikam nedojedeme (#fuckup č. 9). Nakonec se však zadaří a já se dostávám na nádraží, kde mají úplně debilní systém na prodej lístků. Do počítače zadáte, kdy pojedete - v dalších dvou hodinách, dnes nebo úplně jindy a on vám vyhodí lístek s pořadovým číslem jako někde na úřadě. Pak si můžete sednout a čekat, až si vás zavolají. Trvá to tak dlouho, že si nakonec stahuji aplikaci místních drah Renfre a tam si kupuji lístek.

Je skoro 11 a já stále ještě nejedl. Je čas vyrazit někam na jídlo. Opouštím tak nádraží a všude kolem je to jen samá kavárnička. Když už konečně narazím na restauraci, vaří až od jedné. Do pytle, já se snad dnes nenajím (#fuckup č. 10). Čekání na zelenou na přechodech zde bývá tak dlouhé, že by ke každému semaforu měli nainstalovat lavičku. Červená naopak svítí tak krátce, že by člověka měli převážet z jedné strany na druhý.

V 11.20 si konečně sedám před nějakou restauraci, kde to krásně voní a vypadá, že by zde už mohli vařit. Hm, tak také ne, prý až v jednu. Dávám si tak aspoň kafe, ale ani po jeho vypití číšník jednu celou hodinu nepříchází. Já se mezitím pokouším marně najít si ubytko v okolí Fiňany pokud možno směrem, kterým musím jít. Marný boj, vše je obsazeno a místo je až od dalšího dne. (#fuckup č.11). V mapě si ale všimnu útulny pro poutníky, a tak píšu jejím správkyním. Mám smůlu. Prý je pouze pro potníky na stezce svatého Jakuba do Santiaga de Compostela, nikoli však pro tuláky Sierra Nevadou. Jasan, tohle je tak křesťanská pohostinnost a pomoc bližnímu svému v praxi. (#fuckup č.12)

Je 13:00 a na před hodinou prázdnou terasou to hučí jako v úle. Není zde snad jediný volný stůl, kolik lidí přišlo na jídlo. Nu, asi zde budou vařit fakt dobře. Konečně přichází i číšník, který mi před hodinou a půl přinesl kafe a od té doby se neukázal a přináší mi menu. Než se vrátí, uběhne další půl hodina. No tvl, abych ten vlak ještě dneska stihl!

Nakonec se však stihnu najíst a dát si navíc i pivko, ke kterému automaticky dostávám talířek s rýží a smradlavými mořskými plody. Úplně jsem na místní tradici zapomněl. K pivu dostanete automaticky něco malého k jídlo. Borec u protějšího stolu se přišel doslova najíst za cenu tří piv. Já svou porci však milerád oželím. Trošku se v tom pohrabu, vyberu rýži, dopiju a platím. Na nádraží jsem s dvaceti minutým předstihem. Vlak zde už stojí, a tak se k němu vydám. Zastaví mne však policajt, kterému se nelíbí můj batoh. Na něco se mne ptá, ale nerozumím mu ani slovo. Umí jen španělsky, zavolá si tedy mladíka od rentgenu, kde kontrolují zavazadla podobně jako na letišti.

"Máte nůž?"

"Malinký."

"Mohl bych ho vidět?"

Sundávám batoh a vytahuji svůj 37g Deejo Tattoo Terra Icognita v olivovém dřevě. To ještě netuším, že ho vidím naposled. Nožík je mi totiž na místě zabaven (#fuckup č.13) a víc se se mnou ten hodný pan policista odmítá bavit. Akorát si řekne o pas, který si ofotí a nazdar. Že ta malá věcička stála přes 1500Kč a že ji potřebuji do hor? To neobstojí. Prostě je moc dlouhý a že má ulomenou špici a nikoho jim nezapíchnu je jen nepodstatný detail. Skládací nožík mizí nenávratně v kapse úplně debilního člověka. Cestuje ve Španělsku vlakem, vyplatí se to.

Když se nad tím tak zamyslím, vůbec neměl na starosti mé nástupiště. Kontrolovalo se až to další, odkud vyrážely dálkové a možná i mezinárodní spoje. Stály tam pěkné nové moderní mašiny a kufry na přístupu byly rentgenově kontrolvány jako někde na letišti. Mé nástupiště s regionální kodrcálkou bylo volně přístupné. Ten člověk byl evidentně jen přehnaně angažovaný debil v uniformě, který se rád na někom povozí a nemá rád vandráky. Arogantní nepříjemný kokot už od pohledu, který si mě zavolal jen proto, aby mi znepříjemnil den. Výhledy z cesty vlakem jsou však nádherné a já začínám toužit se krajinou podél železnice projít.

Z Fiňany na El Serbal →

← AndalusiaTrail - Úvod