Irsko - Den 8.

South Leinster Way

9.4. 2025

29km  816m↑   655↓

Budím se už před čtvrtou ráno a je mi jasné, že jen tak neusnu. Proto nakonec beru do tuky telefon a sepisuji poslední dny na cestě. Teprve v půl šesté mne dohání únava, a tak nastavuji budíka na sedm a jdu si ještě schrupnout. Ráno pak mířím do kuchyně. Na nějaký čas si chci dát od vloček pauzu, tak si ke snídani chystám celozrnné sendviče se šunkou, chorizem, cheddarem a místní náhražkou filadelfie. Mezitím se zjeví nějaký děda v gumácích, zeptá se, jestli je vše v pořádku a nabízí mi mléko. Děkuji, ale nepotřebuji.

Jdu na pokoj a teprve se balím. Měl jsem to udělat už včera, ale usnul jsem. Nafukovačka, kterou jsem včera opravil a přes noc nechal nafouknutou, se zdá o jeden nádech ušlá, a tak ji raději ještě pořádně přelepím. Pak už se však skutečně balím a před desátou vyrážím na cestu. Pravá holeň mne stàle dost bolí, a tak volím pohodovější tempo. I když dojdu jen 20km, nevadí. Asi to teď nesmím zatěžovat.

Cesta vede z počátku malebnou přírodou irského venkova a tu a tam přes pastviny nabídne pěkný výhled na hory v dáli. Nakonec mne asfaltka přivede pod kopec Brandon Hill. Teprve zde se začíná stoupat po štěrkové cestě. Ta sice nevede až na vrchol, ale sejít z cesty a jít přes něj se dá. Na to však s ohledem na stav mého kotníku prdím a držím se South Leinster Way. Jakmile vyjdu z lesa, mám opět pěkný výhled na kraj pastvin přecházející v hory. Zatím se mi ta stezka noc líbí

Začínám sestupovat. Náhle se ozývá neskutečná bodavá bolest v holení kosti i kotníku a vystřeluje až do palce. Je to, jako kdyby mi praskal kost. Kousek zkouším jít, ale nakonec si sedám. Loni jsem si zvrtnul kotník, nikde s tím nebyl a poslední půl rok byl takový stuhlý a loupalo to v něm. Může to výt tím? Rozjelo se mi tam něco? Nevím.

Sundávám boty a nechávám to dýchat. Mažu se voltarenem, dávám si tabletku Ibalginu. Po delší pauze to stahuji obvazem a zkouším jít. Kupodivu to najednou tolik nebolí.

Daší část cesty je hodně proměnlivá. Z počátku vede po odlesněném svahu, pak se noří do lesů. Když je opustím, cítím se jako v nižších horách u nás. Cestou zblajznu mé sendviče a pokračuji dále. Nakonec šlapu v sevření kravských ohrad až do obce Inistioge. Ale pěkně tady je, to né že ne.

Jak scházím k obci, celkem mne zaráží množství palem, které mají místní na zahradách. Závěr sestupu už začíná být celkem bolestivý. V centru obce si sedám na lavičku. Teprve tady se bolest rozjede naplno. Taky na mne přichází docela únava. Dal bych si kafe.

Celkem se rozsedím, nikam nespěchám a odpočívám. Až mnohem později si všimnu, že zde je nějaký EveryDay Shop, a tak tam jdu kouknout. Na to, jak je to malý krámek, tak zde koupíte opravdu všechno. No nekecám. Mají zde jídlo, žrádlo pro zvířata, léky, masti, nářadí a dokonce i velký automat na kafe. Paráda! Beru si velké capuccino, kupuju další voltarol a zmrzlinu. Mají zde dokonce jak opečkovanou, tak i točenou, stačí si vybrat.

Jdu s tím ven, sedám si na lavičku a dlouho si pak volám s mou přítelkyní. Pak se se mnou pouští do rozhovoru ještě místní stařec o počasí. Pak už se ovšem dávám na cestu. Mám v plánu menší odbočku přes místní vodopád, který neleží přímo na mé trase, ale zas tak velká zacházka to také není. Tam někde to pak možná zakempím. Když bude čas a energie, mám vyhlídnutý palouček na vrcholu Mont Alto. Dokonce jsem našel i fotky z místa a recenzi “Cesta je zarostlá, vemte si mačetu. Žádný výhled.” No vypadá to přesně jako to, co potřebuji! Nikoho nenapadne mne tam hledat a je tam loučka tak akorát pro mne a můj obrovský stan.

Další 4km nejsou nijak zvlášť náročné. Prostě šlapu po rovince podél potoka. Ani ne za hodinku jsem u místního vodopádu, ale že by to byla kdoví jaká podívaná, to se říct nedá. Prostě potok, co teče z kopce, nad ním lávka a kolem pár laviček. Přespat by se zde ale asi dalo. Přijde mi však, že na stavbu stanu je ještě celkem brzo a noha momentálně navíc nebolí, tak se rozhodnu pokračovat dále. Okamžitě tak začínám stoupat a cestou se rozhlížím, po pěkných místech na spaní. Jako pár by se jich našlo. Vlastně docela dost, ale stejně šlapu dále. Mont Alto, tam já chci. Tam to bude moc fajn!

Přecházím silnici a přicházím do míst, kde bych měl trail opustit a začít stoupat na Mont Alto. Místo zarostlé stezky mne však čeká široká cesta udusaného kamení pro lesnickou techniku. Po obou stranách jsou vyvrácené stromy. Snad je to jen tady a stezka se s výstupem oddělí. Jak však stoupám výše, ztrácím naději. Tato část lesa čeká na vyrubání a cesta je jen příprava. Když už si však dali takovou práci s budováním cest, třeba povede na druhou stranu a zde se na trail napojí.

Chybná úvaha. Vystoupám vzhůru, kde na mne čeká kruhové kamenné parkoviště. Kolem je neprostupný les. Navíc zde přijíždí lesník. Otáčím se a šlapu kilometr a půl zpátky na stezku. Pak pokračuji další dva kilometry a snažím se najít místo pro stavbu stanu. Marně však. Všude svah, nerovný terén a trní.

Najednou objevím stezku, která není v mapě. Vydám se tedy po ni. Přivede mne však na něčí pole. Teoreticky bych se mohl vyspat zde u vjezdu, ale to mi přijde blbé. Vracím se na stezku a hledám dále. Nakonec to zakempím na obdobném kamenném kruhu, jako byl na vrcholu. Tento už je však zarostlejší a v okolí je vysázen nový les. Už tomu systému rozumím. Čast lesa je vždy vykácena a pak opět vysázena. Proto vždy procházím různě starými částmi lesa - čerstvou mýtinou, zarostlou mýtinou, nově vysázeným lesem, mladými stromky, vyššími stromky, pořádným lesem, starým lesem a nakonec lesem, který se připravuj na vykácení. Proto v každém takovém lese narazím na obdobný kruh, jako je tento. Jednotlivé části lesa kácejí a obnovují postupně. Proto v náhledu v mapách vidím odlišné pruhy lesa. Proto je někdy mýtina tam, kde má být les a obráceně.

Za soumraku stavím stan a vařím si čínskou polévku. Ta je fakt extra pikantní. Zítra mne čeká hotově utrpení.

Lezu do spacáku, dávám si telefon do powervbanky a chci odvést ještě nějakou práci. Místo toho usínám.