Irsko - Den 9.

Poprvé se budím kolem druhé v noci a jsem překvapeném ostrým předmětem, který v polospánku nahmatám na výstupu mé powerbanky. Není to, co si myslím, že ne? Nezalomilo se mi tam USB, že ne? Vyhazuji powerbanku ze spacáku, a opět usínám a zapomínám na to. Celou událost si vybavuji až když se ráno vzbudím a vezmu do ruky powerbanku, ze které trčí kus mého USB. Zkouším ho vytáhnout, ale moc to nejde. Nakonec si pomůžu pracovními rukavicemi. Je pořádná zima a stan je z venku orosený jak od začátku cesty ne. Choulím se do spacáku a vůbec nemám chuť se z něj vysoukat. Přihodím si zde však aspoň věci na převlečení, aby se zahřály.

Dneska mám fakt pomalé ráno a s balením začínám docela pozdě. Když si navíc všimnu, jak slunce stoupající nad les začíná osvětlovat můj stan, řeknu si, proč toho nevyužít a nenechat usušit stan. Prvně si tak jdu udělat snídani a kafe s tím, že vyjdu později, ale zase nebudu dělat první pauzu. Stan tak nechávám stát a balím ho až nakonec. Na cestu tak vycházím až před desátou. To se mi na téhle cestě ještě nestalo.

Sotva vyjdu, už přicházím mezi první ohrady na dnešní cestě. Dále potkávám starce, který si chce povídat. Nerozumím mu však. Mluva místních mi připomíná spíše kloktání murlovků ze hry Wolrld of Warcraft. Aspoň mu tedy sdělím, odkud kam jdu.

Jestli mne první etapy South Leinster Way nadchly, tak tyto mne spíše deprimují. Žádná velká panoramata se nekonají. Prakticky jdu jen v sevření ohrad nebo lesa. Celá cesta mi splývá v jedno.  Normálně z toho zažívám takovou svou první krizi na této cestě. Roli samozřejmě může hrát i fakt, že jsem ještě pořádně neodpočíval.

Přicházím na rušnou hlavní silnici, podél které musím šlapat na začátek městečka Mullinavat. Jsem fakt rád, když dorazím na jeho okraj a přejdu na chodník. Ještě radši jsem, když dorazím k obchodu centra, kde si koupím velké kafe a nanuk.

Vybaluji tašku se smetím a doufám, že se mi ho někde cestou podaří zbavit. Všude jsou však vyvezeny jen kontejnery na plasty. Odpadkové koše zde nevidím žádné. Takto se táhnu s taškou v ruce další hodinu. Ani u místního hřiště však příliš nepochodím. Když definitivně opustím zástavbu města i roztroušené domy za jeho okrajem, vracím tašku opět do zadní síťky batohu. Cesta dále vede přes luky a pastviny a nabízí nádherné výhledy na všechny strany a především na hory v dáli přede mnou. Krize dnešního dopoledne je zažehnána. Opět se mi dobře šlape a cestu si moc užívám. Cestu dnes končím po 32 kilometrech na opravdu fantastickém místě.