Na to, že jsem dnes plánoval vstávat opravdu brzy, se celkem prospím. Budík totiž v polospánku jen bezmyšlenkovitě vypnu a chrním dále. Když se proberu, mám za to, že uběhlo tak deset patnáct minut maximálně. Když však pohlédnu na čas, oči mi vystřelí jak nějaké postavičce z animáku. Cože? 7:18? No to si snad ze mě děláte!!!

Rychle ven ze spacáku, převléct se a sbalit. Pak hurá na cestu. Kupodivu vycházím už v osm. Nakonec je dobře, že jsem spal, kde jsem spal. Odsud už je to jen lesem prudce dolů a další místa vhodná k noclehu nevidím. Pod kopcem prakticky okamžitě přecházím na silnici položenou mezi oplocenými ohradami. Po té dorazím až do Clomnelu, kde slavná Wicklow Way končí. Nečekejte zde však žádný pomník nebo ceduli vítající vás na konci trasy. Je zde jen tabule s mapou a rozcestník odkazující vás směrem, odkud jste přišly. Cestu zde totiž nemusíte nutně jen končit. Můžete ji zde i začít.

Krom rozcestníku je zde i pěkný parčík s posezením. Zabírán tak aspoň jeden stůl a jdu si nachystat stejnou snídani, jako předchozí dny. S příchodem na konec trasy jsem doufal ve změnu, ale nic zde není a když už ano, mají zavřeno. Opět tam tak posílám vločky s předposlední lžící proteinelly a přes sítko překapanou kávu. Pak se vydávám na cestu. K mému překvapení však na okraji obce narazím na malý krámek, tak si aspoň dokoupím vodu a k tomu jablíčka a dvě coly. Dále mne pak čekají 4,5km podél rušných cest. I když cesta sleduje směr evropské dálkové tras, hledat zde značení je zbytečné. Irové jaksi značí jen své traily. Ty hlavní žlutou šipečkou připomínající spíše domeček. Vedlejší a místní pak stejnou domečkovitou šipkou jiné barvy. Často se nachází pospolu na dřevěném sloupku, je i té žluté bývá ještě vyobrazený panáček s batůžkem a hůlkou.

Je půl jedné, když přicházím na začátek South Leinster Way, která začíná u kostelíka v Kildavin. Odsud zprvu šlapu vsí, dokud nedorazím k čtyřproudové silnici. Tu překročit, to je vážně oříšek. Valí se tu jeden kamion za druhým a k tomu ještě z opačného směru, než jsem zvyklý. Po delším čekání se mi však podaří přeběhnout na druhou stranu. Dále už jen delší kousek mezi domy roztroušenými podél cesty a pak lesy vzhůru. To bych ovšem nesměl být líný blb a sednout si na první velký šutr, který uvidím. To víte, prvně se musím na tu náhlou změnu terénu připravit a přenastavit.

Přiznávám, trošku se tady rozsedím. Má lenost mne však tak dožere, že se nakonec dokopu k rekordnímu tempu na této trase. Zdrží mne jen jeden zvědavý děd, vyptávající se, odkud kam šlapu. Takové zdržení mi však nevadí. Takové přátelské prohození pár slov je vždy na místě. Jen teda s mou chabou angličtinou a halali přízvukem místních starců si moc nepokecám.

Cesta dále vede lesem a vede více méně po rovině. O dva metry níže souběžně s ní vede jako rovná travnatá terasa jen o něco širší, než silnice. Být zde večer, asi toho využiji a stavím zde stan. Do večera však stále daleko. Je teprve odpoledne a to tak brzy, že jsem ještě ano neobědval. Hlad už však začínám mít pořádný, a tak koukám do mapy, jestli někde před sebou nemám posezení či přístřešek. No jéje, náhodou mám a není to vůbec daleko. Dojdu tam, uvařím si a rozhodnu se co a jak dále a kam až dnes dojdu. Celkem bych si dal i něco jiného než hydratovanou stravu. Takový burger by mi přišel celkem vhod.

No mond dieu. V Borrisovi je toho více a Teddys Fast Food má fakt dobré hodnocení. 4,9 se jen tak nevidí. Dokonce tam někdo píše “nejlepší burgery na E8” Ty musím mít. A kde pak přespím? Za městem u řeky je nějaké posezení. Tam se určitě stan vejde! Tomu já říkám plán! Tímto je ujednán. Je to sice 18km, ale chci ten burger. Najednou mám motivaci, jakou už dlouho ne.

Dojím, zblajznu ještě jablko a záhy vyrážím na cestu. Z počátku stoupám strmě po asfaltce, po které tu a tam projede auto. Zanedlouho však odbočím do leva a výstup se stává mnohem mírnějším. Vlastně jdu místy téměř po rovince. A musím říct, že konečně to opravdu stojím za to. Chvíli mám krásný výhled na hory v dáli. Pak kousek kráčím lesy a záhy vystupuji na holých svazích, kde se pasou ovce. Výhledy na hory přecházející v ročtvercovanou krajinu pastvin obehnaných živými ploty jsou jedinečné. Opravdu si to zde užívám a co nevidět přicházím k 9 kamenům, odkud už budu opět klesat do údolí. Pohrávám si však s myšlenkou to dnes zabalit a zůstat na tomto nádherném místě. Nakonec se však donutím jít přeci jen dále. Jednak je brzy, druhak mám zítra naplánovaný odpočinkovější den s ubytováním, a tak bych se neměl dnes příliš zdržovat, jinak budu mít zítra co dohánět a navíc ta chuť na burger je prostě obrovská.

Mávám tomuto nádhernému místu a šlapu dolů. I cesta do údolí je však nádherná. V prvé řadě nabízí krásné výhledy na hornatou krajinu. Jak pak scházím níže, putuji malebnou krajinou irského venkova, kterou dělají ještě nádhernější roztomilá jehňata a jejich skopičiny. Dokonce je mi párkrát nabídnut i odvoz. To však odmítám. To by byl podvod. I když jízda traktorem by byla jistě skvělý zážitek. Ano, nějaký děda mi nabídl právě tento druh jízdy a až mne to pak zpětně zamrzelo, že jsem nepřijal. Srdce mi z toho však nepuká. Další paní, která mi nabízí odvoz pak naléhá, ať jsem opatrný. Tato silnice je totiž prý velice nebezpečná. To už jsem totiž v údolí, blíží se večer a já šlapu po rušné cestě sevřené mezi dvěma ploty pastvin a polností. Kempovat v této zemi bude vážně boj.

Je sedm večer, když konečně procházím k viaduktu na okraji Borrise. Jsou zde i odpadkové koše, tak se konečně zbavuji smetí. Mažu se dežodorantem ať aspoň trochu přebiju ten močkoidní zápach po sedmi dnech pochodu a mířím na dobrou krmi. Teddys Take Away se nachází až v centru obce, tak se ještě pěkný kus projdu. Na místě jsem však přátelsky uvítán. Teddy zná mou cestu a ví odkud kam šlapu. Zjevně nejsem první poutník na Coast to Coast, který se tady kdy zastavil. Využiji toho tedy a ptám se, zda neví o nějakém pěkném místě tady v okolí, kde by se dalo přespat.

“Klidně si postav stan tady za tou zdí!” začne vesele hulákat a u toho rozhazovat rukamq a gestikulovat. “Není to sice oficiální, ale když si zde postavíš stan na jednu noc, nikomu to nebude vadit.”

Za tou zdí se nachází pikniková zána s posezením a pěkným trávníkem. Je to však hned vedle hlavní silnice, kudy se míhá jedno auto za druhým. Ne, raději to zkusím na mnou vyhlídnutém místě u potoka, a tak si vedle v obchodě koupím jednoho Guinesse a za soumraku se vydávám na rychlý pochod směrem k řece Barrow. U toho rozbaluji balíček s jídlem od Teddyho. Burgr je výborný. Má jen jednu vadu. Je fakt mini. Prostě porcičkq jak mekáče. Tohle vědět, vzal jsem si tři. S hranolkama naštěstí nešetřil, těch mám pytel jak pro cikánskou rodinu. Jako fakt nemám šanci je sníst. Příště radši 4 burgery bez hranolek!

Jak scházím k řece a vidím mlhu stoupající vzhůru, dochází mi, jakou jsem udělal hovadinu, když jsem nerozbil tábor v té piknikové zóně za zdí. Bude tam řádná zima a taky vlhko! Teď už se ale ty dva kiláky vracet nebudu. Scházím na nábřeží, odkládám batoh a jdu hledat místo pro stan. Nakonec nezbyde, než to postavit právě zde hned vedle posezení u viaduktu, přes který sem tam profrčí auto. Všude jinde jsou to jen brutálně zarostlé mokřady. Stavím stan a lezu do spacáku. Dnes je opravdu hovadská kosa. Aby to nebylo málo, nemůžu se zavřít ve spacáku. Ta šňůrka na utažení kapuce kolem hlavy jaksi praskla. Taky dvakrát za nic dofukuji karimatku. Divný, včera ani jednou, dneska dvakrát. Zítra mám klidnější den, tak se na ni budu muset kouknout. Stejně je to ironie, že sotva jsem se rozhodil, mám v plánu nero den. Dnes 36km přes horu, zítra 12 po rovince a den a noc v posteli.

Irsko - Den 7. →

Comments

Tulák, blázen a cestovatel, věčný snílek s hlavou v oblacích vlastních fantasií a taky tak trošku dobrodruh. Milovník divoké přírody, krásných panoramat, skal a hlavně hor a hřebenovek bohatých na nádherné výhledy, ale i piva a dobrého jídla. Toulavá duše uvězněná v lidském těle a svázána tak s osudy a povinnostmi lidí, která by se chtěla jen bezmezně toulat a poznat každý pěkný kout tohoto světa.

Od roku 2015 žiji převážně v Alpách a od roku 2019 je mi Tyrolsko mým domovem. Právě zde jsem se zamiloval do hor, zdolávání vrcholů, šplhání po jištěných i nejištěných cestách a nejrůznějších dobrodružství, ke kterým překrásná alpská příroda doslova vybízí. Každého léta se snažím využít každého volného dne, abych poznal další pěkný kousek této hornaté země v srdci Alp.

Od lockdownu v roce 2020 jsem navíc naprosto propadl trekkingu a cestování a začal vyrážet na stále delší a zajímavější cesty napříč Evropou a poněvadž rád fotím a píšu, rozhodl jsem se začítu psát svůj online deník a do něj všechna svá dobrodružství z dlouhých cest postupně zpracovávat. V Tyrolsku však trávím převážnou část roku a i zde podnikám nejrůznější zajímavé cesty, a tak se i má tyrolská dobrodužství začala kupit a já pocítil potřebu zaznamenat si alespoň ty nejdůležitejší z nich.

Zaznamenávat jen zážitky z cest mi však nestačí a krom příběhů z hor bych se také rád podělil o své znalosti a postřehy z cest a především vám představil Tyrolsko a přinesl spoustu tipů a nápadů na krásná místa, kam se můžete podívat. Proto jsem se rozhodl zapracovat na tomto blogu, který by měl být tak trochu mým deníkem, ale také dobrodružným průvodcem po tyrolských kopcích, ferratách, soutěskách a dalších zajímavých místech napříč Evropou.