Irsko - Den 23.

The Kerry Way

24.4. 2025

Když se ráno probudím, je chladno a vlhko, zatím však neprší. To se ovšem rychle změní, protože než se sbalím a začnu balit stan, už jen lehce mrholí. Naštěstí ne moc a vlastně ani ne dlouho, protože když se vrátím na cestu, je opět po dešti. Šlapu tak po asfaltce protínající les, přičemž mne po obou stranách opět svírají ploty. Včera jsem měl opravdu štěstí, že se mi z cesty podařilo někde slézt a zakempit. Ďas aby zpral tuhle oplocenou zemi. Tohle opravdu není země pro poutníky jako já. Už teď je mi jasné, že se sem jen tak nevrátím.

Opouštím les a cesta mne vede podél luk a pastvin, za kterými se k nebi zdvíhají hory. Jak jinak, i nyní cestu po obou stranách lemují ploty, a tak se prostě držím silnice a mlčky šlapu, zatímco z šedivých mračen opět začíná pršet. Ještě než se však pořádně rozprší, přicházím na křižovatku Glencar, kde se nachází jedno jediné velké stavení, které slouží jako kemp, hostel, minimarket, restaurace a dokonce i jako pošta zároveň. Vcházím dovnitř, nakupuji si nějaké sušenky ke snídani, nějaké jídlo na další dny cesty a pak si jdu sednout do liduprázdné restaurace, kde si dávám kávu. Té dostanu celou konev, což kávoholika jako já velice potěší.

"Je zde takové počasí běžné?""Ano," odpovídá mi paní, která je zde zodpovědná za celý barák. "Ale příští týden by mělo být pět dní pěkně," dodává a zase odchází do prodejny. Hm, za týden už tady nebudu, pomyslím si a zůstávám sám v místnosti tak prostě a staře zařížené, že si zde připadám jako na nějaké Boudě v Krkonoších.

Sedím zde mlčky, popíjím kávu a baštím před chvílí zakoupené sušenky, zatímco déšť za okny sílí. Lokál tak opět opouštím v pláštěnce a vydávám se na opravdu mokrou cestu, která mne vede bahnitými cestami přes louky a pastviny. Nakonec podél říčky Caragh dorazím do lesa, kde mi dá déšť na nějakou dobu pokoj. Nakonec pláštěnku sundávám, protože je mi v ní horko a neskutečně se pod tím kusem plastu pařím, ale než les opustím, ještě si ji několikrát opakovaně nandám a sundám.

Jsem za lesem a opět šlapu po asfaltce. Zdá se, že je po dešti, a tak opět balím pláštěnku. Sotva tak učiním, začíná pršet, ale už mám dost toho, jak si se mnou dnes počasí pohrává, takže ještě kus cesty šlapu bez ní. Silnice mne vede rozlehlou krajinou pastvin a kopců k jezeru Drombrane Lough a pak dále, až za nějakým statkem opět přejdu na širokou nezpevněnou silnici. Teprve tady si opět nasazuji pončo, protože už začíná opravdu silně pršet. Cesta dále stoupá skrz pastviny na sedlo pod vrcholem Coolroe. Jak ta stoupám vzhůru, začíná pršet čím dál více. Čím výše jsem, tím více leje a fouká. Než vystoupám na sedlo, tak jsem opět durch a mi začíná být jasné, že to chce opravdu nové pončo, protože tohle už je asi jaksi nefunkční.

Stoupám na sedlo v tom největším slejváku. Po třiadvaceti dnech je konečně na dohled v šedavé dáli opačné pobřeží Irska a v mlze se topící hladina moře. Dešti navzdory pořizuji alespoň nějakou tu fotku a pak telefon opět balím do igelitu a ten do kapsy. Scházím stále níže, pršet však nepřestává. Podívat se do mapy a zkontrolovat trasu či možnosti nákupu a jídla je v tom nečase prakticky nemožné, a tak nezbývá než šlapat naslepo a doufat, že na něco narazím. Zadaří se! Cesta mne nakonec přivede do centra Glenbeighu, kde se rovnou na hlavní křižovatce nachází nějaká restaurace. Vcházím dovnitř, načež jsem vystaven udiveným pohledům hostů i obsluhy. Ty mne však nemůžou odradit od touhy se dobře v teple a suchu najíst. Okamžitě si objednávám pivo a velký hamburger s hranolkami k tomu. Pak koukám do mapy a počítám, kam až jsem schopný dojít. Za dva dny večer mi to letí, takže prodloužená verze mé cesty po Kerry Way nepřichází v úvahu. Když však dneska máknu, mám šanci zítra večer stanout v Portmagee, kde by měl Coast to Coast Walk končit. Proč právě zde? Netuším. Nevede tam ani žádná značená trasa, takže to vypadá na další putování po asfaltkách a podél hlavní silnice.

Ještě to chce zjistit jednu podstatnou věc. Jak to od tama jezdí a kdy se dostanu na letiště? No do prdele! Jezdí to dvakrát denně a i když vyrazím prvním ranním autobusem, dostanu se na letiště v Dublinu nejdříve 19:45, přičemž mi to letí v osm. Dobrá, tenhle cíl cesty také nepřipadá v úvahu. Po jídle tak zůstávám v restauraci, dávám si další pivo a přemýšlím, kam jinde by se dalo dojít a kde přespat, aby mne to nezruinovalo a odkud kam mi něco pojede. Nakonec se ukáže jako nejlepší možnost zůstat v kempu právě v tomto městě, a tak si udělám rezervaci, zajdu nakoupit do supermarketu na místní benzince a zamířím do kempu, kde si za deště stavím stan. Tím však tento den nekončí.

Já se vydal přece na cestu od pobřeží k pobřeží a navíc jednomu kameni, který mi pomáhá se stavbou stanu, slíbil, že ho odnesu k moři, a tak si balím do batůžku pivko i ten šutr, který sebou poslední týdny táhnu a za velice deštivého podvečera šlapu na pláž. Je odliv a všude se válí bordel z moře, zatímco já šlapu osamocen v dešti po mokrém písku a hledám místo, odkud bych dohodil do moře a nemusel přitom v pantoflích šlapat přes vyplavené řasy. Nakonec se s kamenem, který s sebou už týdny táhnu, loučím a odevzdávám ho moři. Pak si zde v dešti osamocen sedám na mokrou zemi, piju české pivo z benzinky a koukám na ten bídný výjev, který mi Irsko na závěr mého ztrastiplného putování přichystalo. Tento trek končí opravdu smutně. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavoval.

19,3 km     349m ↑   457m↓

---

Dalšího dne se za deště balím a vydávám se hledat zastávku autobusu. Tu jsem hledal i předchozího dne, avšak marně. Nakonec je mi doporučeno zůstat stát před místní poštou. odsud že to běžně jezdí. Další bloudění mne čeká, když hledám přístup na nádraží v Killarney. To je totiž oplocené ze všech stran. Marně hledám cestu přes místní nákupní centrum. Nakonec však naštěstí pochopím, že to celé musím obejít. Je krásný slunečný den a ani během mé vlakové cesty napříč Irskem se to nezmění. Cestou poznávám města, kde jsem tu a tam sešel pro nákup nebo která jsem míjel. V jednom takovém, v němž jsem se docela zdržel, dokonce i přestupuji.

Když odpoledne vystoupím v Dublinu, okamžitě mne do nosu udeří silný zápach. Hned naproti nádraží je totiž obrovský pivovar Guiness a smrad z něj zalévá celé město. Tady je to ovšem nejhorší. Pěšky se vydávám hledat hostel na druhé straně města. Vybral jsem si fakt super hostel, protože večer zde probíhá zkušební koncert Iron Maiden revival a po té nastoupí nějaká místní kapela, jejíž zpěvák vypadá jako Yarpeny Zigrin ze Zaklínače. Neskutečný nářez! Tahle noc se opravdu protáhne! Dalšího dne jen tak brouzdám městem, které se snažím aspoň trošku poznat. Moc jim však očarován nejsem. Nejvíce času strávím na místní náplavce, kde se mi alespoň podaří vysušit stan. Kolem poledne si zajdu na poslední irské jídlo a dpoledne se konečně vydávám na letiště. Na hlavní třídě, odkud mi má jet autobus, však právě prochází nějaký průvod s irskými vlajkami. Jak se nakonec ukáže, probíhá zde velká demonstrace, která zablokuje celou hlavní třídu. Odkud mi to jede nyní absolutně netuším, a tak šlapu dále po ulici až na hlavní křižovatku, kde najdu další zastávku Airport Expresu. Zastavuje zde však tak jeden z desíti, a tak já i další čekající už začínáme být celkem nervní. Já snad z téhle země ani neodjedu. Asi po 40 minutách čekání nám konečně jeden autobus zastaví a odveze nás na letiště. Musím říct, že jde snad o největší letiště, jaké jsem zatím viděl, takže jsem rád, když konečně stanu u Gatu, odkud by mi to mělo letět. Ani zde se to však neobejde bez zmatků.

Nakonec však odlétám do Krakowa, kde přistávám po půlnoci.

Aby to nebylo málo, musíme projít manuální pasovou kontrolu, takže než se dostanu před letiště, je dávno po jedné hodině ráno. Než se dostanu vlakem do centra a pak pěšky na hostel, bude táhnout na třetí, a tak si zkouším objednat Bolt. Všechny však mou jízdu odmítají, a tak nakonec jedu vlakem. Jsem docela překvapen čistotou Krakowského hlavního nádraží, které je přes noc střeženo policií a kde bez problému přespávají desítky cestujících. Tohle vědět, nebookuji si snad ani hostel, přespím zde a vyrazím zítra prvním vlakem, který jede v šest ráno. Takto však mířím na hostel, kde přicházím po třetí hodině ráno. Dám si sprchu, po tmě si povleču postal a okamžitě usnu. Když se probudím, je devět hodin a na pokoji, kde v noci nebylo volné jediné volné lůžko, se najednou budím sám. Rozespale se balím a hostel opouštím, v Žabce si kupuji velké kafe a mířím na nádraží, odkud jedu totálně přeplněným vlakem k tátovi do Ostravy. Následujícího dne mne čeká návštěva zubaře, který u mne po víc jak deseti letech najde hned dva kazy na dotýkajících se stranách dvou zubů. Protože na konci měsíce odjíždím zpátky do Rakouska a on má mezitím dovolenou, domluvíme si termín za dva týdny. U mé obvodní lékařky jsem za roky mého cestování navíc nebyl tak dlouho, že už mne vyřadila z evidence, a tak si domluvím nějaké prohlídky i zde. Tím padá celý můj plán měsíční cesty napříč Bulharskem po treku Kom-Emine.

V následujících dnech odjíždím za přítelkyní do Znojma, kde mne čeká pár nudných dní v "rodinném kruhu." Takto si opravdu mé mezisezóny nepředstavuji. Já musím chodit, toulat se krajinou a zažívat jedno dobrodružství za druhým. Po několika dnech však celkem spontánně vyrazíme na Čundr do Podyjí a já po jeho předčasném konci na sólo trek do polských Beskyd.

Čundr v Podyjí →

← Irsko - Den 22.

Mały Szlak Beskidzki →