Šumava - 4. den: Moklava

9.6. 2020

Pokud jsem druhý den cesty po vzoru článku inspirujícího mou cestu nazval Šutrava, pak čtvrtý den mohu s klidem nazvat Moklava. Toho dne jsme totiž měli dojít jen na Modravu, což bylo pouze nějakých 25 km, takže spíše taková procházka. Probudili jsme se však do totální mlhy a sotva jsme se sbalili, začalo neskutečně pršet. Lilo jako z konve a nezdálo se, že by chtělo do večera přestat. Navlékli jsme tedy na sebe pláštěnky a vydali se do Prášil, kde jsme si chtěli dokoupit nějaké jídlo.

Trošku jsme si pobloudili v lese, ale nakonec jsme tu ves našli. Já měl nohy stále v suchu, ale kamarádi už byli durch a začínali mluvit a potřebě najít na noc na Modravě ubytování (protiepidemická opatření tou dobou povolila a zařízení ubytovacího typu se za přísných podmínek otevřela) a usušit se, abychom mohli jít dále. Souhlasím tedy a během toho, co ve zdejší cukrárně pijeme kávu, vyhledáme penzion Arnika, kde si narychlo domluvíme nocleh v teple a v suchu. Pak už s klidem vyrážíme na Prášilské jezero. Alespoň na chvilku odbočíme z jinak všudypřítomného asfaltu, zdoláme příkrou cestu, která připomíná spíše potok a nakonec jsme tam. Koukneme se na jezero schovávající se v mlze a šlapeme zase dále. 

Musím přiznat, že během této cesty už i má pravá pohorka začala dost čvachtat a cestou dolů i ta druhá. Prostě vážně lilo. Sešli jsme zpět na asfaltku a pod roztáhnutou plachtou mého ponča rozdělali mapu. Internet tady totiž chytíte jen těžko, a tak jsem ještě před cestou pro nějaké mapy do knihkupectví skočil. Zorientujeme se a hraje slovní fotbal dál šlapeme pro mne dosud nevídanými nekonečnými divokými lesy. Ta atmosféra mi bere dech. Sejít zde z cesty bych zde však asi nechtěl. Již nikdy více by mě nikdo nenašel a já cestu zpět asi také ne. Vskutku nekonečný prostor stromů a zeleně. I ty nakonec opustíme a sejdeme z lesa k Roklanskému potoku, podél kterého pěkně po rovince šlapeme až na Modravu.

Jsme zde hádám něco po čtvrté hodině, ale za to zmoklí jak slepice. Pláštěnky zavěšujeme v kolárně penzionu, co můžeme sušíme na rozhicovaném topení. Myjeme se, sušíme a jen v ponožkách scházíme na jídlo dolů do restaurace. Kluci neplánují šlapat dále, ale zato se chtějí sejmout, a tak hrajeme karty, pijeme pivo a zahříváme se bylinnými likéry našich německých sousedů. Nakonec to zabalíme a jdeme spát.

---

Den 5. - Poraženci

Když jsem se ve středu ráno vzbudil, za okny stále lilo. Stále jsem však věřil, že to během dne přejde a hlavně, že když půjdu já, půjdou i ostatní. Proto jsem i přes lehkou kocovinu od brzkého rána čekoval počasí, zkoumal mapy.cz a koukal na nouzové přístřešky pro případ dalších dešťů a těšil se, jak jistě brzy vyrazíme. Bohužel, nestalo se tak. Kamarádi zaveleli k ústupu a já se tak nějak zmanipulován společenským míněním i včerejším pitím otupělou myslí přidal k nim. Navíc mi jeden z těch gizdů vypnul topení, na kterém jsem si sušil boty. Prý aby mi v noci nebylo moc horko. Nakonec jsem tedy na IN kartu nahrál jízdné na vlak a vyrazil spolu s nimi do Prahy.

Sotva jsme došli na autobusovou zastávku, odkud nám jel 10:07 autobus, přestalo pršet. Měl jsem ještě sedm minut na to přesvědčit ostatní, abychom šli dále. Ale nikdo o tom nechtěl ani slyšet. Zajímavé. Ještě před příjezdem dělali ramena, jak nejsou z cukru. Nyní odjíždí po dni deště. Ale tak je to s nimi vždycky, že utečou před deštěm, náledím, kroupami či sněhem. Pak si dají v pěkném počasí tempíčko na Lysou, udělají namachrované selfíčko a jdou zase dolů. Jenomže v pěkném počasí umí chodit na procházky každý. Co se s tou přírodou třeba i trochu poprat a sáhnout si na dno sil?

Nemáme si co vyčítat, oni odjíždí a já nakonec bohužel s nimi. Mám zlost nejen na ně, ale především na sebe, že jsem tak manipulativní a beru roha, i když nechci a vlastně ani nemusím. Vždyť nejsem na nich závislý. Věčně chodím treky sám. Proč nyní jedu s nimi? K čertu! Celou cestu mne provází pocit neskutečného poraženectví, ale co dělat, už jedu.

V Praze mne opustí. Oni jedou do Opavy, já ještě ke kamarádce pro věci. Nechci ji příliš obtěžovat do mého dalšího odjezdu na další trek. Vždyť ani nevím, kdy a zda vůbec půjdu. Předpovědi na další měsíc nejsou kdoví jaké. Že vyrazím zpátky hned dalšího dopoledne jsem ještě netušil.

Než se vrátím na hlavní nádraží, něco se na Smíchově podělalo a tak má mé Pendolíno hlášeno zatím 80 minut zpoždění. Jako by se mi nyní něco pro změnu snažilo zabránit v odjezdu. Ale stejně nakonec Ostravanem valím ku nám na sever. Cestou si celý nešťastný v notebooku dělám fotky. Že za celý den téměř nepršelo mi na radosti nepřidává. Mám zlost. Doma jsem až kolem jedenácté v noci a jdu rovnou do postele. Usíná se mi však velice těžko. Pocit poraženectví mne nenechává usnout. Takhle jsem to přece neplánoval! Chtěl jsem se měsíc prát s minimem věcí, které si ponesu v batohu a nyní toto?. Jsem vskutku zdrcen.

← Šumava - den 3.

Šumava - Den 6. →