Přechod chorvatského Velebitu - Den 3.

20.5.2025

Jako první jsme vzhůru já a Tomek. Zatímco já však klidně ležím, on neustále nervózně pohlíží na telefon. Je vidět, že už by nejraději vyrazil a vlastně se mu ani nedivím. Další chata, kam bychom podle plánu treku měli dorazit, je Ravni Dabar, ta je však pravděpodobně otevřena pouze o víkendu a tak je potřeba zdvojit etapu. Další etapa naštěstí není nijak dlouhá a končí u hostelu v Baške Oštarije. Odsud je to téměř 26km. Podle plánku treku je to však ze shořelé útulny před námi na Ravni Dabar 7-8 hodin cesty a z Ravni Dabar do Baške Oštarije další 3-4hodiny. My navíc spíme v polovině cesty mezi chatou Alan a Skorpovacem, takže to bude ještě dál. I když si o hodinových údajích myslím své, jeho nervozitu chápu.

V šest už se Tomek neudrží, vstává z postele a volá "Mihaul, Mihaul, no to ideme?" Ten mu však jen rozespale odpoví, že ještě chvíli. Za dvacet minut ho Tomek budí znovu. Chlapi tak vstávají a my také. S balením si však dáváme docela na čas a to i přesto, že dneska musíme dojít ještě o kus dále, než oni. V mapě jsme totiž našli kemp Velebit, kde je možné spát v hobitích norách, a tak jsme si jednu zarazervovali a musíme dnes dojít až tam. Z Baške Oštarije nás tak čeká téměř kilometr a půl navíc po asfaltce, ale to nám nevadí. Věřím, že 27km musíme do večera zvládnout jak nic. Jestli bude stezka tak pohodová jako včera, tak to půjde dobře a když ne, těch variant kudy jít je více.

Chlapi mají sbaleno a spolu s Tomkem konzultujeme trasu a já jemu ukazuji další útulny z map, kde by se dalo z treku tu a tam sejít a přespat. Michal se mezitím snaží uvařit pro oba snídani, ale nejde mu to. Ukazuje se, že na noc šptně uzavřeli vařič a oni jsou teď úplně bez plynu. "No to my sami zagazowaliśmy sie? komenuje to Tomek. Zní to docela vtipně, ale stát se to v uzavřené nevětrané místnosti, kdo ví jak to dopadlo

Nabízím jim svou kartuši, ať si udělají snídani, ale oni odmítají. Dávají si sušenky a řeší se mnou, zda se dá někde cestou dokoupit jídlo, které není potřeba vařit. Přímo na trase asi ne, ale v Baške Oštarije je hostel s restaurací a odsud se dá sejít nebo sjet autobusem do Karlobagu. Bohužel to však jezdí jen dvakrát denně, takže by se na trek vrátili až o den později a tolik času oni nemají. Musí to do týdne celé přejít a sedmého jim to letí zpátky do Polska. Loučíme se a chlapíci svižným tempem vyrážejí na cestu. Má paní se konečně začíná balit a jdu ven uvařit vodu na kafe a snídani.

Je krátce po osmé, když konečně vrážíme na cestu. Počasí je dnes chladné a docela pochmurné, obloha je zatažená a o slunci si dnes můžeme pravděpodobně nechat jen zdát. Dle předpovědi by odpoledne mělo pršet, tak snad to počká, až budeme ne druhé straně hřebene, který den musíme přejít. Věřím, že ano. Prostě musí!

Opouštíme útulnu, od které se doporučuje vystoupat na vrchol Šatorina nad námi, ale je to 3,2 - 4,5km tam a zase zpátky - záleží na tom, po které stezce se vydáme. I dybychom to však dali jako okruh, je to skoro 8km zacházka a polovina z toho do kopce. Kdyby se odsud dalo pokračovat po hřebeni, prosím, ale takhle to je opravdu časová ztráta, kterou si nemůžeme dovolit. Musíme se vrátit na trek a pokusit se dojít do kempu Velebit v Baške Oštarije.

Šlapeme dolů po úzké stezce, po které jsme včera tak namáhavě stoupali vzhůru a opět scházíme v lese. Najednou přímo na stezce před námi leží obrovské lejno, které zde včera večer určitě nebylo. Vzhledem k tomu, že jsem si na začítku treku studoval cedule s místní zvěří, kde nechyběly ani takové detaily, jako trus zvěře, vím, komu to patří. Byl zde medvěd a pravděpodobně to nebude dlouho. Přecházíme to a pokračujeme dále. Má přítelkyně se mne ptá, co dělat, ať ho nepotkáme, tak ji s klidem říkám povídat si a sem tam o sebe bouchnout trekovýma holema. Toho se tak nějak chytí a tak jsou cesty hlubokými lesy odsud dále doprovázeny pravidělným ťukáním jejich hůlek.

Pokračujeme v cestě a scházíme zpátky na Premužičově stezce. Ta však není ani zdaleka taková paráda jako včera, kdy jsme kráčeli světem skal po dilickém chodníčku. Místo toho kráčíme převážně hlubokými lesy po úzké hliněné stezce. Jen velice ojediněle je stezka opustí a provede nás po úzké kamenné římse, odkud mám výhled na nižší více méně bezlesé kopce choulící se pod sačeřelou oblohou. Takových míst však na naši cestě mnoho není. Hádám, že budou tak tři maximálně. Víc opravdu ne.

Stezka nás přivádí na rozcestí, kde by se měla nacházet kaplička, tu však nevidíme. Je zde však malá zídka, ze které čůrkem teče voda, a tak si aspoň můžeme doplnit snižující se zásoby vody. Stezka dále už není ani zdaleka tak pohodová, jako byla doposud a to navzdory tomu, že se stále nacházíme na Premužičově stezce. Stezka je docela rozbitá, zapadlá listím a místy dost kamenitá. Odsud dále vede převážně hlubokými lesy. Výhledy jsou nulové.

Šlapeme lesem, cestou potkáváme dva Chorvaty šlapající po stezce v protisměru. Pak opět pokračujeme lesem osamoceni v jeho zádumčivém tichu. Není slyšet zpěv ptáků, ani šuměné větru. Pouze naše kroky a občasné ťukání holemi. Stezka klesá stále níže a víc než stezku nyní připomíná hromady rozsypaného kamení, po kterém se opravdu špatně šlape. Najednou se však jen pár metrů pod námi objevuje široká lesní cesta, která vede souběžně s naší stezkou a ke které je rozbitá Premužičova stezka stále blíže. Vzhledem k tomu, že obě cesty dle mapy vedou na Skorpovac, rozhodneme se nakonec stezku opustit a přecházíme na širokou štěrkovou cestu, po které šlape o poznání lépe a také odsud máme alespoň nějaké ty letmé výhledy vrcholky vystupující nad lesy rozprostřené kolem silnice.

Je po dvanácté, když se pravé straně cesty objevuje malebný turistický přístřešek, který z druhé strany obchází Premužičova stezka, po které právě rychle šlape další chodech. Z obědem bychom možná ještě mohli počkat, počasí je dnes však takové všelijaké. Lehce mrholí a kdo ví, jestli se to nezhorší. Navíc bychom měli každou chvíli začít stoupat na vrchol Budakovo Brdo, takže proč tady nepočkat, jak se počasí vyvrbí a utoho něco nesníst? To přesně uděláme. Usazujeme se na lavičkách podél stolu pod střechou a stavíme vodu na vařič. Lehké mrholení mezitím sílí a přechází v silný déšť. Ten však netrvá dlouho. Během pár minut je po dešti. Byla to jen rychlá jarní přeháňka. Nic nenasvědčuje tomu, že by se měla změnit v letní bouřku. Na to je dnes od rána až příliš ponuré počasí.

Voda se vaří, a tak si každý z nás připravduje adventure menu dle vlastního výběru. Já si dělám kafe, má paní čaj. Mezitím studuji mapy a přemýšlím, kudy pokračovat dále. Do Baške Oštarije je to ještě řádný kus cesty a nejsnadnějí by bylo držet se Premužičovi stezky, což je nejkratší cesta a navíc má převážně klesající charakter. Z dnešní etopay však zatím nejsem kdo ví jak odvařený a myslím si, že další kilometry na tom nebudou o moc lépe. Velebitski planinarski put má přeci jen vést nejzajímavějšími a nejkrísnějšími místy Velebitu, a tak Premužičevu stazu určitě neopouští jen tak.

Nakonec se rozhoduji, že budeme pokračovat na Budakovo Brdo, odkud se dá pokračovat po hřebeni, kudy vede Via Adriatica. Tu však sledovat nebudeme a sestoupíme na opačnou stranu nad údolí Ravni Dabar. Pak se uvidí dle času a počasí. Trek totiž vede na dno údolí, které prochází a na jeho konci stoupá strmě vzhůru. Já však objevil ještě jednu cestu, po které by se dalo pokračovat. V mapě je zapsána jako Uzdužna Velebitska Cesta a vypadá to jako velice zajímavá alternativa nabízející panoramatické výhledy a jedinečný zážitek. Mimo to se po ni půjde mnohem pohodlněji a uštříme si pár stovek metrů strmého sestupu následovaného strmým výstupem.

Jsme po jídle. Už neprší. Konečně zase vyrážíme na cestu. Prvně přicházíme k loni vyhořelé útulně o pár metrů dále. Vypadá to, že se zde pracuje na nové, která by snad do příštího roku nejpozději mohla otevřít. Stavba už vypadá docela hotově. Jsou zde i barely na dešťovou vodu. Tady úzkou stezku zase opouštíme a pokračujeme po široké lesní cestě. Ne však dlouho. Vystoupáme jen kousek nahoru, zahneme v jedné zatáčce a opět přecházíme na úzkou lesní stezku stoupající strmě vzhůru. Je zarostlá a místy to vypadá, že tudy snad ni nikdo nechodí. Na krátký čas se napojíme na starou širokou kamenitou lesní silnici. Na té se však dlouho nezdržíme. Popojdeme po ni jen pár metrů a zase se noříme do hustého lesa, kudy stoupáme po ještě zarostlejší cestě.

Po asi půl hodině chůze stoupáme nad hranici lesa. Před sebou máme dobře viditelnou pěšinu strmě stoupající vzhůru na vrchol Budakovo Brdo. Další pěšina stoupá jen velice mírně a vrchol podchází a vede na sedlo Soline, kudy z Budakova Brda dále pokračují Velebitsky planinarski put i Via Adriatica. Když Mišce oznámím, že nemusí šlapat až na vrchol a může pokračovat po téhle stezce na sedlo a tam na mne počkat, máte vidět její radost. Výhled odsud ji stačí a nevidí důvov včerpávat se dalším výstupem, já si však nic nechci nechat ujít, a tak se na krátký čas rozdělujeme. Ona si v pohodě cupitá na sedlo a já s fuňěním šlapu strmě vzhůru na vrchol, odkud mne čeká výhled na hřeben táhnoucí se odsud dále na jihovýchod, hornaté vnitrozemí a krasové útvary na straně jedné a moře zase na straně druhé. Výhledu však jednoznačně vévodí shluk skal Bačič kuk, kolem kterého budeme za chvíli sestupovat z hřebene do údolí na druhé straně.

Na hoře se trošku zdržím. Kochám se, rozhlížím kolem a fotím. Stejně tak činím i během sestupu. Každou chvíli zastavuji a fotím si krajinu, která se mi představila po jiným úhlem pohledu. Z toho mne vyruší až má přítelkyně, která mi volá, kde sakra tak dloho jsem. Už jdu, neboj.

Za chvíli ji vidím, jak sedí na kameni na sedle a ona vidí mne, jak sbíhám dolů po úzké stezce. Zanedloho jsme zase spolu a pokračujeme v cestě. Během krátké chvíle přicházíme na další rozcestí, kde opustíme další z treků, který od začátku vedl souběžně s naší cestou. Dole jsme opustili Premužičovu stezku. Nyní se na nějaký čas rozloučíme s hřebenovou Via Adriaticou, která sice vypadá lákavě, ale k vůli té tady nejsme a počasí navíc úplně nehraje do karet hřebenovým stezkám. Je fakt zataženo a vypadá to, že nás čeká docela slušný slejvák a to je vždy lepší být někde níže.

Sestupujeme tak z hřebene, na který jsme tak namáhavě stoupali a za pár chvil se opět noříme v lese. Stejně jako na druhé straně je i zde stezka docela zarostlá a vypadá, že tudy moc lidí nechodí. Tu a tam nám přes stezku leží spadlý strom, který musíme buď přelézt nebo podlézt. Prodíráme se nízkým porostem a náhle přicházíme do míst, kde se stezka kolmo napojuje na úzkou pěšinu vedoucí soubežně s hřebenem vysoko nad námi. Dá se tak pokračovat hned dvěma směry a my nevíme kudy, protože rozcestník zde není a ani stezka samotná není v mapě. Podlé té bychom naopak měli pokračovat rovně dolů, ale tam žádná stezka není. Nakonec tedy odbočíme doleva a doufáme, že je to správná volba. Jak se ukáže, je tomu tak, protože co nevidět se stezka opět rozděluje. Zatímco jedno rameno stezky pokračuje skalnatý vrchol Bačič Kuk, druhé padá do údolí Ravni Dabar.

Po nějaké době opět opouštíme les. Obloha je stále skryta těžkými šedými deštivými mraky. Krajina kolem nás je však opět jiná. Kráčíme po úzké pěšině přes zelené horské louky, ze kterých tu a tam trčí nějaká ta skála nebo skalnatý vrchol, který obalují lesy. Šlapeme pod strmou skalní stěnou a louka najednou mizí. Místo té šlapeme po skále, kudy žádná skutečná stezka nevede. Musíme tak bedlivě sledovat značky a balancovat na kamenech, zatímco se kolem nás opět svírá stromový porost lesa. Tím pak pokračujeme stále níže, když tu najednou přecházíme na širokou lesní cestu, přes kterou je natažený drát s elektřinou. Na jedné straně se to však dá uchopit a vyháknout, a tak mé přítelkyni otevírám a pak po této lesní cestě šlapeme, dokud ji nezkříží nezpevněná Uzdužná Velebitská cesta, po které se dá pokračovat a ušetřit si dvěstě metrů sestupu následovaných strmým dvouset metrovým výstupem. Zatímco dolů to vypadá na sestup další nejasnou zarostlou stezkou, Uzdužná Velebistká je široká nezpevněná silnice, která se táhne bez většího stoupání či klesání tunely a skalami nad údolím Ravni Dabar, které tak můžeme pozorvat z výšky a kochat se panoramatickými výhledy. Vzhledem k počasí, časové úspoře a tomu, jak lákavě tato cesta vypadá pro jednou opouštíme VPP a pokračujeme tudy. A opravdu nelitujeme. Sotva na cestu vyrazíme, objevují se první panoramatické výhledy na skálnaté vrcholy tyčící se nad krasovým údolím hluboko pod námi.

Šlapeme si to pohodové cestě a kocháme se výhledy, jakých by se nám ze spoda nedostalo. Každou chvíli někde zastavuji a fotím. Na pravé straně mám strmou skalní stěnu, podél které kráčíme. Na straně druhé padá strmý skála dolů a po dní se rozprostírá zelené údolí, nad které vystupuje bezpočet skal. Je to nepopsatelně nádherné. Náhle projíždí skupina 4 motorkářů z Německa a Rakouska. Jen kolem nás projedou a je zase klid. Nikde ani auto, ani živá duše. Jen my dva a krásné výhledy.

Máme za sebou první kilometr a půl, když skála napravo vybočuje z linie a přechází přes cestu, pro kterou zde byly vybudovány krátké tunely skrz skalní stěnu. Žádný beton ani zpevnění. Prostě jen vykutaný otvor ve skále. Když projdeme na druhou stranu a ohlédneme se, jsme uchváceni tím, jak to na druhé straně vypadá. Ty výhledy tady jsou opravdu něco!

Cesta se stáčí a klikatí mezi skalami. Po obou stranách můžeme vidět značené stezky stoupající někam vzhůru. Jedna vede na skalnatý vrcholek Rujičin kuk, kolem kterého stezka obchází. Druhá stezka by měla stoupat na vrchol Visibaba na hřebeni, ze kterého jsme se zeslezli.

Pokračujeme a kocháme se útvary, kterými procházíme. Když spleť skal opustíme, čekají nás nové výhledy. A taky nás míjí další skupina kroskařů. Tihle jsou tři a tentokrát mají poznávací značky z Česka. Opět kolem nás pomalu projedou a za chvíli je zase klid.

Kolem čtvrté přicházíme na sedlo v Dabarské kose, kde se opět potkávají Via Adriatica, Premužičova stezka a Velebitský planinarsky put. Všechny tři trasy odsdu pokračují jako jedna do Baške Oštarije. Je zde zastřešené posezení, a tak si na chvíli sedáme a dáváme malou svačinu, zatímco se můžeme kochat krasovým údolím hluboko pod námi.

Vstáváme a opět se vydáváme na cestu. Odsud dále pokračujeme po úzké téměř neznatelné stezce, která se noří do lesů. S tím krásným pohodovým chodníčkem, jakým Premužičeva stezka na začátku byla, tohle už nemá nic společného. Místo zpevněné kamenné stezky vedoucí nádherným světem skal nás čeká docela rozbitá hliněná pěšina padající hlubokým lesem. Najednou stezka končí a přivádí nás na širokou lesní silnici, po které šlapeme dolů. Nejdnou les opouštíme a opět pokračujeme přes rozlehlé louky, kolem kterých se tyčí skalnaté kopce. Moc se nám zde líbí.

Cesta nás malebným údolím přivede k nějakému altánu na jeho okraji. O kus dále už jsou vidět nějaké domy. Zde údolí opouštíme a pokračujeme opět v sevření lesa. Zanedlouho narazíme na docela novou asfaltovou silnici, po které pokračujeme až do Baške Oštarije. Cestou začíná pršet, a tak nasazujeme plášťenky a šlapeme stále dolů.

V šest večer konečně přicházíme k hlavní silnici, která zde přechází hory a rozděluje Velebit na dvě části. Na druhé straně silnice je hostel s restaurací, a tak si tam jdeme sednout. Restaurace působí útulně. Sedáme si k velkému dřevěnému stolu a bereme si do ruky velký jídelní lístek. Nabídka jídel je lákavá, takže opravdu nevím, co si vybrat. Nakonec si dávám vepřové s bramborem a má paní kuřecí prso. Na to, jak nízká je cena dostáváme opravdu královskou porci masa i příloh. Nechybí ani zelenina a ajvar. Jídlo je vynikající, takže se ještě během večeřě shodujeme, že zítra vyrazíme později a dáme si zde oběd. Na další útulnu to stejně není daleko a první polovinu dne bude lét jako z konve. Už teď tam chčije jak v Na samotě u lesa.

Najíme se, zaplatíme, nasoukáme do pláštěnek a vyrážíme na cestu směr kemp Velebit. Je to jen asi kilometr a půl po silnici, takže nic náročného. Zanedlouho jsme na místě. Sympatický majitel nás už čeká v jeho "velké síni," ve Vikingském stylu a jde nám ukázat kemp. Omlouvá se však, že není sezóna, a tak v hobitích norách nemá zavedenou elektřinu. Jestli chceme, můžeme tam přespat, ale za stejnou cenu nám nabízí lepší chatky i s elektřinou. Vzhledem k tomu, že si chceme dobít elektroniku, bereme nakonec chatky. Když nám ty hobitíny ukáže, stejně to není kdo ví. Je to chajda zahloubená do podzemí, kde jsou dvě postele a mimo ně není místa k hnutí. I chajda, do které nás nakonec ubytuje je docela stará dřevěná budka, ale nestěžujeme si. Jsme rádi za teplo a sucho po deštivém večeru.

Vybalíme se, dáme sprchu a jdeme se zavrtat do peřin.

26km 488m↑ 994m↓

Přechod chorvatského Velebitu - Den 4. →