Přechod chorvatského Velebitu - Den 4.

21.5.2025

Tak jako večer a celou noc i ráno prší. Není to jen tak nějaké mrholení nebo lehký jarní deštík. Je to pořádný slejvák. Ležíme v chatce na posteli a posloucáme, jak za okny šumí padající déšť. Nasloucháme bubnování vody o střechu, které je chvílemi pomalejší, pak zase intenzivnější, avšak stále neustává. I když by se to mělo odpoledne uklidnit, zatím tomu nic nenasvědčuje. Na další útulnu je to 13,5km, takže nikam nespěcháme. Věříme, že to dojdeme, i když vyjdeme později. Pokud bude špatné počasí nebo to půjde špatně, tak se dá po asi 6km odbočit z treku na útulnu na sedle Ždrilo. Podle fotek vypadá opravdu nádherně. Dnes tak chceme vyjít až před jedenáctou, zastavit se v restauraci hostelu v Baške Oštarije na další skvělé jídlo a až po obědě vyrazit na cestu. Mezitím odpočíváme. Já vyrážím do budovy, kde jsou sprchy a malá kuchyňka, abych si uvařil kafe a vyčistil zuby. Cesta se však mění v přeskakování pod stříškami chat a vyhýbání se kalužím. Naštěstí to není moc daleko. Jen pár metrů. I přesto tu cestu úplně suchý nezvládnu.

V deset se konečně začínáme balit a před jedenáctou nahazujeme batohy a natahujeme pláštěnky. Déšť venku stále nepolevuje, my přesto vyrážíme na cestu. Loučíme se se sympatickým majitelem a vyrážíme na cestu po okraji silnice, po které jsme zde včera dorazili. Takto odpočatým se nám ten kousek zdá mnohem kratší a snadnější.

V jedenáct přicházíme do restaurace a sedáme si ke stejnému stolu, jako včera. O tom, co si dnes dám, mám už od včerejšího večera jasno. Chci si dát klasickou Pljeskavici. Když se Miška ptá, co to je a popíšu ji to jako mleté maso se sýrem na způsob holandského řízku bez trojobalu, chce to taky. Není to však Pljeskavica, jakou jsem měl před rokem v Bělehradě. Tam byl sýr s masem promíchaný, jako když si skutečně dáte holandský řízek. Tady k tomu pokrmu však přistupují jinak. Kus domácího kozího sýra obalí přímo v mase. Je to tedy jako si dát smažený sýr, akorát že místo strouhanky je obalený v pořádné vrstvě mletého masa. Výborné to však je tak jako tak. Porce je obrovská a i já mám co dělat, abych to snědl, ale aspoň dneska vydržíme a nebudeme muset zastavovat nikde cestou, abychom si uvařili, když je takové počasí. Docela věřím, že až na útulnu to zvládneme bez přestávky na jídlo.

Než dojíme, déšť se mírní a už tak neleje. Místo toho jen tak lehce mrholí. Do syta najedeni restauraci opouštíme a vyrážíme na cestu. Stoupání na sebe nenechá dlouho čekat. Prakticky okamžitě začínáme šlapat vzhůru po široké cestě, která nás záhy přivede na sjezdovku, podél které vede starý vlek. Stoupáme strmě nahoru po travnatém průseku mezi lesy a mezitím přestává pršet úplně.

Travnatý svah končí a stezka se noří do hustého lesa, kudy pokračujeme na hřeben mezi vrcholy Jelarje a Sladovačko Brdo. Už cestou na horu se pěšina mění v úzký zarostlý chodníček v úzkém sevření křovin, takže i když neprší, stejně začínáme být docela mokří.

Jsme na hřebeni. Stezka se zde dělí na tři směry. Hřebenovka vede na Jelarje na straně jedné a pak někam dále a na Sladovačko Brdo a dále na straně druhé. Obě stezky jsou ještě jakž takž viditelné. My však musíme dolů po stezce, která spiš vidět není, než aby vidět byla. Stále je však rozeznatelné, kudy mezi stromy a hustým mokrým křovinovým porostem pokračovat dále. Naštěstí to nemá dlohého trvání a my se během pár minut ocitáme na louce Sladovačka. Před námi se táhne jasně viditelná prošlapaná pěšina a kolem můžeme pozorovat hory porostlé lesy ztrácející se mlžných oblacích. Této idylky si však užíváme jen asi půl kilomteru, protože stezka se opět noří do hustých neprostupných lesů, které dnes už prakticky neopustíme.

Co následuje dále, to je opravdu extrém, jaký vám hustý les jen může připravit. Stezka vede nízkými mladými stromy a křovinami nahuštěnými tak blízko sebe, že se musíme takřka celou cestu prodírat skrze spleť větví. Po dešti jsou tak mokré, že je úplně jedno, že už neprší. Za chvíli jsme stejně durch. Je to tady totální džungle. Místy stezka není vůbec vidět. Prodíráme se křovinami a větvemi, tu a tam přelézáme spadlý strom. Naštěstí je stezka dobře značená a jakž takž rozeznatelná. Tedy zatím.

Po asi 4km, které jsme tím hustým lesním porostem šlapali věčnost, přicházíme na rozcestí, kde se cesta rozděluje. Zde se musíme rozhodnout, kudy chceme pokračovat dále. Zůsteneme věrní Velebitské turistické stezce, nebo to vezmeme po trase Via Adriaticy? Ta odbočuje doleva a hustými lesy obchází skalnatý horský masiv a pokračuje místy jako Kupusova Dolina či Ramino Korito. Velebitsky planinarski put vede na opačnou stranu. Obě trasy jsou stejně dlouhé a potkávají se u útulny Šugarska Duliba, VPP však podle mapy na rozdíl od Via Adriaticy povede po suti či skalách, takže máme naději, že aspoň na nějakou dobu opustíme tuhle mokrou džungli a půjdeme místy, kde aspoň trošku uschneme místo toho, abychom sbírali další vodu z nízko rostoucích větví neprostupného lesa. Navíc tak zůstaneme věrni treku, pro který jsme se v den odjezdu z Česka rozhodli.

Pokud doposud byla stezka zarostlá a šla jakž takž vidět, tak se to za rozcestím mění. Pěšina je méně chozená, užší a téměř neznatelná. Ztrácí se v prvním hustém porostu, do kterého dorazíme. Cesta dále prakticky neexistuje a my se naslepo prodíráme hustými lesy. Značky jsou tu a tam dost vysoko, abychom se podle nich mohli orientovat, ale jinak se spíše ztrácí v hustém porostu nízkých stromků, mezi kterými se snažíme marně prodírat. Bloudíme a hustý porost nás rozděluje. Já nevidím Mišku a ona nevidí mne. Jak se bojí medvědů, začíná o sebe pravidelně co dva kroky tlouct holemi, a tak to opakuji. I když se nevidíme, aspoň tak nějak tušíme, že jsme blízko sebe a kde zhruba ten druhý je. Stává se tak z toho takový náš způsob komunikace v tomto nepřehledném terénu, kde dva kilometry bloudíme přes hodinu. Ale ani po dvou kilometrech nemáme vyhráno, protože kde jsme čekali cestu po suti či po skalách, je opět jen les.

Pokračujeme a jsme rádi, že les aspoň trošku řídne. Najednou skutečně přicházíme do skal. Hustého lesního porostu je zde však stále víc než dost. Kudy dále, netušíme. Stojíme v dolině mezi skalami uprostřed lesa a rozhlížíme se. Najednou si všimneme značek, které stoupají po skále vzhůru. Míříme k nim a stoupáme po nich nahoru. U toho si musíme tu a tam pomáhat rukama. Najednou stojíme na úzkém skalním hřebeni. Máme štěstí, protože mraky se na krátký čas roztrhají a nám se tak vykreslují první výhledy tohoto dne. Během chvíle je však opět halí mraky.

Pokračujem v cestě. Ta nevede po úzkém skalním hřebeni, jak se na první pohled zdálo. Místo toho zase padá na druhou stranu a vede nás opět hustými lesy dolů. Chvilka nadšení, že jsme konečně na skalách mimo les a změť mokrých větví, tak rychle opadá a mízí. Šlapeme dolů podél černých stěn a les opět houstne.

Nejednou jako když vyskočíte ze zelené stěny lesa se ocitáme na kamenné stezce klesající doů. Je odsud i výhled na moře. Před sebou máme sestup chodníku Bukova Draga, která na první pohled působí, že to bude něco jako Premužičova stezka na začátku treku. Opak je však pravdou. S výjimkou tohoto místa a pár dalších bodů na trase se jedná o hodně rozbitou stezku, která je spíše hromadou kamení a děr a přes kterou často rostou křoviny, zasahují větve nebo se táhnou trnité keře. Cesta dolů nakonec není tak příjemná, jak se na první pohled zdálo. Své kouzlo to místy má, ale jinak je to docela boj. Vrcholem všeho je, když se zdržím a najednou slyším mou paní, jak si zpívá vystrašeným hlasem a bouchá o sebe holemi. Když k ní dojdu, ukazuje do houští u stezky a říká "Medvěd." Neviděla ho, ale slyšela ho bručet ve křoví vedle stezky. Když začala zpívat, něco velkého a těžkého se dalo křovinami pryč.

Šlapeme dolů po Budakově drage, která má své světlejší i temnější stránky. Místy je to opravdu pohodový kamenný terasovitý chodníček, který mne vrací ve vzpomínkách na Mallorcu. Místy je to však zase změť křovin a kamení. Ne jednom místě stezku dokonce opouštíme a obcházíme po úzké pěšině lesem hustý porost, abychom se na stezku opět vrátili. Rozbitý kamenný chodníček nás nakonec přivádí na rozcestí, kde končí. Z Lukovo Šugarje na březích Jadranu zde vede úzká lesní stezka, po které nyní musíme pokračovat dále. Ta je o něco znatelnější, než byly předchozí úseky. Po kamenech stoupáme vzhůru a opět se noříme do lesa, kterým pokračujeme. Je to stále do kopce. Stále bez výhledů. Najednou lesem od nás běží něco velkého a těžkého. Že by další medvěd?

Je krátce před šestou hodinou večer, když les opustíme. Najednou šlapeme malebným krasovým údolím vysoko v horách obehnaným prstencem skalnatých vrcholů, ze kterých si toho však moc neužijeme, protože se neustále ztrácí v mlze a mracích, které se tudy převalují. Je to škoda, protože i to málo co vidíme působí nádherně. Přecházíme tento krásná horský svět, kde na nás čeká útulna, kterou zatím nevidíme. Zrychluji, abych tam byl co nejdřív a případně už mohl začít shánět dřevo nebo zatopit. Zanedlouho stoupám po úzké stezce vzhůru. Poslední metry do kopce a přede mnou se objevuje malebná útulna Šugarska Duliba. Z komína se kouří, takže tam asi nebudeme sami, ale zase na druhou stranu už tam bude teplo, což se po dnešku opravdu hodí. Všechno máme opravdu mokré.

Přicházím k útulně a otevírám dveře. Uvnitř není nikdo jiný než Michał a Tomek. Poslední noc strávili v hostelu v Baške Oštarije, odkud dnes ráno vyšli. Spát se tam prý nedalo, jaké bylo vedro. Doufali, že dnes dojdou až na útulnu Tatekova Koliba, ale cesta nepřehledným terénem je zmohla stejně jako nás a nebyli si jistí, zda na další útulnu zvládnou ještě za světla dojít, když stezka byla po celý den sotva vidět, takže se nakonec rozhodli zůstat tady. Mezitím zatopili a věci jim uschnuly, takže teď dělají místo nám. Ostatně kamna v každé útulně jsou také odpověď na mou otázku, jak nyní řeší jídlo, když jim odešel všechen plyn.

Věšíme si věci na šňůru a pořádně topím v kamnech. Trošku to přeženu, takže je zde nakonec vedro jako v sauně a Michał si jde raději sednout ven. Ani já to horko nezvládám a jdu se nakonec projít. Chci však aby mi uschnuly boty, takže je nechávám uvnitř a procházím se bosky po mokré trávě. Večer ještě řešíme naše plány na další dny. Na další útulnu je to pouze devět a půl kilometru, podle map je to trasa na 3 hodiny, podle plánku trasy na 5. To je docela málo. Na další útulnu přímo na trase je to však skoro 27km a závěr bude docela do kopce. Podle map to vychází na devět a půl hodiny cesty, když sečteme časové údaje z plánku treku, tak to vychází dokonce na hodin dvanáct a to už je docela dost. Na osmnáctém kilometru trasy se však dle všeho dá trek opustit a z údolí Malo Rujno sestoupit 2km na útulnu Planinarsko skloniště Zavrata, kam jsem zvažoval, že bychom to mohli protáhnout. Bohužel stejný nápad mají i Tomek a Michal. Už mi to začíná být až trapné, jak je neustále pronásledujem a bereme jim klid na útulnách a dokonce se jim i omlouvám. Nic se neděje, ale i a tak zvažuji, že to zítra přeci jen zakempíme na Tatekově kolibě. Na rozdíl od nich máme přeci jen dva dny k dobru. Oni jsou na tom s časem naopak velice natěsno a už teď ví, že celý trek pravděpodobně ani nestihnout dojít.

Zbytek večera se nese ve velice příjemném duchu. Bavíme se o kulturních rozdílech mezi Českem a Polskem, kam jsme loni v prosinci vyrazili na takovou okružní jízdu vlakem. Já se navíc před touhle cestou vrátil z Małeho Szlaku Beskidzkeho, takže si máme opravdu o čem povídat. Slunce mezitím zapadá, krajina kolem nás se noří do tmy a my jdeme spát. Dneska se mi však moc dobře nespí.

14,5km 856m↑ 586m↓

Přechod chorvatského Velebitu - Den 5. →