Přechod chorvatského Velebitu - Den 5.

22.5.2025

Noc byla taková všelijaká. Moc jsem nemohl spát a neustále jsem se převaloval. Snad to bylo i tvdým povrchem, na kterém naše nafukovačky vydávaly docela randál. Neustále pod námi "skřípaly" a mé převalování klidu v útulně moc nepřidávalo. Podle všeho nemohl spát ani Michal na opačné straně útulny, protože i ten se neustále převaloval a vzdychal, řekl bych však, že za jeho vzdechy mohl hlavně randál, který způsobovala moje nafukovačka.

Konečně svítá a všichni vstáváme. Chlopaci si vaří na kamnech snídani a my sbíráme uschnuté věci z prádelních šňůru u stropu. U toho nacházíme vzkaz datovaný asi dva týdny zpátky, že si máme zkontrolovat boty, protože zde měli ráno škorpiona. To jsou mi ale krásné zprávy takto po ráno. Škoda, že jsme to nevěděli večer.

Z počátku se kolem útulny rozprostírá mlha bílá jako mlíko. Poláci se rychle balí, snídají, prohodíme posledních pár slov a pak odchází a mizí v husté neprohlédnutelné mlze. My zůstáváme a teprve začínáme fungovat. Balím si věci a chystám nám snídani. Nebo spíš sobě, protože má paní je klasicky o sušenkách, zatímco já si vařím kaši a kafe. Pro Mišku naopak čaj. Mlha se mezitím trhá a řídne a nám se konečně vykresluje nádherná horská krajina okolo útulny, kterou od včerejška více méně halila mlha a mraky. Je tady vskutku nádherně. Miška si okamžitě roztahuje hamaku u prosklené stěny na opačné straně útulny a prosí mne o fotky. Stále ještě není zbalená a vlastně ani převlečená, takže než dneska vyjdeme, už táhne na devátou a já začínám být docela nevrlý. Jsem rád, když konečně útulnu opustíme. Okamžitě vyrazím střelhbitým tempem do krajiny, kterou opět začíná lehce objímat mlha.

Stezka vede kousek po orosené louce, načež se asi na kilometr noří do lesa. Stezka je zatím dobře viditelná a přivádí nás na další vyvýšenou louku, odkud můžeme po nízkými šedými mraky vidět přes nízké bílé skály na hladinu moře pod horami. Nezůstáváme zde však dlouho a během pár minut se opět noříme do lesů, kde se stezka stává o poznání náročnější. Není to taková hrůza jako včera, ale opět šlapeme zarostlým hustým lesem, prodíráme se větvemi a hlavně neustále šlapeme pár metrů nahoru a zase pár metrů dolů. Přelézáme spadlé stromy i balvany, tu a tam nás čeká stoupání po nízké skalce ukrávající se v lesích. Chvilku strmě vzhůru, pak zase pár kroků dolů. Zdá se to nekonečné. Když se však lesy rozestoupí a stezka nás vede přes nezalesněné vrcholy a svahy, odhaluje se nám nádherná krajina skalnatých vrcholů roustoucích z hustých lesů. Opravdu se mi zde líbí a i přes některá úskalí a svízelnosti jsem z tohoto treku nadšen.

Stezka náhle přechází na širokou lesní silnici, která vede z údolí na nedaleký vrchol Panos. Tímhle směrem nás také vítá stará cedule upozorňující nás na nedaleký vojenský prostor. Kudy však teď dále, to netušíme. VPP totiž nemá žádné značení, které by se odlišovalo od jinak značených tras a červenobílé značky vedou oběma směry. Zastavujeme se a pročítám si stažené informace o treku, ze kterých nejsem moc chytrý. Píše se tam o základnách na vrcholu Panos, kam trek ovšem nemíří. Z toho nějak usuzuji, že bychom měli jít dolů. Po pár krocích ovšem zastavuji a pročítám si informace znova. Koukám do mapy a přemýšlím. Směrem na Panos je v mapách modře zakreslená Via Adriatica, která se těsně pod Panosem z cesty odklání a pak míří prudce dolů. Že bychom přeci jen měli jít tudy?

Nakonec to otáčíme a po staré vojenské silnici šlapeme mírně vzhůru směrem na Panos, pod kterým přecházíme na úzkou stezku strmě padající dolů dalším hustým lesním porostem. Že jsme měli pokračovat opačným směrem na Jelovu Ruju zjišťuji až zpětně, když sepisuji článek s podrobnými informacemi o tomto treku. Plánek, podle kterého jsme šli, však byl velice nejasný a stažený článek přeložený z chorvadštiny dosti zmatečný.

Scházíme strmě dolů postezce, která si v zarostlosti může podat ruku se včrejší etapou. Opět se tak spíše prodíráme mokrými větvemi, než abchom šli po dobře schůdné pěšině. I přesto se do patnácti minut ocitáme na travnatém rovném plácku, který se odsud dále táhne jako cesta mezi horami a lesy. Kudy jít dále je tak jasné, a tak se nezdržujeme hledáním pěšiny a pokračujme rovně vlhkými lesy po stezce lemované medvědím trusem. Stezka je však dobře viditelná a moc se nezdržujeme. Chvílemi kráčíme lesy, chvílemi po malých loukách, nad kterými se tyčí skalnaté vrcholy. Asi za půl hodiny přicházíme na rozcestí, za kterým lesy opět řídnou a my pokračujeme kolem nízkých stromků, po loukách a skalnatém povrchu. Zanedlouho se před námi otevírá údolí Stap, což je rozlehlé travnaté údolí s nezvykle plochým dnem obklopené lesy a malebnými vápencovými skalami, kterým vévodí kuželovitý vápencový sloup Stapina. Tohle je od rána dost možná jeden z nejkrásnějších pohledů na místní přírodu, a tak zastavuji a fotím, zatímco má přítelkyně uhání po úzké stezce dále k nedaleké útulně Tatekova koliba, která by se měla nacházet někde pod námi na dně tohot malebého údolí.

Miška mizí na stezce mezi nízkými stromky a zelenými křovíky a já se zasněným pohledem a telefonem v ruce pomalu našlapuji v před po stezce, která se přede mnou táhne mezi stromky. Mám za to, že je to stezka vedoucí ke kolibě, ale úzký přírodní chodníček mne přivede pouze na malou skalní vyhlídku, odkud se můžu kochat pohledem do údolí. Dělám si fotku a chci pokračovat dále. Až teprve nyní si všimnu, že to nikam dále nevede a musím se o pár kroků vrátit.

Jsem zpátky na úzké stezce vedoucí zeleným živým koridorem stále níže. Najednou se ocitám na skalnaté mírně sešikmnělé plošině, po které instinktivně pokračuji stále rovně na druhý okraj. Nejdnou mi však dochází, že nevidím ani stezku ani značku, a tak se marně rozhlížím kolem a přemýšlím. Značka je kousek ode mně, jen v takovém úhlu, že si ji hned nevšimnu. Až když se naslepo pohnu z místa, všimnu si ji a posléze objevuji i stezku, která opět jen neznatelně vede mezi stromy. Těmi se protáhnu a ocitám se dole. Už nikam nestoupám ani neklesám. Po pár krocích přicházím k Tatekově kolibě, odkud slyším hlasy. Jen pár kroků od koliby je pramen, u kterého sedí Slovák Pavel a plní si svou lahev. Druhý hlas patří mé přítelkyni. Pavel šlape celou Via Adriaticu v protisměru stejně jako Albin šlapající den za námi i on už v těchto horách před rokem byl, takže se s námi baví o místech, které prošel na této trase nebo své poslední návštěvě Velebitu a které nás naopak na této stezce čekají. Je-li Velebit prvotní impulz, který člověka přiměje přejít celé Chorvatsko po trase Via Adriatica, pak to plně chápu, protože i mne Via Adriatica od prvního dne na této trase docela láká, proto se Pavla ptám, zda cestu někde zaznamenává. Prý jen na instagram, a tak ho začínám sledovat aspoň tam. Chvíli před námi prý potkal dva Poláky, jeden byl tichý vousatý a mlčenlivý, druhý byl naopak veselý a upovídaný. Je nám okamžitě jasné, o kom je řeč.

Pavel odchází a my jde prozkoumat útulnu. Není to takový luxus jako Rossieja koliba nebo Šugarska Duliba, ale zase na druhou stranu kam se na tenhle bejvák hrabe plechová budka o dvou poschoďových postelích na Ogradenici. I tahle bouda je z venku pobitá plechy, ale uvnitř je izolovaná dřevem. Jsou zde dokonce hned dvě místnosti. Jedna menší místnost slouží výhradně pro spáněk. Ve druhé protáhlé místnosti je stůl s kostkovaným gumovým ubrusem, jaký měla moje babka a kolem stolu lavičky. Nad posezením je pak další patro pro spaní. Tohle je ovšem jen třetina místnosti a zbytek tvoří kuchyň s bílým pecem a poličky s náředím a všemožným užitečným harampádím. Dokonce zde jsou i tři plynové kartuše, které nejsou prázdné. Jak jsme totiž pochopili, je zde zvykem nechhávat je na útulnách pro další chodce nebo pro lidi na trase Via Adriatica. Chci napsat bratrům Polákům, zda nepotřebují, ale signál je zde mizerný. Momentálně nemám žádný a než odsud odejdeme, tak se to nezlepší.

Sedáme si ke stolu a vytahujeme náš plyn i vařič. Je tak akorát čas poobědvat, tak chceme využít posezení v teple a suchu. Mezitím se rozhodujeme, jak dále. Na to to dnes ukončit je docela brzo, ale zase na druhou stranu jsme na tom časově dobře a stíháme trek v pohodě dokončit. Nemám nic proti tomu dát Michalovi s Tomkem den náskok a dopřát jim na útulně taky trošku klidu. Nevím proč, ale už je mi trapné, jak je pronásledujeme a večer přícházíme na útulny, kde už se zabydleli a zatopili. Podle všeho nás však nyní čeká další výstup a pak snad i cesta po hřebeni a předpověď na zítřejší dopoledne nevypadá vůbec pěkně, takže budu radši, když to přejdeme dnes a na další den nám zbude dopolední cesta údolím.

Sedíme, vaříme a zvyžujeme, jak to uděláme. Náhlde se otevírají dveře a vchází vousatý obr, který si útulnu prohlíží. Spolu s ním přišel zarostlý mužík kulaté tváře. Ten namakaný velikán je americký voják, který se šlape Via Adriaticu z jihu na sever. Menší chlapík je Chorvat, který jel cyklistickou variantu na kole loni a letos se na trasu vrátil, aby vydal se n trek pěšky. Ani nevím, zda se znají a vyráželi na cestu společně, nebo se na ni jen potkali, ale očividně už dělší dobu šlapou spolu. Vykládají nám o útulně Marko Novkovič Rudine, kde strávili poslední noc a jak moc skvělé to bylo. Na lepší útulně prý zatím nespali a vřele nám ji doporučují. Je naopak zajímá, jak daleko je to na další útulnu a jaká je cesta, zda se to dá do večera zvládnout. Za mě určitě. Nijak déle se tady teda nazdržují a vyráží na cestu dále. Sympatičtí chlapíci.

Po jídle se musíme definitvně rozhodnout, zda zde zůstaneme, nebo budeme pokračovat na útulnu Zavrata. Vzhledem k zítřejší předpovědi počasí mi přijde rozumnější pokračovat dnes a zítra si dát jen krátký pochod ze Zavraty na Strudge. A přesně to taky nakonec uděláme. Po jídle se balíme a velím k odchodu. Stezka za útulnou okamžitě začíná strmě stoupat vzhůru a vede nás po úzké pěšině táhnoucí se do svahu lesy. Zanedlouho přicházíme na další rozcestí, kde je potřeba ujasnit si, kudy vlastně máme pokračovat dále. Pokud budeme pokračovat rovně, budeme následovat Via Adriaticu, která nás přivede na hřeben, kde překročíme 1619 metrový vrchol Visočina. Tahle možnost cesty mne docela láká, ale nejsem si jistý, zda ji má milá ještě dnes zvládne. Pokud se jí však nevydáme, mineme ten luxusní bivak, o kterém nám vyprávěla chorvatsko-americká vousatá dvojka.

Nic, nemá cenu vymýšlet hlouposti na poslední chvíli. Stejně se zde jednou určitě vrátím a vydám se po Via Adriatice, tak proč tu stezku chodit dvakrát, když teď můžeme jít něco jiného a pokračovat v treku, na který jsme zde přijeli. Nakonec odbočujeme doprava a pokračujeme směrem k vrcholu Stapina. Stoupání je rázem mírnější a přechází přes nezalesněné skalnaté svahy bohaté na kemní, nízkou trávu a pěkné výhledy na hory za našimi zády. Před námi naopak vyvstává vysoký kuželovitý sloup Stapina.

Obcházíme Stapinu a opět pomalu sestupujeme dolů. Stezka vede stále níže koridorem mezi nižším neschůdným hřebenem a vyšším hřebenem, po kterém vede Via Adriatica a noří se do lesů, které opět objímají skalnaté vrcholy a kopy, kolem kterých procházíme. Klesání semírní a řekl bych, že šlapeme téměř po rovince, když lesy opět začnou řídnout a a mezi stromy začne probleskovat sytě zelená louka, po jejímž okraji avšak stále lesem nyní šlapeme.

Po nějaké době lesy řídnou natolik, že šlapeme spíše světem zelených horských luk, které pouze dekorují všudypřítomné malé stromky rostoucí osaměle nebo v hloučcích. Stezka nás vede kolem opuštěných kamenných domků. U některých je dokonce posezení. Míjíme domy a pokračujeme po úzké stezce táhnoucí se po úbočí strmého zeleného svahu. Ten se po levé straně táhne vzhůru a přechází ve vysoké skalnaté vrcholy přesahují čtrnáctset metrů. Některé stoupají dokonce i mírně nad šestnáctset. Na opačné straně svah pokračuje dolů a hluboko pod námi přechází v rozlehlé rovné travneté údolíčko, které ze všech stran obklopují světle šedé kamenné kopce. Ty jsou nižší než hory po naší levici, ale na moře přes ně přesto nevidíme.

Pokračujeme po této pěšině. Je krásný den, obloha je modrá a prohání se po ni mraky, ale také fouká docela studený vítr. Z hor nad námi je sylšet táhlé vytí. Je to meluzína, nebo vlci?

Stezka mírně stoupá vzhůru na travnatý hřebínek. Když nad něj vystoupáme, otevírá se před námi rozlehlý svět horských luk Malo Rujno obklopené kolem dokola skalnatými vrcholy vystupujícími z lesů vlnících se všudem kolem. Zelené svahy od nich mírně klesají a přechází v dokonalou placku obehnanou kopci. Ty se na západní straně snižují a doknce přes ně můžeme místy vidět na moře mizící za horizontem.

Naše stezka opět padá dolů a mezi roztroušenými stromky osetými jarním listím nás vede na dno údolí. Zanedlouho vidíme první koně, kteří se zde volně pasou. Jsou zde statní hřebci, ale i hříbata. Patří někomu? Nebo jsou divocí? Široko daleko nevidíme lidi ani žádné obývané stavby, takže těžko říct. Je zde jen jedna kamenná rujna, kolem které procházíme. Chvíli na to scházíme na dně velikého travnatého údolí, kterým nyní pokračujeme dále. Svět kolem je náhle opět úplně jiný než doposud. Snad poprvé na naší cestě kráčíme takto rozlehlým otevřeným prostorem bez lesů. Terén je dokonale rovný a skvěle se nám šlape.

Stezka vede stále rovně přes zelené louky, které působí jako dno velké mísy ve světe hor. Tu a tam míjíme krásný strom, který přirozeně doplňuje krajinu. Párkrát stezka vede skrz polorozpadlou kamennou zídku. Jako na potvoru právě v průchodu jedné takové leží natažený živý had. Všude kolem takového prostoru, ale on se v celé své dálce musí natáhnout právě přes stezku zrovna za zídkou. Přeskakuji ho. Má přítelkyně to obchází přes zídku o pár kroků dále. Pak pokračujeme nerušeně tímto nádherným horským světem, doku se nám stezka nezačne ztrácet pod nohama. Najednou zde žádná není. Prostě jen travnatá louka. Směr však známe, a tak pokračujeme více méně naslapo. Sem tam kouknu do map, abych věděl, jako moc jsme se stezce vzdálili. Někdy máme štěstí a narzíme na kámen s červeno-bílým značením. Nakonec to jde docela dobře i bez stezky. Jen po našem setkání s hadem koukáme více pod nohy.

Jsme v srdci tohoto malebného světa luk obklopeného pásem hor. Právě zde někde by měla být cesta opouštějící Velebit a scházející do Tribanj Šibuljna na břehu Jederského moře. Právě na téhle cestě zhruba dva kilometry odsud by měla být další horská útulna, kam bychom dnes chtěli dojít. Žádnou cestu ani stezku zde však nevidíme, a tak to opět zkoušíme naslepo. Přecházíme travnatou louku i zarůstající kamenité koryto vyschlé řeky a přicházíme k malé kamenné zdíce, podél které vede zarůstající cesta. Po té pokračujeme. Úzká stezka nás zanedloho vede vzhůru na sedlo, kde se noříme mezi skalky a křoviny. Je to jen pár metrů vzhůru. Pak už nás čeká jen sestup v těsném sevření křovin. Na to, jak má být útulna Zavrata blízko se nám to zdá nekonečné.

Po nějaké době opouštíme spleť stromků a křovin a vystupujem v otevřeném rovinatém prostranství mezi stromy. Radujeme se, že jsme na místě. Naše radost je však předčasná. Ani zde chajda není a místo toho se musíme ponořit do dalšího úzkého koriduru padajícího mezi křovinami stále níže. Pořádně do toho šlápnu a zruchluji. Zanedlouho houští opouštím a vybíhám z něj jen pár kroků od kamenné chatky, která zde stojí téměř doknale skrytá mezi stromy a křovinami. Působí to, že zde nikdo není. Když však vyjdu před chatu, vítá mne Tomek. Je zde sám. Michal pokračoval dalších deset kilometrů až na chatu Paklenica, ale to je prý normální. Prý je to magor, který potřebuje hnát pořádné kilometry. V tomhle mu rozumím, ale stejně si myslím, že šel napřed hlavně k vůli nám a už nás měl plné zuby.

Ani si nesundám batoh a Tomek už mne zasypává hromadou informací o Michalovi, chatě i jeho plánech. Mezitím si pokládám batoh na zem a on své povídání ukončuje postesknutím, že se mu nepodařilo najít studnu. Podle map by zde však bít měla, a tak v mapách odhaduji směr a vydávám se ji hledat. Asi by měla být na opačné straně cesty, ale také zde nic nevidím. Mezi námi a studnou jsou totiž křoviny, a tak na první pohled opravdu není vidět. Stačí však jen pár kroků a máme ji. Mezitím se z houští vynoří má Miška a nadává, kde je ta chata. Stojí hned vedle ní, aniž by si ji přes křoviny všimla. Nevidět mě, tak kolem snad projde.

"Tady," ukazuje se smíchem. "Aha, a s kým tady mluvíš?" "Czescz," objevuje se Tomek se smíchem a opět nám ukazuje celou chatu. Není to takový luxus, jako Rossijeva Koliba nebo Šugarska Duliba. Není zde ani světlo. Je zde však sucho, teplo, docela čisto a útulno. Jde o starou kamennou stavbu, kde pravděpodobně dříve žili pastevci. Vstupní místnost je zařízená jako kuchyň s jídelnou, kde je malý bílý pecek na straně jedné a stůl na straně druhé. Tomek si dělá legraci, že v takové peci si klidně můžeme upéct koláč. Mimo to je zde také nářadí důležité pro příprabu dřeva. Druhá místnost je zařízená ke spaní a ze dřeva a desek jsou zde zbouchána dvě patra, na kterých by se dohromady klidně vyspalo i deset lidí. My si zabíráme spodek a Tomek vršek. Pak si jdeme uvařit večeři a já venku natahuji prádelní šňůru. Po zbytek večera si povídáme a až za tmy jdeme na kutě.

19km 597m↑ 1115m↓