Na Lýkijské stezce - Den 3.

19.11.2025

Místy jsem měl v noci pocit, jako bych vůbec nespal. Vždy jsem si však rychle vybavil tu hromadu nesmyslů, co se mi zdála a zase s klidem usnul. Naposledy se budím před půl sedmé. Stále je tma a přijde mi, že mimo spacák musí být ukrutná zima. I přesto krátce po půl odšpuntuji karimatku a za světla čelovky se balím. Když mám téměř sbaleno, jdu si vyčistit zuby, ať můžu svalit i taštičku s hygienou do spodního dryasacku, kde mám vše, co přes den nepotřebuji. Pověsit si propocené věci přes noc na strom byl skvělý nápad, protože jsou ráno suché.

Vynáším věci k lavičce a za ranního šera už bez baterky balím stan. V půl sedmé jsem se vším hotov a vyrážím na cestu. Hádám, že právě vychází slunce. Obloha je lehce zbarvena do zlatova, když opouštím les a stoupám na sedlo Hüdacik, za kterým následuje pro mne obávaný úsek skalami, pro který jsem to včera předčasně zapíchl. Dobře jsem udělal. Není to sice takový průser jako včera, ale je to dost kamenité a místy mám problém s orientací. I když šlapu po jasně viditelné stezce, v jeden moment se rozplývá. Marně hledám značku. Nějaká stezka padá dólů, ale značená není. Až po delší době si všímám značky asi o deset metrů dále. Něco jsem přehlídl, měl jsem jít jinudy. Přes kameny si klestím cestu k červené značce. Být zde za tmy, určitě to špatně dopadne.

Dále postupuji velice opatrně. Je to samý volný kámen a já bych si nerad zvrtnul kotník. Také musím bedlivě sledovat značení. Otepluje se a já bych si rád sundal mikinu, tady se mi však zastavovat nechce. Po hodině naštěstí scházím v lese, kde si sedám na kámen, jen abych si sundal mikinu. Je půl deváté a za sebou mám teprve dva kilometry. Měl bych jít dále, ale když už sedím, řeknu si, že chvilku spočnu a začnu sepisovat první kapitoly dnešního dne. Ani nevíte, jak se tohle protáhne. Na cestu dále vyrážím v devět. Takhle tu Lykijskou stezku opravdu nepřejdu.

Ujdu tak dvacet metrů, když mne přepadne záchvat paniky, že jsem to místo po sobě ani pořádně nezkontroloval. Okamžitě odkládám batoh a vracím se ke kameni, na kterém jsem seděl. Zbytečný poplach, nic zde není.

Co nevidět opouštím kamennou pláň a stezka se mění v sympatickou pěšinu táhnoucí se voňavými borovicovými lesy. Opravdu dobře se po ni šlape a mezi sloupy urostlých borovic na mne problikávají scenérie nádherných skalistých hor naproti. Během pár chvil se však nořím do hvozdu mladých boroviček, mezi jejichž jemnými pichlavými větvičkami si klestím cestu jak Lucie do Narnie. I přesto je však stezka stále dobře vidět, což se během pár let určitě změní.

Za tímto mladým lesním porostem se opět otevírá les bohatý nejen na borovice, ale i kamení. Stezka docela strmě padá dolů a já jí rychle avšak opatrně klopýtám dolů. Přeci jen je samý vratký šutr. Občas také přelézám či podlézám spadlé stromy a v jeden moment dokonce přicházím na místo, kde se urvala skála a stezku zavalila, a tak se nově chodí v průrvě zlomu.

Jsem překvapen, když narazím na místo, kde dnes či včera někdo pravděpodobně spal. Je dokonale umetené a na pěšině je dokonce sem tam vidět stopa či dírka po tyčce. Asi tady nebudu tak sám, jak jsem si doposud myslel.

Stezka padá stále dolů, výhledy nejsou žádné a vlastně je to docela monotónní, nikoli však nudné. Miluji borovice a borovicové lesy, a tak si stezku docela užívám. Další sestup kamením a najednou šipka pramen. Odkládám batoh a s jednou litrovou lahví sestupují dolů. Vodu na pití bych si docela rád doplnil. Ma vaření mám myslím si dost. Když však sejdu dolů, žádný pramen nevidím. O kousek níže však cosi bublá. Vracím se k batohu a pokračuji v cestě, když najednou potkávám z protisměru jdoucího turka s obrovským batohem. Je větší než ten můj a to je pravděpodobně téměř na konci své cesty. Zdravíme se a společně míříme k nedalekému pítku. Plním si lahev a odcházím.

“Good luck,” přeje mi poněkud zničeným hlasem.

Stezka dále je více méně to samé, co doposud. Místy je pěkně vidět a dá se to brát klusem, jindy se prodírám větvemi či balancuji na kamenech. V půl dvanácté přicházím do míst, kde jsem úplně nejpůvodněji chtěl nocovat. Místo toho si zde dnes udělám “brunch.” Daleko více mne však láká tůňka, kterou zde horský potůček vytvořil. Shazuji batoh, svlékám se do naha a vrhám se do ni. Voda není ani tak ledová, jak jsem čekal. Myju se vodou a užívám si koupel, která mi neskutečně bodne. Když vylezu a utřu se, cítím uvolnění, nával energie a neskutečnou touhu tam skočit znova. Opět tedy vbíhám do studené vody, rochním se zde, drbu se nq zatuchlým místech. Nakonec zde přes dvě minuty jen tak v klidu mlčky sedím, zatímco mne nechápavě pozorují žáby. Tohle je nádhera.

Před dvanáctou lezu na břeh, oblékám si trenýrky a rozkládám tyvek. Opírám se o balvan, natahuji si nohy a jdu vařit. Nikoliv kaši! Dnes začnu den asijským curry, kterým si naplním tortily. Doufám, že mne to zasytí na dlouho a další jídlo tak počká. Za chvíli bych měl začít stoupat, tak uvidíme. Také přebaluji kaši z kovové pixly do pytlíku od tortil. Talhle bude mnohem skladnější a pixle je po dvou dnech stejně tak zdeformovaná, že je jen otázkou času, kdy se zmačká natolik, aby už nešla zavřít. V nejbližší popelnici se ji milerád zbavím.

Místo nakonec opouštím až někdy před jednou. Vracím se na stezku a ta mne záhy přivede na prašnou silnici vedoucí kolem nezvykle modrých jezer. Je zde také posezení, záchody či občerstvení, mne však zajímá jen koš, kde vysypu svou Billa tašku se smetím. Když však šlapu kolem stánku s občerstvením, mlsně koukám, zda zde nemají fantu. Nic takového zde nevidím, jen džusy, vodu a pivo. Na nic z toho nemám chuť, a tak kvapem pokračuji dále.

Obcházím další modré jezero a záhy začínám strmě stoupat po poněkud krkolomné stezce vzhůru. Vidět je snadno, ale pro svou jistotu bych uvítal, kdyby zde tu a tam byla značka, protože zde není ani jedna. Za to zde k mému překvapení nacházím hned dva mrtvé kraby, na kterých hoduje hmyz. A také něčí trenýrky, dnes už druhé.

Během pár minut mám tento úsek za sebou a ocitám se na krásné stezce, kam se ta má napojuje. Hned je mi jasné, proč jsem neviděl žádné značky, trasa je v mapách špatně a vede právě tudy. Odsud dále je paráda a mne čeká zatím nejdelší přehledný úsek. I když celou dobu stoupám, jde se mi krásně. Po takových stezkách je radost chodit.

Krátce po druhé přicházím do pěkného tábořiště s luxusním výhledem. Je zde také pítko, z toho však nevyjde ani kapka vody, což je nemilé, protože na vaření už skoro nemám a co šlapu nahoru, tak docela dost piju. Hlavně že zde jsou zas něčí trenky.  Ne poslední, které na této stezce najdu. Ještě na minimálně dvoje cestou dále narazím.

Nejstrmější krpál mne samozřejmě čeká ke konci výstupu, ale docela lehce ho zvládám. Je půl čtvrté. Na sedlo, odkud cesta bude zase padat dolů, to je jen pár desítek metrů. Odkládám batoh a jdu se projít na nedalekou vyhlídku. Udělám si fotku a vracím se k batohu. Najednou se nějak začínám loudat. “Schovej ten telefon a rubej nahoru!”

Poslechnu se, telefon letí do kapsy a já stoupám vzhůru. Během pár minut přicházím na sedlo, kde je rovněž obrovské tábořiště pro hned pro několik stanů, lavičky z klád a velké ohniště. Odkládám zde batoh a stoupám na vrchol, který slibuje další nádherný výhled. Je to sice krátký strmáček, ale stojí to za to.

Po krátké kochací chvilce se opět dávám na sestup. Najednou se ozývá můj žaludek hlásící prázdnotu. Inu od posledního jídla to jsou čtyři hodiny, asi bych ho měl poslechnout a něco sníst. Pokud to neudělám, budu neustále někde zastavovat a sedat si. Je mi jasné, že tělo do chůze pak budu přesvědčovat těžko.

Dobrá tedy. Rychle si uvařím, ale žádné velké zdržování. Vytáhnout jen kotlík, vařič a rizoto. Uvařit, najíst a jít dále. Než se voda uvaří a jídlo nabobtná, máš tak 20 minut. V ten čas si můžeš zapsat cestu až sem, ale žádné delší zdržování k vůli deníku.

Stavím vařit vodu, otevírám Adventure menu a chci si z bederní kapsy vytáhnout mou novou lehkou skládací lžíci. Není tady. Koukám do druhé kapsy. Taky nic. Vybaluji kompletně obě kapsy, ale není tady. Vyhážu dokonce i celou horní část batohu, ale kde nic, tu nic.

Voda vře a kolem mne je totální bordel mých věcí. Liju vodu do pytlíku s rýží a potřebuji ji něčím zamíchat. Beru tedy nůž a velice opatrně míchám obsah pytlíku. Najednou cítím horkost na stehně a vařící voda se z kousky rýže valí na mou nohu. Blbec jsem to navzdory své nemotorné opatrnosti propíchl. Rychle vše přelévám do ešusu a přidávám doušek studené vody. Míchám to klackem a pak to zadekluji. Mezitím přemýšlím, čím to sním. Nakonec mne nenapadne nic lepšího, než rozpůlit sluneční brýle a jednu ručku srovnat se sklíčkem. Stejně jsou kamaráda, který je u mě jednou zapomněl a zpátky je už nechtěl.

Během jídla přemýšlím, kde mohla zůstat ona lžíce. U té tůňky, co jsem jedl naposledy? To je blbost, vždyť jsem místo před odchodem kontroloval a nic tam nebylo. Dokonce jsem i listí přehraboval. Že by vypadla, když jsem vytahoval filtr na vodu cestou vzhůru? To se mi nezdá, vždyť jsem neslyšel nic padnout. Je to záhada. Nakonec mne však napadá, zda nebyla v pytlíku od Real Turmat a já ji spolu s ním nevyhodil. Jistě to nevím, ale zdá se mi to nejpravděpodobnější.

Po jídle uklidím tady to své hokynářství a vydávám se na cestu. Je cítit večer. Slunce brzy jistě zapadne. Ach jo.

Sestup dolů je možná trošku strmějí, ale stezka je stále pěkně zřetelná a bez překážek, jako více méně doposud. Něčím takovým šlapat za tmy mi úplně vadit nebude. Dnes tam ještě nějaké kilák napálím, když už se stmívá tak brzo.

Sem tam se stromy rozestoupí a naskytne se mi pěkný výhled, několikrát míjím pěkné plácky pro stan a dvakrát potkávám něčí trenky. Co mi však chybí, toho se mi nedostává a to vody. Prameny žádné, ale kdesi je slyšet řeka.

Scházím do úžlabiny mezi horami. Je zde vyschlé koryto a v něm troška stojaté vody. Je zde i šipka k prameni, ale žádný nenajdu. Nakonec to vzdávám a mířím mezi stromy, kde potkávám dalšího chodce, který se zrovna chystá stavět stan. Za dnešek už druhý! Jářku, netušil jsem, že je tady tak živo.

Zdravíme se a ptám se ho, zda je tam dále někde voda. Prý mám pokračovat deset minut rovně a dojdu k řece. Lidé mu říkali, že je dobrá a jemu zatím taky nic není. No co mu zbývá, stejně mám filtr. Loučíme se a přejeme si šťastnou cestu. Po pár krocích musím stezku opustit, abych mohl sestoupit k řece. Procházím obrovským rovným tábořištěm, kterým se za pár minut také vracím. Je zde obrovská rovná plocha mezi stromy, půda je hliněná a je tady také několik ohnišť. Místo trenek zde visí něčí bunda. Doslova kemp vybízející k večerní idylce, já si však řeknu, že půjdu dále. Už za pár minut toho začínám litovat.

Sotva rovinaté údolíčko opustím, začínám stoupat něčím, co připomíná spíše vyschlé řečiště plné volného kamení. Sem tam nechybí spadlý strom. Lezu vzhůru po té překážkové dráze a jsem rád, když se ocitnu na uzounké lesní pěšině. Na jedné straně skály, na straně druhé docela propast a na stezce samý šutr. Šeří se, ale stále dobře vidím.

Scházím k brodu. Nebo spíš do úžlabiny, kde mám řeku přeskákat pomocí balvanů. Sleduji dvě značky. Pak na druhé straně vidím mužika. Skáču až k němu a ocitám se na malé štěrkovém nábřeží. Nade mnou je skalní stěna, za mnou asi metr a půl schod dolů a všude kolem voda. Marně se rozhlížím, zatímco se rychle stmívá. Na druhé straně, odkud jsem přišel, vidím kameny v řadě, jakoby po nich někdo přeskakoval vodu. Vracím se a zkouším to po nich. Dovedou mne na balvany, po kterých šplhám dále. Najednou konec. Skáču do vody, kterou mám nad kolena a zkouším se brodit. Nad sebou mám tak dva metry ploché stěna a na skále nad tím vidím značku. Ale jak se tam mám dostat?

“Do prdele!” zakleju, zatímco na ni svítím.

Najednou se nade mnou zjeví podsaditý chlapík s černošedým plnovousem a směje se. Zjevuje se druhý muž a oba mi ukazují, že se mám vrátit a obejít to. A já si říkal, že tu někde slyším hlasy.

Skoro za tmy naslepo šlapu vodou. Samozřejmě jinudy, než před tím. Najednou má vodu po zadek. Tak tak vytahuji výše kapsu s telefonem. Jsem zpět, kde jsem marně hledal značku. Záhy se objevuje onen vousáč a ukazuje mi cestu. Přicházíme na velkou štěrkovou plochu. Pánové jsou z Moldavska, mají zde docela obrovský stan a dokonce kempovací židličky. Zvou mne na večeři a vybízejí mne, abych zůstal, že pokračovat touhle roklí bude šílenost. Rád bych, ale nemyslím si, že můj Dursto stavějící se na trekové hole a potřebující pevné ukotvení stál na tomhle podloží. Vysvětluji jim, proč musím dále a zda neví a nějakém vhodnému tábořišti, ale bohužel přišli ze stejné strany jako já. Loučíme se a že kdyby cokoliv, ať se nebojím vrátit, že mne zde rádi přijmou.

Loučíme se a chci jít dále, ale absolutně netuším kam a kudy. Vousáč svítí na další značku, a tak ji následuji. Dál už je to však osamocený boj s přírodou. Jsem na dně hlubokého kaňonu, je skoro tma a nic jako stezka zde neexistuje. Jen ty balvany tyčící se nad řekou. Musím přepnout čelovku na vyšší svítivost, i když ještě není úplně tma, abych se tu mohl nějak orientovat. Sem tam vidím mužika nebo značku. Prodírám se mezi balvany, skáču z jednoho na druhý. Někdy dokonce i šplhám. Zda dne to může být legrace. Nyní se to však mění spíš v noční bojovku. Jsem docela rád, když to mám za sebou, vyhráno však ještě stále nemám.

Za tmy šplhám po stezce připomínající spíš hromadu kamení, dále pak po suťovisku, které velice pravděpodobně pohřbilo původní stezku. Nejednou kus stezky úplně chybí. Je zde prohlubeň a přes ni tenká kláda, které moc nevěřím. Ne proto, že by mohla prasknout, ale proto, že bych se na jejím oblém hladkém povrchu nemusel udržet. Raději se to rozhodnu zdolat po kamenných stupíncích trčících ze skály.

Ještě kus sutí a kamením a najednou stojím na široké štěrkové cestě. Po té stopám bez zapnutého světla vzhůru. Cesta je místy plná kamení spadlého ze skal, jindy ji zase po straně kusy chybí pro sesuvy. Nezůstávám na ni bohužel dlouho. Asi za půl kilometru musím přejít na další sotva viditelnou stezku plnou kamení, ale i spadlých stromů. Stezka je místy zarostlá, jindy stupám kamennými poli.

Přecházím další cestu. Stezka je opět kamenitá, ale čím výše jsem, ubývá kamení a přibývá stoupání. Najednou se svah mírní. Je sedm hodin, z mešit je slyšet volání Alláha a já se ocitám na tábořišti jen kilometr od první z vesnic, kterými budu zítra procházet. Stavím stan, vařím si čočku a jdu si lehnout. V jedenáct se budím z prvního spánku, a tak jdu napsat pár řádek do deníku. Hotov jsem s tím o půl jedné, kdy mi opět začínají padat oči. Ještě se vymočit a dobrou noc.

20,7km        993↑        1791↓

Na Lýkijské stezce - Den 4. →