Na Lýkijské stezce - Den 4.

20.11.2025

Noc byla parádní, nebudil jsem se a jsem vzhůru dříve, než se spustí nářky z mešit. Je pět ráno, a tak se rozhodnu ještě chvíli odpočívat.

Před šestou beru do ruky telefon a zkouším dohnat resty v deníku z prvního dne. Všechny ostatní mám sepsané, jen tenhle mi nějak chybí a proto je vše zatím jen v poznámkách v telefonu a ne na mém blogu. Krátce na to začínají ranní modlitby. Já pokračuji v ťukání textu na telefonu a docela s tím pohnu, ale hotovo stále nemám. Před půl mne ze spacáku stejně jako včera akutně vyhání náhlé ranní sraní. Pak už si rovnou vyčistím zuby, posbírám suché prádlo (překvapivě uschly i ponožky) a jdu se balit. Z počátku za světla čelovky, na konci už ji ani nepotřebuji. Je půl osmé, svítá a já vyrážím po příjemné stezce vzhůru.

Zanedlouho se napojím na širokou lesní cestu, po které je opravdu příjemné stoupat. Les se rozestupuje a mi se otevírají první výhledy na hory, za kterými vycházím slunce. Netrvá dlouho a přicházím ke kempu ExoLykia. Nikdo zde není, ale jsou zde záchody a před jimi kohoutek na vodu. Přemýšlím, zda si doplnit vodu, ale nakonec to nechám s tím, že to zkusím u nedalekého brodu. To bych si ovšem musel všimnout odbočky a nepokračovat zasněně po široké silnici. Obě stezky se později opět potkávají, a tak se nevracím a kochám se výhledy, které se mi dostávají. Když přecházím po mostě prázdné koryto, stejně bych si vodu asi nedoplnil.

Kousek za mostem opět vidím značku. Buď můžu stoupat vzhůru, nebo to obejít po silnici. Nechci se flákat a poctivě se dávám do strmého výstupu po úzké stezce. Ta mne přivede k plotu, přes který je přehozený žebřík a u něj cedule “Dont touche tree fruits.” Podél plotu vede ještě strmější stezka vzhůru. Co teď? Přelézt nebo nepřelézt? Stoupám vzhůru a najednou si všímám značek za plotem. Vracím se, lezu po žebříku a šlapu dále po příjemné stezce.

Zanedlouho šlapu podél jablečného sadu. Voní to tady neskutečně. Až mám chuť si jedno urvat. Od toho mne však odrazuje před chvíli míjená cedule “Dont touche tree fruits.” Všechna jablíčka jsou žlutá a některá mají dokonce docela hruškovitý tvar. Počkat. To nebudou jablka. To budou gdoule! Nikdy jsem se s nimi nesetkal ani neochutnal. Mé pokušení roste. Raději odsud rychle mizím.

Procházím liduprázdným osídlením vesnického tipu. Docela Balkán tady. Nikde ani živáčka, od někud se však ozývá hlasitý kašel následovaný nadáváním. Právě za tímto domem bych měl zahnout doprava. Úzká stezka však končí u oplocené zahrady. Vracím se na cestu a pokračuji ke křižovatce níže. Slyším hlasitý hovor. Ačkoli nerozumím ani slovo, se smíchem si pomyslím, že to budou Češi.

Jsem na křižovatce. Je zde i kontejner, takže se zase pohodlně zbavuji smetí. Odsud dále skalami stoupá stezka značená mužíky. Následuji ji a zanedlouho se prodírám hustým porostem směrem, kterým odhaduji stezku. Náhle vzduch prořízne jasné a zřetelné “přesně!” Jen kousek nade mnou si to lesem traverzuje početná skupina Čechů a Češek tak hlasitých, že jsou slyšet široko daleko. Než se na stezku vyškrábu, jsou fuč a já slyším jen dozvuky jejich hlasů.

Zanedlouho začínám ostře stoupat po úzké lesní pěšině. Na okraji lesa stoupá ještě strměji a přivádí mne na louku, přes kterou mířím k nedaleké vesnici, ze které se ozývá hlasité kokrhání kohoutů.

Počkat, tohle mi nějak nesedí. Měl jsem pokračovat lesem. Vracím se tedy a vidím o něco hůře viditelnou stezku, která mne přivede na širokou silnici, která mne vede otevřenou krajinou s epesními výhledy. Zanedlouho ji však opět přecházím na úzkou stezku, která strmě padá dolů, dokud nenarazím na lesní cestu, která převážně mírně klesá urostlými borovicovými lesy, přičemž mi tu a tam odhalí výhled na hory za clonou lesa.

Krátce po desáté přicházím k velice pěknému tábořišti s ohništěm a posezením z klád. Mám pocit, že nedaleko slyším zurčet vodu, a tak se zde rozhodnu posnídat, s tím že po té okamžitě doplním vodu. Po včerejší zkušenosti bych nerad zůstal na suchu. Usazuji se a rozhlížím kolem. Krom toho, že jsem si sedl do smůly, i zde leží pohozeny něčí trenky. Mám za to, že to dělá jeden a ten samý člověk, který si jich nabalil příliš a postupně se jich zbavuje. Jinak si nejsem schopný to vysvětlit.

Po snídani se vracím na cestu a ačkoli jsem měl za to, že jsem před chvílí slyšel zurčet vodu, nalézám pouze vyschlé koryto. Je tam dokonce místo, kde by se dal postavit stan. Mrzuté, myslím si a pokračuji dále. Zanedlouho narazím na trubku svádějící vodu z hor. Okamžitě si sundávám batoh a plním si všechny lahve, které mám.

Dále pokračuji po lesní silnici, ale ne příliš dlouho. To bych sestoupil do Kemer u moře a to nechci. Chci si užít těchto krásných hor co nejvíc. Místo toho stoupám po úzké lesní pěšině vzhůru. Během pár chvil přecházím na další širší stezku, která pokračuje místy řídkými lesy a místy úplně otevřenou krajinou. Slunce pekelně peče a já si říkám, zda bych si neměl nasadit klobouk.

Stoupám na bezejmenné sedlo a zase jednou začínám sestupovat. Stezka je strmá a kamenitá, a tak musím opravdu opatrně. Střídá ji však pohodlná asfaltka a tu zas kamenné peklo. Víte, jak jsou takové ty kameny, kterými se vysypávají koleje? Tak přesně něco takového tvoří stezku dále. Chodit se po tom nedá, nohy se mi vyklají. Navíc se mi motá hlava z toho, jaké je vedro a jak na mne slunko svítí. Nakonec si sedám do stínu, piju vodu a dávám si krátkou pauzu. Než opět vyjdu, nasazuji klobouk. Zanedlouho je mi lépe.

Za zpěvů z mešit padám dolů po stezce lemované dechberoucími výhledy. Jak klesám dolů, ubývá jich, ale stejně tak i kamení na stezce. Cesta příjemně ubíhá a já utíkám vstříc vesničce Godelme, kde by měl být i obchůdek se smíšeným zbožím. Fanta by mi bodla, vazelína taky a nějaké mejdlíčko ještě víc, protože zápach mých zapařených třísel už cítím i za chůze. Pokud budou mí i tortilly, beru je všema deseti. Než tam však dojdu, čeká mne ještě jedna malá překážka.

Cesta končí u bran olivového sadu a já chvíli nevím, kudy dále. Značení samozřejmě chybí, ale nakonec si všímám úzké stezky táhnoucí se mezi křovinami a jednoho rozbořeného mužika. To bude ono. Opravuji ho a cestou stavím další. I když je stezka prošlapaná a je dobře vidět, je tak úzká, že mne křoviny stejně lehce drápkají na rukou. Stezka se navíc tak moc klikatí, že si připadám jak mezi stěnami nějakého živého labyrintu.

Najednou jsem na silnici nedaleko obce. Z kraje je mešita a u ní tři kohouty na vodu. Doplňuji si jednu lahev, zatímco neznámý muž vedle si plní barely. Prý je to výborná voda.

Vydávám se hledat místní krámek a doufám,  že bude mít otevřeno. Vedle je posezení, kde sedí další dva chodci zdolávající tuto stezku. Baští a pijí zaslouženou Colu. Zdravíme se a já mizím v krámu. Jako první si beru dvě ledově vychlazené fanty. Pak koukám, co tady tak vzít dále. Mýdlíčka nemá, jen velké šampóny. O ty však nestojím, a tak si beru aspoň voňavé vlhčené ubrousky. Tortilly tady taky nevidím, jen velké bílé chleby. Čeho tu však má neskutečnou zásobu, to jsou všemožné čokolády, sušenky, tyčinky a podobně. Nakonec si beru pár balíčků ochucených bramborových tyčinek, jedny sušenky a jdu platit.

Venku se loučím s dvojicí obědvajících hikerů, kteří mi přejí šťastnou cestu a jdu. Za chůze do sebe klopím jednu Fantu a než dojdu k popelnici, tak další. Nával endorfinů a energie je neskutečný. Najednou se mi úplně jinak šlape. Procházím vesnicí a za vesnicí jako by značkaři došla barva, a tak se zastavuji na rozcestích a orientuji podle map. Zanedlouho potkávám chlapíka, který dlouhodobě přidává dojaté příběhy a fotky do skupiny této stezky. Tady však tak vesele a přátelsky nevypadá. I když ho zdravím s úsměvem, on neodpovídá a tváří se na mne podrážděně jak zuřivý pes.

Šlapu si to po široké cestě za vesnicí a užívám si nádherných výhledů, které mi otevřená krajina nabízí. Potkávám také kudlanku, která právě měla koitus a žere svého partnera. Chápu, všichni jsme po souloži hladoví, ale mohl by ti stačit třeba list pampelišky.

Cesta se noří do dalšího borovicového lesa, který zanedlouho opouští, aby mne ohromila novými výhledy. Pak mne ovšem vede dalším o poznání delším lesem. Cestou si dávám oběd, u kterého mne otravují jen dvě vosy. Po delší pauze se opět dávám na cestu. Už není takové vedro a je mi mnohem příjemněji.

Šlapu stále lesem, přičemž mezi stromy sem tam prosvitnou nějaké ty výhledy. Není to však nic v porovnání s tím, když les opustím a šlapu vstříc hoře Tahtali Dagi, nejvyšší ze zdejších hor. Právě přes sedlo pod jejím vrcholem musím a vzhledem k tomu, že je tam dle map i několik kempovišť, tak bych tam rád i spal. Zatím to vidím docela nadějně.

Jsou čtyři odpoledne a já přicházím na okraj další vesnice. Jsem docela překvapen, ja rychle jsem posledních 7km ušel. Jó, když jsou cesty viditelné a pohodlné, šlape se to jinak. Stezka do vsi vchází skrz branku u jednoho domu, který slouží jako kemp, ubytování i restaurace. Je zde obrovská terasa s výhledem a právě zde přichází nějaký hiker s obrovským batohem. Zdravím ho a rychle mizím, než mne zmerčí majitel domu a začne mne přesvědčovat, abych zde zůstal.

O kus dále potkávám dalšího chodce. Ten už se zjevně stačil ubytovat a nyní honí signál. Pozdravíme se a já pokračuji na konec obce, kde je zajímavé posezení s grillem, pítka a dokonce i sprchy. Doplňuji zde vodu na maximum a dávám se na nejstrmější a nejkrkolomnější výstup dne. Super nápad takhle na večer, no ni?

Šlapu stále vzhůru po stezce plné kamení a zdá se mi, že se vůbec neposouvám. Blíží se šestá, slunce pomalu zapadá a já šlapu po okraji drolícího se srázu tak strmého, že stačí jeden blbý krok či sesuv a už se odsud nikdy nevyhrabu. Rychle pryč odsud!

Stezka je fakt strmá a zdá se, že to nemá konce. Najednou na nějakou dobu přecházím na pohodlnou lesní silnici. Jen na chvíli však. V šest ji opouštím a dávám se vzhůru naprosto nepřehledným terénem. Je to doslova jedno velké šutrovisko, kterým se musím nějak vyškrábat nahoru. Jasně viditelná stezka zde není žádná, jen svah plný kamení, který musím přejít za rychle ubývajícího světla. Když se však otočím, musím uznat, že výhled za dne odsud musí být parádní. Místo kochání mne však nyní čeká boj.

Nasazuji čelovku, protože světlo rychle ubývá a stoupám strmě vzhůru nejvíc nepřehledným terénem za celý den. Tolik krásných tábořišť cestou bylo, ale ne, já si tady zas musím hrát na vlkodlaka v totální pasti a stejně jako včera bloudit kamením. Poslední zbytky denního světla mizí opravdu rychle a krajinu pohlcuje tma. Je mi zima, mám hlad a rychle mi dochází energie. Sotva se sunu a začínám toho mít dost, ale bojuji dále.

Konečně trošku přehledná stezka vinoucí rovně kolem hory. Šlapu po ni a najednou je přede mnou červený křížek na stezce, po které bych měl pokračovat. Šipka ukazuje na druhou stezku a hned vedle je cedule “Birra, Ayran, Cay.” Nezdá se mi to. Jistě trik nějakého místního podnikavce snažícího se dostat chodce k sobě. Zkusím to. Po nějaké době mne stezka přivede na louku a já nevím kudy a kam pokračovat. Tohle nemá cenu, dnes už se na sedlo drápat nebudu.

Kousek se vracím a pak šlapu po druhé stezce vedoucí níže a naokolo. Dokonce je i docela dobře značená. Zanedlouho přicházím na malou louku mezi skalami. Z kamenů jsou zde vymezené místa pro stan. Vypadá to zde luxusně, ale mám trošku strach z možných valících se kamenů. O kus dál by však mělo být druhé tábořiště. Jdu to zkouknout a skutečně. Je zde rozlehlá louka mezi skalami a na konci nějaká dřevěná stavba. Je cítit kouř, ale nikdo zde není.

Hledám si pěkné místo a stavím stan, zatímco mne ze tmy na pahorku pozorují tři páry očí odrážející světlo mé čelovky. Asi nějaká zvěř, ale vypadá to zajímavě. Jako nějací mimozemšťané. Vařím si, a stále jsou tam. Stále zvědavě hledí mým směrem.

Po jídle se jdu umýt s pomocí bidetu a vlhčených ubrousků a pak hledám místo, kde bych na noc rozvěsil mokré propocené věci. Není však kde. Jsou zde jen skály a rovná louka.

Totálně zmrzlý lezu do spacáku. Psaní deníku musí počkat, až se zahřeji a rozmrznou mi prsty. Ani pak mi to psaní nijak zvlášť nejde. By mě zajímalo, co jsem dělal předchozí dny jinak, že jsem se s telefonem vlezl tak pohodlně do spacáku a ze psaní mne nechytaly křeče do ruk.

O spánek se pokouším až v jednu.

26km        1572↑        574↓

Na Lýkijské stezce - Den 5. →