Na Lýkijské stezce - Den 5.

21.11.2025

Přijde mi, že jsem toho dnes moc nenaspal a spíše se celou noc rozespale převaloval. Když mi tedy v půl sedmé zvoní budík, zcela logicky se mi vstávat nechce. O to víc se mi nechce z vyhřátého spacáku do té zimy a oblékat si mokré propocené tričko, které jsem neměl včera kde pověsit. Ležím ve spacáku a přemýšlím, jak to dnes udělám. Před sedmou konečně odšpuntovávám karimatku, oblékám si péřovku a z nohama ve spacáku skládám karimatku. Pak lezu ven, oblékám dlouhé kalhoty a začínám se pomalu balit.

Když vylézám s batohem ze stanu, slyším štěkot. Ty tři páry očí, které mne včera pozorovaly, byli docela mladí psi. Zatímco balím stan, pomalu mne obkličují. Jeden je zvědavý a vypadá, že by si i hrál, druhý přechází po stezce na opačné straně dál ode mne sem a tam a sem tam zavrčí. Když však promluvím jemným přátelským hlasem, stává se i on jen zvědavým pozorovatelem, který čeká, zda něco nedostane. Ten třetí z nich je nejbázlivější. Pozoruje mne z poza kamenů a kdyby se jeden z nich nepodíval jeho směrem, ani si ho nevšimnu. Ti dva se nakonec odváží přijít až ke mne a očekávají nějakou dobrotu, ten třetí však nikdy a nakonec utíká zpět na svůj pahorek.

Hafani jsou boží. Pobíhají kolem, hrají si a zvědavě očichávají mé věci. Když zašustím igelitkou, do které ukládám smetí, okamžitě se ke mne rozeběhnou. Je mi jasné, že mají hlad a je mi jich líto. Bohužel nemám, co bych jim dal. Jen sušenky s čokoládou a tu hádám psi nesmí. Teda pokud se nejedná zas o nějaký mýtus, kterému slepě věřím.

Navzdory všem cavykům a zdržování nakonec na cestu vyrážím jen o deset minut později, než včera. Jen kousek od stanu vidím první značku, a tak ji následuji. Zanedlouho vidím další, pak další. Najednou je rozcestník na úplně opačné straně louky.

Jdu k němu a odsud pokračuji kus po široké silnici, ale po té taky pokračovat nemám. Vracím se a hledám stezku.

Vidím značku a následuji ji. Vydávám se po stezce přecházející svah. Míjím značku a pokračuji po stále jasně viditelné stezce, která však nikam nevede. Vracím se ke značce a hledám, kde jsem udělal chybu. Měl jsem jít na úplně opačnou stranu, než jsem čekal. I přesto stezku ještě několikrát ztratím.

Stoupám vzhůru a vykresluje se mi pohled na údolíčko, kde jsem spal, okolní hory i statné borovice. Jak stoupám vzhůru, objevuje se nečekaně námraza. Veškerá flóra i kamení na zemi jsou zmrzlé, někdy to dokonce i podkluzuje. Tam nahoře musela být pořádná kosa. Štěstí, že jsem tam nespal, myslím si.

Míjím další značku a pokračuji po stezce za ní. Po nějaké době však opět mizí. Na tohle nemám čas. Uběhla skoro hodina a já se ještě neposunul ani o kilák z místa, kde jsem dnes spal. Vracím se a napojuji se na širokou hliněnou silnici. Asi za 300 metrů narazím na jasně viditelnou značku. Působí až jako nová. Odsud až na sedlo je stezka více méně přehledná.

Přecházím sedlo a tady to začíná být přísné. Stezka padá strmě dolů kamenitým terénem a já po něm klopýtám křivonoze jako pan Tumnus z Narnie. Začíná mi být docela horko, a tak si po nějaké době sedám, abych si sundal mikinu. Taky mám hlad, vařit se mi tady na strmém svahu však nechce, a tak se odbiju pouze malým balením sušenek. Než to sním, je mi zase zima, a tak si nakonec mikinu nechám na sobě.

Vstávám a pokračuji v cestě strmě dolů. Opět mi začíná být horko. Slunce už se posunulo výše a já níže, a tak opět zastavuji, abych si sundal mikinu i kalhoty. Hned se mi jde lépe.

Vstávám a pokračuji dále ve strmé sestupu. Ne však dlouho. Najednou mne něco začíná akutně tlačit v mých střevech. Teď jsi vstal Dave, to vydržíš přeci. Zkouším to, ale nejde to. Prostě musím. Sundávám batoh a hledám toaleťák, který normálně balím do boční kapsy. Dneska jsem ho však hodil do batohu, a tak musím část věcí vybalit. Pak je pro změnu zase sbalit. Další ztráta času. Já z toho Olympu snad dneska nezeslezu.

Pokračuji v cestě a zanedlouho potkávám chlapíka s obrovskou krosnou, který šlape vzhůru. Jen mne zadýchaně pozdraví a pokračuje dál. Zanedlouho vidím velkou terasu mezi kmeny stromů, kterou zametá nějaká žena v šátku. Přicházím k žebříku, po kterém slézám k lesnímu domku, ke kterému tato terasa patří. Jmenuje se to tady Emzik Cesme a slouží jako kemp i restaurace. Přemýšlím nad kávou a otáčím se k domu, před kterým je stůl se spoustou granátových jablek. Paní mi hned nabízí, ale zdvořile odmítám a po hodinách utrpení na vratkém kamení utíkám na širokou rovnou silnici. Dlouho se na ni však nezdržím a záhy opět pokračuji přes velkém kamenné pole, které mne přivede do borovicových lesů. Stezka opět protíná širokou lesní cestu, se kterou se ještě několikrát potkává. Odsud dále se mi šlape docela příjemně, i když slunce už opět začíná pořádně úřadovat.

Cesta mne přivádí na dohled obce Beycik, tou však pokračovat nemám. Měl bych zahnout do lesa, kde by měly být nějaké ruiny. Mířím tedy k lesu a stezka náhle mizí. Sem tam vidím označený kámen, ale pěšina zde není žádná. Nebo možná je, jen je skrytá pod hromadami jehličí. Pohybuji se tady tedy víc naslepo, než abych věděl, kudy a kam vlastně jdu. Docela mi uniká smysl toho bloudění, a tak si na chvíli sundávám batoh a jdu hledat ty ruiny, k vůli kterým tudy stezka vede. Nenajdu však nic než kamení, a tak se vracím k batohu a sedám na kámen. Ačkoli bych měl jít dál, najednou se mi nějak nechce, a tak beru do ruky telefon a prokrastinuji. Naštěstí se rychle uvědomím a donutím se pokračovat dále.

Pokračuji podél značek po neviditelné stezce, až se náhle objeví pěšinka, která by mne měla vyvést nad nějakou vodní nádrží. Místo toho však les opouštím docela hluboko pod ní a abych se k ní dostal, musím zdolat násep z kamení, které se s každým krokem hromadně sesouvá dolů. Je to fuška, ale zvládám to bez úrazu. Stopy prozrazují, že nejsem jediný, kdo si tady takto zašel.

Nějaký čas pokračuji po cestě. Ani vlastně nebloudím, jen na jednom rozcestí je původní cesta rozrytá a mi chvíli trvá najít další značku. Chvíli ji následuji a zanedlouho zase šlapu po neviditelných stezkách lesy zaplavenými jehličím z borovic. Značení je však docela slušné. Jen najednou nevím jak šlapu po modrožluté místo červenobílé, ale obě stezky by se později měly zase spojit, tak co.

Stezka mne přivádí na širokou lesní cestu, po které pokračuji. Den je klidný, lesy voní a slunce neskutečně peče. Jsem fakt rád za cestu ve stínu. Najednou se mi však zdá, že nějak moc stopám, na to že bych měl hlavně klesat a že jsem nějak dlouho neviděl značku. Aby taky jo, když jsem si zase zašel. Tady nemám být. Vracím se tedy zpátky a hledám odbočku. Značky by zde byly, jen ta stezka jaksi ne a hledej značení, kde nevidíš rozcestí. Přecházím tedy na jehličí a držím se značek. Chvíli to jde dobře, ale pak přicházím do míst, kdy přijdu ke značce a absolutně nevím, kudy dále, protože kolem nevidím nic než les.

Je krátce po jedné, když se dostávám nad nějakou lesní cestu. Vycházel jsem 7:40 a mám za sebou sotva deset kilometrů. Cítím se unaveně, dal bych si kafe. Sundávám batoh, roztahuji si tyvek a jdu položit propocené tričko na sluníčko. Pak si jdu udělat mé poslední rizoto od Adventure Menu a hrnek instantní kávy. Když jídlo zaliju a odložím stranou, aby uschlo, pokračuji v psaní deníku, oči se mi zavírají, hlava mi padá a náhle usínám.

Když se vzbudím, jídlo už je hotové. Jím, píšu deník, usrkávám kávu a den se pomalu sune dále. Káva mne nijak nevzpruží, a tak si dávám ještě jednu. Ve dvě se konečně zvedám, balím a vydávám na cestu. Mezitím se pode mnou po lesní cestě plouží neznámý chodec s velkým batohem neznámo odkud a neznámo kam, protože kdo ví, kam tato cesta vede, když není ani na mapě, což zjistím, až když po ni sám šlapu dólu a dlouho zas nevidím značení. Naštěstí vede souběžně se stezkou, která vede někde níže v lese, a tak se cesty držím a doufám, že co nevidět opět narazím na červené značky Lýkijské stezky. Ani to nakonec netrvá tak dlouho.

Značení nějakou dobu sleduje širokou lesní cestu a strmě mne vede dolů. Až se divím, když to v protisměru hravě zvládá traktor s obrovskou vlečkou nahoru. Řidič mne zdraví kývnutím, já jeho mávnutím. Po nějaké době se cesta opět táhne rovně v před a mne čeká další sestup, kdy baletím na obrovských kamenech strmě dolů a slézám i půl metr vysoké schody.

Najednou les opouštím a po široké cestě míjím první stavení na této etapě. V jeden moment procházím kolem baráku, kde mají obrovské množství ovcí. Na plotě hned z kraje se suší ovčí kůže, jako by to bylo prádlo. O kus dále na stromech na zahradě visí vyvrhnuté ovce. Pokračuji kolem a poprvé za pět dní přecházím na zpevněnou cestu.

Šlapu dolů a lesy nadobro nechávám za sebou, takže se mohu po celou dobu kochat výhledy na hornatou krajinu před sebou nebo místní Olymp za mnou. Míjím osamělé domy, kde na mne štěkají psi, v jeden moment mi dokonce dělají tříčlenný hlasitý doprovod. Jsem docela překvapen, když potkávám chodce, který v protisměru stoupá s obrovskou krosnou převyšující jeho hlavu a v tom vedru má na sobě mikinu a dlouhé kalhoty.  Dokonce i tu mikinu se mu povedlo propotit, ale stejně v ní šlape dále. Blázen.

Po hodně dlouhé době pohodlné chůze musím cestu opustit a po úzké stezce mířím k dálnici. Tu naštěstí nemusím přebíhat jako první den, protože je zde podchod, vstup do něj připomíná však spíše vstup do egyptské hrobky.

Na druhé straně kličkuji po úzkých pěšinách, až opět sejdu na silnici vedle nějakého minimarketu. Ten má však bohužel zavřeno, ale je zde pítko, a tak si zde aspoň doplním vodu, zatímco mne zděšeně pozoruje kočka. S batohem na zádech šlapu po okraji silnici, když tu se proti mne vyřítí bachratý Turek na skútru. Jede přímo proti mě, ani ho nenapadne uhnout. Naopak zastavuje těsně přede mnou a směje se u toho jako blbec.

Míjím lákavě vypadající restauraci, kde to navíc fantasticky voní. Jářku, něco bych si dal, ale tma bývá až moc brzy. Nebudu se zde zdržovat, musím dále.

Procházím vylidněně vypadající obec Lupinar. Za tou opět svižně šlapu lesem. Najednou před sebou vidím dalšího chodce s obrovskou krosnou na zádech. Nejde však proti mě, ale mým směrem. Když ho předbíhám, zastavuje mne a chce si povídat. Taky jde tento trek a vycházel ze stejného místa jako já, jen mnohem dříve. Když zmíním, že jsem vyšel před čtyřmi dny, jen nechápavě vyvalí oči. Na to jak si myslím, že neumím anglicky, tak mi mé jazykové znalosti docela chválí a ptá se, odkud jsem. On je Rus, v ten moment muším polknout, abych na něj nevystartoval s politikou. Je docela milej a má pozitivní přístup ke své cestě, a tak s ním utratím ještě pár slov a posléze se loučíme. Jeho slova o tom, jak jsem rychlý, mne nějak nakopla a já nyní doslova letím vstříc světlům na Chiméře, o kterých mluvil ten dobrý pán.

Opouští lesní cestu a přecházím na úzkou stezku. Přelézám vyschlé koryto řeky, kličkuji lesem a pak strmě stoupám vzhůru. Tempo mám stále neuvěřitelné a doslova pálím výškové metry jeden za druhým. V půl páté dobývám sedlo na Chiméře. Wow. Výhled je odsud boží. Opouštím stezku a pokračuji kus mimo po skalnatém výběžku, abych si naplno užil nádherných výhledů na dvě strany. Nechci se zde příliš zdržovat, ale stejně pořizuji spoustu fotek. Co kdyby některá nebyla dost dobrá?

Vracím se na stezku. Najednou jako bych cítil plyn. Kousek přede mnou z pod kamene vyvěrá oheň, tu a tam z některého ze skalních otvorů vyšlehne další plamen. To jsou ty světla, o kterých mluvil ten Rus!

O kus dále další ohníček. Pak dlouho nic, jen krkolomný sestup po načervenalé skále. Pak ovšem přicházím na velkou kamennou plošinu, kde se prochází docela dost lidí. Nedaleko jsou nějaké starověké ruiny, ty však nejsou hlavní cílem jejich výprav. Všude kolem je nespočet děr, z jejichž otvorů šlehají plameny. Nečekal jsem, že někdy něco takového uvidím. Je to opravdu zážitek, ještě když kousek od vás sedí paní s velkým šamanským bubnem.

Odsud dále se sestupuje více méně po starobylých kamenných schodech. Není to však schodiště v pravém slova smyslu, spíš co z něj zůstalo. Je zde docela dost turistů a mezi těmi potkávám český pár s malou holčičkou, ze kterými se docela zapovídáme. I oni chtěli jít tuto stezku, ale už to k vůli malé nestihli. Po asi čtvrt hodině se loučíme a já scházím do údolí, kde musím zaplatit vstupné 60lir, aby mne pustili přes turnikety.

Na druhé straně mne čeká dlouhá rovná cesta, po které šlapu rychle jako blesk. Ani hůlky nepotřebuji, a tak je schovávám. Zanedlouho mne však zastavují další Rusáci. S těmi se tak dlouho nezdržím. S kým se však naopak zdržím je Bahae, což je chlapík, který na první pohled vypadá jako Ind, ale je vlastně z Maroka. Má rovněž obrovskou krosnu, která ho převyšuje a jde z Fethie už 19 dní.  Nyní hledá místo, kde by si dobyl telefon. Opravdu si popovídáme, varuje mne před dlouhým úsekem bez vody od majáku po Finike a já získávám lepší sebevědomí o mé angličtině. Nakonec si předáváme instagram, abychom na sebe měli kontakt, kdyby se někdo z nás potřeboval na něco zeptat. Je to jeho nápad a v horách se mu asi mohou mé zkušenosti ze stezky hodit, tak proč ne. U toho mne míle překvapí, když vidím, že i on používá naše mapy. Je to vždy milé tohle vidět.

Pokračuji po silnici a rozhlížím se, kde bych si dal kebab, na který se těším už od vrcholu. Žádný klasický stánek zde však nevidím. Jen běžné restaurace a zastavovat se zde by pro mne znamenalo až moc velké zdržení. Chci ještě nakupovat, osprchovat se na pláži a pak pokračovat asi 2km na jedno z kempovacích míst v mapě. Hlavně na tu sprchu se těším moc. Na další pochod tmou už tolik ne.

Cestou se mi do cesty připlete supermarket, a tak si tam skočím nakoupit. Beru tortily, sýr, hovězí šunku a nějaké sušenky. Kupuji si taky malý šampon a niveu na sedřený zadek a třísla. Pivo samozřejmě nesmí chybět. Pokořil jsem největší hory na trase a to se musí nějak “oslavit.” Ty dva kousky si myslím můžu dovolit. Marně zde však hledám lžíci. Mají zde jen jeden takový rozkládací noží s vidličkou a lžičkou, ta je však tak malá, že bych s ní mohl jíst tak maximálně jogurt. Taky zde mají sady plastových lžiček. Při pohledu na ty si však s úsměvem vybavuji Pelíšky. No nic, další dny budu muset jíst dále pomocí slunečních brýlí.

Venku si balím nákup do batohu a u toho si dávám pivko. Teprve po dnech jako tyto ho člověk pořádně docení. Pak mířím za město a hledám sprchy, na které se těším už od rána. Najdu je snadno, jsou však zamčené. Když bodovi obejdu, najdu ještě dvě venkovní, těm však chybí kohoutky a na vrchu taková ta násada, která chrlí vodu skrz dirky. Je tam jen trubka. “Sakra,” říkám si a vracím se na pláž. Pqk si však říkám “vždyť jsi to ani nezkusil.”

Vracím se. S tou levou se toho nedá moc dělat, ale na pravé straně je místo kohoutu čtyřhraný kus plastu a tím se dá otočit. Heureka! Voda teče. Není sice horká, ale to mi nevadí. Koupel je i tak velice příjemná. Vzhledem k pokročilosti denní doby si tady pak na schodech v rychlosti připravuji dvě tortily a vyrážím na cestu.

Z počátku musím ještě kus po písčité pláži, kde si nějaký další chodec staví stan pod útesy. Magor! Nemůže vědět, kam až voda za přílivu vystoupá nebo co na něj ze shora spadne. Ty cedule o padajícím kamení tu určitě nejsou jen tak.

Z pláže odbočuji do archeologického areálu Olimpos, kde bych za dne platil další vstup, ale takto na večer za tmy to mám grátis. Turnikety jsou otevřené a nikdo je nehlídá. Procházím tak mezi starobylými rujnami až na druhou stranu areálu, kde bych měl začít stoupat po další lesní stezce. Je zde však vysoký plot a za ním bagry. Šlapu kus cesty podél něj, pak se zase vracím a zkouším to na druhou stranu. Otočka a zase zpátky. Nakonec dorazím k obrovské otevřené bráně. Doufám, že mne neuvidí nikdo z nedaleké recepce, kde hraje televize, a plížím se na druhou stranu staveniště. Na druhé straně stoupá vzhůru úzká stezka.

Stoupám vzhůru za slabého světla čelovky, když tu přicházím k vysokému plotu z pletiva, ve kterém je obrovská díra. Tudy hádám pokračovat nemám a pokračuji po stezce v pravo, ta mne však přivede k dalším ruinám a dál nevede. Teoreticky bych se zde mohl natáhnout, když však vstoupím, zjišťuji, že chybí jedna stěna a je zde otevřený výhled přímo proti nedaleké recepci níže. Nic, vracím se a zkouším to dírou v plotě. Ano, to je správná stezka.

Dále pokračuji hustým lesním porostem. Sem tam mne nějaký strom chytne, dvakrát tápu, kudy dále, před osmou jsem na místě, které jsem si pro tuto noc vybral. Na chvíli si sedám na lavičku z klády u ohniště. Když se však asi za deset minut rozhodnu pro stavbu stanu, dochází mi, že i když je to místo pěkné, není úplně rovné. No nic, zvedám kotvy a jdu hledat nocoviště asi 400 metrů dále. To vypadá mnohem rovněji nejen z fotek, ale i dle vrstevnic.

Šlapu po úzké stezce, která je zřetelně vidět a nijak nestoupá. Paráda, za pár minut jsem tam. Po nějaké době podlézám spadlý strom, který je jedinou překážkou na tétot etapě. Za ním však stezka začíná nějak stoupat. Přijde mi, že už jdu nějal dlouho, a tak koukám do map. No do zadele, o víc jak půl kiláku jsem to místo přešel. Zapínám tedy čelovku na třetí stupeň a vracím se. Podlézám spadlý strom, který zítra budu podlézat ještě jednou a bedlivě se rozhlížím. Musím říct, že bez map bych to místo nenašel, protože narozdíl od toho předchozího není přímo u stezky a nachází se za řídkou hradbou. Rovného místa je zde však habaděj i pro více stanů.

Stavím stan, rozvěšuji po okolních stromech propocené prádlo a lezu do spacáku, abych si zapsal dnešní den, u toho však docela rychle usnu a to i na vzdory hluku, který vydává všemožná noční zvěř. Hotová džungle tady.

29,5km        599↑        2039↓

Na Lýkijské stezce - Den 6. →