Na Lýkijské stezce - Den 6.

22.11.2025

Ráno se budím sám od sebe. Jsem dokonale odpočat, ještě se však na cestu dále nechystám. Včera jsem usnul během psaní deníku, a tak se to snažím dohnat. Balit se začínám až v sedm, v osm konečně vycházím na cestu.

Stezka vzhůru stoupá jinak neprostupnou džunglí menších listnáčů, nad které se tu a tam tyčí statná borovice. Ze stezky moc kam sejít není. Můj batoh se mi zdá neskutečně lehký, jsem plný energie a svižně kráčím vzhůru, aniž bych musel dělat pauzy. Nejvyšší bod výstupu mám za sebou ještě před desátou a rychle sbíhám k místu označenému v mapě jako kavárna, je to však spíše taková táborová kuchyně ze dřeva a igelitu. Na této trase nic neobvyklého. Jen zde nikdo není. Zastavím se tedy aspoň na bezlesém okraji, abych zhodnotil první výhledy a pokračuji ve své cestě.

Zanedlouho se nořím do dalšího lesa borovic. Sestupuju níže. Pociťuji nutkavou potřebu se vyprázdnit i najíst, a tak mi přijde vhod, když narazím na další z tábořišť. Zde si natahuji tyvek a opírám se o plochý kámen a protože mé zásoby vody jsou v docela tristním stavu, a tak si vařím jen kafe a snídám sušenky. U toho se snažím dohnat zápis předchozího dne. Dnes se stejně ještě nic nestalo.

Má poloha je tak pohodlná, že bych tak dokázal proležet celý den. Žádný div tedy, že se mi odsud nikam nechce a začínám se balit až v jedenáct.

Dále sestupuji borovicovými lesy a sním k vlastních světech. Cestou potkávám jednu osamocenou slečnu s obrovským batohem a pak nějaké víkendové výletníky. Jeden z nich mne jen tak upozorňuje, že do města to není daleko. Maximálně dvě hodiny. Nejzajímavější je ovšem setkání s dědou  na okraji lesa. Je celý v bílém, má bílý klobouk a pod ním jakýsi volný šátek. Utíká za mnou přes louku, nese nějakou bílou bednu a něco na mě turecky huláká. Asi včelař, myslím si. Ale ne, děda má bednu plnou nápojů a tady se je snaží prodávat pocestným. Beru si od něj dvě fanty, ať má kšeft, a během chvilky je obracím do sebe.

Stezka se ještě na chvíli noří do lesa a zanedlouho mne přivádí na nějaké rozlehlé staveniště. Odsud dále pokračuji převážně po široké nezpevněné silnici. Je neskutečné vedro, které mne ničí. Mám pocit, že se rozpouštím za živa. Najednou cítím fakt silný nepříjemný zápach. Prvně si myslím, že jsem to já, ale ne, je to rozkládající se divočák ležící přímo uprostřed silnice. No hnus, raději rychle dále.

Pokračuji otevřenou bezlesou krajinou lemovanou výhledy na okolní hory. Co bych dal za stín. Toho se mi dostává na chvíli jen na okraji městského osídlení. Jsou zde nějaké restaurace, ale jíst chci až v “centru.”

Má cesta se line podél pláže, kde je jen málo lidí a kde mlsně pokukuji po plážových sprchách. Potkávám také dva opilé Turky na motorce, z nichž jeden mává v ruce lahví s čirou tekutinou. Většina podniků zde má zavřeno. Je po sezóně, což mne překvapuje, protože je tady takové vedro, že se potím až do mého nepromokavého batohu a každý večer z něj vytahuju mokrou karimatku.

Co jsem slezl do údolí, šlapu docela rychle a už před druhou jsem v malém supermarketu v centru malého přímořského letoviska. Kupuji si opět nějaké hovězí uzeniny a sýr, kterým naplním tortily a pořádnou zásobu vody, protože mne Maročan varoval, že odsud dále to bude hodně dlouho bez vody. Kupuji si taky pivko, které si dávám ve stínu, zatímco si balím nákup.

Mám sbaleno a vydávám se hledat restauraci, když už to včera nevyšlo. Dnes mám docela dobré tempo a malé zdržení si můžu dovolit. Jedna je jen pár metrů od obchodu a nevypadá vůbec špatně. Chlapík, co tu dělá číšníka je docela sympaťák. Popisuje jednotlivá jídla a když vidí, že si zapojuji telefon do powerbanky, okamžitě mi ukazuje, kde jsou zásuvky. Protože však chci psát než se jídlo uvaří, zůstávám věrný powerbance. Že bych si tam píchnul aspoň jednu powerbanku mne jaksi nenapadne.

Nakonec si dávám steak s hovězí svíčkové v tureckém stylu podávaný na pyré z lilku se směsí hub, rajčat a malých brambor. K tomu samozřejmě i pivo. Pak beru do ruky telefon, odepisuju na zprávy a protože je opravdu horko, mizí ve mě to pivko opravdu rychle. Objednávám si tedy druhé a chci začít psát, ale to už mi přináší talíř jídla. Jářku, to byla rychlost. Ale tak taky tu nikdo jiný není. K jídlu dostávám také košík chleba, ten je sice poněkud suchý, ale jinak je to výborné. Maso se rozplývá na jazyku a jídlo je navíc skvěle nakořeněné. Jako místní kuchař fakt umí vařit.

Ještě než odejdu, dává se se mnou číšník do hovoru, jestli jdu Lýkijskou stezku a kterým směrem jdu. Když ukážu, varuje mne, že k majáku to bude ještě hodně náročné. Děkuji mu, ale myslím si své. Horší něž některé zdolané horské úseky to nebude. Chce mi přinést ještě jedno pivo, ale odmítám. Chci zaplatit a vyrazit, ať se dneska taky někam dostanu.

Za městem začínám stoupat po široké lesní cestě borovicovými lesy. Jestli to takto půjde dále, je to velká paráda. Takhle to však nefunguje, silnice rázem končí a já přecházím na další stezku strmě stoupající vzhůru. Je tady dost kamení a občas spadlý strom, ale vedu si docela dobře. S výstupem se mi za zády vykresluje docela pěkný výhled na hornatou krajinu vystupující z moře za mnou. S výstupem na sedlo však začínám nějak zpomalovat a stávkovat. Není to však tak daleko.

V pět jsem na sedle, kde je lavička a výhled na moře. Jedl jsem před dvěma hodinami a hlad nemám, ale chci si dát pár pringelsek, které jsem si koupil do tortil. Blbec však rozlomím dekl, a tak nezbývá, než to zchálovat celé. Dneska už asi večeřet nebudu.

Dále pokračuji po úzké stezce odhalující mi výhledy na nekonečnou hladinu moře. Výhledu tak nějak dominuje malý špičatý ostrov trčící nad hladinu jak vrcholek hory nad oblaka. Zanedlouho opět šlapu dolů. Stezka je kamenitá, ale zvládám to. Jen mi přijde, že se dnes tma dělá nějak brzo. Ale tak snad jsem jen ve stínu hory.

Je šest hodin a už je docela tma, takže nasazuji čelovku, kterou si sem tam posvítím, ale jinak to zvládám více méně bez ni. Úhel stoupáni se zvedá a přibývá kamení. Najednou mi rychle ubývá sil a můj batoh, který mi ráno přišel neskutečně lehký, je najednou ohromně těžký, tàhne mne dozadu a bolí z něj záda. Každou chvíli někde zastavuji. Když přelézám širokou kládu stromu, na kterou se tak rozkročmo usadím a pohodlně opře batohem, zůstávám zde sedět a relaxovat. Je mi jedno, že jsem chtěl jít dál, dokud něco vidím, a až pak si odpočinout. Tohle je prostě boží. Dokonce mám pocit, že zde na chvíli usnu. Když otevřu oči, je tma a na obloze se objevují první hvězdy. Vstávám a pokračuji v cestě. K majáku to je jen 6km, možná méně. Bolí to však. Absolutně nemám sílu. Když v sedm za absolutní tmy narazím na tábořiště u stezky, jdu si tam sednout. Je mi jasné, že dnes už nikam nepůjdu. Oproti plánu mám za sebou tak dvě třetiny, ale jsem příliš unavený na to být z toho nešťastný.

Po nějaké době si stavím stan, rozvěšuji oblečení po stromech ať se vyvětrá a pak tady jen tak chodím nahatý. Neskutečný pocit svobody.

Vyčistím si zuby a lezu do stanu. Chci si nachystat spaní, ale nejde to. Lehám si jen tak na batoh a rázem vytuhnu. Proberu se asi za hodinu. Vytáhnu pár věcí z batohu, a zas mi hlava padá a takto funguji celý večer. V jedenáct se pokouším zapsat dnešní den, ale nejde to. Neustále u toho usínám. Takovou únavu jsem snad ještě nezažil. Navíc mne neskutečně pálí z bot ošoupaná levá noha háklivá na dotyk čehokoliv. Naštěstí je dnes takové teplo, že ani spacák nepotřebuji. Ve dvanáct sundávám brýle a jdu definitivně spát.

19,7km        1038↑        986↓

Na Lýkijské stezce - Den 7. →