Na Lýkijské stezce - Den 19.

5.12.2025

Vzhůru jsem opravdu brzy a vzhledem k předpovědi a blízkosti cíle by se nabízelo okamžitě vstát, začít balit a rychle odsud vypadnout, než dorazí silné bouřky, před kterými jsem od včerejšího dne opakovaně varován. Nějak se mi zde však nechce svítit a zbytečně na sebe upozorňovat, a tak zde jen tiše ležím a čekám, až začne aspoň trošku svítat. Vítr venku mezitím hlasitě hučí a průvan silně a prudce se prohánějící mezi okny cloumá se vším, co se mu připlete do cesty a bere vše, co není nějakým způsobem upevněno. Rád bych se šel vyčůrat, ale je mi jasné, že nemůžu, protože jakmile bych vstal, uletěl by mi tyvek, nafukovačka a možná i spacák a kdo ví, kde bych to pak hledal. V tom lepším případě bych to sbíral v kozích bobcích u zdi některé ze sousedních místností. V tom horším případě bych to beznadějně naháněl někde venku v kopcích.

Sedám si a otevírám si fantu a sušenky. Vzhledem k předpovědi se chci nasnídat, dokud jsem v suchu. Po téměř třech týdnech na treku tak poprvé snídám nezvykle brzy. Než dojím, tma řídne a střídá ji šero, takže konečně i něco vidím. Teprve po jídle se začínám balit a vzhledem k silnému průvanu je to místy opravdu boj, protože na všem musím nějakým způsobem klečet nebo jiným způsobem rozložit váhu, aby mi nic neuletělo. Teprve když mám sbalený spacák, tyvek a nafukovačku a oblečení pro tento den oblečené na sobě, vstávám a vydávám se hledat jeden Drycack, který mi chybí. Naštěstí nevyletěl nikam okny a najdu ho na zemi o dvě místnosti dále. Dobaluji, hážu si batoh na záda a vyrážím na cestu. Je za deset sedm, pršet by mělo začít v devět. Do cíle to mám pět a půl kilometru převážně z kopce. Musím to stihnout, než dorazí zkáza z nebes!

Vycházím před dům. Za horami v dáli už je vidět zlatavá záře od vycházejícího slunce. Obloha není vůbec zatažená tak hustě, jak bych čekal. Přijde mi, že ani nefouká tak silně, jak se mi zdálo. Fotím si barák, kde jsem dnes spal a vydávám se na cestu. Během pár chvil širokou štěrkovou silnici opouštím a šlapu po úzké sotva viditelné stezce přes louku. Asi jsem to včera nemohl zapíchnout na lepším místě, protože jak bych se zde za tmy orientoval, to úplně nevím. Zanedlouho přicházím na okraj louky, odkud mezi křovinami padá dolů jasně vidtelná stezka. Po straně je větrem shozený slunečník, tabule s cenami a několik lahví vody. Ze stezky není vůbec špatný výhled na hladinu moře a přímořskou krajinu. Na kochání však není příliš mnoho času. Výstraha před počasím byla pro mě dostatečná a já chci být co nejdříve dole. Vlastně ji i docela věřím. Je stále zataženěji, fouká vítr a někde v dáli jako bych slyšel dozvuky hromů.

Šlapu po úzké stezce stále níže a za dvacet minut přicházím k dalšímu z míst, kde by měl být další samoobslužný bar a tábořiště. Bar zde není, rovného místa je zde však dostatek. Dokonce se zde mezi stromy pohupují hned dvě zavěšené hamaky. Být krásný slunečný den, musí být fajn se zde natáhnout a odpočinoust si. Dnes je však zataženo, chladno, fouká a začíná lehce mrholit. Na pár minut si tedy jen odskočím do křoví, abych si vyprázdnil střeva a pak na sebe nasazuji pláštěnku.

Pokračuji v cestě po úzké pěšině klesající stále níže křovinami. Mrholení ustává, mraky jsou však stále zatažené. V dáli je slyšet hromy. Blížím se moři, které lemuje písčitá pláž a od ni se do vnitrozemí táhne přímořské letovisko. Stezka opouští křoviny a mění se v terasovitou stezku táhnoucí se podél pískovcovité skály. Město je stále blíže. Poslední výhledy jsou navzdory počasí opravdu nádherné.

Krátce po deváté opouštím úzkou stezku a přecházím na vykachlíkovanou silnici, která mne vede podél prvních domů na okraji města. Právě v čas, protože až nyní začíná opravdu pršet a hřmít. Za sílícího větru i deště nechávám těch pár domů za svými zády a po cestě šlapu stále vpřed. Cesta mne přivádí na rozcestí, kde se napojuje na asfaltku. Je zde rovný plácek a velká žlutá cedule LIKA YOLU.LYCIAN WAY. Je to tady. Jsem na konci tohoto nádherného trailu. Treku, kde jsem potkával samé úžasné lidi, nemusel moc řešit místo na spaní a kde mi počasí celou dobu krásně vycházelo. Devatenécté dne ode dne, kdy jsem před třetí odpoledne vyrážel, jsem v cíli. Po téměř třech týdnech slunce a krásného počasí přesně v moment, kdy temná obloha přináší deštivý hlasitý armagedon, který bude trvat nejen dnes, ale i další dny. Lépe to nemohlo vyjít! Fotím si cílovou destinaci a pak se schovávám v nedalekém přístřešku. Teprve nyní to propuká na plno. Hromy jsou náhle ohlušující a dosud lehký déšť se mění v neskutečně silný liják.

Chvíli se krčím v přístřešku, kde je také žlutá skříňka s červeným tlačítkem pro přivolání taxi, ale to nevyužiji. Místo toho se rozhodnu silným deštěm pokračovat další kilometr a půl na zastávku v centru města Ölüdeniz. Původně jsem chtěl šlapat až do Fethie, ale předpověď posledních dní dávala tušit, že to možná úplně nevyjde, včerejší výstraha tušení změnila v postupné smiřování se s realitou, která se však stále nemusela naplnit. Až počasí nyní potvrdilo, že je nesmysl sápat se přez další kopec. Hřmí takřka bez přestání, blízká se a silnice se rychle mění v potoky plné vody. Snad nějaký autobus pojede.

Přicházím na okraj města a pokračuji vzhůru řekami, kterými se staly silnice. Odbočuji do leva a mířím ke kruháči v centru města. Tak nějak doufám, že si někde sednu a dám snídani. Ještě před tím si však chci vybrat hotovost. Na opačné straně kruháče ja tak deset bankomatů vedle sebe, a tak mířím tam. Zkouším si vybrat u jednoho z nich, ale marně. Zkouším to opakovaně. Nic. Že bych zase přečerpal limit? Nebo zapomněl pin?

Vytahuji kartu a o krok se přesouvám k dalšímu bankomatu. Dobrá, funguje to. Ten předchozí byl asi jen bez hotovosti. Beru peníze, přecházím silnici a stoupám vzhůru městem. Všechny restaurace vypadají zavřeně a opuštěně. Otevřeno má jen obchod, před kterým se pod střechou krčí turista v oranžové bundě s velkým batohem na zádech. Usmívá se na mne a zdraví mne kývnutím hlavy. Odpovídám mu úplně stejným způsobem a pokračuji v cestě vzhůru. Nakonec zastavuji na jedné ze zastávek a doufám, že něco pojede. Stojím zde pár minut, dle jízdního řádu už měl autobus jet, ale stále nic. Místo toho přichází nějaký chlapík, který mi připomíná jednoho ukecaného portugalského kolegu, jen je o něco šedivější. Ukecaný je však stejně. Po té, co mne ujistí, že autobus pojede, se se mnou začíná bavit o všem možném. Ukazuje na silnici, kterou se valí voda a na bilboard, kde se politici chlubí tím, že vybudovali kanalizace, "Vidíš to. Všechno to jsou stejní lháři," říká mi. Pak se se mnou baví o politice, Evropě, cestování a všem možném. Je k nezastavení stejně jako ukacený Dario. Dario byl však konfliktní debil, tenhle pán je docela milý.

Konečně přijíždí nějaký malý autobus. Než však dojede, vybíhá před nedalekým obchodem zhruba uprostřed mezi dvěma zastávkami turista v oranžové bundě a mává rukou. Autobus mu zastavuje a on nastupuje. Těch pár desítek metrů asi nemohl dojít. Když nastoupím a usadím se, otáčí se ke mně a začíná se se mnou bavit. Je to Francouz, který dnes chtěl na pár dní vyrazit po Lýkijské stezce, avšak na dny, které má čas, vychází stejná předpověď jako na dnešek. Nejen že by si cestu neužil, ale ani na to není vybaven, a tak sotva dneska dorazil na začátek, tak končí a jede zase zpátky. Zajímá ho však, jaké to bylo, jak dlouho jsem na cestě strávil a jestli jsem ji šel celou nebo jen některé etapy. Nakonec se bavíme o trecích a cestování celou cestu do Fethiye. Sám má nějaké treky za sebou, avšak nikdy je nechodí celé. Vždy jen kousek na pár dní. Nejdéle strávil týden v Pyrenejích.

Přijíždíme do Fythie, kdy opět z ničeho nic říká řidiči, aby mu zastavil a vystupuje. Já pokračuji na konečnou. Jsem zde před jedenáctou a Check In na hostelu mám až v jednu, takže to chce někde se najíst a sehnat čistou košili a trenýrky na cestu domů. Naslepo se tak vydávám městem, které stále zalévají proudy vody a hledám místo, kde bych se najedl nebo si nakoupil. Ještě že před krámky většinou mají natažené malé stříšky, takže nešlapu stále na dešti a sem tam se můžu podívat do map a podle toho se orientovat. Docela náhodou zapadnu do krámu, kde mají opravdu krásnou modrou košili, která je navíc v akci a tedy skoro zadarmo. I když je to XXXL, padne mi parádně. Opravdu nevím, jak to zde číslují.

Když nakoupím co potřebuji, bloumám dále ulicemi a hledám, kde bych se najedl. Nakonec si vybírám dle hodnocení nějakou dobře vypadjící kebabárnu, ale je to chyba. Nacpou mi do toho kuřecí maso, rajčatovou omáčku a mozzarelu. No větší blaf mezi kebaby snad ani není, ale mám hlad, tak to sním. Pak mířím do obchodu a odsud vstříct přístavu, za kterým začnu stoupat k hostelu. Stále prší, ulice jsou plné vody a já si všímám, jak mi pění boty. Nejprve mi není úplně jasné proč, ale nakonec mi to dojde. Vždyť je to jen pár dní, co jsem si pral ručně ponožky. No, asi to chtělo méně pracího prostředku, více vody, ještě více proplachování a nakonec pořádně vyždímat. I když vyždímat jsem to vždímal dost, to nebude ten hlavní problém.

Šlapu tak deštivými ulicemi, prolézám každou kaluž, abych smyl pěnu na botách, pro kterou musím vypadat opravdu podivně, a šlapu zase kousek dále. Potkávám loď s nápisem Rusalka. O kus dále potkávám pána, se kterým jsem dnes ráno stál na autobusové zastávce. Jak velká je pravděpodobnost, že někoho v tak velkém městě potkáte dvakrát? Usmíváme se na sebe. Zdravíme se.

Jsem za přístavem. Odsud stoupají vzhůru úzké schodu mezi domy. Šlapu tak střídavě po úzkém schodišti a úzkými uličkami, až vystoupám na silnici za městem. Po té pokračuji, dokud nedorazím před El Camino Hostel & Pub. I když zde dorazím ještě před jednou, není s tím problém. Berou si můj pas a aniž by něco namítali, posílají mne na pokoj. Zde si dám sprchu, lezu do postele a záhy usínám.

Ani nevím, jak dlouho jsem spal, ale když se probudím, už je po dešti. Boty a ponožky mám však tak mokré, že se mi nikam nechce. Zůstávám ležet na hostelu a sepisuji další den cesty. Když mám hotovo, jdu na terasu s nádherným výhledem. Popíjím pivo, třídím fotky a na instagram nahrávám příběhy se zhrnutím cesty. Jsem nadšen. Tohle byl opravdu snad nejlepší trek, na kterém jsem zatím byl. A byl to pravý opak zhruba stejně dlouhého pochodu napříč Irskem, kam jsem vyrazil letos na jaře. Tentokrát mi počasí přálo, krajina mne bavila a já večer co večer nezažíval horory v podobě hledání místa pro spaní. Tohle byl naprosto ideální a parádní trek a vzhledem k časté možnosti dvou tras nemám problém dát si ho zase někdy v budoucnu znova v protisměru právě po druhých alternativních stezkách.

Večer si zde dám výtečný burger, pak zaplatím a jdu spát.

6,5km        42↑        478↓

Na Lýkijské stezce - Závěr →