Na Lýkijské stezce - závěr

6.-7.12.2025

Následujícího rána jdu nahoru na terasu, kde si dám rychlou prostou snídani. Není toho mnoho, ale aspoň něco dostanu do žaludku. Pak se vracím na pokoj, balím a za stejně deštivého počasí jako včera se vydávám hledat hlavní autobusové nádraží. Jsem zde opravdu brzo a do budovy se dostanu jen po projití bezpečnosntí kontroly, a tak ještě mířím do supermarketu, kde si koupím nějakou snídnani na další den. Pak trávím den hledáním podniku, kde bych se naobědval před dlouho cestou domů. Nevím proč jsem tak náročný, že nezapadnu do prvního podniku, který vidím a místo toho chodím kolem dokola ulicemi, kde se cesty mění v potoky vody a kde mne zalévají přívaly deště. Nakonec to zapíchnu v jednom rodinném podniku, kde dělají kabab. Je už docela pozdě a pomalu abych se sunul k autobusáku, tak doufám, že mi to dá klasicky s sebou. Ale na to tady nejednou, mám se posadit.

Sedám si tedy ke stolu na okraji restaurace a čekám. Vypadá to, že uměvavý táta v kuchyni je vedoucí celého podniku, příjemná dcera dělá obsluhu a natvrdlý syn má na starosti kasu, ale bez pomoci sestry mu to stejně moc nejde. Nespěchají, davají si na čas, ale jsou strašně milí a sympatičtí. Jídlo opravdu stojí za to, jen mne udivuje, že jsem opět do kebabu nedostal fetu, jak u nás bývý zvykem. Za celou dobu tady ani jednou. Jednou je to mozzarela, podruhé nic a nebo jako dnes chedar.

Rychle se najím, zaplatím a dám tučné dýžko. Pak podnik opouštím a rychle se vracím na autobusové nádraží. Už zde stojí několik autobusů včetně toho mého, takže si dávám batoh dolů do úložného prostoru a sedám si na své místo. Zanedlouho vyrážíme na cestu. Než se vymotáme z města, tak to docela trvá a já usínám. Nebo se aspoň pokouším dlouho cestu prospat. Když však projíždíme horami, nemůžu uvěřit vlastním očím. Vrcholy hor zasypal první sníh. Tak tahle cesta vyšla časově opravdu dobře.

Do Antalye přijíždíme až o půl čtvrté odpoledne. V porovnání s Fethií je to však docela komplex. Než se dostanu před budovu, zabere docela dost času. Ještě více času mi pakzabere cesta na tramvaj, která zde vyjíždí z podzemní stanice jako metro. Jsem na úplně opačné straně města, než potřebuji být, takže mne čeká opravdu dlouhá jízda, ale je to takový zvláštní příjemný pocit, když člověk po skoro třech týdnech projíždí tak velkým městem a najednou poznává místa, kterými se před začátkem cesty pohyboval. Nejednou míjím krámek s elektronikou, kde jsem si prvního dne kupoval kablík do telefonu, pak jedu ulicí, po které jsem prvního dne kráčel a hledal obchod se sim kartami. Nejednou jsem tam, kde to znám, i když jsem zde vlastně strávil jen pár minut jednoho odpoledne.

Tramvaj dále pokračuje po trati směrem na letiště. Až tam však nemusím a vystupuji o pár zastávek dříve. Pro poslední noc jsem si vybral ubytování v Ema Houses jen kousek od letiště, abych se tam ráno rychle a levně dostal. Vystupuji tedy na zastávce a šlapu vzhůru na nadchod, po kterém se mám dostat přes silnici. Už dokonce ani neprší. Na opačné straně, než pottřebuju jít, vidím Mekáč. Co by to byla za cesta, kdybych neochutnal místní McDonald? To prostě musím. Stejně se tady kolem asi ani není kde jinde najíst. Nakonec musím uznat, že chuťově to bylo lepší, než v Rakousku.

Po jídle mířím na hotel. Zanedlouho jsem tam. Na pokoji je docela chladno a já jsem unavený, tak lezu do peřin. Až večer si chystám jídlo na další den, přebaluji batoh a snažím se vysušit boty fénem. Nakonec jsou docela suché, ale je to zbytečné, protože když se o půl čtvrté ráno vzbudím, je zase leje jako z konve. Během těch pár kroků k taxíku mám boty zase plné vody a na letiti zjišťuji, že můj let bude opožděn o 3 hodiny z důvody mlhy nad Krakovem. Paráda, mohl jsem se aspoň vyspat před cestou. Teď tady budu 6 hodin čekat na letadlo. Ale tak pořád mi chybí sepsat nějaké dny z cesty, tak co dělat mám. Jen škoda, že mi ujede vlak z Krakova.

Zpoždění je nakonec opravdu tři hodiny a vlak opravdu nestihnu. U Polských drah si vždy kupujete lístek i s místenkou vázaný na konkrétní vlak, takže se stejnou jízdenkou jet jiným vlakem nemůžu. Musím si koupit další lístek a poslední volná místa už mají jen v první třídě. Nevadí, švorc nejsem a aspoň se dostanu ještě dneska k tátovi. Mám za sebou jednu z nejlepších cest mého života. Jsem nadšený a plný vzpomínek, tohle mne opravdu nerozhodí.