Na Lýkijské stezce - Den 17.

3.12.2025

Ráno se budím ještě před slunce východem, hned však nevstávám. Včera jsem neplánovavě došel dál, než jsem počítal, a to navzdory tomu, jak pozdě jsem vycházel. Dnes bych tak měl bez problémů zvládnout stejnou vzdálenost jak nic. Vlastně se mi plánovaný úsek o včerejší večerní pochod zkrátil, a tak není úplně kam spěchat. Za temnošera tak sepisuji další řádky deníku a až když začínám vidět i bez světla, lezu ze spacáku a balím se. Musím říct, že tady dnes v noci bylo docela chladno (ještě teď je) a vnitřní strana stanu je podle toho pořádně orosená. Donutit se vylézt ze spacáku je teprve boj. Taková kosa od začátku cesty ještě nebyla. Troufám si říct, že nebyla, ani když jsem spal na sedle pod Tahtalı Dağı v 1800 metrech nad mořem a to je co říct. Bude to však možná jen zdání, protože tehdy byla tráva i kameny zbarveny do bíla od námrazy. Vlhký chladný vzduch však může v pocitové teplotě hrát úplně jinou roli.

Balím stan, hážu na záda batoh a stále v mikině mířím k silnici, ze které jsem sem včera sešel. Zde je pítko, a tak mířím k němu a lahve si plním ledovou vodou. Pak se nořím do lesa na opačné straně silnice a pochoduji po široké stezce vystlané spadlým jehličím. Nade mnou se tyčí různě pokroucené borovice, podél stezky jsou nízké křoviny. V těch zanedlouho potkávám další smečku toulavých psů. Někteří na mě štěkají, jiní běží klidně za mnou. Zanedlouho mám od nich zase klid.

Opět přecházím na asfaltovou silnici a po té kousek pokračuji. Ne však dlouho, jen pár desítek metrů. Pak opět přecházím na opačnou stranu a podél skleníků, nad kterými se pnou siluety hor, pokračuji dále za město. Louka je stále vlhká, slunce slabé a vzduch chladný. Naštěstí zanedlouho začínám opět stoupat a to mne docela dobře zahřeje. Stezka stoupá po travnaté stezce nad město Karakoy a cestou mne čeká hned několik překážek v podobě spadlých stromů, které musím buď přelézt nebo podlézt. Slunce mezitím stoupá a sílí a dělá se docela krásný den, který brzy začnou podtrhovat také výhledy a neustále se měnící scenérie, které se proměňují s každou zatáčkou či vystoupaným metrem. Od samotného rána je to něco jiného, než včerejší obchůzka přímořské plošiny a jsem za to opravdu rád.

Pokračuji po úzké stezce vedoucí mne po rozlehlé louce dekorované sloupy borovic a sním. Jsem doslova vtažen do tragického konce fantasy světa, který od základní školy skládám ve své hlavě dohromady. Na této stezce zažívám skutečně silné propojení s tímto světem a dávám dohromady střípky poslední tragédie, která by ho mohla potkat. Ja to jako být v tranzu a zažívat něco, co se skutečně děje někde daleko předaleko v nekončné hlubině vesmírů lidských fantazií. Jak budou mé myšlenky pokračovat a vyvýjet se na dalším treku, to opravdu netuším. Už tady jsem podle mne zašel příliš daleko.

Na krátko se nořím do lesa a nechávám krásné výhledy za hradbou stromů. V lese se však neschovávám dlouho a zanedloho opět šlapu po zelených loukách, které lemují výhledy na okolní hornatou krajinu. Přijde mi, že je to jeden z nejkrásnějších a nejbarvitějších úseků na treku. Každou chvíli mne čeká nový výhled, jinak tvarované hory či nová scenérie. Zatímco předchozí dva dny byly docela jednolité, dnešek je naopak překvapivě barvený a rozmanitý. Moc se mi to líbí. Často zastavuji, kochám se a fotím. Vdechuji čerstvý horských vzduch, cítím vůni borovic a žiji nádherou přítomného okamžiku.

Krátce před desátou stoupám po úzké stezce a ocitám se na hliněné cestě vedle nějakého domu. Kolem pobíhají kozy, ovce, slepice a husy. Babička v tradičních tureckých venkovských šatech se šátkem na hlavě mne zdraví a mává rukou na znamení směru, kterým se mám dát dále, aniž bych se ji vůbec zeptal. Děkuji ji a pokračuji ve své cestě. Zanedlouho přicházím na asfaltovou silnici, na jejímž okraji mne vítají velké červenobílé šipky určující mi můj další směr, a tak je následuji. Pokračuji stále po silnici a nořím se do lesů. Výhledy se ztrácí, značky jsou však stále dobře viditelné. Něco mi však nesedí. Přijde mi, že bych tudy jít neměl. Že jsem po vůbec žádné silnici jít neměl a že jsem měl jít naopak otevřenou krajinou. Když tedy kouknu do map, s překvapením zjišťuji, že jsem úplně jinde, než bych měl být. Že trek podle map vede o dost výše a že cesta, po které šlapu, dle map naopak neexistuje. Značky však ukazovaly směr a cestu jasně. Pravda, byly jiné, než po většinu treku, ale byly. Že by to přeznačili a natáhli jinudy?

Stezka mne přivádí do zákruty, kde pod nízkými písčitými skalami stojí pár olivovníků. Mezi ty si sedám, vařím si kafe a snídám. Mezitím projíždí starý auťák plný Turků, kteří mne s troubením zdraví a mizí za zatáčkou. Po snídani a kávě vstávám a pokračuji v cestě. Co jsem sestoupal po nové silnici, to musím nyní opět vystoupat vzhůru, abych se dostal do Cataltepe, kudy trek pokračuje dále. Přijde mi divné, že cestou vzhůru nevidím žádnou značku, ale nic si z toho nedělám. Určitě se tam už nějak zorientuji.

Šlapu vzhůru a všímám si, jak se obloha mění. Není vyloženě zateženo, ale přijde mi pochmurná, jako by se skrývala za oparem. Ani slunce mi nepřijde tak jasné. Není vedro, jako předchozí dny, je nakopak docela chladno a vane mírný vítr.

Cestou mne předhání nějaký traktor, který zpomaluje a řidič mi naznačuje, ať naskočím, ale já kroutím hlavou a klepu se do kolen, že musím pěšky. Mává mi a mizí v zatáčce o něco výše. Já pokračuji ve své cestě až na okraj vesnice, kde mne čeká hlasitý uvítací výbor v podobě několik psů nejrůznejších plemen. Někteří jsou agresivnější a jdou blíže, jiní štěkají jen z dálky. Někteří jsou velcí, jiní malí. Hlasití jsou všichni. Procházím kolem nich, nevšímám si jich. Co nevidět mám od nich zase pokoj. Další psi na mne hlasitě dorážejí až na opačném konci vesnice, kde odbočuji na polní cestu, po které vesnici opouštím. Když se však ohlédnu, nemohu uvěřit vlastním očím. Opravdu vidím sníh na vrcholcích hor v dáli? Okamžitě beru do ruky mapy a snažím se odhadnout, co by to mohlo být za horu a jak je vysoká. Vím, že už tak vysoko na této cestě nepůjdu a asi mne to neovlivní. Ale i přesto je to pro mne veliké překvapení. Štěstí, že jdu tímto směrem a ty nejvyšší hory jsem si nechal na začátek trasy. Do konce treku už bych neměl stoupat nad 800 metrů nad mořem, takže mne sníh asi nijak neovlivní. Moc bych se tomu divil.

Pokračuji po široké prašné cestě, která mne vede dále nad vesnicí, kterou jsem právě prošel. Krajina je otevřená, bez lesu a výhledy krásné. Zanedlouho však na kraj lesa přicházím a zde také opouštím dobře viditelnou stezku. Místo té nyní stoupám vzhůru po kamenech lesním porostem. Když se stromy rozestoupí, otevírá se mi výhled na opačnou stranu. Vidím údolí poseté malými městečky a vesnicemi a nad ním se tyčící masivy hor.

Pokračuji ve svém výstupu a zanedlouho opět přecházím na širokou lesní cestu. Po té pokračuji a jsem vděčný za každý nádherný výhled, kterého se mi dostává. Tento den je opravdu neskutečná pastva pro oči. Krajina je dnes opravdu proměnlivá.

Cesta se rozdvojuje. Jedna vede rovně přes hřeben a je podstatně kratší. Druhá ho naopak obchází dookola. Oficiální trek vede kolem, a tak se ho držím a sestupuji níže. Najednou vidím po obou okrajích cesty velké kameny, na kterých je jasně namalovaný velký červený kříž. Na cestě klesající níže je naopak kámen nesoucí čerstvou značku. O kus dále vidím také ceduli s nápisem "LYCIAN WAY SECRET HAVEN." Nijak moc nad tím nepřemýšlím. Sleduji kameny, na kterých jsou jasnou barvou namalovány značky a sestupuji stále níže. Stezka mne přivádí k veliké zahradě obehnané plotem. Před sebou mám bránu, která se dá otevřít a za ní vidím další kámen se značkou. Otevírám si tedy bránu a pokračuji stále níže. Vidím skleník, vidím záhony a vidím nějaký barák. Tohle mi nevychází. Já měl jít přece více méně souběžně s hřebenem, jen dookola o pár metrů níže. Že on si někdo udělal kemp s restaurací a značky namaloval tak, aby vedly k němu?

Koukám do map a přemýšlím. Trek vede opravdu úplně jinudy. Tahle cesta ani není v mapě a kdo ví, kam až mne neznámý podnikavec chce zavést. Nene, já se z cesty svést nenechám, zas tak moc času nemám a nikomu tady nehodlám dělat blba. Otáčím se na patě a mířím k bráně. Jsem na druhé straně a stoupám vzhůru. Přicházím k cestě, od které mne odradily dva velké červené kříže namalované na kamenech. Přecházím tuto pomyslnou výstražnou hranici a už po pár krocích míjím klasickou značku. Po pár krocích následuje další. Jako chápu, každý si chce nějak vydělat, ale tím, že záměrně odkloním turistu od jeho stezky? To fakt ne. Kdybych k tobě došel, ty mi nabídl pohoštění a řekl, že se musím vracet a stezka mne měla jen přivézt k tobě, asi tě pošlu do prdele a na místě se otočím.

Cesta mne co nevidět přivede k historickému hřbitovu, kterému vévodí "kaple" připomínající architektonicky stavby planety Tatooine ze Star Wars. Pěkný přístřešek, říkám si. Když však kouknu dovnitř, zjišťuji, že je to plné vody. Ani jsem nečekal, že to bude tak hluboké. Je-li tohle památka, možná by zasloužila trochu více péče.

Vracím se na štěrkovou cestu a po té kousek pokračuji. Během pár chvil přecházím na další lesní cestu, která mne vede stále níže do dalšího horského údolí. Sotva les opustím a sestoupím na rovné dno kotliny pod svahem, přicházím na louku s pár olivovníky, kde dva staříci sbírají olivy, zatímco z mešit se linou zpěvy Alláhovi. Oni na mne něco volají, ale já jim bohužel nerozumím. Ukazuji si na uši a kroutím hlavou. Pak pokračuji dále.

Zanedlouho se napojuji na suchou prašnou silnici, po které pokračuji kolem vodního kanálu. Místy je voda špinavá, místy spíše žádná. Na druhé straně se tyčí skalnatá stěna, přes kterou bych měl co nevidět někudy vystoupat vzhůru. Tady ze zdola to vypadá opravdu strmě a děsivě, je mi však jasné, že tam někde bude stezka, kterou zatím nevidím. Není to přece první takový výstup, který mne na této cestě čeká.

Cesta mne přivádí na okraj Tomalaru, kde potkávám další sběrače oliv. Jeden šlape s prázdnými pytli někam do sadů. Další se splným pytlem odněkud vrací. Já postupuji stálě blíže centru obce, když tu mne najednou značení svádí z cesty. Místo cesty nyní pokračuji prázdným korytem potoka, kde se místo vody válí docela dost odpadků. No jo, je to smutné. Ale tohle je prostě Asie.

Po asi osmdesáti metrech koryto potoka opouštím a přecházím na cestu, která mne vede vstříc dalšímu sadu. Zde přecházím na úzkou stezku, kterou po chvíli opouštím. Šlapu podél velice nízké kamenné zídky sadu, sedám si na ni ve sníženém místě a vařím si oběd, než budu pokračovat dále. U toho se snažím dohnat rostoucí ztrátu v deníku, je mi však jasné, že je to marná snaha. To bych musel dělat tak dlohé pauzy jako první týden na treku. Vlastně ještě delší. A to jsou ztracené kilometry, které mohu za denního světla zvládnout. Večery zde přitom nastupují rychle a nečekaně. Člověk má pocit, že slunce bude ještě dlouho svítit na obloze a že má spoustu času a během pár minut, jako by pak někdo náhle zhasnul. Zase budu poslední dny dohánět a dopisovat doma. Pořád však lepší pár dní, než celý takto dlouhý trek.

Jsem po jídle a vydávám se na cestu. I když vím, kde jsem ze stezky sešel, najednou ji marně hledám. Stezky jako by se rozlévaly sadem, ale značená nebyla žádná z nich. Když mám pocit, že vidím dobře viditelnou stezku, dovede mne mezi sběrače oliv, kteří mne posílají na druhou stranu. Tam šlapu po jiné stezce, podél které se dokonce objevují kameny s červenobílými pruhy, tu mne však zase volají jiní sběrači a posílají po jiné stezce, která je prý lepší. Až když mám za sebou sad i sběrače, vracím se na značenou stezku a po té pokračuji vstříc skalní stěně, po které budu co nevidět stoupat vzhůru.

Do uší si pouštím Hype Cast Podcast ať se mi lépe šlape a po úzké kamenité stezce šlapu vzhůru. Cestou potkávám asi tři chodce šlapající dolů v protisměru. Nejdou spolu, jsou docela roztroušení. Ale stejně si myslím, že patří k sobě. Asi bych zde z ničehonic nepotkal tři lidi, kteří jdou náhodně tak blízko sebe, když jinak šlapu celé dny bez toho, abych potkal více lidí. Jak stoupám vzhůru, vykreslují se mi stále lepší výhledy na horské údolí pode mnou i hory, které ho obklopují. S každým posunem výše zastavuji a fotím. Vždy je ten výhled o něco lepší. Jako by nestačilo zastavit se až úplně nahoře. Ale co kdyby tam nebyl žádný výhled? Nebo byl, ale ne tak parádní? Nene, pěkně zastavit se každých pár metrů a udělat si fotku. Člověk si u toho aspoň vydechne.

Jsem téměř nahoře, když se opět krajem rozezní modlitby z mešit. Už zase? Dneska je to nějak často, zdá se mi. Normálně se snažím zjistit, jestli je dneska nějaký významný muslimský svátek, ale nic nezjistím. ChatGPT o ničem neví. Neví ani o ničem, co by se vztahovalo pouze na Turecko. Prý se mi to jen zdá. Zpěvy jsou přitom dlouhé a je zajímavé poslouchat, jak se z dalších mešit ozývá tentýž zpěv třeba s minutovým zpožděním. Zvuk rezonuje celým údolím mezi horami. Když dozní, ozývá se s dalšího města. Místy se zpěvy překrývají. Normálně je mi to sympatičtější než zvony kostelů. Až se vrátím domů, bude mi to chybtět.

Zdolávám poslední výškové metry a ocitám se na docela rozlehlé náhorní plošině. Tady stezka téměř končí a čeká mne pochod přes rozlehlé kamenné pole napevno usazených kamenů. Těmi záhy přicházím na další hliněnou stezku, která mne vede na dohled obce Seki. Obloha už tou dobou dávno není zastřená nějakým oparem, jako tomu bylo dopoledne. Nyní je skutečně zaženo. Ani bych se nedivil, kdyby začalo každou chvíli pršet. I když je krajina po celý den bohatá na výhledy, chmurná obloha mne pomalu ale jistě přetavuje do stavu lehce depresivní nálady. Ubývá mi chuť pokračovat v cestě a často zastavuji. Přijde mi, že vše najendou působí docela jednolitě až černobíle.

Procházím vesnicí, která se zastavila v čase a kde nepotkám jedinou živou duši. Některé domy už jsou spíše rujny. Je zde ticho a docela pochmurno. Za vsí přecházím na štěrkovou cestu vedoucí podél kamenné zídky a pak podél zídky pokračuji dále po úzké stezce. Na to, jak na mne počasí působí, si nemůžu pustit nic lepšího, než vyprávění o nejděsivějších místech světa. Jo, to ti náladu určitě zlepší ty cype.

Ploužím se sešeřelou krajinou a blížím se obci Dodurga. Tou procházím pouze po okraji. U domů nepotkávám ani človíčka. Místo těch terasy a schody okupují desítky koček. U posledního domu potkávám první z pohublých krav, které lemují mou stezku dále. Pasou se zde na nízké trávě a nechápavě na mne zírají.

Stezka je zatím docela dobře viditelná. Pak ovšem přicházím mezi větší skály a kameny. Slézám níže po sesuvu a nejdnou začínám tápat. Značky buď chybí, nebo nejsou vidět. Často jsou z boku kamene v takovém úhlu, že je přehlédnu. Nic jako stezku zde nevidím. Když jdu po široké zarostlé cestě, která je naopak dobře rozeznatelná, ukazuje se, že jdu špatně. Opět se vracím a snažím odhadnout, kudy pokračovat. I když najdu značku, po pár krocích jdu opět špatně. Stoupám vzhůru, kličkuji mezi stromy a starými kamennými zídkami a co pár kroků koriguji svou pozici z mapami. Kdykoliv si myslím, že jdu správně, ukáže se, že jdu špatně. Stezka zde není, značky se mi hledají špatně. Možná se málo soustředím. Možná je to tím šerem, nevím. Co pár kroků jsem prostě mimo neexistující stezku a hledám se znovu.

Míjím jakousi prostou chýši mezi kamennou zídkou a kmenem stromu a šlapu výše. Přelézám kopec a po úzké římsovité pěšině šlapu nad silnicí vedoucí suchou kamenitou krajinou. Stezka mne přivádí stále blíže k silnici pode mnou. Bylo by snadné zanechat bloudění po neexistujících cestičkách a pokračovat po téhle silnici. Jaksi to však odmítám a pokračuji po téměř neexistujících stezkách treku, jehož značení nalézám spíš náhodou než pro to, jak šikovně bylo namalováno, aby chodec příliš nebloudil.

Od cesty opět stoupám vzhůru v sevření dvou svahů. Přijde mi, že začíná být docela temno a to je sotva půl šesté. Samozřejmě, může za to hustá oblačnost i místo, kterým kráčím. Po obou stranách mne svírají strmé svahy a s cestou vzhůru přibývá i lesního porostu. Ani tady není stezka dobře viditelná. Spíš tady není, než je. Najít značku je docela boj.

Najednou vystupuji na zelené horské louce, ale ani tudy žádná stezka nevede. Člověku nezbývá, než se snažit naslepo odhadnout směr. Vybírám to, co vypadá jako nejpřirozenější stezka a opět jdu špatně. Musím kus zpátky a pak níže. Pak stále více méně rovně po zelené louce. Sem tam mám štěstí a na kameni vidím značku. Většinou však ne.

Scházím na louku, na které se pasou kozy. Kousek odsud jsou opět staré hrobky Lýkijů. Pod sebou vidím asfaltovou silnici, po které by se dalo opět docela pohodlně pokračovat bez zbytečného bloudění. Já však raději hledám stezku, kterou během pár chvil opět ztrácím. Až když se objeví pěšina, která vede podél další kamenné zídky, má se člověk čeho držet. Z jedné strany svah, na druhé straně nízká zídka a za tou více méně les. Přede mnou rovně se vinoucí dobře viditelná pěšina. Tady nemám kde sejít.

Pohodlně scházím na cestu vedoucí kolem Hisaru a pak pokračuji po okraji obce. Některé domy jsou opět pusté, rozpadající se a působí opuštěně. Než se ocitnu na druhé straně obce, začíná být docela tma, naštěstí však záhy přecházím na širokou štěrkovou silnici, po které se dá pohodlně pokračovat dále. Až za tmy si připouštím možnost sejít z treku, který znamená bloudění někdy i za dne a pokračovat po souběžně vedoucích cestách. Prvně se však budu muset nějak dostat do obce Bogazici. Pokračuji tedy po široké silnici a když nevidím neviditelnou sestupovku táhnoucí se do obce kamenitým terénem, zůstávám věrný široké cestě. Než však budu pokračovat dále, chci si uvařit jídlo. Do míst, které jsem si v mapách vyhlídl pro tuto noc, to je asi 5km. Po včerejšku však nechci vařit na místech, kde hodlám spát a přilákat tak další psí smečku, před kterou bych šlapal další kilometry kdo ví kam. Nene, najím se pěkně tady. Pak se dám na cestu a do hodiny jsem určitě na místě.

Vařím si nudle, rychle je zbaštím a pak se opět balím. V jeden moment mi přijde, že se můj vařič zasekl a jde od kartuše oddělit docela z tuha, během chvilky však povolí. Nijak divné mi to nepřijde, prostě jsem to jen asi moc utáhnul. Hážu batoh na záda a vyrážím na cestu. Najednou mám širokou cestu opustit a pokračovat po úzké stezce. Co teď Dave? Dáš se tudy, nebo budeš pokračovat po široké silnici, která vede neznámo kam a doufat, že tě dovede na silnici? Nakonec volím úzkou stezku, po které pokračuji stále níže a přibližuji se vesnicím a lidským osídlením, od kterých se ozývá hlasitý psí štěkot.

Dokud šlapu lesy, tak to docela jde a stezka je dobře vidět. Pak ovšem přichází peklo. Stezka mne přivádí do olivových sadů. Často se ztrácí. Často šlapu po stezce, která vede úplně jinam. Aby to neblo málo, nakonec přicházím do míst, kde stezka neexistuje vůbec. Jsou zde vybudováno nové zídky a terasy. Na zemi čerstvá hlína, do které se propadám a která se mi lepí na nohy. Absolutně nevím, kudy mám pokračovat. Stezka z map neexistuje. Šlapu zde naslepo a snažím se ve tmě najít stezku, po které mám pokračovat. Sotva ji najdu, zase ji rychle ztrácím. Další překopaný pozemek. Hlína se lepí na nohy, boty těžknou. Ten, komu to tady patří, bude zítra nadšený, až uvidí tu spoušť, kterou mu zde neznámý chodec nechal. Mám pocit, že zde strávím celé hodiny, než se odsud vymotám. Co pár kroků se hledám. Koukám do map, kudy bych měl pokračovat dále, ale ani tam žádná stezka není. Mám nervy.

Pěšina opět přechází do lesa. Tady je to zase v pořádku. Tady není kam špatně zahnout, i když je tma. Opouštím les a pokračuji korytem potoka. To však náhle opět končí. Ne, tudy ne, musím kus zpátky a pak výše. Vracím se, stoupám vzhůru a najendou šlapu další lepivou hlínou, který se mi lepí na nohy. Vapadá to, že zde má někdo zaseto. Doprdele to je večer. Že já blbec nezůstal někde mezi Dogurgou a Hisarem. Mám tyhle noční bojovky opravdu zapotřebí?

Konečně scházím na asfaltce. Po té kousek pokračuji, né však dlouho. Jen asi tři minuty. Pak cestu opět opouštím a šlapu po široké kamenité silnici, která míjí nějaké stavení. Od něj ne mne opět vybíhají se štěkotem dva psi. Obcházím je. Zanedlouho je před domem nějaký chlapík a svítí mým směrem. Asi pochopí, že jsem chodec na treku a ne zloděj a vrací se do domu. Já pokračuji na okraj borového lesa, kde mne od stezky opět odklání značení vedoucí na opačnou stranu, než chci jít. A jděte s tím už dneska do prdele.

Pokračuji rovně po stezce směrem, který jsem si předsevzal. Šlapu opět vyschlým korytem řeky. Je zde vlhko, místy dost křovin. Kolem se pnou do výšky borovice, které ve mne vzbuzují pocit bezpečí. Vítr je stále silnější. Na zítřejší dopoledne hlásí déšť, ale nedivil bych se, kdyby sprchlo už dnes. Co je nejhorší, na zítřejší ráno mne čeká jediný tečkovaně značený úsek na celém treku a ten vede po okraji skal a útesů s výhledy na moře. Vůbec nevím, co mám očekávat, ale mám z toho docela respekt a nerad bych tam byl za deště. Na druhou stranu si říkám, že bych se nedivil, kdyby ta stezka byla v lepším stavu, než některé plnou čarou vyznačené úseky, kterými jsem v posledních dnech kráčel a marně tam hledal něco jako stezku.

Najednou opouštím les. Přede mnou je velká studna a vedle ní rovný travantý plácek. Tady bych měl dnes nocovat? No, uvidím. Nechávám zde batoh, ale všude kolem je spousta kamení. Velké, malé, kamínky i skalky. Nakonec se vracím k batohu a stavím zde stan, který mne od rána nenapadlo nikde roztáhnout a nechat vysušit, takže je pořádně mokrý. Vypadá to však na dost větrnou noc a to by mohlo zafungovat a stan být do rána suchý. Pro jistotu pořádně ukotvuji všechny lanka a lezu do spacáku. Vítr je opravdu silný a chladný.

28,5km        1200↑        825↓

Na Lýkijské stezce - Den 18. →