Na Lýkijské stezce - Den 18.

4.12.2025

Dnes ráno se nijak výrazně nezdržuji. Od desáté hlásí dopolední deště a mne čeká cesta jediným tečkovaně značeným úsekem na celém treku. Dle všeho to vypadá na cestu po stezce vybudované ve skalách. Nevím, jak to tam bude vypadat. Bude to úzká skalní římsa? Cesta na hraně? Polezu po kamenech a po skále? Nevím, ale určitě přes to nechci jít, pokud to bude mokré nebo za prudkého deště či bouřky, i když si tak nějak myslím, že to nakonec nebude tak hrozné a bude to lepší stezka, než některé plnou čarou značené úseky na tomto treku.

Nijak se tedy nezdržuji, okamžitě lezu ze spacáku a začínám se balit. Jsem opravdu rád, za dnešní větrnou noc, protože můj stan skutečně uschnul, takže se dnes nikde nebudu muset zdržovat vysoušením. Ještě tak dneska usnout na tak šikovném místě, abych zase nezmoknul, když je to můj poslední den na cestě. Třeba narazím na nějaký bivak nebo přístřešek, ale pochybuji. Pršet by v noci stejně nemělo. Jen dneska dopoledne a zítra zhruba od devíti. To bych se mohl vejít a strávit noc v suchu. Uvidím.

Opuštím stan, balím ho a vyrážím na cestu. Obcházím kamenitou planinu, kde jsem se včera marně rozhlížel po rovném plácku pro stan a za pár minut už šlapu skalami s výhledem na moře. Obejdu kamenný pahorek a úzká stezka mne svádí níže mezi domy, kde by dle map měl být i nějaký obchod s potravinami. Nic takového zde však nevidím. Pouze opuštěně vypadající domy.

Odsud dále šlapu po široké kamenité cestě, kterou místní pastevci během léta asi užívají k dopravě. Nyní zde však šlapu sám. Nikde není ani stopy po lidech. Opouštím liduprázdné osídlení a pokračuji po cestě dále na západ. Zanedlouho potkávám stádo koz, které dovádí na skalách a zvědavě si mne prohlížejí. Kopec nalevo se prudce svažuje a padá k moři a mi se vykresluje úplně nový dechberoucí výhled, kterým zdejší krajina častuje osamělého poutníka. Myslel jsem, že to nejkrásnější mne čekalo na začátku treku a čím blíže budu konci treku, tím to bude nudnější a jednolitější, ale opak je pravdou. I konec treku má co nabídnout a s posledními dny mne pojí možná silnější vzpomínky, než s jeho dávným začátkem. Tahle cesta je pro mne opravdu silná dávka nádherných výhledů a emocí každým dnem, který zde trávím. Škoda, že je to poslední den na této cestě. Tohle mi bude opravdu chybět.

Po cestě se přibližuji místu, kde by měl stát turistický přístřešek, o kterém jsem přemýšlel, že bych si zde uvařil kafe a posnídal. Místo toho zde však stojí docela nově vypadající dům podél kterého vede jednoduchý lanový plot s cedulemi odrazujími chodce od vstupu na soukromý pozemek. Ještě víc odrazující je velký černý hlasitě štěkající pes, který vytáhne i zatím spícího majitele na balkon. Držím se tedy stezky, která obcází pozemek a pak začíná ostře stoupat vzhůru po kamenitém svahu usazeném v lese. Do minuty jsem nahoře a vycházím na paloučku nedaleko kempu Türkdomes Glamping. Procházím kolem a už v tuhle ranní hodinu je zde docela živo. Někteří ubytovaní už míří do koupelny, jiní se protahují na chladném vzduchu pod zataženou oblohou. Asi poznávám majitele, který si mne tiše prohlíží. Také si všímám malého černého psíka, který se plíží kempem k jeho bráně.

Za kempem opět kousek stoupám a přicházím k posezení se stoly. Je to z dalších míst, o kterém jsem během plánování tohoto dne přemýšlel, že bych se zde mohl posadit a posnídat. Celkově to na mne však působí, že tohle místo patří ke kempu a nemůžu si tady jen tak sednout. Má intuice je správná. Zatímco si fotím výhled, přichází chlapík s vodou a hadrou a začíná stoly čistit. Spolu s ním přichází i onen černý pes, který kolem mne probíhá a přechází na úzkou stezku, která vede po obvodu skalnatého srázu dále. Chvíli čekám, aby se mohl vrátit, ale nic se neděje. Nikde ho nevidím, a tak přecházím na stezku a pokračuji po ni. Zanedlouho opět potkávám malého čtyřnohého chlupáče, který na mne čeká. Když se k němu přiblížím, vyráží vpřed. Když se zastavím, abych si udělal fotku, zastavuje také nebo aspoň zpomalí. Když se někde déle zdrží, vrátí se pro mě.

Dělá tohle běžně, nebo chce jít jen se mnou? Vypadá to, že tuhle stezku dokonale zná. Jako by ji chodil několikrát denně. Venčí ho zde pravidelně? Ale proč jde přede mnou, čeká na mne a vrací se pro mě? Je zvyklý tudy provázet turisty a pak se vracet? Možná jo. Hlavně aby se měl sám k návratu tedy, to je to hlavní. Jít to tam a zase zpátky v plánu nemám.

Pokračuji po stezce, která měla být dle map snad nejnáročnějším nebo špatně viditelným úsekem, ale opak je pravdou. Je to přesně jak jsem předpokládal. Tento úsek je mnohem přehlednější než mnohé úseky na trase značené plnou čarou. Vlastně celou dobu šlapu po asi metr široké skalní římse, která se opravdu nedá přehlédnout. Není ani kam spadnout, protože chodníček je dostatečně široký, abych po něm mohl v klidu a rychle jít vpřed. Aby to nebylo málo, stezka ani nijak výrazně nestoupá ani neklesá. Jen se příjemně vlní a nepřínáší žádné překážky. I za deště by se to možná dalo zvládnout. Přesně takový druh stezek mám rád. Mají v sobě kousek dobrodružné romantiky, ale stejně nejsou nijak náročné. A ty výhledy? No co si budeme povídat, to je teprve nádhera. Abych se pokochal nebo vyfotil nový úhel pohledu, zastavuji opravdu často. Když se zdržím až příliš, vrací se pro mne můj čtyřnohý průvodce stylem "kde se sakra flákáš, pojď už." I když mu uhnu, aby prošel kolem mne a mohl se vrátit domů, otáčí se a mlčky mne vede dále. Nezbývá mi, než ho následovat.

Asi po kilometru mne stezka přivádí k vodopádu. Tedy podle mapy by zde měl být vodopád, mne zde však čeká pouze vlhká skalní stěna. Po té, co minu vodopád, se příjemná skalní římsa začíná rozplývat a přecházet v běžnou stezku stoupající vzhůru skalnatým kamenitým terénem. Šlapu vzhůru a můj černý průvodce stále přede mnou. Zanedlouho přicházíme na rozcestí, kde se stezka opět rozděluje. Jedna část stoupá vzhůru do vesnice Alinca a pak vede dále horami. Druhé rameno padá dolů k moři, kudy prochází pobřežní varianta treku. Ta vede oběma směry a jít právě po ní zpátky, dojdu opět do kempu, kde jsem potkal onoho psa, který mne od té doby provází. On míří dolů a je mi jasné, že je zvyklký dělat zde okruh. Já naopak šlapu nahoru. On mne však po chvíli dobíhá. Najednou se situace mění. Už není mým průvodcem a já nazůstávám za ním. Naopak, teď následuje on mne a snaží se za mnou příliš nezaostávat. Kam jdeš? Se mnou jít nemůžeš, vrať se domů.

Šlapu vzhůru po úzké stezce stoupající vzhůru kamením a on stále za mnou. Nezdá se, že by mě chtěl nechat. Začínám z toho být zoufalý. Tohle není jen tak nějaký zaběhlý pes. Vím, kde jsem k němu přišel a komu možná i patří. Měl bych vymyslet, jak jim ho vrátit. Když se tedy konečně ocitnu na asfaltce, otevírám telefon a snažím se najít kontakt na Türkdomes Glamping. Prostě jim napíšu, zda jim nechybí černý pes a počkám tedy někde, až si pro něj přijedou. Dle mapy by tady měl být obchod i restaurace, tak třeba budu mít kde počkat a u toho se najím.

Kontakt mám, ale psa najednou nikde nevidím. Že by to přeci jen vzdal a vrátil se? Ne, za chvíli opět odněkud vybíhá a následuje mne. Já se mezitím blížím obchodu i kavárně z mapy, ale nic takového zde ve skutečnosti nevidím. Asi poznávám barák, kde by se tahle místa měla nacházet, ale nevypadá to, že by zde momentálně provozovali nějakou živnost. Pes šlape stále za mnou, najednou však otevírá někdo dveře jednoho domu, něco turecky zařve a pes utíká na opačnou stranu. Jako by ho někdo očaroval. Dveře se opět zabouchnou, ale psík už se nevrací. I když projdu vesnicí a za tou si sedám, abych se konečně najedl, už se ke mě nevrátí. Snad našel bezpečnou cestu domů.

Na okraji vesnice se nachází další kavárna, kterou si někdo udělal u sebe doma. Venku je i velice pěkné a útulné posezení v zastřešeném altánu, nikoho zde však nevidím a vypadá to zavřeně. Nakonec si tak sedám na schůdky stoupající lesem někam vzhůru jen o pát metrů dále. Vytahuji si sušenky, začínám snídat a na mne začínají padat kapky vody z nebes. I přesto si však chci konečně uvařit kafe, než půjdu někam dále. Mám však docela problém s vařičem. Nejde mi složit. Zkouším to několikrát opakovaně, ale ne a ne ho s bombou dohromady sešroubovat. Nechápu to. Až zpětně si během dne vybavuji, že mi šel už včera docela z tuha rozebrat. A také si vzpomínám na českou rodinku z prvního týdne, která mne hostila na snídani v "pirátské zátoce" před Kumlucou. I oni měli tuhle kartuši a nešla jim dohromady s vařičem, až nakonec zjistili, že mají asi rozbitý vařič. Začínám mít trošku podezření, jestli jim ten vařič nezničila spíš ta bomba a teď také mě, protože první dva týdny jsem měl jinou kartuši a fungoval s ní v pohodě. Tuhle používám až poslední dny a ne tak často, protože jsem párkrát jedl v restauraci nebo byl o studené stravě. Najendou mám docela jasno. Mám v prdeli vařič a může za to tahle bomba. Co je horší, na poslední den už nenesu žádné jídlo, které by se dalo jíst jen tak. Mám pouze nudle a rýži, na které potřebuji teplou vodu. Jo, a taky mám jednu kapsičku tuňáka a dvě tortily, ale jinak nic. Jak daleko je nejbližší vesnice s obchodem? Šest a půl kilometru z kopce. To bych měl v pohodě zvládnout bez kafe a o sušenkách, které snídám. Tam už snad něco k snědku seženu.

Vstávám a za lehkého deště pokračuji v mém putování, které mne nyní vede po úzké lesní pěšině. Míjím nefunkční pítko na vodu s hrníčky a šlapu lesem dále. Mezitím lehký déšť ustává, obloha je však zatažená stále a zrovna teplo taky není. Cesta mne zanedlouho přivádí na další stezku lemující skalní stěnu, jako byla ta předchozí. Tady však vyloženě šlapu podél strmé skalní stěny a výhledy mi přijdou mnohem epičtější. Opět se nořím do své fantazie a sním, zatímco svižně šlapu vpřed motivován dechberoucími výhledy. Cesta mi rychle ubíhá a do hodiny tento nádherný skalní svět opouštím. Cestou však narazím na hned dva lesní bary, kde je připevněná kasička, nějaké studené nápoje i voda a na kartonu napsané ceny. Ten první vypadá docela prázdně a neužívaně. Rozhodnu se však být někomu travelangelem a nechávám zde jídlo, které si bez vody nepřipravím a které je ve vododětsných obalech. Někomu určitě přijde vhod. Také se zbavuji smetí, protože je zde z pytle udělaný koš. Další bar, na který zanedlouho narazím, už je o poznání vybavenější. Jsou zde chlazené nápoje, čokolády, voda i jablka. Já však nemám drobnou hotovost, kterou bych zde nechal a kráct se mi taky nechce, a tak si nic neberu ani nekupuji a pokračuji v cestě do obchodu ve vesnici pode mnou.

Opouštím les a vstupuji na cestu nad vesnicí. Po pár krocích narazím na cestu, která vede rovně a kdybych po ni pokračoval, ušetřím si dobré dva kilometry cesty a 130 metrů sestupu a výstupu. I když se chci držet treku, tak zrovna tady bych to asi oželel. Trek jen schazí do vesnice, aby mne za dva kilometry dovedl na téměř to samé místo. Dole je však dle všeho obchod a restaurace a já potřebuji sehnat na tento den nějaké jídlo. Stále nejsem na úplném konci treku a nějaké ty kopce mne ještě čekají a do těch to ohladu a bez energie moc nejde. Pokračuji tedy po široké štěrkové cestě a ta mne co nevidět přivádí na silnici vedoucí mne stále níže do vesnice. Míjím místní mešitu, pak také pár místních, kteří si mne překvapeně prohlížejí a pokračuji dále. Přicházím na křižovatku, kde bych měl cestu opustit a opět začít stoupat vzhůru. Obchod je však ještě níže, a tak šlapu stále dolů, až narazím na hlavní cestu. Po té se blížím k obchodu, který už z dálky vypadá, že má zavřeno. Pořád však můžu zkusit štěstí v restauraci za ním. Zrovna z ní se smíchem vychází tři dělníci.

Vcházím do restaurace a koukám do prázdné kuchyně, kde je docela svinčík, ale očividně se zde nepracuje. Ptám se barmana, jestli se zde vaří, ale prý mají zavřeno. Říká mi, že vedle je obchod, ale ten má taky zavřeno, ale jestli potřebuji jídlo, tak dole v Kabaku je obchod a ten má určitě otevřeno. To jsou ovšem další dva a půl kilometrů a 380 metrů dolů a pak zase nahoru. Na tohle opravdu čas nemám. Snad budu mít v další vesnici více štěstí. Nějaký obchod tam je, tak snad bude mít i otevřeno.

Jdu ven a zklamaně pomalu šlapu ulicí zpět. Sedám si na lavičku u nějaké zídky a dávám si tortilu s asi 80g tuňáka a druhou jím jen tak suchou bez ničeho. Až po jídle si všimnu, že kolem lavičky leží nějaké mandarinky, které musely spadnou ze stromu nade mnou. Snažím se najít ty, které nejsou moc rozbité nebo přezrálé na sračku. Jednu si dávám hned, další dvě si balím na později. Až po té konečně vyrážím zase na cestu.

Vracíím se vzhůru směrem k mešitě, kde musím cestu opustit. Najednou mi není úplně jasné, kudy pokračovat dále. Jak se nakonec ukáže, musím projít velkou bránou v plotě, o kterém jsem předpokladával, že ohraničuje soukromý pozemek. Stoupám nad vesnici, užívám si poslední výhledy a zanedloho se nořím do lesa. Na to, jak bylo ráno pošmourno je najednou docela pěkné počasí. Přitom jen tak lehce sprchlo.

Stezka mne vede lesem a i když je značena velice dobře, mám pocit, že mne vede úplně jiným směrem, než bych měl jít. Když si zkontroluji polohu, jsem opravdu mimo trek a směřuji na silnici, která se sice strekem spojuje, avšak mnohem později a docela to obchází. Pravděpodobně to přeznačili a trek momentálně vede tudy. Snad nesleduji nějakou jinou značenou stezku.

Stoupám vzhůru lesem a po nějaké době se ocitám na široké lesní silnici. Rozhlížím se po značce a za chvíli ji vidím. Konečně mám pocit, že mne červeno-bílé pruhy opět směřují tím správným směrem. Les opouštím a mířím někam nad vesnici. Na to, jak bylo před chvíli pěkně, je opět docela zataženo a chladno. Cesta mne přivádí na louku mezi včelí úly. Ne dva nebo tři. Je zde úl vedle úlu. Cesta vede dále rovně a mi je jasné, že kdybych nesestupoval do vesnice, dojdu sem právě tudy. Proto se zastavuji a hledám, kudy bych měl jít dále. Zanedloho si všímám nepatrné stezky, která mne vede těsně podél úlů. Nekecám, šlapu od nich vzdálený jen pár centimetrů a můžu jen doufat, že mne nebudou včely brát jako nebezpečí a nadají se do mne. Šlapu proto pomalu a opatrně, zatímco kolem mne tento medonosný hmyz létá. Jsem docela rád, když to mám za sebou.

Stezka mne vede k lesnímu hřbitovu a pak dále po obvodu svahu. Výhledy na moře se mi dostávají s téměř každým krokem. A s téměř každým krokem slyším také zvuky, které místy zní jako hrom a místy zase jako vlny narážející na pobřeží, záleží na hlasitosti. Chvíli jsem tak přesvědčen, že slyším jen dunění moře. Jindy mám nahnáno, že se přes moře žene bouřka, která mne zastihne někde v kopcích. Ještě dnes musím vystoupat do Kozagace, odtud to už půjde až do cíle jen dolů. Prosím zlé počasí, počkej. Vždyť mi to po celý trek tak krásně vycházelo, přece se to dneska nepodělá.

Stezka se stačí kolem kopce. Pod sebou vidím městečko Faralya, před sebou hory. A také vidím, že mírné svahy, po kterých vede tato pohodová stezka, končí a místo těch nastupují strmé skalní stěnu. Půjdu po nimi? Čeká mne dnes další skalní římsa? Nikoli, místo toho začínám stoupat. Podle všeho musím tu stěnu obejít vrchem a pak na opačné straně sestoupit dolů. Dnešní strava nebyla moc bohatá na kalorie, a tak čekám, jak špatně se mi půjde a jak budu neustále zastavovat, ale jde to docela dobře. Jen nikam neženu a jdu pomalu, abych to nepřepálil.

Stoupám sešeřelým hostým lesem vzhůru, když tu mi přijde nějaká zpráva. Odesílatel je nějaké turecké číslo a celá zpráva je turecky. Myslím si, že je to zase nějaké upozornění ohledně mého pobytu v Turecku a potřeby registrovat simku, ale tyhle zprávy mi chodily z jiného čísla a jsou součástí jiné konverzace, a tak se rozhodnu zprávu překopírovat do překladače. Ten mi vyhodí následující text: Podle Národního meteorologického ředitelství (MGM) se zítra v Mugle očekávají silné deště. Buďte připraveni na záplavy, blesky, krupobití, tornáda, silný vítr a otravu komínů.

No, paráda. Okamžitě mne zajímá, kde je Mugla a zda se mne to týká. Dle mapy je to dost daleko, ale stejně si nejsem jistý, zda se to týká zrovna tohoto města. Jak nakonec zjišťuji, Mugla není jen jedno město, ale také název regionu, ve kterém se nacházím a výstraha se týká celého regionu. Paráda, snad budu v bezpečí dřív, než se to přižene.

Stezka mne přivádí k žlutému rozcestníku. Šipky ukazují cestu jasně, stezka však vede pouze dvěma směry - z jednoho jsem přišel a dalším jít nepotřebuji, protože vede úplně jinam. Stezku, po které mám jít, tady však nevidím. Dávám se ted naslepo lesním porostem a u toho se neustále rozhlížím. Během pár minut narazím na značku a také na stezku. Po té co nevidět začínám docela strmě a krkolomně scházet stále níže, až dorazím na širokou hliněnou silnici, odkud se mi naskytne první přímý výhled na horu Babadag. Zde mám hned dvě možnosti, kudy pokračovat dále. Jedna varianta treku pokračuje pohodlně po cestě a obchází vesnici Hisar pěkně vrchem. Druhá varianta naopak schází po úzké stezce dolů, provede mne vesnicí a na druhé straně opět stoupá vzhůru. Vzhledem k tomu, že dole by měl být obchod a také nějaké restaurce, nezbývá, než se dát na cestu do Hisaru a na jeho opačné straně opět začít stoupat vzhůru. Opouštím tedy cestu a dávám se další krkolomnou stezkou opravdu strmě dolů. Nedá se to seběhnout nebo sejít rychle. Musím šlapat opravdu opatrně, a tak mi sestup zabere víc času, než bych si přál. Jsem docela rád, když sejdu na silnici vedoucí napříč obcí.

Šlapu po asfaltce a mezi domy probleskují výhledy na kopcovitou krajinu zakousávající se do hladiny moře. Mnohem více mne však uchvacují kolmé skalní stěny za vesnicí. Dneštní etapa mne opravdu hodně baví a neustále mne něčím překvapuje.

Cesta mne přivádí k restauraci Zakkum, která má otevřeno. U jednoho stolu sedí trojice Turků a popíjí čaj, venku mne láká cedule s nabídkou jídla a z kuchyně se line docela příjemná vůně. Chvíli přemýšlím, že bych se zde posadil a něco snědl, už jsou však čtyři odpoledne, kolem půl sedmé se začne rychle stmívat a já mám před sebou ještě jeden docela slušný kopec a výstrahu před armagedonem z nebes v zádech. Nakonec se rozhodnu, že se zde nebudu zdržovat. Prostě si nakoupím jídlo v obchodě, rychle ho sním a půjd dále. Snad toho rozhodnutí nebudu litovat. Přinejhorším se můžu vrátit, ale to bude další půl kilometr do kopce a docela slušná časová ztráta navíc. Opravdu doufám, že bude otevřeno.

Pokračuji v cestě vesnicí a míjím "kavárnu" Hikersinn. U dlouhého stolu sedí velká parta chodců s velkými batohy na zemi a z terasy na mě mává majitel v bílé tunice s dlouhými bílými vlasy a plnovousem. "Pojď k nám, máme čaj!"

"Přijdu rád, ale první musím do obchodu," odpovídám. S tím, že bych se zde vracel a zdržoval se, pokud se mi podaří sehnat jídlo, však moc nepočítám. Krámek je hned za rohem a měl by mít otevřeno. Když k němu však dorazím, dveře jsou zavřené a zamčené. Obcházím obchod, ale mám smůlu. Je zde zavřeno. V naději, že bude mít vlasatý kmet krom čaje i jídlo, se vracím do Hikersinnu. Docela se diví, že je zavřeno, když ještě před chvílí meli otevřeno, ale prý je to jednou tak a po druhé onak. Chvíli otevřeno mají, chvíli zase ne, prostě jak se jim zrovna zachce. Okamžitě mi nabízí čaj a ptá se, zda si dám polévku, kterou rád přijmu. Brzy mi přináší misku vývaru se zeleninou a košík oschlého bílého chleba a raduje se, jak krásně mu to vyšlo. Aniž by někoho čekal, uvařil hrnec polévky, přišla skupina mladých Němců sedící u velkého stolu, obsloužil ji a zbyla mu přesně jedna porce a ta byla pro mě, aniž by věděl, že dorazím. Má z toho opravdu velkou radost a div netančí, jak nám to oznamuje. Před výstupem do hor to není moc, ale je to lepší než nic a jsem za to opravdu rád. Žaludek se snažím zalepit hlavně bílým pečivem a doufám, že vydržím až nahoru. Dle map bych tam nahoře na okraji Kirme na ještě jeden obchod měl narazit, tak snad budu mít štěstí a bude otevřeno.

Po jídle se odebírám za oním chlapíkem a chci platit. Ptá se mne, kam mám namířeno a varuje mne před špatným počasím, které má prý přijít ještě dneska odpoledne a že nikam chodit nemám. Ubytovat mne už nemůže, protože už tady má tuhle skupinu, ale pokud zaplatím, má místo na půdě, kam sice trochu prší, ale můžu si tam postavit stan a skrýt se před nejhorším. To ovšem nepůjde, protože nemám klasický stan a můj Durston se staví na trekové hole. Stejně se mne snaží přesvědčit, abych zůstal a nepřestává mi tvrdit, že dorazí silné deště, blesky, kroupy a větrné víry. Dohaduji se s ním, že ne, že to je přece výstraha na následující den, ale on se mne snaží přesvědčit, že přišly dvě zprávy a já tu druhou nedostal. Dokonce mi ji ukazuje v telefonu, ale v konverzaci je nad zprávou, kterou jsem dostal a musela přijít dříve. I když neumím turecky, nejsem blbej, abych nepoznal datum. To odkazuje na den, kdy jsem noc strávil v jednom bivaku a další den se schovával na druhém bivaku cestou do Kalkanu.

Když chlapík odběhne s čajem k velkému stolu obsazenému německým zájezdem, rychle si překládám, jak se turecky řekne listopad, čímž si jen potvrdím, že se na mě snaží stůj co stůj vydělat a zblbnout mě. Počasí, před kterým platí aktuální výstraha, má přijít opravdu až další den dopoledne a proto nemám v plánu zůstavat tady dole a zítra v tom zkoušet lézt přes další kopec. Ten kopec prostě musím vystoupat ještě dneska a pokud možno sejít někam níže. Když se mi bude chtít, možná nebude problém dojít za tmy až na konec treku na okraji města, protože pak už to bude jen posledních 5km více méně z kopce.

Když se chlapík vrátí a opět mne začne přesvědčovat, ať nikam nechodím a znovu mi ukazuje zprávu, která se prý týká dnešního odpoledne, ukazuji mu na datum 29.11. a říkám mu, že tohle už jsem zažil a vysvětluji, proč chci vystoupat nahoru do hor ještě dnes. Až teprve nyní se zastaví, kouká na telefon a dělá překvapeného. Nakonec to ukončí s tím, ať dělám jak myslím a popřeje hodně štěstí. Zaplatím za polévku a odcházím. Míjím obchod, který má stále zavřeno a zanedlouho opouštím vesnici.

Na to, jak bylo před příchodem do Hisaru zataženo a chladno, je najednou docela pěkně. Obloha je modrá, vznáší se na ni jen malé lehké obláčky a je i docela teplo. Cesta mne přivádí na okraj dalšího olivového sadu, kde přecházím na úzkou sotva viditelnou stezku. Ta mne přivádí k malé kamenné zídce, kde najednou opět nevím, kudy pokračovat dále. Zanedloho se však zorientuji a po úzké stezce stoupám křovím vzhůru. Stezka mne nakonec přivede na docela širokou hliněnou cestu plnou kamínků, po které pokračuji dále. Přecházím přes louky, na kterých se pase dobytek, míjím občasná osamělá stavení. Po celou dobu přemýšlím nad tím, co zítra hrozí a doufám, že to nebude tak zlé.

Opět širokou cestu opouštím a po úzké stezce stoupám strmě vzhůru. Během pár minut se ocitám na další cestě, která mne vede k nově dostaveným domům na okraji obce Kirme. Zde širokou nezpevněnou cestu opět opouštím a po úzké stezce nestezce stoupám strmě vzhůru v sevření kamenných zídek. Stezka plná sypkého štěrku a kamení mne najednou přivádí na asfaltovou silnici, po které šlapu dále obcí. Míjím mešitu, pak nějakou terasu kavárny, která působí zavřeně, ale přesto zde sedí tři babky. U jednoho domu to vypadá, jako by se snažila celá rodina evakuovat před tím, co zítra hrozí dle meteorologů. Ostatní lidé v obci, které takto na večer potkávám, mi naopak přijdou klidní a usměvaví. Tohle je opravdu příjemný večer. Na to, jak vylidněnými místy jsem dnes za chmurnéo počasí procházel, jsem za tenhle kousek pohody pod jasnou oblohou docela rád.

Stoupám vzhůru obcí a přecházím na hlavní silnici, která vede až do 4km vzdálené obce Kozagac, kde končí. Trek vede více méně po této silnici nebo podél ní. Nejvíce se od silnice odkloní na 250 metrů, ale jinak jdou obě trasy více méně souběžně, což se s blížícím se večerem docela hodí. Dnes nebudu muset nikde bloudit a hledat neviditelné stezky ztrácející se v temnotě.

Jsem na konci obce Kirme, kde by měl být další obchod s potravinami. Skutečně zde je a k mému překvapení má dokonce otevřeno. Už jsem ani nedoufal. I když jsem celý výstup zvládl jen s polévkou a trochou bílého chleba v žaludku, vděčně nabíhám do krámu a rozhlížím se, co by ci koupil. Moc toho zde není a už vůbec zde nevidím prodavačku, proto lehce pochybuji, zda mají otevřeno. Jsem zde pár minut a stále nikdo nepřichází. Jdu tedy ven a chci odejít, ale najednou ke mne po silnici opouštějící obec míří nějaká postarší podsaditá žena a mává na mne, ať jdu zpátky. Pravděpodobně sbírala ve svahu pod silnicí se svým mužem olivy a hned si mne nevšimla. Vracím se tedy do krámu, beru si jablko a něco sladkého na další ráno, kupuji si fantu, když už si ani to kafe neuvařím a na poslední kilometry do kopce si kupuji brambůrky a pivo. Oboje do sebe rychle cpu a leju, sotva dojdu na okraj obce. Konečně nějaké kalorie a uvolnění.

Dále už se držím převážně silnice. Na to, jak byl krásný podvečer, ja zase docela zataženo a stále temněji. Výhledy na okolní krajinu jsou však stále krásné. Asi nejvíce mne uchvaczuje výhled na masiv Badabagu přede mnou, ale celkově je krajina kolem zajímavá. Tu a tam se hory i lesy rozestoupí a odhalí mi výhled na moře, ze kterého vystupují temné kopce. Borovice střídají zlatavé koruny listnatých lesů, kterými se za stále většího šera plíží stezka. a já se rychle pod strmou skalní stěnou blížím poslední vesnici na trase. Obci, kde zdolám nejvyšší bod dnešní etapy a odkud to až do cíle bude už jen z kopce.

Najednou začíná lehce pršet. Je to jen slabé mrholení, ale i přesto si nasazuji pláštěnku. Dobře udělám, protože co nevidět déšť sílí. Stále to však není žádný liják, spíš jen takový lehký podzimní deštík. Mezitím, aniž bych zaznamenal kdy a jak se to stalo, krajinu ovládá naprostá tma. Tou kráčím na konec obce, kde také končí silnice a odkud bych měl po úzkých stezkách zase začít klesat dolů. Mám z mapy vytipované dvě místa pro stan asi o kilometr a půl dále, jak však procházím mezi domy na okraji obce, všímám si, že to jsou všechno jen neobydlené rozestavěné baráky. Některé jsou dokončené více, jiné méně. Žádný však dle všeho nikdo neobývá. Vzhledem k tomu, jaká platí pro následující den výstraha a že už dnes prší, rozhodnu se, že to dneska zapíchnu tady tzv. na Vagabunda. Lezu do prvního baráku u cesty a doufám, že zde najdu pěkné místo na spaní. Už první kroky však naznačují, že opuštěnou rujnu používaí především kozy. Schody jsou po obou stranách doslova oblepené kozími bobky a stejně tak i stezky v patře, do kterého vystoupám. Vypadá to docela beznadějně, mám však štěstí, protože uprstřed toho všeho narazím na malou čistou místnost bez jediného bobku.

Doposud bylo docela bezvětří, najednou se však začíná zvedat opravdu silný vítr. Mám pocit, že někde v dáli dokonce slyším hromy. Nakonec se tedy rozhodnu strávit noc přesně tady a nikam dále nechodit. Na zem rozkládám tvek, na něj pokládám nafukovačku a lezu do spacáku. Mezitím přestává pršet. Vzhledem k tomu, jak silně začíná venku foukat a jak zde umí průvan úřadovat, snažím se však mít zatížené všechny věci, které můžou odletět. Tuhle noc bych neměl ani vstávat z karimatky, pokud ji nechci lovit někde v okolí.

Je jedenáct hodin, já klimbám a na mém telefonu se najednou rozezní hlasitý alarm. Když telefon otevřu, vidím nějakou zprávu v řečtině. Není to však klasická SMS, ale bezpečnostní upozornění, které se objevuje přímo na zařízení telefonu. Nevím, jestli to znáte v Česku, ale z Rakouska už to znám od první zkoušky, kterou rakouská vláda takto provedla. Nyní tímto způsobem dostávám skutečné upozornění a týká se počasí, které v oblasti hrozí a to jak na ostrovech, tak i na pevnině. Některé řecké ostrovy jsou odsud vzdáleny jen 70km, a tak dostávám upozornění nyní i z řecké strany. No, asi to tady zítra bude opravdu přísné.

26km        1507↑        1251↓

Na Lýkijské stezce - Den 19. →