Na Lýkijské stezce - Den 16.

2.12.2025

Dnes nikam nespěchám. I když se budím brzy jako každé ráno, poležím si v posteli a dávám si na čas. Apartmán musím opustit až v deset a po včerejšku můžu zase trošku zmírnit tempo. Když dneska ujdu jen 20km, budu spokojený. Můžu tak vyjít později, cestou se stavit na jídlo v některé z vesnic či měst, kterými dnes budu po celý den více méně procházet a v poklidu to dnes zakončit ještě před slunce západem. Z postele tak lezu až v osm a jako první mířím na balkon, abych věděl, jak je na tom mé v deset hodin ručně vyprané prádlo. K mému údivu je vše suché a to včetně ponožek, které běžně schnou i dva tři dny. V tomhle je zdejší klima fakt parádní. Vzpomínám si, jak jsem hned během prvních dní na treku večer brodil řeku a mé ponožky byly už o půlnoci suché. Člověk je však musí pověsit na šňůru a ne je nechat ležet ve stanu na zemi. Takhle to bohužel nefunguje.

Sbírám prádlo, balím si batoh a vařím kafe. Pak si chystám snídani. Bohužel jsem včera večer sehnal jen balení čtyř housek na hamburgery a žádné normální pečivo, a tak jsem si řekl, že si dnes zaprasím. Žádné máslo, ale lanýžová majonéza. Na to hodně sýra, kuřecí maso, hovězí šunka a okurka. Neskutečně mastná prasárna. Nacpu do sebe dva, další si balím na cestu. Přece to nevyhodím. Krátce před desátou konečně opouštím apartmán a vydávám se na cestu. Slunce už je dávno vysoko na modravé obloze bez jediného mráčku. Je krásný den a pořádné horko. Jdu ještě naposledy do obchodu a pak začínám stoupat městem strmě vzhůru. Snídaně však byla vydatná, a tak to jde nad očekávání snadno.

Stoupám vzhůru stejnou cestou, jako jsem včera sestoupil do města. Netrvá to ani tak dlouho, jak jsem čekal a jsem nahoře na okraji města pod silnicí. Nešplhám však vzhůru po kamenech, jako jsem včera lezl dolů. Místo toho mířím po cestě na konec ulice, kde včera mizel onen chlapík s kufrem. A opravdu. Právě tudy se dá úplně bez problémů přejít na silnici. Jít včera o deset metrů dále, mohl jsem zahnout a jít normálně po cestě, ale nevadí. Však to bylo jen metřík dolů po kamenech.

Přecházím na cestu a po jejím okraji šlapu asi kilometr a půl zpět na křižovatku, kde trek přechází z jedné strany na druhou. Provoz je silný, možná větší než včera večer, ale pruh na okraji silnice je dostatečně široký, aby mi poskytl pocit bezpečného prostoro. Během pár minut přecházím přes silnici a napojuji se zpět na trek. Značky na sloupech na sebe nedávají dlouho čekat a vedou mne po asfaltce, která se stále drží domů na okraji města. Bude ještě nějakou dobu trvat, než město konečně opustím, ale i tak mne dnes čeká ještě spousta vesnic a městeček, které musím přejít. Tento den bude ještě hodně o domech a silnicích.

V půl dvanácté konečně opouštím zástavbu města a silnici. Přecházím na úzkou stezku táhnoucí se olivovými sady a hned tady se dostavuje první tápání, kudy dále. V prvních pár sekundách dokonce šlapu úplně jiným směrem, než šlapat mám, jak sleduji dobře viditelnou pěšinu. Naštěstí se však brzy zorientuji a dávám se správnou stezkou vedoucí mne mezi křovinami na další širokou cestu, po které budu kousek pokračovat. Né však dlouho. Jen kousek, než opět přejdu na úzkou stezku, která mne vede po obvodu svahu a nabízí mi výhledy na stejnou krajinu, kterou jsem pozoroval půl včerejšího dne, jen z jiného místa a úhlu. Vidím převelikou plošinu, za kterou se zvedá horský masiv na straně jedné, a kopcovitý poloostrov na straně druhé. Právě kolem toho vedla včerejší etapa, kterou jsem si dal během jednoho dne bez velkého batohu pěkně nalehko. Tohle zatím patří k těm slabším etapám na treku, ale je to stále lepší než pochod podél dálnice z Kumlucy do Finike.

Stezka mne opět vede dolů a já strmě sestupuji do údolí, které ze všech stran obklopují lesy a křoviny. Najednou netuším, kudy pokračovat dále. Stezka jako by úplně zmizela. Koukám tedy do map a odhaduji směr. Procházím mezi křovinami a opět se napojuji na širokou lesní cestu, která stoupá strmě vzhůru. O kus výše si na zem zrovna sedolehá nějaký děda. Než k němu dojdu, vstává, udělá pár kroků a opět si sedá. Pak jde kousek se mnou. Snaží se držet tempo. Ukazuje na nedalekou vesnici, klepe na sebe a říká "Restaurant, Pizzeria." Dlouho se mnou však tempo nedrží. Co nevidět jde opět k zemi a vydechuje.

Přicházím na kraj vesnice. Hned z kraje mne vítá malý obchod s potravinami. Je neskutečné vedro, slunce peče o stošest a Fanta mi dnes opravdu bodne. Okamžitě lezu dovnitř a dvě si kupuji. Jednu piju hned, další si nechávám na později. Pak se opět dávám na cestu. Kus šlapu po hlavní silnici a pak zahýbám jednou z bočních ulic. Ta mne vede mezi domy vstříct lesnímu porostu, odkud opět stoupám po úzké stezce vzhůru. Během pár kroků nechávám těch pár stromů za sebou a opět šlapu po úzké stezce, která je místy dost zarostlá křovinami. Strávím na ni tak deset minut a přicházím na okraj městečka Üzümlü, což ovlivněn lety strávenými v německy mluvících zemích a čtením Z jako C čtu jako U Cumlu. Asi jsem na cestě až moc dlouho sám, že mi to přijde vtipné.

Procházím městečkem, kde je hned několik restaurací. Docela rád bych si někde sednul na jídlo, ale jak se zdá, všude je zavřeno. Nachápu to, stále krásné počasí, místy vedra neskutečná, města dole plná turistů, chodce na stezce potkávám také často, ale tady je po sezóně a všichni už zavřeli. Co nadělám, třeba budu mít večer větší štěstí.

Procházím městem z jedné strany na druhou, jsem téměř na konci, když tu potkávám stádo koz. Některé jsou za plotem jedné z vilek, jiné skotačí kolem nebo na silnici. Další už lezou na zahradu dalšího domu. Z luk nad vesnicí vybíhá nějaký děda, v jeho tváři je vidět polekání a stres. Úplně z ní čtu "No doprdele, už zase. To bude průser! Rychle, než si toho někdo všimne." Píská a snaží se sehnat stádo. Chvíli na to slyším řev nějaké ženské od jednoho domu, kde kozy už šlapou po zahradě. On ji stejně hlučně odpovídá. Asi běžná denní záležitost. Není nad dobré sousedské vztahy.

Opouštím město a aniž bych se ptal, děda mi ukazuje, kudy pokračovat dále. Podlézám elektrický ohradník, který nezadržel ani stádo koz a po úzké stezce se vydávám po okraji svahu dále. Stezka neklesá ani nestoupá. Ze všech dnešních úseků je však nejzarostlejší. Jako by tudy snad ani nikdo nechodil. Místy se doslova prodírám pichlavými keři. Ve dvě už toho mám dost, sedám si na kámen mezi křovinami, vytahuji ráno nachystané "Burgery," které jsem do sebe už nenacpal a obědvám. Fanta mi k nim přijde opravdu vhod. Po jídle opět vstávám a pokračuji v prodírání se křovinami, které jsou čím dál hustší. Jsem docela rád, když je kolem třetí opustím a vstupím do urostlého borovicového lesa.

Postupuji po úzké lesní stezce a zanedlouho přicházím na širokou lesní cestu. Po té stoupám vzhůru. V protisměru se pomalu dolů drkotá traktůrek s postarším párem. Zdravíme se pokynutím hlavy a pokračujeme každý svou cestou. Zanedlouho opět silnici opouštím. Téměř neznatelná stezka mne vede dolů k potůčku. Přeskakuji ho a chci si doplnit vodu. Odhazuji tedy batoh, beru z něj lahve a klekám si k potůčku. Najednou si na kameni naproti všimnu nějakého velkého bodavého hmyzu. Vypadá jako sršeň, jen zbarvení je nezvyklé. Půl těla jako by byla rezavě hnedá. Určitě jde o nějaký místní druh (a jak si později zjistím, skutečně jde o sršeň orientální). Je to nebezpečné? Nechá mě to? Pomalu vstávám a šlapu pár kroků dále. Skláním se k vodě, a chci si doplnit lahev. Náhle si všimnu, že kolem mne krouží další tři sršně. Další vylétají z děr v zemi naproti. Dobře, raději se tady nebudu moc zdržovat a provokovat. Beru prázdné lahve, beru batoh a mizím odsud.

Stezka dále téměř neexistuje. Vidím kámen se značkou, ale skutečnou stezku opravdu ne. Náhle přecházím hliněný svah, který se pravděpodobně sesunul už někdy dříve. Je zapadlý listím, které nepříjemně podkluzuje. Na opačné straně však mezi křovinami vidím stezku, a tak k ní opatrně mířím. Jednou mi nebezpečně podklouzne noha, ale udržím to. Na druhé straně se opět nořím mezi křoviny. Ty jsou stále hustší a hustší. Najednou můj koridor v křovinách končí. Nikam to nevede. Zkouším, zda se to dá projít, hledám odbočky, ale nikde nic. Dle map bych měl jít po opačné straně potůčku. No jo, ale kde jsem měl zahnout?

Vracím se k sesuvu. Dole vidím kámen s červenobílými pruhy. Šlapu tedy opatrně dolů, přecházím potok na druhou stranu. Během pár kroků mne opět obklopuje neprostupný porost křovin. Tak co to je do řiti?

Vzdávám to, vracím se po stezce kolem sršňů na lesní cestu a po té šlapu dolů až k hlavní silnici, která prochází městečkem Cayköy. Než se snažit prodírat tímhle, to to radši obejdu. Takhle bych se opravdu nikam nedostal. Postupuji dolů lesem, míjím rekrační zónu na okraji města a přemýšlím, zda by se tudy nedalo projít do města. Nechce se mi však riskovat další zdržení a zbytečnou cestu tam a zpátky, a tak se držím cesty, která město docela obchází, ale podle mapy vím, že po ni určitě někam dojdu. Jistota je jistota.

Konečně jsem na křižovatce pod městem a po chodníku na okraji cesty šlapu mezi prvními domy. Míjím domy, kolem kterých pobíhají slepice, míjím malé obchůdky, kavárny i restaurace, před kterými sedí místní. Láká mne sednout si zde a něco sníst, na to je však stále docela brzy. Pokud se však této cesty budu držet až do Cavdiru, měl bych na jednu restauraci narazit o 3km dále. Nakonec však cestu přeci jen opouštím. Cesta mezi domy po silnici mne hodně rychle začíná bavit. Když se tedy asi po půl hodině cesty naskytne možnost zahnout a napojit se zpět na trek, jdu to zkusit.

Procházím mezi domy a zemědělskými usedlostmi na okraji města. Jeden místní se mne ptá, jestli jdu Lýkijskou stezku a ukazuje, že jdu správně. Město mám za sebou a míjím skleníky na jeho okraji. Nadšeně mne zdraví parta děcek, které se všemožně předvádí. Po levé ruce mám olivový sad, nad ním se tyčí hory. O něco výše jako bych viděl jasně viditelnou stezku. Vytesanou římsu, nebo tak něco. Vypadá to docela vysoko. Opravdu půjdu právě tudy? Opravdu je to cesta, po které se mám vydat?

Cesta je lemovaná červenými body. V protisměru narážím na jesně viditelné značení. Jako by obě cesty byly správně, jedna oficiální a druhá alternativní. Ano, opravdu stoupám ke skalní římse, kterou jsem vidět už od města. Nástup je však mnohem snadnější, než to ze zdola vypadalo. Prakticky jen projdu sadem a aniž bych zaznamenal nějaký náročnější výstup, jsem na prastaré vytesané stezce, odkud jsou nádherné výhledy na rozlehlé přímořské údolí a hory kolem něj. Až když přecházím starý kamenný most, který spojuje dvě části této římsy, dochází mi, že jde asi o starý aquadukt. Byl součástí toho, který vedl po Patary a který jsem míjel včera? Nebo jde o jinou starověkou stavbu?

K večeru scházím na okraji Cavdir. Než se do něj však dostanu, musím si opět lehce pobloudit v terénu. V cestě mi stojí nově rozestavěný dům. Nakonec to beru podél stavby strmě dolů a zde se napojím na další stezku, která mne přivádí na silnici. Po té pokračuji mezi prvními domy na okraji města. Koukám do map, zda by se zde dalo někde najíst. Vypadá to, že je zde jeden krámek s kebabem, ten je však na úplně opačné straně města jiným směrem, než potřebuji jít. Není jisté, zda bude mít otevřeno a nechci riskovat, že budu šlapat tam a zpátky zbytečně, když mne nyní čeká docela dlouhý úsek po okraji rušné silnice. Vůbec se mi to nechce šlapat za tmy, i když je docela jasné, že je to stejně nevhnutelné.

Nepokračuji ke stánku s kebabem. Místo toho navštěvuji supermarket Migros na křižovatce, kterou procházím. Dnes si opět uvařím nudle. Nekupuji však pouze nudle a tuňáka. Tak nějak si rovnou doplním zásoby tak, abych měl zítra co snídat a abych s jídlem vydržel až do konce cesty. Snad poprvé si nekupuji žádné jídlo, jehož příprava není závislá na vaření vody. V batohu mám ještě dvě rýže od Real Tourmat, taky slušnou zásobu číňanů a nudlí. Dokopuji si jen nudle, abych měl co večeřet a pak nějaké sladké pečivo na snídaně dalších dní. Káva samozřejmě nesmí chybět taky. Plynu mám dost a s vodou jsem zatím vždy také nějak vyšel. Na posledních etapách cesty už je docela dost vesnic a co vesnice, to pítko. O vodu nebude určitě nouze.

Opouštím obchod a vracím se na cestu. Už je docela šero a mne čekají tři kilometry po okraji rušné silnice. Víc jak polovina cesty povede městskou zástavbou a okrajovými částmi města. Pak to vypadá na cestu mezi lesy. Mým cílem je rovinatá pláň s hned několika vyznačenými tábořišti nad městem Karaköy nedaleko trosek starodávného hlavního lýkijského města Xantos. Tam až chci dnes dojít a přespat.

Šlapu po okraji silnice a jsem docela překvapen, když narazím na restauraci, kde jsem si pravděpodobně mohl dát burger. Zastavovat zde však nezastavuji a pokračuji ve své cestě dále. Město nechávám za sebou a pokračuji po cestě vedoucí mne borovicovými lesy. Provoz je rušný, a tak svítím čelovkou, abych byl vidět. Jsem docela překvapen spoustou rovného místa, které je všude kolem. Prakticky by stačilo sejít ze silnice a najít si místo mezi stromy. Nebylo by to však asi klidné spaní pro hluk od silnice.

Přicházím na rušnou křižovatku. Tady je teprve pořádný provoz. Právě odsud odbočuje většina aut do Cavdiru. Na opačnou stranu však nejezdí vůbec nic. Jakmile cestu přejdu, ocitám se na klidně asfaltce bez provozu. Po té stoupám vzhůru a během pár minut ji opouštím. Pokračuji po travnaté cestě vedoucí borovým lesem. Tu a tam narazím na příhodné místo pro stanování, ale stejně pokračuji dále. Od někud je slyšet turecká hudba. Jak šlapu vpřed, hudba sílí. Co to sakra je?

Zanedlouho přicházím na rozcestí, kousek od něj je ohniště, zaparkované auto a kolem ohniště sedí trojice postarších chlapíků. Hudba hraje nahlas, oni pijí a klábosí. Potichu a nepozorovaně kolem nich procházím a scházím níže na jedno z dalších míst, které je zaznačeno jako tábořiště. Cesta mne přivání mezi olivovníky. Na opačné straně cesty jsou včelí úly. Prohlížím si místo, kam až jsem dorazil, ale moc se mi to nezdá. Pro stavbu stanu je zde až moc sešikmená půda. Zatím si zde odkládám batoh, jdu si sednout na nedaleký kámen a tam si vařím večeři. Nemyslím si, že zde zůstanu spát. Raději se zkusím porozhlédnout jinde.

Sedím na kameni a baštím nudle s tuňákem. Najednou se ze křoví po břiše vyplazí malý psík. Plazí se opatrně po břiše, kouká na mne přátelskýma očima. Už to není úplně štěně, ale také to ještě není úplně dospělý pes. Je krásný a je mi ho líto. Nakonec udělám to, o čem sám vím, že je to hloupost. Vytahuji jednu taštičku tuňáka, otevírám ji a dávám mu ji k snědku. Z papírového kelímku, který se zde válel už před mým příchodem, vyřezávám malou misku a plním ji vodou. Psík je nadšený, spokojeně vrtí ocasem, vesele se na mě usmívá a kouká těma jeho krásnýma očima. A stejně je vidět, že mi plně nedůvěřuje, drží si odstup a plazí se po břiše. Ah, kdo ti kdy co udělal.

Mezitím se odněkud vynořuje další pes. Je větší, starší a neplazí se. Je vidět, že jen čeká, zda ze mě něco kápne. Nemám však jídla na rozdávání a nepotřebuji si vytvořit smečku. Raději však vstávám a vydávám se hledat místo pro stan jinde. Oba psi mne však tiše následují. Ten, co dostat nažrat, se drží blíže. Kdykoli se však otočím, lehá si na zem. Schválně to beru kolem nedaleko hodujících Turků a doufám, že se tak obou psíků zbavím. Třeba zavětří jídlo a příležitost a půjdou k nim. Tohle však nevyjde. Oba psi se mne stále drží a následují mne. Dodržují si však odstup. Téměř štěně je blíž, kdykoli se otočím, lehá si k zemi, plazí se, vrtí ocasem a kouká na mne tím jeho veselým usměvavým pohledem. Nevypadá, že by se mi dobýval do stanu, kdybych ho zde postavil, ale přesto to nechci riskovat.

Přicházím na velkou louku. Malý psík se drží za mnou, větší kus za ním. Najednou však potkáváme mladého černého psíka. Určitě bude mladší než ten, co se za mnou plazí. Tenhle je však až příliš dotěrný. Prakticky okamžitě mne něžně objímá kolem nohou. Tady cítím fakt průser. Tenhle mi pokoj nedá. Ten se mne bude držet a bude se snažit dostat ke mně do stanu za každou cenu. Ten chudák hledá vyloženě společnost člověka.

Je sedm večer, je tma a najednou mám tříčlennou smečku psů. Místo, abych si v klidu postavil stan a šel spát, musím se jich nyní nějak zbavit. Tohle je však očividně na dlouho poslední místo pro stanování. Ani ne za kilometr začíná další město a kdo ví, jak to bude dále. Vracím se na silnici a šlapu směrem k městu. Bílý pes, který už ví, že ze mne nic nekápne, mne nechává brzy být. Malý nažloutlý plazil a černé dotěrné štěně se mne však drží dále. Ten první dodržuje jistý odstup, černý chlupáč se mne však drží v těsném závěsu. I když to žluťák nakonec vzdá, černého se ne a ne zbavit. Je mi ho líto. Je tak krásný, ale co mám dělat.

Míjím starobylé riuny Xantostu, které musí za dne stát za to. Nyní se kolem nich však jen tak ve spěchu proženu. Černý psík stále za mnou. Kolem ruin rostou křoviny a vysoká tráva. Kde dnes složím hlavu, to pravdu netuším.

Konečně přicházím na okraj města. Zde proti mne vybíhají první toulaví městští psi. Štěkají a snad právě to mne zbavuje dotěrného černouška. I tak pro jistotu zabíhám do jednoho supermarketu, který je stále otevřen. Kupuji si dvě pivka a vyprávím, co se mi právě přihodila. Když zmíním černého malého psa, jako by chlapíci náhle veděli, o kterém je řeč. Smějí se. Já opouštím krámek a vydávám se na noční pochod ulicemi města. Právě zde se také trek opět rozděluje a nabízí dvě alternativní trasy, po kterých se dá jít. Jedna vede více vnitrozemím a horami. Druhá horský masiv obchází a vede podél moře. A také vede mnohem déle městem. Já odbočuji doprava a doufám, že co nevidět budu za městem, kde najdu rovný plácek pro stan a budu mít klid od všude přítomných psů, kteří na mne se štěkotem vybíhají snad od každého domu.

Přecházím po mostě přes řeku Esen. Koukám dolů z mostu. Jo, tady by se asi přespat dalo, ale stále je to moc na očích. Stále je to moc blízko města plného psů. Ne, tady kempit nebudu. Zkusím se posunout ještě o kus dále. Pokračuji tedy městem na druhé straně města. U benzinky se ke mne opět připojuje různorodá smečka psů. Tentokrát jich je pět. No já se jich dnes snad nezbavím. Kde budu spát? Kde si postavím stan?

Až když opustím město, nechávají mne být. Šlapu na křižovatku, kde se silnice kříží s lesními cestami. Po jedné trek pokračuje dále. Druhá vede k nějakým domům za městem. Nepokračuji po treku, mířím na opačnou stranu. Vypadá to, že zde bude les a dostatek rovného místa, tak doufám, že budu mít štěstí. Hodně rovného místa s nízkou trávou je dole pod cestou, ale tahle louka je oplocená. Proto mířím k lesu, kde cestu opouštím. Pokračuji mezi stromy a hledám si příhodné místo pro nocleh. Nekonec najdu plácek, který mi vyhovuje, se stavbou stanu však ještě nezačínám. V klidu zde tak půl hodiny ležím opřený o batoh a čekám, zda se ten dotěrný černý pes neobjeví. Nebo zda nedorazí jiný pes. Nebo rovnou celá smečka. Doufám, že ne.

Je klid, štěkot psů je slyšet jen z dálky. Žádný se zde neobjevuje a tak konečně začínám stavět stan. Zvuk zabouchavání kolíků a světlo čelovky však přeci jen jednoho chlupáče svádí od jednoho z nedalekých domů. Najednou ho slyším štěkat docela blízko, nikde ho však nevidím. Nepřibližuje se. Pouze někde stojí a štěká. Stan už mám tou dobou více méně postavený, takže zhasínám světlo a jen tiše a nehnutě ležím a vyčkávám. Nakonec se štěkot opět vzdaluje. Tiše lezu do stanu, chystám si spaní a jdu spát. Snad budu mít tuto noc klid.

31,9m        654↑        680↓

Na Lýkijské stezce - Den 17. →