Na Lýkijské stezce - Den 15.

1.12.2025

Pokud jsem včera plánoval vstávat brzo a vyjít co nejdřív a to pokud možno ještě za tmy, tak to tak úplně nevyšlo. Budím se až krátce před sedmou a prvně se musím sbalit a nachystat si jídlo pro tento den. Na cestu tak vyrážím až po půl osmé. Světlo sice ještě úplně není, ale je to minimálně o půl hodiny později, než jsem plánoval. I přesto věřím, že se mi plánovaný okruh podaří nejpozději v osm ukončit, ne-li ještě dřív. Přeci jen mne pak čeká ještě nějaká práce. Musím si vyprat a budu rád, když mi prádlo do rána taky uschne, takže čím dřív budu zpátky, tím lépe.

Trek vede přímo po ulici, na které jsem ubytovaný, což se parádně hodí. Jen vyjdu před dům a šlapu po stezce, po které stejně šlapat mám. Ta mne vede tichými tmavými ulicemi stále rovně, zatímco slunce opatrně svítá. Až na okraji města musím zahnout prudce do leva a dát se strmě dolů po panelové cestě. Ještě před tím se však vydávám rovně na konec ulice, abych zjistil, zda se tudy dá napojit na cestu, po které bych chtěl zítra vystoupat nad město a vrátit se na etapu treku následující za dnešním okruhem. Bohužel je zde však pouze plot a za ním sráz. No nic, budu to muset zítra znova stejně strmě sejít a pak o těch pár metrů více nastoupat. Co nadělám.

Jak tak šlapu okrajovou ulicí města a nezpouštím z očí hladinu moře, úplně zapomenu sledovat značení. Prostě naslepo automaticky pokračuji stále rovně a úplně přehlédnu stezku, po které jsem měl stoupat vzhůru a dojde mi to až za posledním barákem, kde cesta z nenadání končí. Stezka, po které mám pokračovat, by měla být někde kousek nade mnou a dle map by tam odsud dokonce měla vést nějaká cestička. Ta zde sice není, ale mezi křovinami se dá bez větších problémů pokračovat vzhůru, a tak to naslepo zkouším. Netrvá to dlouho, jen pár minut, a já se napojuji na stezku tak nepatrnou, že bych ji málem přehlédl. Štěstí, že zrovna v místě, kde se na ni napojím, leží také kámen s červenobílými pruhy. Slunce se tou dobou dostává nad kopcovitou krajinu na východě a dále pluje po nebi nad horami nezastíněnou hladinou moře, zatímco já pokračuji po úzké stezce, která se co nevidět mění v peklo.

Jak se totiž vzdaluji městu, pěšina mizí a připomíná vše, jen ne skutečnou stezku. Značení mne vede místy strmě dolů, pak zase nahoru a postupně se mění v čím dál častější šplhání po skalkách a kamenech, kde si musím pomáhat rukama a rozhlížet se, kde že se nachází další značka. Jak tak postupuji tímto terénem, začínám zvažovat o přeplánování dnešní trasy. Původně jsem totiž chtěl obejít celý ostrov Eren Tepe pouze do místa, kde se obě ramena stezky téměř protínají a odsud se do města vrátit stejnou stezkou. Vzhledem k terénu, kterým nyní postupuji a častému hledání značky však začínám přemýšlet, že to možná nebude zas tak dobrý nápad. Co jak to nestihnu obejít za světla a budu se tudy muset vracet za tmy?

Šlapu dále, pár kroků nahoru, pár kroků dolů. Balancuji na balvanech a najednou zase nevidím stezku. Pokračuji pár kroků naslepo a pokračuji špatně. Vracím se těch pár kroků zpět a rozhlížím se. Až po chvilce hledání si všimnu další značky. Ty mne vedou vzhůru po skále a není to jen dva tři kroky jako doposud. Tady už si opravdu zašplhám i rukama. Teda ne že bych lezl vyloženě po skalní stěně strmě vzhůru dlouhé minuty, to ne, ale jen o chůzi to tady rozhodně není. Takový úsek jsem na tomto treku zatím nezažil a jsem docela rád, že ho jdu nalehko. Jen by to však chtělo opravdu vymyslet tak, abych se tudy nemusel vracet.

Když se vyšplhám nahoru, sedám si na zem, otevírám mapy.com a plánuji. Nakonec se rozhodnu držet treku až po čtyřproudovku nad městem, kterou musím zítra přejít a odsud se vrátit do města. Je to sice delší cesta, ale třeba bude pohodlnější a třeba ji zvládnu rychleji. Sejít do města za tmy už pak nebude takový problém a aspoň poznám cestu, po které se zítra na trek vrátím a uvidím, jak snadno se dá přejít. Když tohle naplánuji, vstávám a pokračuji ve svém ztrastiplném putování.

V devět mám tuhle úvodní část plnou nástrah konečně za sebou a přicházím na místo, kde dvě ramena treku prochází jen pár kroků od sebe. Nebudu lhát, když napíšu, že je dělí tak pět kroků maximálně. Právě zde je v mapě zaznačen starověký most, ale z mého pohledu se jedná spíše o zeď. Až později se dočtu, že jde o dávný akvadukt, který ve starověku měřil neuvěřitelných 22km a zásoboval starověké město Patara sladkou vodou z hor. Nezbývá než žasnout nad silou a umem starověkých civilizací.

Právě na tomto místě se také nachází docela velké tábořiště, kam jsem chtěl původně během treku dojít a celou dobu si lámal hlavu, jak to udělat, abych se odsud na další orkužní úsek netahal se všemi věcmi. Přemýšlel jsem, co by se zde dalo nechat a schovat tak, aby na to nikdo nepřišel a o věci jsem nepřišel. Až po týdnu na cestě mne napadlo, že se přeci můžu ubytovat v Kalkanu a dát si tento okruh pěkně kvapem a nalehko. Nebyl to vůbec špatný nápad. Místo stavby stanu si zde jen sedám na malou kamenou zídku a dávám si rychlou snídani. U toho píšu na apartmán ohledně studené vody ve sprše. Prý to vyřeší, tak jsme zvědavý.

Nechci se nijak rozsedět. Dnešek má být o kvapném okruhu kolem celého poloostrova, takže žádné zbytečné zdržování. Jen zalepit žaludek, poslat tam nějaké cukry a zase šlapat kvapem dále. Ostatně jsem vycházel o dost později, než jsem chtěl a na úvodním úseku ztratil víc času, než jsem si představoval, takže mám co dělat. Snad to nyní bude lepší.

Vracím se na úzkou stezku a pokračuji po ni dále. Vede mne mezi nízkými křovinami vysoko nad hladinou moře. Výhled na protilehlý poloostrov je stále více méně stejný. Mění se jen úhel jeho postavení vůči mě. Slunce pluje po modré obloze, je téměř bezvětří a pořádné horko. I když stále pokračuji po úzké pěšině, je terén mnohem přívětivější a pohodlnější než doposud. Netrvá to dlouho a úzká stezka mne přívádí na širokou silnici, po které nyní budu pokračovat dále. Cesta je široká, pohodlná, rovná a bez překážek, takže se po ni šlape rychle a pohodlně. Zvyšuji tempo, přecházím do rychlé chůze až mírného klusu, nikoli však běhu a poračuji kvapem v mém putování.

Cesta klesá stále níže, nikdy se však nedotkne moře. Šlapu stále stejným směrem po obvodu ostrova s neustálými výhledy na moře. Kolem půl jedenácté se konečně cesta stáči doprava a já tak přecházím na spodní část ostrova. Mění se směr mé cesty, ale také má pozice proti slunci, které mne teď bude spalovat z jihu. Zanedlouho se dostavuje i první větší stoupání tohoto dne. Není to nekonečný výstup stovky metrů vysoko náročným terénem. Pouze panelová cesta se nyní strmě zvedá vzhůru a na ostrém slunci mne vede výše. Míjím nějaké vilky místních a po stále stoupající stezce šlapu výše a výše. Víc než samotný výstup mne zmáhá nastávající polední vedro, a tak jsem rád, když dorazím do stínu lesa, kde se válí obrovské kameny. Na jeden z nich si sedám, odpočívám a ve velkém hltám vodu. Na to, že jdu s malým batůžkem a nevařím, tak mi dnes docela rychle ubývá. Prameny mne cestou nečekají žádné, pítko a obchody budou až v Gelemis po zdolání dvou třetin celého okruh. Snad to do té doby všechno nevychlemtám. Možná jsem si s sebou měl vzít víc než litr a půl.

Opět vstávám. Nemůžu zde sedět celý den. Dnes se musím hýbat rychle, abych se do večera zvládl vrátit do Kalkanu. Míjím barák, ze kterého vyřvává místní rádio na celý široký les a pokračuji stále vzhůru. O nějakých stopadesát metrů výše stoupání končí. Napojuji se na širokou silnici, po které se dalo pokračovat už od chvíle, co jsem opustil úzkou stezku. Právě po téhle silnici nyní kousek pokračuji po rovince. Stromy ustupují a mi se otevírá pohled na další osídlenou krajinu svažující se k moři. Tu a tam se k nebi pnou borovice nebo shluky stromů, les a stín ani zde však nemohu očekávat. V dáli se nad tím vším pne vysoká skalnatá hradba, kolem které pak budu muset nějak projít nebo přes ni přelézt. Zatím však nevím jak a začínám být plný očekávání, co mne čeká. Vede kolem cesta, kterou nevidím? Budu šlapat po úzké stezce po obvodu těch skal? Nebo vede stezka přímo přes ně.

Po rovné silnici jsem nepokračoval ani 700 metrů a už zase sestupuji níže. Šlapu po široké nezpevněné cestě a úplně u toho přehlédnu nepatrnou stezku ztrácející se v trávě, po které bych měl pokračovat. Prostě sestupuji níže po klikatící se cestě, která mne přivádí k domům usazeným ve zdejší krajině. Až tady mi dochází, že jsem udělal chybu a měl zahnout někde dříve. Chci se otočit a vrátit se, děda stojící před domem na mne však volá "Lykia Yolu" a naznačuje, ať jdu podél jeho domu a pak zahnu doleva. Vracím se tedy, děkuji mu a procházím těsně podél zdi jeho nízkého příbytku. Sám jde za mnou a mává rukou, kudy mám pokračovat. Po pár krocích vidím v trávě kámen se značkou, který mi jasně udává směr mého putování. Zanedlouho se napojuji na další širokou prašnou cestu, ta však nikem nevede. Vede podél nízké pískovcové stěny a až když se kousek vrátím, všímám si kamenných mužiků, kteří mne vedeou výše.

Šplhám vzhůru a ocitám se na vyvýšené skalní plošině. Je odsud výhled na zbytek svažující se krajiny v sevření skal a na moře. Jsou zde také pytle cementu, které zde musel někdo zapomenout tak dávno, že se pytle z velké části rozpady a zůstal pouze beton připomínající jejich původní tvar. Co zde však není, to je stezka dále. Obcházím ostré hrany v místech, kudy bych měl dle map sestoupit, ale stezku nevidím. Tohle mi přijde až moc strmé a riskantní, než abych tudy pokračoval. Proto se vzdaluji moři a pokračuji víc do vnitrozemí. Sám si hledám přirozenou stezku dolů. Slézám o poznání mírnější svah a mířím na další nezpevněnou silnici, po které bych měl pokračovat. Ještě než se na ni napojím, narazím na značku přesně v místech, kudy jsem si vytipoval, že půjdu. No vida, bez značek, bez mužiků, bez pořádné stezky a přesto správně. Tak se mi to líbí.

Pokračuji po široké cestě a opět zrychluji krok. Jsem rád za stín stromů, kterými nyní krátce pokračuji a skryje mne před neúprosným tureckým poledním sluncem. Právě zde potkávám dve slečny kráčející v opačném směru po Lýkijské stezce. Jedna je vysoká, vyšší než já a až nezdravě hubená, druhá je malá a dvakrát tak širší než já. Prostě klasická groteskní dvojka. Na zádech táhnou pořádné almary, které se musí fakt pronést. Vůbec jim tu váhu na zádech nezávidím a jsem rád, že takto už dávno necestuji. Když se nad tím zamyslím, něco takového jsem na zádech netahal snad ani když jsem s chozením po horách začínal. Jen se pozdravíme a pokračujeme si každý svým směrem dále.

Zanedlouho opouštím stín těch pár stromů, které se mi cestou naskytly a opět začínám stoupat o nějakých 150 metrů výše. Cesta se strmě zvedá vzhůru a já ji s funění beru útokem. Když však dorazím k malé zídce vedle rozestavěného domu nabízející posezení ve stínu, využívám toho, sedám si a piju. I když opět nejde o žádný nekonečný výstup, nějak se mi nechce, ale nakonec se přeci jen docela rychle donutím vstát a pokračovat. Cesta stoupá ještě kousek vzhůru a pak pokračuje těsně pod skalami, které jsem před hodinou pozoroval z dálky a říkal si, jak se přes ně dostanu a kudy asi tak půjdu. Zatím šlapu po široké cestě a je to v pohodě, ale ani když ji opustím mne žádné peklo a nebezpečné srázy nečekají. Jen na nějaký čas širokou cestu vyměním za úzkou pěšinu, po které se mezi nízkými křovinami dostávám na druhou stranu masivu. Pod sebou mohu pozorovat lesklou hladinu moře a před sebou velké rovinaté údolí, které z jedné strany ohraničuje písčitá pláž lemovaná mořem a v dáli další horský masiv. Mezi mnou a masivem však není nic než nekonečná placka, kterou budu zítra horami pravděpodobně obcházet.

Pokračuji v mém putování, dostávám se na druhou stranu kopce a v údolí pode mnou se mi odhalují trosky prastarého města Patara. Jak sestupuji, blížím se velkolepým rujnám, ale také pláži, až se o půl druhé ocitám na okraji parkoviště dole v údolí. Je zde lavička ve stínu, a tak si na ni sedám a dávám si k obědu ráno připravené tortily plněné sýrem a hovězí šunkou. Ty mi dokanale zelepí žaludek a já si říkám, že už jsem za poslední dny přetortilovaný víc než dost a tuhle šmakuládu už asi hodně dlouho nepotřebuji vidět. Další dny si zase budu pěkně vařit, či se případeně stravovat v restauracích, pokud na nějaké cestou narazím.

Po jídle se opět vydávám na cestu. Tentokrát mne čeká chodník táhnoucí se podél široké silnice vydlážděné z kammených kvádrů. Po jedné straně se nade mnou pnou kopce, které jsem právě přešel. Na straně druhé docela velká oblast starodávných ruin. Podél těch pokračuji, až dorazím k prastarému kamennému oblouku, před kterým probíhají archeologické prace. Vedoucí archeologického výzkumu sedí za stolem a dohliží na dělníky hrabající se v hlíně. Ti musí pečlivě probrat každou lopatu hlíny, kterou naberou, než ji naloží do toček. Pak hrábnou znova a jejich mravenčí práce přehrabování se v hlíně na lopatě pokračuje. Znám asi lepší způsoby, jak se dá strávit den.

Nechávám za sebou ruiny i oblouk, míjím vrátnici se závorou pro auta, u které strážníci pokuřují a popíjí čaj a pokračuji směrem k městu Gelemis. Netrvá dlouho, a jsem na jeho okraji. Ve stínu prvních domů pokračuji k první křižovatce, kde stezku opouštím a mířím k nedalekému obchodu s potravinami, kde si kupuji vodu a kde si chci koupit fantu. Mají zde však pouze nějaký jiný mi neznámý pomerančový nápoj v plechovce, a tak si beru aspoň ten. Je to příjemné osvěžení v těchto vedrech, za pár minut však narazím na další obchod, před kterým mají vystavené lednice s chlazenými nápoji, mezi kterými vidím právě mnou oblíbenou Fantu pro parné dny na treku, jako je tento. Mířím do obchodu, dvě plechovky si beru, platím a chci odejít. Sotva však udělám krok od kasy, všímám si mrazáku s nanuky. Hned se zastavuji a vybírám, který bych si dal. Nakonec mi padnou do oka nezvykle zbarvené twistery - jeden je modrý s borůvkovou příchutí, druhý je fialový a s příchutí lesního ovoce. Beru si fialový, vracím se na kasu a mířím ven. Sotva vyjdu před obchod, šlápnu do pořádného psího lejna, které se mi okamžitě rozmázne po celé podrážce. No paráda.

Šlapu městem, nohu se snažím otřít o silnici a u toho si vychutnávám svůj nanuk, než se rozpustí. Zanedlouho odbočuji a opět začínám stoupat vzhůru, ne však tak strmě, jak na tomto treku bývá zvykem. Cesta vede vzhůru městem a stoupá jen velice mírně. Zanedlouho město opouštím a po široké silnici šlapu krajinou nabízející mi výhledy do zelené krajiny. Během pár minut mi však cestu zkříží smíšená smečka štěkajících psů. Čím menší pes, tím hlasitěji štěká a tím více útočí. Tady mám fakt strach, že mne některý z nich pokouše a neuklidňuje mne ani cedule, že se psů nemám bát, že štěkají, ale nekoušou. Jsem opravdu rád, když se mi kolem nich podaří projít a když mne konečně přestanou pronásledovat. Opět si sedám na kámen ve stínu a dávám si Fantu, která mne osvěží a příjemně nabudí k dalšímu putování. Za poslední půl hodiny jsem do sebe dostal možná víc cukru, jak za celý poslední týden dohromady a je to poznat. Energie mám náhle na rozdávání. Poslední Fantu si nechám na závěrečný výstup od zdi, u které jsem dnes snídala od které budu opět stoupat vzhůru.

Široká cesta mne přivede k dalším starodávným hrobkám nedaleko Ince Hotelu. Právě zde cestu opouštím a pokračuji po úzké stezce z počátku vedoucí olivovými sady, kde se místní plazí po čtyřech a sbírají olivy. Zdravím se s nimi a posléze miřím k pichlavých křovinách, kterými mne stezka vede na další širokou silnici. Odsud se mi naskytne opravdu krásný výhled na horský masiv, kterému se zítra obloukem přiblížím a kde se budu muset rozhodnout, zda budu pokračovat horami a vnitrozemím, nebo se naopak budu držet moře. Původně jsem počítal, že od Kalkanu už půjdu více podél moře, ale dnes to začínám nějak přehodnocovat. Přeci jen ty výhledy na moře jsou neustále o tom samém, hornatější vnitrozemí se však mění s každým krokem, s každou zatáčou či zdolaným kopce. Bude to možná náročnější, ale o to krásnější. Do cíle už mi stejně nezbývá mnoho, počasí vypadá stabilně a trek bych měl bez větších problémů zvládnout dokončit. Dokonce mi to vychází, že při dobrém tempu tam mám jeden celý den navíc. Ten však rád využiju k pěší cestě do Fethie, kam to je z cíle nějakých 15km.

Cesta se opět noří do lesů a já pokračuji jeho stínem. Jde se mi krásně. Vzduch je zde příjemný, není takové horko. Po delší době cesta opět opouští les a míjí nějaké osídlení na horské pláni. Po delší době se mohu pokochat výhledy na hory, ne však na dlouho, protože mne cesta opět vede do lesů. Zde opět na krátký čas přecházím na stezku, která mne vede olivovými sady. I zde na zemi klečí místní a ručně sbírají olivu po olivě. Nevím, co je víc mravenčí práce, sbírat olivy nebo se přehrabovat v hlíně a koukat, zda tam náhodou nenajdu nějakou starodávnou cetku? Zdravím je, nechávám za svými zády a řídnoucím lesním porostem pokračuji v před. Stezka se stáčí a mi se postupně odhalují pohledy na hory, které jsem už z jiných úhlú viděl.

Šlapu po úzké stezce, která se už nezvedá ani neklesá, i přesto se přibližuje k silnici, která naopak stoupá z údolí vzhůru. Nejednou vidím vysokou kamennou zeď táhnoucí se v kopcích nedaleko přede mnou. Teď už je mi jasné, kde jsem. Tam pod tou zdí jsem dnes ráno snídal. Ještě není ani půl páté a slunce je stále vysoko na obloze. I když jsem doposud nebyl v nějakém výrazném stresu, cítím jakési uvolnění. Teď už vím, kde jsem. Teď už je jasné, že do Kalkanu dnes bez problémů dojdu. Možná bych se stihl za světla vrátit tou nevyzpytatelnou stezkou, po které jsem dnes od města šlapal, riskovat to však nechci. A není to jen o tom, chci se držet treku až po silnici a opravu poctivě se tento úsek projít a nevynechat z něj ani kousíček.

Scházím níže na silnici, přecházím ji a blížím se kamenné zdi, po které kousek pokračuji. To mne v myšlenkách vrací na náš alternativní přechod Mallorcy vlastní cestou, kdy nás také čekala jedna etapa po staré kamenné zdi. Na téhle však nezůstávám tak dloho a během pár minut scházím na stezce jen pár kroků od místa, kde jsem dnes ráno snídal. S úsměvem si jdu to místo prohlénout a pak se vracím na stezku. Ta chvíli opět stoupá vzhůru kamenitou krajinou a křovinami a každou chvíli mi nabízí jiný úhled pohledu na masivy hor a rovinaté údolí pod nimi, které jsem dnes už tak stokrát z jiných úhlů viděl. Vlastně je to docela monotónní a všechny fotky z toho dne vypadají docela podobně, ale nevadí mi, že jsem si tento okruh dal. Bylo to krásné a jsem rád, že jsem nic nevynechal.

Po chvilce stoupání končí a já pokračuji po úzké stezce vpřed. Jsem až překvapen, jak snadno to jde a jak rovná stezka je. Nestoupá ani neklesá o jediný metr. I když jdu po úzké pěšině mezi křovinami, jdu stále po dokonalé rovině. Dokonce ani velké kameny mne na mé cestě nečekají. Tohle jsem vůbec nečekal a je to přesně pravý opak stezky, po které jsem ráno přišel. Už za malou chvíli slyším pod sebou zvuky přibližující se čtyřproudovky. Je mi jasné, kde jsem a co mne čeká. Dnešní okruh mám téměř za sebou. Jsem šťastný, že jsem to tak krásně zvládl a zároveň smutný, že už to končí. Tenhle den se opravdu vydařil. A ty pocity, jako když jsem k večeru poprvé spatřil zeď a uvědomil si, kde jsem, nebo když mi došlo, že se blížím silnici a jsem téměř na konci dnešního putování, které jsem tak ještě za světla zvládl zdárně dokončit, tak ty pocity byly tak silné, radostné a zároveň jedinečně zvláštní, až je to nepopsatelné. Jsem opravdu rád za tento nádherný den.

Scházím na silnici, která pro mne byla strašákem pro tento i následující den. Na opačné straně vidím cestu, po které budu zítra pokračovat. Nyní se však musím vrátit po okraji široké rušné silnice zpět do města. Naštěstí by to nemělo být dlouhé putování a za asi 400 metrů mne čeká cesta dolů. Bílá čára na okraji je tak široká, že mohu pokračovat bez většího strachu dále. Za chvíli ten kousek zdolám a pak už jen dolů.

Šlapu tak po okraji čtyřproudovky bezpečně oddělen od provozu bílým pruhem, za kterým se drží všechna auta i motorky a pokračuji k odpočinkovému místu s výhledem, okdud by měla vést cesta dolů do města. Místo toho však přicházím k zelenému plotu, za kterým probíhá stavba nějaké vily. Nedivím se, výhled na město i moře je odsud nádherný, já se však potřebuji nějak dostat dolů a obávám se, že tudy to nepůjde. A mám pravdu. Zatímco dělníci na mě nadšeně pískali a mávali, starý sekuriťák je jiná sorta. Když mu v mapě ukážu, kudy chci pokračovat, jen nevrhle něco zavrčí, zakroutí hlavou a mávne rukou, že mám pokračovat po silnici. No co mi zbývá, ale aspoň vím, že tudy by to zítra nešlo. Vše je tak, jak má být. Nevracet se dnes tudy, tak zítra šlapu od hladiny moře krpál jak sviňa po cestě, která nikam nevede. Musím najít jinou cestu pro návrat na trek. Snad nebudu muset ráno šplhat to samé, co mne čekalo dnes ráno.

Pokračuji po okraji cesty a široký pruh se začíná nepříjemně zužovat. Přelézám tak za svodidla, kde je nečekaně rovný terén a kudy pravděpodobně místní také tu a tam chodí a tudy bezpečně pokračuji ve své cestě. Po nějaké době však opět musím na okraj silnice, nevadí mi to však, pruh po jejím okraji je opět širší.

Šlapu dále, večer se blíží a slunce opět líbá hladinu moře v dáli. Nové domy města vystavěného ve svahu se přibližují a já spolu s nimi okrajové ulice města. Jednu mám jen kousek pod sebou, zanedlouho přicházím do míst, kde se dá ne ulici sejít. Koukám do map, kudy pokračovat dále. Možností mám hned několik, první kterou zvolím, je však vadná a dovede mne pouze k zdem nějakého nového domu. Nevadí, vracím se a vidím, že někdo s kufrem na kolečkách na konci ulice zahýbá směrem k hlavní silnici, po které jsem kráčel. Že by se tudy dalo projít? Pravděpodobně ano. Až na konec ulice však nešlapu. Zkusím to zítra a když to nepůjde, vezmu to právě tudy, kudy jsem dnes ze silnice zeslezl.

Zahýbám a prudce klesám do města. Snažím se co nejméne kličkovat jeho ulicemi a zároveň vyhýbat strmým ulicím, protože kopců a chůze už dnes stačilo. Hlavní je si zapamatovat cestu dolů, abych se zítra touže cestou dostal nahoru.

Dřív než se úplně setmí přicházím na ubytování, zapínám sprchu a nechávám ji dlouhé minuty téct v očekávání teplé vody. Ani nyní však neteče, i když mi ráno psali, že to zařídí. Co nadělám, dám si studenou sprchu a na praní si vodu uvařím v rychlovarné konvici. Po koupeli tak jdu do kuchyně a přemýšlím, v čem si vyprat. Nakonec z plastového odpadkového koše vytahuji pytel ze smetím, do něj vkládám mé smrdlavé ponožky, které už pomalu ani nejdou ohnout a zelévám je šamponem i pracím prostředkem, který jsem včera zakoupil. V konvici vařím vodu a tou je zalívám. Pak apartmán opouštím a vydávám se někam na večeři. Než se vrátím, voda schladne, vyperu je a pak i zbytek oblečení.

Večeři si dnes dávám v kebabárně, kde to včera tak skvěle vonělo a nelituji. Tak velký a skvělý kebab jsem snad ještě nejedl. Cestou domů se ještě stavím v Migrosu pro zítřejší snídani. Bohužel už zde nemají obyčejné pečivo. Pouze housky na burgery, tak je nakonec beru s tím, že si ráno zaprasím. K tomu rovnou beru i lanýžovou majonézu, nějaký hovězí špek, zeleninu a sýry. To bude ráno šmakuláda k posrání.

Vracím se na pokoj a jdu prát ponožky. Voda už jen po pouhém odmočení je černá jako uhel. Ponožky v ní však stejně vyperu a pak je jdu vystavit proudu čisté vody ve sprše. Nejhorší je pořádně je vyždímat, aby do dalšího dne opravdu uschly. Pak vařím další konvici horké vody, tu v koši míchám s další konvicí a půl studené, aby voda pro trenýrky a trička nebyla moc horká. Peru další várku prádla. Ta naštěstí není v tak strašném stavu jako ponožky. Stačí to přečvachnout a ovonět směsí šamponu a pracího prostředku. Když vše vyždímám, jdu si natáhnout šňůru na balkón a na tu skrz rukávy a nohavice natahuji trenýrky, trička a kraťasy. Ponožky naopak provlékám skrz díry v nich. Je docela bezvětří, ale stejně věřím, že mi prádlo do rána uschne. Když ne, bude muset uschnout zítra na mě samotném.

Jdu spát.

35,5km    983↑        983↓

Na Lýkijské stezce - Den 16. →