Na Lýkijské stezce - Den 14.

30.11.2025

Na to, jak mi přišel můj pelech v prkenném výklenku včera pohodlným, tak nad ránem už se stává hodně nepohodlným. Budím se kolem páté a cítím, jak mne tlačí boky a zadek. Všelijak se převaluji z jedné strany na druhou a snažím se najít polohu, která bude pohodlnější. Nakonec to vyhraje poloha v leže na zádech. V té pak podřimuji, ale už nespím. Píši další řádky svého deníku, zatímco poslouchám, jak na střeše stále bubnují kapky deště. V šest dokonce slyším hromy, což mne docela znepokojuje. Počítal jsem s bouřkami včera, ale ne dnes. Nemohu si dovolit schovávat se zde další den, na další dvě noci mne čeká nocleh v Kalkanu, kde jsem si rezervoval apartmán, abych si vypral, trošku odpočinul a dal si okruh kolem poloostrova Eren Tepe pěkně nalehko. Stezka ho totiž obchází, v jednom místě se téměř protíná a nakonec prochází opět Kalkanem. Přijde mi zbytečné obcházet to s velkým batohem, když si můžu nechat věci na hotelu a objehnout si to jen se svačinou, pláštěnkou a pitím na zádech. Mám tak také větší šanci zvládnout tento úsek za jediný den a neztratit zde třeba den a půl s velkým batohem na zádech.

Je sedm a stále lehce prší. V dáli je slyšet tlumené zvuky hromů. Konečně se začínám balit, ale nijak s tím nespěchám. Na cestu tak vyrážím až po půl deváté, což je docela pozdě, ale stejně věřím, že to do Kalkanu hravě zvládnu. Když opustím svou dnešní skrýš, je po dešti. Vzduh je studený, vlahý a obloha je blankytně modrá, svítí na ni slunce a plují jen lehké bílé obláčky. Opět je krásný den. Věřím, že už to tak zůstane.

Stezka se z počátku nese ve stejném stylu, jako včera. Šlapu si po rovince po mokré louce pod dohledem menších skalnatých vrcholků. Po nějaké době se však stezka mění v úzkou pěšinu vedoucí mne nízkým lesním porostem, který mi umožňuje kochat se pohledy na krásně zelenou kopcovitou krajinu a lesklou hladinu moře, která odráží ranní slunce. Docela mne překvapí, když na louce dole vidím cosi jako dětské hřiště se spoustou houpaček.

Za asi půl hodiny mne úzká stezka svádí k nějakému stavení, od kterého dále vede široká štěrkovitá cesta. Ještě než na ni sejdu, už slyším štěkot psů, kteří mne větří už z dálky a čekají mne dole pod stezkou. Jsou to vesměs štěňata a jakmile k nim dorazím, přestávají štěkat a nechávají se drbat. Najednou se mezi sebou předhání o mou pozornost. Jsou opravdu roztomilí. Dokonce ke mne přichází i jejich psí rodiče a z chajdy vychází malá vrásčitá babička, která klidní psího tátu jménem Aslan a zve mne na čaj. Rád bych si poseděl a podpořil jejich skromnou živnost tady v horách, ale docela mne tlačí čas a navíc bych si s ní asi moc nepopovídal, protože turecky umím jenom pozdravit, poprosit a poděkovat. A že mi trvalo, než jsem se aspoň tyhle základní fráze naučil.

Umlouvám se, klepu si na ruce na místo, kde běžní smrtelníci nosí hodinky a povídám "Kalkan." Snad z toho šlo pochopit, že musím do města a že nemám čas. Pak ji mávám na rozloučenou a v doprovodu štěňat se vydávám dále na cestu. Zanedlouho mne i malí psíci opouští a já šlapu dále po široké štěrkové silnici, načež potkávám dědu s hromadou klestí a klacíků na zádech. I přes jeho těžký náklad se zastavuje a snaží se se mnou povídat. Ze všeho, co mi poví, rozumím možná jedinému slovu, a to trakator. Z jeho gestikulace a tohoto slova tak vytuším, že mi popisuje cestu. Prostě teď půjdu kousek po cestě pro traktory, pak mne někde čeká krátký strmý výstup a následně opět cesta pro traktory. A taky že tomu tak je.

Stezka mne vede přes další louku pod dohledem skalních stěn a následně mírně stoupám vzhůru. Ve čtvrt na jedenáct opět šlapu po široké štěrkové silnici, která mne přivádí na pro tento trek docela ikonickou vyhlídku. Několik menších kopcovitých poloostrůvků zde vybíhá do moře, zatímco se nad nimi zvedá obrovský horský masiv, kterým putuji. Z počátku cesta vede po rovince podél nízkých stromků a zakrslých křovin a já se mohu kochat výhledy na nádhernou horskou krajinu, která se z každým krokem mění. Vidím dvě vesnice, kterými budu následně procházet a tak nějak se snažím odhadnout, kudy mne trek povede dále a co mne čeká.

Scházím dolů po silnici na dohled prvních domů. Zde pohodlnou cestu opustím a budu opět pokračovat po nejasných stezkách lesním porostem a vzhůru. Vzhledem k tomu, že je jedenáct, bylo by fajn se konečně nasnídat, a tak si pohodlně sedám na kámen a dopřávám si bábovku, sušenku a ranní kávu. U toho mne zastihne nemilá zpráva. Právě umřel náš malý psík. Byl to kříženec Jorkšíra a Čivavy, podobný však nebyl ani jednomu. Malý černý raubíř s ušima jako netopýr. Umět s nima mávat, tak snad i umí létat. Za ty roky života v Rakousku jsem ho skoro neviděl, ale býval to moc hodný a veselý psík. Už mu však bylo 16 let a na jeho zdraví to bylo znát. Když oslepne člověk, nějak se s tím vyrovná. Chápe to. Ale co chudák pes? Jak ten to vnímá? Dokáže to vůbec pochopit? Vlastně mi ho při návštěvách doma bylo až líto, ale měli jsme ho moc rádi. Škoda ho.

Po jídle vstávám a vydávám se dále. Stezka z počátku vede hustými křovinami, kterými se dostávám na další z horských lučin obklopených skalami. Tou však dále nepokračuji. Místo toho mne čeká výstup vzhůru po stezce klikatící se cik cak křovinami a malými stromky těsně pod bezejmenný pahorek. I zde je spousta balvanů a skalek. Také výhledy docela lahodí mému oku. Už jsem psal, jako moc se mi tento trek líbí? Že ne? Je naprosto úžasný!

Výstup střídá další sestup a ten mne přivádí na asfaltovou silnici, která mne vede na okraj vsi. Tou však nepokračuji. Značení mne vede po další asfaltové silnici obcházející větší část obce. Až teprve níže sestupuji na další asfaltce, která mne vede mezi domy na okraji vesnice. Zde se za mnou s hlasitým štěkáním opět pouští tři velci psi. Nepronásledují mne však nijak dlouho ani na mne nedoráží.

Ještě kousek pokračuji po asfaltu a značení mne odklání na panelovou silnici pokračující mezi domy. Pokračuji po ni a ta zanedlouho končí u jednoho domu. Vracím se tedy a hledám značku, kde z cesty sejít. Nevidím však ani značku, ani stezku. Až po té, co nahlédnu do map, se mi podaří stezku najít. Je zaházená hromadou palmového listí, a tak ji opravdu není vidět. Přecházím tedy hromadu biodopadu, na jehož druhé straně se opět objevuje stezka i značka. A taky další otevřená hluboká studna. Jít zde večer bez světla, je zde docela šance, že tam zahučím a už se odsud nevysápu. Není to poprvé, co jsme na podobnou past narazil. Vždy to však naštěstí bylo za dne a hlavou se mi mihla ta samá myšlenka. Být zde v noci, zahučím dolů a žádný mne jen tak nenajde. Na tohle fakt bacha!

Stezka mne vede přes další louku a já před sebou mohu vidět další pahorek, který musím zdolat. Musím říct, že jsem docela překvapen. Tak nějak jsem počítal, že se dnešní etapa ponese ve stejném duchu, jako stezka k bivaku a od něj. Že mne více méně čeká cesta přes rozlehlé horské louky a sem tam si vyjdu kousek nahoru, pak zase dolů. To co vidím před sebou však vypadá na docela slušný krpál a také okolní krajina se již diametrálně oproti ránu proměnila.

Přicházím na hlavní silnici, po které by se dalo pokračovat. Trek však vede rovně a strmě stoupá na další rameno silnice, která se o něco dále v serpentině otáčí nahoru. Pokračuji tedy vzhůru. Na jedné straně planina, na druhé nějaký dům, od kterého vybíhá další psík. Nepronásleduje mne, pouze vychází na stezku za mnou a štěká. Za chvíli mne nechává být a tiše opět mizí za plotem domu. Já mezitím stoupám do řídkého stromového porostu na okraji silnice. Značku nevidím, a tak se prodírám křovinami na okraji cesty, tu překračuji a pokračuji dále. Čím výše jsem, tím krásnější výhledy na horské údolí za mnou mi krajina vykresluje.

Od silnice pokračuji po docela dobře viditelné stezce, která obchází další bezejmenný pahorek, přes který bych měl pokračovat. Šlapu stále po této stezce a až když mi přijde, že už nějak dlouho šlapu rovně a že jsem nějak dlouho neviděl značku, koukám do map. Mám za to, že jsem měl už dávno někde odpočit. Opravdu je tomu tak. Vracím se tedy do míst, kde bych měl zahnout a začít stoupat vzhůru, ale nic zde není. Pouze hodně strmý svah porostlý hustými mladými stromky a nad tímto stromovým porostem docela strmá spíš skalní stěna, než svah, po kterém by se dalo pokračovat dále. Odkládám si zde tedy batoh a vydávám se hledat stezku. Během několika minut ji úplně jinde najdu.

Vracím se ke vým věcem a sedám si na zem. Najednou se mi nějak nechce. Před sebou mám asi docela strmý výstup a denní doba opět o kus pokročila. Je krátce po jedné, modlitby za Alláha už rozezněly horský vzduch, tak proč si neuvařit. Skladám tedy vařič a připravuji si další porci skvělých místních instantních nudlí, které obohocuji o tuňáka. U toho sepisuji další řádky této cesty a odpočívám. Na to, jak bylo ráno krásné vlahé počasí je najednou docela vedro. Takové snad nebylo, co jsem skončil první parný týden na tomto treku.

Po krátké pauze vstávám a vracím se na stezku. Stoupání na sebe nenechává dlouho čekat. Vlastně přichází takřka okamžitě a myslím, že nebudu lhát, když napíšu, že jde o nejstrmější výstup celé cesty. Takřka okamžitě nastupuji na téměř kolmý svah, jehož sklon se nemírní ani s cestou výše. Šlapu vzhůru, funím a opět se potím, jako jsem se už dlouho na tomto treku nepotil. Čím jsem výše, tím krásnější výhled se mi za mými zády rozevírá.

Šlapu stále vzhůru, u toho poslouchám Fattyhy Pillow a příběhy lidí, kteří si dali šalvěj divotvornou. Ani nevím, jak jsem k tomu přišel, doteď jsem o této droze neslyšel. Je to zajímavé a zároveň děsivé. Určitě nebudu mezi těmi, kteří by tuto kytku někdy zatoužili zkusit.

Moc to netrvá jsem skoro nahoře. Bylo to sice strmé, ale ne dlouhé. Téměř po rovince přecházím bezejmenný pahorek, na který jsem se s vypětím sil doposud sápal. Stromy kolem mne jsou najednou ohořelé a co nevidět přicházím ke spadlému vedení elektrického proudu. Část kabelů leží spolu se sloupem přímo na zemi. Další napjatě visí ve vzduchu a spojují se s těmi, které leží v křovinách a trávě. Je to zde už dlouho? Nebo je to následek včerejší bouře? Je to stále pod proudem, nebo je to bezpečné? Jak to zjistit? Po chvilce váhání je rychle podbíhám. Nic se nestalo. Jak pokračuji dále, šlapu podél dalších položených kabelů a ohořelých stromků. Tráva je však stále zelená a svěží. Asi to bude opravdu dýl a ne jen pár hodin. Asi by si někde všimli, že jim nejde proud a už to tady řešili.

Krátce po půl třetí přecházím na druhou stranu kopce, který teď budu pro změnu scházet dolů. Okamžitě se mi naskýtá výhled na nový kus krajiny a to na kopce a údolí s malými políčky kolem Bezirganu. Barvy jak tak svěže zelené, až je to krásné. Prodírám se mezi stromky a křovinami po kamenité stezce a najednou slyším, jak hřmí. Cože, bouřka? A to zrovna teď, když jsem nejvýše za celý den? Vždyť dnes už mělo být pěkně. Před pár minutami by mne ani nenapadlo, že by něco takového mohlo přijít.

Další hrom. Obloha se rychle zatahuje a z vnitrozemí se ženou těžká mračna. Začíná foukat vítr. Hromy jsou stále blíže. Zrychluji a snažím se co nejrychleji dostat dolů, pro krkolomný terén to však úplně nejlíp nejde. Za asi deset minut mám první úsek za sebou a dostávám se na hlavní silnici, po které mířím k horskému sedlu. Odsud mne čeká další strmý sestup mezi křovinami a napříč kamením. Tou dobou už je jasné, že co nevidět zmoknu. Hromy jsou stále hlasitější a parné slunečné odpoledne je nadobro tatam. Nade mnou plují těžké černé mraky a ve vzduchu je cítit vlhkost. Jak se blížím další silnici vedoucí na Bezirgan, skrápí mne první kapky deště. Sotva seskočím z posledního kamene na silnici, začíná lít naplno. Rychle si vytahuji pláštěnku a za silného větru se do ni snažím dostat i s batohem.

Prší a já naslepo šlapu po silnici, o které soudím, že mne přivede do vesnice. Až po nějaké době mi dojde, že mám jít po polňačce postupující o něco níže souběžně se silnicí. Slézám proto strmý násep tvořený velkými kameny a pokračuji po cestě, která záhy otáčí doleva a vede mne mezi domy na okraji obce. Opět se tak dostávám na asfalt a po hlavní ulici šlapu Bezirganem vstříc mešitě v jeho centru. Zde bych měl odbočit, ale o kousek dál vidím nějaký malý obchod. Co jsem zesleszl na silnici, opět mne tlačí sraní a já už nemám žádný toaletní papír, tak toho využiji a jdu tam nakouknout. Je to sice jen malý vesnický krámek, ale papírové kapesníky zde mají a dokonce nemusím kupovat celé velké balení, ale můžu si koupit jen jednotlivé balíčky. Tři si beru, platím a vydávám se na cestu. Co nejdříve chci být někde za vesnicí a konečně si ulevit.

Než vesnici opustím, přestává pršet. Cesta mne vede okrajovou méně osídlenou částí až přicházím do místa, které připomíná opuštěný chatový kemp. Není zde ani noha a všechny domy jsou uzevřené. Pokračuji dále po široké kamenité silnici, která se noří mezi dva skalnaté svahy porostlé drobnými keři a stoupá mírně vzhůru. Když už mám poslední domy z dohledu, můžu si konečně odskočit a pak pokračuji dále. Stezka mne vede rovinatým terénem, kde je spousta míst vhodných pro táboření. Mne dnes však čeká hotel dole ve městě.

Rovinatou pláň nechávám za sebou a stejně tak i cestu, po které se doposud velice dobře šlapalo. Místo té mne nyní čeká sestup po hodně staré rozpadající se kamenné stezce. I když je terén krkolomný a je zde spousta vratkých kamenů, je jasné, že tudy asi kdysi vedl kamenný chodníček. Z nenadání opět začíná pršet. Rychle si oblékám plášťěnku, ale nezůstávám v ní dlouho. Jde jen o rychlou přeháňku. Jak přejdu na druhou stranu kopce a začnu sestup, můžu vidět sloupce vody padající z nebes k hladině moře. Je to opravdu zajímavá. Obloha je modrá a člověk jen tu a tam vidí mrak, z něhož visí šedavě bílý sloup snášející se k hladině moře.

Sestupuji níže, svahy hor ustupují moři a mi se naskýtá nádherný pohled na okolí Kalkanu, na hory, které ho obklopují a zátoku, ve které je umístěn. Ta vlastně leží mezi dvěma kopcovitými poloostrovy, z nichž jeden budu zítra obcházet. Ze všech výhledů na moře, které mi tato cesta přinesla, je tento asi nejkrásnější, a tak každou chvíli zastavuji a fotím. Kouzlo tomu přidávají i deštivé mraky přinášející sloupy přeháněk, které se přes něj opakovaně přehánějí.

Šlapu stále dolů, zatímco z kopců nade mnou štěká další hafan. Nikde ho však nevidím. Stezka je místy v pohodě, jindy rozbitá a krkolomná. V jeden moment mám pocit, jako by se ji kus sesunul úplně, ale přejít se to dá bez problému. Nebloudím, ani se neprodírám a sestupuji stále níže. Závěr cesty do Kalkanu už je hodně v pohodě.

Ještě než slunce zapadne, přicházím na okraj Kalkanu, takže se zdá, že na ubytku budu do šesti, jak jsem slíbil. Je to však jedno, protože mi už před pátou psali, že hlavní dveře nechají otevřené a klíč bude ve dveřích od mého pokoje, který najdu ve druhém patře v pravo. Využívám tedy prvního supermarketu, na který cestou narazím a jdu si nakoupit nějaké jídlo na další dny, šampón a nějaký prací prostředek, abych si mohl večer vydrbat věci. Kupuji si také snídani na další den, tortilly a něco, čím si je naplním. Jak jsem už psal, zítra nemám v plánu pokračovat v treku na těžko. Za městem mne čeká poloostrov, který trek ocbhází, v jednom místě se dokonce téměř protíná a pak vede jinou částí města Kalkan dále. Přijde mi zbytečné to ocházet s velkým batohem. Místo toho chci jít jen s malým batůžkem, ve kterém si ponasu jídlo, pití, mikinu, powerbanku a plášťěnku a na večer se vrátit na apartmán. Je to sice nějakých 36km, ale nalehko se to dá určitě zvládnout jak nic a navíc budu vědět, že se vracím na ubytování a nebudu muset večer hledat místo na spaní. I přesto chci zítra vyjít co nejdřív, pokud možno ještě za tmy, abych se taky co nejdřív vrátil a stačil si odpočinout před dalším dnem a zajít třeba někam a jídlo. Proto si chci jídlo nachystat ještě dneska, abych se s tím nemusel zdržovat zítra ráno a jen vstal, oblékl se, vzal batoh a mohl jít.

Mám nakoupeno a vydávám se hledat Pasha Suites. Od supermarketu tak přecházím na hlavní ulici a po té pokračuji do centra města. Je zde docela rušno, venku je spousta lidí a podél hlavní ulice je mnoho restaurací. Už se těším, až si zajdu někam na jídlo, prvně se chci však ubytovat a osprchovat.

Na kruháči odbočuji doleva a záhy přicházím k nějaké luxusní kebabárně, kde to fakt dobře voní. Jářku, tohle bych si vážně dal. No, později Dave. Nebo třeba zítra. Dneska by sis taky mohl zajít na nějaké normální jídlo.

Netrvá dlouho a přicházím k Pashas Suites. Branka je otevřená dokořán a dveře jdou otevřít také. Za těmi mne čeká neosvětlená chodba a recepce bez recepční. Hned od recepce stoupají točité schody, které mne překvapí hlavně strmým úhlem stoupání. Jářku, to nemají ani v hradní věži, myslím si, zatímco co šlapu nahoru. Nad schodištěm mne čekají dveře se zámkem v klíčích. Když vejdu do místnosti, jsem překvapen její velikostí. Mám zde docela velkou ložnicici s manželskou postelí, obývám, kuchyň a dva balkony. Koupenlna by možná zasloužila více péče, ale ty peníze je to nečekaný luxus.

Vybaluji nákup a jdu si dát sprchu. Teče zde však pouze studená voda, a tak vodu nechávám odtéct. Třeba se to zlepší. Ani po pár minutách se však situace nemění, a tak si nakonec dávám studenou sprchu. Abych pravdu řekl, voda není vyloženě ledová a po celém dni na nohou a týdnu bez koupele mi to ani nevadí. Jen si teda asi dneska nevyperu.

Vydrbaný a čistě oblečený konečně apartmán opouštím a vydávám se někam na jídlo. Cestou však skočím ještě do jednoho supermarketu vedle mého apartmánu, kde si kupuji další náplasti, pivo a něco sladkého na další den. Pak až se vydávám hledat místo, kde se najím. Jako první přicházím k té luxusní kebabárně. Opravdu to zde skvěle voní a místo mne láká. Chvíli zde okouním, ale pak si stejně řeknu, že skusím nějakou normální restauraci, a tak začíná bloumání městem tam a zpět, až skončím v podniku, který funguje spíš jako jídelna, než jako klasická restaurace. Dávám si zde skvělou polévku z červené čočky a zapečené plátky těsta s nejrůznějšími náplněmi. Musím říct, že je to velice chutné.

Po jídle se vracím na apartmán a navzdory původnímu plánu nachystat si jídlo na další den, hážu všechny starosti za hlavu, práci odkládám na další den a jdu si lehnout a spát. Ráno me holt čeká honička a večer praní prádla. Snad už půjde teplá voda a snad to do dalšího dne uchne.

24,9km    419↑        1278↓

Na Lýkijské stezce - Den 15. →