Na Lýkijské stezce - Den 13.

29.11.2025

Budím se brzy jako každé předchozí ráno, avšak nikam se neženu. Vzhledem k dnešní předpovědi počasí jsem si řekl, že začnu den jinak. Nasnídám se zde, ještě než vyjdu a taky si připravím jídlo na později, kdyby začalo pršet dřív, než dorazím na další bivak a já dostal fakt velký hlad. Na snídani je však docela brzo, a tak v klidu ležím ve spacáku, odpočívám po včerejším večerním pochodu a pracuji na svém deníku, z čehož mne vyruší až další kvičení a silný dusot kopyt, které se zde ozývaly tu a tam po celou noc od mého příchodu. Tentokrát to však bylo fakt blízko. Obrovské stádo se prohnalo plnou rychlostí těsně kolem zdí a dveří mého dnešního domu. Neskutečný randál!

Tou dobou už svítá, a tak si usmyslím, že je čas vylézt ze spacáku a začít taky něco dělat. Jako první však mířím ven, abych se vymočil. Slunce se budí, obloha se oranžově barví a já mám docela pěkný výhled na hory stoupající nad údolí zatopené mlhou. Vracím se pro telefon, abych si to vyfotil, pak stoupám kousek nad chatu a kochám se výhledem. Náhle za sebou slyším to zvláštní zakvičení, které slýchávám od včerejšího večera. Když se otočím, nemůžu uvěřit svým vlastním očím. Ne, to nebyli divočáci, co zde od včerejšího večera pobíhalo a kvičelo. Místo těch vidím stádo malý černých koní s poněkud protáhlým tělem i hlavou. Okamžitě je mi jasné, komu patřily ty kobylince včera cestou. Žádný kovboj, který se sem vydává přespávat, ale stádo divokých koní, z nichž si to dva rozdávají za východu slunce. Když mne však samička spatří, rychle svého partnera shazuje ze zad. Jsem strašný kazišuk.

Koně si mne chvíli nedůvěřivě i zvědavě prohlížejí a záhy se naprosto nečekaně dávají do trysku, rychle obíhají v půlkruhu celou louku a za hlasitého ržhání a kvičení mizí kdesi v lese. Neskutečný zážitek. Chvěju se a slzí mi v očích. Opravdu jsem právě viděl divoké koně? Opravdu zde žijí?

Vracím se do mého dnešního příbytku a snažím se o tom něco přečíst. Řeším, co jsem právě viděl s ChatGPT a opravdu to podle popisu byly divocí koně Yilki, kteří v Turecku běžně žijí a byli zaznamenáni v horách nedaleko Antalyje. Na tomto místě jejich výskyt však zatím nikdo nezaznamenal nebo neoznámil. Že bych byl první? To si nemyslím. Jen z toho asi není každý tak dětinsky nadšený jako já a nijak se nad takovým setkánám nepozastavuje.

Sedám si na dřevěnou lavičku, pouštím si Divoké koně od Jarka Nohavici, které si pak pouštím stále dokola a u toho se pomalu balím. Jako první však musím sundat prádlo ze šňůry, abych si ho mohl obléct a věci na spaní zabalit do spodního Drysacku, aby i po vydatných deštích zůstaly suché. Lanko mi však nejde příliš povolit, a tak si pomůžu nožem. Když pak začnu smotávat konečně uvolněnou šňůru a sundávat na ni navlečené prádlo, všimnu si, že mám jednu ruku od krve. Co to? Kdy a jak? Vždyť jsem nic necítil.

Sedám si zpátky na lavičku a chci si to zalepit. Když však vidím, kolik krve z toho valí a po zohnutí prstu v kloubu, jak veliká a hluboká rána to je, napadá mne, zda by nebylo lepší to zašít. Jsem však v horách daleko od měst a než se s tím dostanu někam k doktorovi, bude na šití pozdě. Prostě to chce jen pořádně vyčistit, vydezinfotkovat, zavázat a zelepit. Ještě, že jsem si včera koupil lahvičku jodisolu a nové náplasti. Čistím ranku vodou i vlhčenými ubrousky a taky pořádně dezinfikuji. Přelepenou ránu obvazuji obvazem, abych prstem moc nehýbal a držel ho po celou dobu vzpřímený. Chce to však ještě něco. Co by kuchař už jsem se párkrát pořádně říznul, a tak vím, že bych měl takové rány vyvarovat namočení. Vzhledem k dnešní předpovědi se tedy rozhodu vytáhnout z mé sady na opravování instalatérskou pásku a celý prst s ní utáhnout. Je však tak ztuhlá, že to jde opravdu z těžka a musím ji utahovat víc, než bych chtěl. Nu, snad si ten prst definitivně neodkrvím.

Když jsem s mou operací, která mi sežere spoustu času, konečně hotov, dobaluji konečně většinu batohu, vařím si kafe a snídám bábovku, které jsem si na této cestě tak moc oblíbil. I když by bylo možná lepší vyrazit dnes mnohem dříve, na cestu se vydávám až před půl devátou. Slunce, které ještě před chvílí prosvítalo mezi prkny bivaku, už se schovává za těžkými hustými mračny a je docela chladno. Je mi jasné, že dnes opravdu pršet bude a nepůjde jen o nějaké lehké přeháňky. Docela lituji, že jsem nakonec nevyšel mnohem dříve. Nyní do toho musím vážně šlápnout, abych byl na dalším bivaku co nejdříve. Je to však jen 14,5km a celkové převýšení na trase nepřesáhne 400 metrů, takže to hádám nebude nic, co by se nedalo snadno zvládnout.

Konečně opouštím stěny bivaku a vydávám se na cestu. Neujdu však ani 200 metrů, když mne přepadne nutkavá potřeba vyprázdnit střeva. Další zbytečné zdržení pro tento den, ale co nadělám. Docela si aspoň všímám, jak drasticky se zmenšila má zásoba toaletního papíru. Ještě že musím maximálně jednou za den a zítra večer dojdu na apartmán. Tam si už "koupím" roličku na zbytek cesty.

Neuběhnou ani dvě minuty a já opět šlapu lesy pod sešeřelou mračnou oblohou. Stezka je úzká, krkolomná a kamenitá, takže i když šlapu stále dolů, moc rychle to nejde. Je stále temněji, chvilkami fouká vítr a pro lesní porost se mi výhledů dostává jen poskrovnu. To mi však nevadí. I tak si trek moc užívám. Je to zatím snad nejúžasnější trek, na jakém jsem byl a jeden ošklivý den mi ho nezkazí. S výjimkou dneška bych měl mít až do konce hezké počasí a zkazit by se mělo, až mou cestu dokončím. Jednu bouřnou noc jsem strávil na hotelu, na jediný den nečasu mi vyšel úsek se snad jedinými dvěma bivaky na celé trase. Sotva to dojdu, dojde k extrémnímu zhoršení počasí. Lépe to opravdu nemohlo vyjít.

V půl jedenácté jsem konečně dole pod horou. Přecházím louku, která pod temnou oblohou působí až šedavě a mířím k rozcestí, odkud instinktivně pokračuji stále rovně. Když však delší dobu nevidím značku, dochází mi, že jsem se možná mohl rozhlédnout, a tak koukám do map, abych se utvrdil v přesvědčení, že jdu zase špatně. Naštěstí jsem si však příliš nezašel.

Značení mne vede po široké lesní cestě táhnoucí se podél horského potoka. Tohle je snad první vodní tok, který na své cestě vidím. Není to žádná řeka, spíš úzký mírně plynoucí potůček se stojatou vodou v hlubších tůních. Být teplý slunečný den, tak snad slezu i dolů a okoupu se. Dnes je však zataženo, chladno a co jsem sešel do údolí, docela vlhko. Tráva i listí jsou místy mokré, jako by zde už snad pršelo. Přitom je to nesmysl. Stejně tomu však bylo i během mého večerního prodírání se cestou k bivaku.

Šlapu mírně vzhůru asi půl hodiny, když naprosto nečekaně dorazím k docela turistickému přístřešku. Tohle vědět ráno, tak snad vyrazím ještě v sedm a nasnídám se tady. Užil bych si tak cestu za mnohem hezčího počasí a šance dorazit na další bivak dřív, než začne pršet, by se výrazně zvýšila. Možná stačilo kouknout do mapy, může někdo namítnout, jenomže všechny ostatní místa, která byla doposud v mapě označena jako "turistický přístřešek" nevypadala tak, jako tento. Vždy šlo spíše o něčí stavbu z dřevěných kůlů a plastové fólie. Tohle je však opravodvý turistický přístřešek s posezením, grillem, pramenem vody a dokonce i odpadkovými koši, které zjevně někdo čas od času vyváží. Takové místo na trase vidím prvně. Opravdu vzláštní úsek. Dva bivaky vzdálené od sebe ani ne 15km a mezi nimi takové místo. Jinak však na pěti stech kilometrech nikde nic.

Využívám místa k doplnění zásob vody, dokud neprší. Raději si doplním lahve už zde, než abych to pak řešil v obci za prudkého deště. Pak se však vydávám na cestu. Tou dobou už začíná opravdu silně foukat, a já věřím, že co nevidět se z nebe zpustí lijáky vody. Neděje se tak však. Také mne začíná nepříjemně brnět špička ráno ošetřeného prstu. Asi jsem to moc utáhl, ale teď s tím nic dělat nebudu. Musím vydržet až na bivak. Tam si tu pásku klidně odmotám a ponechám pouze obvaz. Lesní cesta mne přivede na silnici, po které pokračuji vstříc dále Gökçeörenu. Proti mne fouká opravdu silný vítr, mračna se shlukují za mnou a v dáli se žení všichni čerti. Čím více však postupuji na jih, tím méně mračen mám nad sebou. Po čase dokonce vidím i modrou oblohu, na které plují jen tu a tam modré obláčky. Když se však ohlédnu, vidím doslova mraky nad Mordorem. Kraj přede mnou, Mordor za mnou. Třeba budu mít nakonec štěstí a nezmoknu. Třeba se to bude držet tam někde hlouběji v horách a já ještě budu mít pěkné počasí a nakonec budu pokračovat ve své dnešní cestě dále, než jsem si dnes naplánoval. Stan si postavím někde poblíž Kalkanu a zítra si udělám opravdu odpočinkový den. Uvidíme. Ale bylo by to moc fajn.

Až do obce pokračuji po asfaltu. Cestou potkávám místní babku se stádem koz a pána s velice strakatým traktůrkem. Jinak se nic neděje. Jen fouká silný vítr, mračna se přesouvají za má záda a než dorazím na okraj obce, je kásné počasí. Obloha je modrá, svítí na ni slunce a ani by mne nenapadlo, že by mělo začít pršet.

V centru obce je autobusová zastávka a na proti té obrovská zastřešená terasa a nějaké lavičky. Vzhledem k tomu, kolik je hodin a že za obcí budu opět stoupat, přijde mi to docela vhod. Jdu si sem sednout a poobjevat své ráno připravené tortily. Ty mne dokonale zalepí. Počasí je stále krásné, a nemůžu uvěřit, že by se měla přihnat nějaká ta nebezká skáza. Kontroluji tedy předpověď. Aha, tak jo. Ve dvě to vypukne. Vzhledem k tomu, že je půl, raději rychle vstávám a vyrážím na cestu. K bivaku už to jsou jen tři kilometry a nějaké drobné.

Na kraji obce potkávám pána, který zastavuje auto a starostlivě se mne ptá, kam mám namířeno. "Do Kalkanu," povídám, a tak mi pouze potrvdí, že jdu správně a jede dále. Milé. Prošmíknu se kolem posledních domů, pod stále modrou oblohou přeběhnu krátkou zelenou loučku a začínám stoupat vzhůru.

Úvodní výstup zvládám rychle a záhy se ocitám na rozlelhé rovinaté náhorní pláni, nad kterou jen tu a tam vyčuhují menší vrcholky. Z počátku je zde ještě spousta balvanů a skalek, ale místo pro stan by se zde našlo prakticky kdekoli. V tu ránu však vítr sílí, obloha je najednou temná a já slyším hřmění v dáli. No doprdele! Teď je čas si pohnout. Jak je to daleko? Dva kilometry. Dobře Dave, to musíš zvládnout.

Šlapu rychle a kličkuji mezi balvany. Jak pokračuji, balvany mizí a já se ocitám na rozlehlých rovinatých loukách. Dokonalé místo pro zásah bleskem, myslím si. I když je louka krásně rovná, značení mne vede stále balvany a křovinami na jejím okraji. Se sílícím větrem, prvními kapkami deště a blížícím se duněním hromům se však rozhodnu stezku opustit a pokračovat po okraji louky. Jde to mnohem snáze a během několika minut vidím kamenou chajdu s plechovou střechou. Sotva zalezu dovnitř, udeří to naplno.

Uvnitř je docela temno, spousta prachu a mnohem méně místa, než na bivaku, kde jsem strávil poslední noc, ale nevadí mi to. Jsem rád za střechu nad hlavou a úkryt před deštěm. Jen škoda, že se zde nedá zavřít. Dveře jsou urvané a tak je o vchod můžu pouze opřít jako padací most. V jedné stěně ze dřeva je malý výklenek, kam se tak akorát vlezu, a tak si tam lehám a poslouchám silné burácení hromů a hukot větru, který zlověstně cloumá s plechovou střechou nad sousední neobyvatelnou místností. Chvílemi si až říkám, aby se ten kus plechu neurval a neuletěl, ale mám štěstí. Pouze to zde rachotí. Ještě větší rachot s sebou však přináší bouře. Zanedlouho jsem v jejím centru, za oknem se blýská a spolu s blesky se ozývají ohlušující hromy. To jsou chvíle, kdy mám opravdu nahnáno a necítím se bezpečně ani tady pod střechou. Uklidňuje mne pouze to, že neležím přímo na zemi, ale na starých vyschlých prknech asi půl metru nad ní.

Bouře se rychle přehání a za chvíli už jen prší. Hromy se tlumeně ozývají z čím dál větší dáli a do půl hodiny je po dešti. Najednou však mám pocit, jako by byl večer. Je tady strašná tma. Nazouvám si tedy své včera zakoupené lehké bačkůrky na mořské ježky a jdu kouknout z okna. Venku je neskutečná mlha. Ne taková ta lehká bílá, ale neprohlédnutelně šedá. Vracím se ke svému výklenku ve zdi a zvažuji, že bych tam dnes i spal. Vejdu se tam tak akorát a na zemi je spousta prachu, tak proč ne. Jen to teda budu muset zvládnut bez nafukovačky. Nerad bych ji píchnul o nějakou třísku. Vybaluji si tedy věci a chystám si pelech. Od toho mne však vyruší náhlá nutkavá potřeba jít se vyprázdnit. Cože jsem to ráno psal o tom, že mi dochází toaletní papír, ale naštěstí chodím jen jednou denně? Nu, najednou to neplatí.

Vracím se do chajdy, opět zatarasuji vstup svými padacími veřmi a připravuji si pelech. Ten jeden hřebík trčící ze zdi oblepuji stejnou páskou, kterou jsem si ráno omotal prst, abych si o něj neprotrhl spacák a prst naopak osvobozuji z drtivého sevření. Teprve nyní mne začíná pořádně brnět z toho, jak se prokrvuje. Na desky skládám tyvek a na něj mou lehkou skladnou karimatku zakoupenou na jaře v Irsku. Je tenká, skladná a sežíznutá jen na délku zad a nosím ji jako podložku pod nafukovačku a zároveň takovou záchranu pro případ, že bych si píchnul mou žlutou Summitku nebo spal na místě, kde se mi nechce riskovat, že píchnu. Přesně pro tento případ se parádně hodí. Pod hlavu si skládám batoh, oblékám si péřovku a lezu do spacáku. Chci psát deník, ale nějak mne dohání únava. Hlava mi padá a najednou usínám.

Opět se budím ve čtyři, kdy se žene další z bouřek. Jsem rozespalý, vejrám jak vyoraná myš a přemýšlím, jestli si neuvařit kafe. Ale nakonec si řeknu, že ne. Lepší prospat den a noc, než pak v noci nespat. Přeci jen to má být svým způsobem odpočinkový den. Zůstávám nadále v mém pelíšku, sepisuji si zážitky z tohoto nádherného treku, zatímco o střechu bubnují kapky deště. Vítr vane, hromy opět sílí. V jednu chvíli to zase bije hodně blízko. Až se z toho chajda chvěje. Pak se však ozývá randál doposud neslyšený. Střecha duní, jako by na ni někdo sypal náklad kamení. Nedá mi to a běžím se kouknout z okna. Venku padají kroupy velikosti kaštanů. Jářku, v tomle bych venku být nechtěl, to by mohlo hodně bolet. A vydržel by tohle můj stan? Ne, dnešek nemohl vyjít lépe. Díku za tento skromný přístřešek.

Zbytek dne už se prakticky nic jiného neděje. V pauzách mezi dešti ovládá krajinu mlha. Pak se déšť opět vrací a přináší s sebou hromy, blesky a obrovské kroupy. Tak je to dnes stále dokola. Já chvilemi podřimuji, pak zase píši deník. Teprve v sedm se rozhodnu, že bych mohl něco povečeřet, ale vařit se mi nechce. Nakonec si tedy dávám alespoň tortily s nutelou a jdu spát. Stejně jako celé odpoledne se i celou noc kolem bez ustání prohánějí bouřky doprovázené silným větrem a občasným krupobitím, ale stejně noc více méně prospím.

14,5km        356↑        370↓

Na Lýkijské stezce - Den 14. →