Na Lýkijské stezce - Den 12.

28.11.2025

Ráno vstávám relativně brzy, na cestu však ještě nevyrážím a snažím se dopsat desátý den mého putování. Toho dne se však stalo tolik, že není možné to dopsat za jedno ráno, a tak se v sedm začínám balit. Dneska to jde docela rychle a už o třičtvrtě na osm mám sbaleno. Nehybná housenka stále leží na kameni stejně, jako zde ležela včera večer, a tak je jasné, že je mrtvá. Jak se to stalo? Upeklo ji snad denní slunce? Netuším. A už to ani nezjistím.

Ze šňůry si beru suché tričko a ponožky, dobaluji stan a vyrážím na stezku. Ta je o poznání příjemnější a rozpoznatelnější, než včerejší úsek keři a kamením, který mne od dalšího putování odradil. I když stoupám, netrvá to tak dlouho a co nevidět jsem nahoře. Zde přecházím na širší stezky vysypanou menšími hnědo-býlími kameny.

Šlapu obklopen lesnatou kopcovitou krajinou a rozhlížím se po kempovacích místech z map. Nevidím je a zjevně bych k nim musel scházet ze stezky a hledat je níže mezi keři, takže jsem nakonec docela rád, že jsem zůstal, kde jsem zůstal.

Pokračuji v cestě a zanedlouho přecházím na širokou silnici. Není to však asfaltka. Je to široká cesta opět vysypaná kamínky. Od rána ponuré počasí se mezitím mění v hustou oblačnost a já věřím, že navzdory předpovědi dnes bude docela pršet.

Pokračuji v cestě, když tu mne náhle cesta přivede k bráně uzavřené zamčenými řetězy. Co teď? Chvíli se rozhlížím kolem, až si všimnu úzké stezce směřující k malému průchodu v plotě. Odsud je to docela dobře viditelné, ale když si vezmu, že bych šlapal z druhé strany po cestě až k bráně a pak narazil na tuhle uzavřenou překážku, asi bych úplně nevěděl, kudy pokračovat a hledal průchod déle.

Za “brankou” úzká stezka klesá stále níže a opět mne vede k moři. Přicházím mezi keři a malými stromky a krátce před devátou se ocitám na kamenitém břehu další zátoky. Je zataženo, docela fouká a já jsem pevně přesvědčen, že co nevidět musí začít pršet. Místo abych pokračoval v cestě, zamířím k domkům na druhé straně, kde si chci v klidu a pod střechou připravit snídani. Je zde jedna restaurace s velikou terasou a další dva domky. Ty mají okna zadělané prkny a zdá se, že je nikdo neobývá a už jsou zazimované, pokud se tedy někdo má k tomu další sezónu je užívat.

Když domky obejdu, přicházím k restauraci. I ta působí uzavřeně. Velká část lavic na terase je složená a krom tří koček na terase nikde není nikde živá duše. I přesto to uvnitř vypadá, jako by zde ještě včera večer někdo ve velkém vařil a kompletně se vykašlal na úklid. Chystat si snídani na terase restaurace mi tak přijde docela drzost, a tak scházím k jednomu domku, kde si pro malou převislou stříškou chystám snídani.

Pokládám na zem vařič a vařím si vodu na kafe. K tomu přikusuji nějaké sušenky, než se pustím do hlavního chodu - kakaové bábovky. Z křovin na opačné straně zátoky se mezitím vynoří další poutník, který šlape po kamenném břehu a marně se rozhlíží. Mávám mu a on zase mává mi. Během pár minut je u mě. Na sobě má dlouhé kalhoty, flanelovou košili, docela malý batoh a dlouhé světlé vlasy v culíku. Jeho tvář obrůstají řídké kratičké vousy. Zatímco upíjím kafe, on si balí cigaretu a dává se mnou do řeči. Je to Němec, takže si docela dobře pokecáme.

Na cestě už je téměř rok a koncem zimy vyrazil z Německa a moc si pochvaluje “gute tschechische Produkt” mapy.com, kde vždy najde dobré místo pro nocleh. Na jaře přešel Velebit stejnými místy, kterými jsem šel já s mou přítelkyní a moc si pochvaluje tamní systém útulen. I zde je rád za každé rovné místo, které je v mapách vyznačeno jako tábořiště. Chtěl dojít až do Grizie, ale je mu jasné, že by to došel až v zimě a k čemu mu to bude. Už se smířil s tím, že si dál jen tento trek po pobřeží, a pak to ukončí.

“Jaký byl stav stezek na opačné straně?” zajímá mne.

“Podél pobřeží super, ale jakmile se dostaneš do hor, jako by tam nikdo nechodil.”

“Na téhle straně to samé.”

On kouří, já piju kafe a povídáme si. Vypadá to opravdu na déšť a v dáli na východě je vidět, že docela slušně prší a blíží se to sem. Daleko větší starosti nám však dělá zítřejší předpověď. Ta vypadá opravdu ošklivě.

Najednou nás dohání silná dešťová sprcha i zde. I když jsme pod malou stříškou, moc nás to před silným deštěm nechrání a to ani když se nalepíme těsně ku zdi.

“Na té terase by nám bylo lépe,” nadhazuje.

“Jo, máš pravdu. Bylo mi trapné si tam dělat snídani, ale jdem se tam schovat.”

On se svým sbaleným batohem je tam hned. Já si však musím posbírat svou polní kuchyni, takže mi to trošku času zabere. Do minuty jsem však také v suchu. Sepp si balí další cigaretu a kouří. Já si balím svůj batoh a po jeho narážce na mapy mu jej představuji jako “gute deutsche Produkt.” Okamžitě se o něj zajímá.

Strávíme zde spolu ještě chvíli a když déšť neustává, nahazuji batoh a pláštěnku a vydávám se na cestu. On si balí další cigaretu a zůstává zde sedět. Než přejdu na druhou stranu kamenité pláže, je déšť mírnější, ale stále neustává. Začínám stoupat po docela dobře viditelné stezce přecházející další kopcovitý poloostrov vystupující do moře, což mi opět přináší nějaké ty výhledy.

Na druhé straně opět sestupuji k moři. I zde je kamenná pláž a všude kolem spousta smetí. Jo, o tomhle Sepp mluvil. Teď už vím, kde dnes spal. Ani on toho dnes zatím moc neušel.

Pěšina odsud dále opět vede velikými kameny vystupující ze země a co nevidět stoupá po mokré skále vzhůru. Stezka vede po okraji útesů stoupajících stále výše, je kluzká a místy si musím pomáhat rukama jak na výstupech vzhůru, tak i na sestupech níže. Být zde sucho, cítím se mnohem bezpečněji. Takhle v tento terén mnoho důvěry nemám a čekám, kdy někam zahučím. Postupuji však pomalu a opatrně, a tak to docela dobře zvládám.

Je čtvrt na dvanáct, když se konečně dostávám na další rovinatou pláň a přestává konečně pršet. Musím však vyřešit nutkavou velkou potřebu, a tak stezku opouštím a mezi nízkým porostem si hledám místo, kde nebudu tak hodně na očích. Pak pokračuji docela pěknou krajinou dále. Opět jiná krajina. A opět se mi zde líbí.

Než tu placku obklopenou zelenými kopci obejdu, táhne na dvanáct. Za sebou mám sotva 12km, do Kas mi ještě 4 zbývají a to nemám za sebou téméř žádné převýšení. Jen jednu docela dlouhou pauzu na snídani, která se změnila ve schovku před deštěm a pak celkem krkolomný terén. Že nebudu v poledne v Kas je mi už teď jasné. Jak zvládnu dalších 17km, kde mne čekají hned dva hodně strmé výstupy na relativně krátké vzdálenosti, to netuším. Začínám to vidět černě, ale dobrá nálada mne neopouští.

Krátce po dvanácté obcházím další zátoku. Má cesta vede do skal, kde mne čeká docela climbing. V mapě jsem viděl šedě vyznačený žebříček, tohle jsem však nečekal. Opravdu šplhám strmě po skále. Na jednom úseku je dokonce zavěšeno lano. Jak však lezu vzhůru a obcházím skalní stěnu po úzké skalní římse, přidávají se nádherné výhledy na zátoku na straně jedné a prastaré domy vytesané přímo ve skále na straně druhé. Opravdu zajímavý úsek stezky, který mne moc baví.

Stoupám stále vzhůru a na kamenech, ke kterým se přitahuji rukama, přibývá stále více kozích bobků. Najednou se na skalách mezi keři objevuje stádo koz, které se řadí za mne a pěkný kus cesty mne následuje.

Skály nechávám za sebou a s nimi i kozy, které se rozcházejí do všech směrů. Jen jedna mne stále ještě kus cesty následuje, když se však napojím na další širokou silnici, i ona mne opouští. Já se zbavuji smetí v prvním kontejneru, na který zde narazím a pokračuji dále. Netrvá dlouho a míjím první domy a mešitu, před kterou posedávají Turci a pokuřují. Není to však stále Kas, ale spíš malá vesnička nebo od města oddělená městská část.

Cesta mne opět vede dolů skoro na úroveň hladiny moře a přechází na dlážděnou silnici, kde mne vítá tak dvacet koček, z velké části koťat. Jsou tiché, zvědavé a hravé a pár turistů, kteří tudy procházejí, netají své nadšení z pohledu na ně. Já se zde však nijak nezdržuji a mířím vstříct dalšímu velkému kopci, přes který vede dlážděná silnice vzhůru.

Netrvá to dlouho a přicházím k pítku, kde si docela ochotně plním lahve vodou. Pak scházím k městu. Co nevidět míjím první domy a restaurace a scházím do centra s přístavem. Abych pravdu řekl, cítím se zde spíš jak v Řecku než jak v Turecku. Je krásně slunný den, ulice jsou čisté a všechny domy bíle omítnuté. Kolem je hned několik restaurací. Já si však jdu sednout na lavičku, abych se podíval, kde jsou nějaké větší obchody a dobré restaurace.

Po nějaké době vstávám a kolem mešity mířím na hlavní ulici. Na rohu je lékárna, a tak si jdu dokoupit náplasti, které jsem vyplýtval na přelepy svých nohou sedřených zeshora s příliš utažených bot během strmých výstupů vedry v prvním týdnu cesty a hlavně dezinfekci, kterou jsem zapomněl doma. Člověk nikdy neví, kdy se mu takové věci mohou hodit. Pak stoupám vzhůru, kde by měly být nějaké obchody. Už cestou míjím spoustu restaurací a kebabáren a přemýšlím, kde se pak najím.

Konečně přicházím na velkou křižovatku, kde je hned několik obchodů. Jako první vcházím do migrosu, který se mi na této cestě už párkrát osvědčil. Jde však spíše o takový minimarket, kde toho koupím dost, ale ne vše, co potřebuji. Hlavně bábovky na další snídaně by se mi hodily, ale nemají je zde. Jdu zkusit štěstí do Carefourru přes ulici, kde kupuji nové tortily, mazání a nějaké šunky a sýry, kterými si je zítra ráno naplním, abych se nemusel za deště zastavovat a vařit. Mé oblíbené bábovky zde však nemají, a tak si kupuji alespoň nějaké brownies a sušenky. Chtělo by to ještě alobal, ať si ty tortily mám zítra do čeho zabalit. Ale nic takového zde nevidím.

Venku vše balím do batohu a pak se vydávám do ještě jednoho obchodu přes ulici, abych zkusil štěstí s hledáním alobalu tam. I zde je však má mise marná. Jako by zde snad něco takového ani neznali. No nedá se nic dělat, něco už vymyslím.

Jsem venku a mířím k restauraci Kas Gülsen, kterou jsem si nakonec na základě hodnocení tak nějak vybral. Než tam však dojdu, už podruhé míjím krám, kde mají vystaveno spoustu žabek, sandál a pantoflí. Přesně něco takového by se mi hodilo, ať večer nemusím zůstávat v botech nebo se do nich soukat, když budu chtít opustit už postavený stan ať už k vůli vaření, balení se nebo jiné potřebě. Než se cpát do mokrých bot to bude určitě lepší taky. Prohlížím si tak zde rozvěšenou nabídku stovek nejrůznějších kusů obuvi tohoto tipu a zkouším, co je jak těžké. Rád bych něco opravdu lehkého. No, nakonec zvítězí boty do vody s gumovou podrážkou proti mořským ježkům. Nejen že jsou lehké, ale dají se i srolovat či zmačkat a vejdou se v batohu prakticky kamkoliv. Myslím si, že tohle je absolutní výhra a naprostý game changer v mém cestování. Určitě je docením i v létě v Tyrolsku na mých cestách po alpských chatách, kam jsem letos začal vyrážet s běžeckou vestou s 15L úložným prostorem místo batohu. Tohle tam sbalím určitě mnohem lépe než cukle, které jsem cpal za gumičky na bocích.

Krátce před půl třetí konečně sedím na terase restaurace a vybírám si z jídelního lístku. Nakonec si objednávám jehněčí špíz, fantu a kafe. Vše dostávám najednou. Maso je výborné, křehké příjemně kořeněné a chutná po kouři a ohni z grillu, jen ho není moc. Za to k němu však dostávám docela dost tureckého světlého chleba, kopeček nějaké přílohy chutí a konzistencí připomínající rýži a zeleninu - na jemno krájenou kořeněnou cibulku, dva kousky čerstvých rajčat a grilovanou zelenou papriku. Chuťově je to naprosto skvělé a dal bych si to klidně kdykoliv znova. I přesto si však před strmým nástupem, který mne záhy čeká, skočím do obchodu pro malý pytlík sýrových brambůrek, ať mám pořádné kalorie na cestu, která mne nyní čeká a ať nestávkuji v polovině prvního kopce, který budu záhy šlapat.

Je půl čtvrté, když se konečně vydávám na cestu. Hned na úvod mne čeká půl kilometru skok nahoru na asi 2km cesty a musím říct, že to začíná pěkně z ostra. Už z centra města se totiž stoupá docela strmě vzhůru po silnici a mi na tom hladkém terénu dochází, jakou výhodou jsou během výstupu schody, velké kameny nebo jiné nerovnosti terénu, na které může člověk pohodlně našlapovat. Stoupám vzhůru, funím jak hroch a rychle se začínám potit. Až ke konci města se cesta klikatí do boku a strmý výstup na krátko polevuje.

Přicházím k vysokorychlostní silnici, kterou jsem přecházel už na začátku treku a podél které se trek klikatí. Po chvilce čekání, až se provoz uklidní, přebíhám na druhou stranu, kde po úzké stezce vinoucí se lesy stoupám vzhůru. Po všech zkušenostech s tímto trekem jsem čekal výstup nepřehledným terénem a prodírání se dalšími keři, místo toho mne však čeká velice dobře viditelná stezka. Nedivím se, stezka míjí nějaké jeskyně a také nabízí naprosto úžasné výhledy, takže je oblíbeným cílem jednodenních turistů z přilehlého města. Také jich zde dost potkávám a opět se vesměs jedná o rusy.

I když se docela potím, po jídle a kávě jsem nabombený energií, a tak ani zbytečně nezastavuji a šlapu vzhůru. Do hodiny se ocitám nahoře, kde se strmý svah mění v další rozlehlou rovinu. Je odsud i bombastický výhled na město a mořskou hladinu, kterou křižují lodě. Nechybí ani lavička.

Krátce se projdu po okraji, abych se pokochal výhledem a pak vyrážím na cestu. Od okraje srázu až na začátek městečka Çukurbag vede cesta po rozlehlé rovinaté pláni, a tak ubíhá rychle a příjemně. Další 4km tak zvládám velice rychle a za čtyřicet minut už míjím první stavení na okraji obce. Zde na mne štěká jeden pes a další vybíhá za mnou. Není však agresivní a pokojně pokračuje se mnou. Když na mne se štěkáním vyběhne další pes, vybíhá mu naproti a odhání jej. Obdobně odhání i další dva psy, kteří se ke mně rozeběhnou na další křižovatce. Za takového společníka jsem docela rád a říkám si, že jestli se mnou bude pokračovat ještě za vsí, dám mu najíst. Moc toho nemám, ale trošku hovězí šunky bych postrádat mohl.

Po asfaltce přicházím asi do poloviny obce, kde hlavní silnici opouštím a opět začínám boční zpevněnou cestou docela strmě stoupat. Na dalších 3km mne čeká 350 metrů vzhůru, z toho 250 na závěrečných necelých dvou kilometrech na hřeben. Není to zas tak zlé, ale člověk musí zabrat.

Šlapu po rovné silnici vzhůru a opět mi dochází, jak jsou pro ty strmější výstupy příjemnější schody, kameny a nerovnosti terénu. Z protisměru přijíždí nějaké auto, zastavuje u mne a stahuje okénko. Je v něm nějaký děda se spolujezdcem asi mého věku, možná o něco starší. Na zadním sedadle sedí jeho náctiletý vnuk. Okamžitě šťouchá do spolujezdce a něco mu říká. Ten pak překládá a říká, že děda má v dalším městě hotel.

“Bed, shower, breakfast, coca cola,” říká mi děda s úsměvem.

“Mayby Tomorrow,” odpovídám s úsměvem, protože vím, že dnes už do Gökçeörenu nemám šanci dojít. Zítra má být fakt hnusně, ale přesto si úplně nemyslím, že bych se tam chtěl nějak zdržovat a raději si ještě kus nadejdu. Aniž bych se tak k čemu zavázal a aniž by mi dali nějaký kontakt či jméno hotelu, se nakonec loučíme a pokračujeme každý svou cestou.

Konečně opouštím vesnici a po docela příjemné stezce stoupám vzhůru. Když se zastavím a otočím, abych si vyfotil krajinu za sebou, vynořují se dva psi. Jen pár sekund na to se objevuje nějaká paní, která je okamžitě volá k sobě.

“Are you afraid of dogs?” ptá se mě.

“No,” odpovídám stroze.

“Good,” a opět je na volno pouští. Pak pokračuje se mnou a baví se se mnou docela slušnou angličtinou. Dle všeho žije tady ve vsi a dobře to zde zná, nezdá se mi však, že by byla rodilá Turkyně.  Na to nevypadá a ani není tak tradičně oblečená, jako ženy, které tady na vsi potkávám. Neustále se mne snaží přesvědčit, že už dál nemám pokračovat. Že i když se to nezdá, tak za deset minut bude tma. Že cesta dále není tak příjemná, jako tady. Ukazuje mi místo, kde si mám postavit stan.

“Na další místo dřív jak za hodinu a půl nedorazíš.”

“Zítra budou bouřky. I s blesky!”

“Věř mi, já tu cestu znám. K Antickému městu na hřebeni je to hodina.”

“Já tu cestu znám, chodím ji se psy. Věř mi.”

Nu, stejně to chci zkusit, ale ujišťuji ji, že pokud to nepůjde, vrátím se. Stejně se mě snaží přesvědčit, abych dál nechodil.

Náhle z houštin vyběhne pár koz a ha nimi se prodere chlápek, který je zde pravděpodobně shání z hor. Příjemná paní pravděpodobně patří k němu a se psy mu přišla na pomoc. Já přecházím na úzkou kamenitou stezku klikatící se vzhůru křovinami, zatímco ona na mne volá: “See you? I told you. Stay here!”

Nene, já to zvládnu. I když je stezka kamenitá a opět se plazí mezi bodlavými keři, je stejně docela přehledná. Je mi jasné, že i trosky starého Lýkijského města na hřebeni budou častým cílem turistů.

I když se stmívá rychle, výstup zvládám ještě za šera a do půl hodinky jsem nahoře. Stezka dále obchází pozůstatky prastarého města a mi se otevírá výhled na osvícené město mezi horami. Během pár minut míjím první ruiny a nahlížím dovnitř, jako jo, schovat před deštěm by se zde dalo, ale stejně půjdu dále. Dle map by odsud dále měla stejně pokračovat schůdnější a přehlednější cesta.

Nu, co na to říct. Mapy tvrdí jedno, ale realita je jiná. Místo stezky, jakou jsem očekával, mne čeká spíš klopýtání po kamenech a následně cestička v těsném obětí stromů, jejichž větve jsou překvapivě mokré. Jak pokračuji v před, cítím, jak vzduch vlhne a vrcholy přede mnou se topí v mracích. Někde v lese jen nedaleko ode mne zachrochtá a zakvičí prase.

Šlapu dále. Stezka míjí spoustu parádních tábořišť a pak se napojuje na širokou štěrkovou silnici a stoupá dále. Já si po chvíli sedám na okraj silnice a vařím si nudle s tuňákem. Více se však nezdržuji a sotva dojím, balím se a pokračuji v mém pochodu. Les po pravé straně ustupuje a já mohu pozorovat obrysy hor ve tmě, jejichž vrcholy opět pohlcují mlžná mračna. Za dne a pěkného by zde byl asi pěkný výhled, to však dnes ani zítra nehrozí.

Po nějaké době opět opouštím cestu a přecházím na další zarostlou stezku, po které se prodírám vlhkými větvemi v před. Ta mne po chvíli přivádí na další širokou cestu, po které budu pokračovat dále. I zde by mohly být místy pěkné výhledy, ale už je docela tma. Překvapuje mne však, jak moc je zde nasráno od koní.

Cesta mne přivádí k obrovskému rozrostlému platanu, který je tak významný, že má svou ikonku i v mapě. Zde širokou lesní cestu opouštím, ale ani na stezce koňské kobylince nechybí. Nevím proč, ale v hlavě mě najednou napadají nejrůznější názvy pro tohle místo a neustále si pohrávám s názvy jako Kobylince nad Koňomodry, Koňomrdy pod Kobylou, Konince u Kobylys a tak podobně.

V devět mne lejna přivádí až k budově, jejíž jedna část je docela rozpadlá, chybí ji jedna stěna, má děravou střechu a působí spíš jako stáj. Dokonce i zde je nakáleno. Kůň však nikde. Druhá část je opravena, má novou plechovou střechu a bytelné dveře. Ještě aby tady žil nějaký místní kovboj.

Vcházím dovnitř. Je zde opravdu hodně místa. Část chajdy napravo od dveří má krb,  zemi potaženou celtou a kolem ní posezení z laviček. Zde si roztáhnu spaní a přespím. Druhá část je ještě větší, ale je zde docela hodně prachu na podlaze. Mezi trám jedné stěny a hřebíky na druhé natahuji šňůru a dávám si sušit věci. Na hřebík věším i pláštěnku, tak snad se ji v noci neleknu.

Ještě než usnu, slyším mnohokrát takové zvláštní zakvičení. Je také slyšet, jak kolem něco běhá. Místy je to opravdu hodně blízko budovy, ve které dřímám. Tady bude ale divočáků, myslím si. Pro klidné spaní zasouvám špunty do uší a jdu spát.

30,5km        1439↑        510↓