Na Lýkijské stezce - Den 11.

27.11.2025

Jedno jsem včera zapomněl zmínit. Jak mne od mého rychlého vybalování batohu a hledání pláštěnky, kterou jsem najednou naprosto nečekaně potřeboval, pronásledovala myšlenka, že jsem tam něco zapomněl, tak se ještě večer má obava potvrdila. Už se mi totiž nechtělo nic vařit, a tak jsem si chtěl dát aspoň tortily. Ty už však v batohu nebyly. Od včerejšího oběda během výstupu ze dna kaňonu jsem tak nejedl. Tortily jsem ztratil a o pohankovou kaši se připravil vlastní nešikovností, když mi včera ucukla ruka a já si místo jemné kašičky připravil hutnou lepivou maltu, a tak dnes vlastně nemám ani co snídat. Leda bych si připravil instantní nudle nebo rýži od real turmat, ale to se mi úplně nechce. Do Kaleüçagiz to mám necelých 8km více méně po pobřeží, tak bych to měl v pohodě zvládnout i bez jídla. Tam je dle map nějaký obchod, tak snad bude otevřeno a já si něco koupím tam.

I když jsem vzhůru brzo, do mokrého oblečení se mi úplně nechce. Ještě méně se mi pak chce do mokrých bot a ponožek a pak ven do červeného lepivého bláta. Dávám si tak dnes docela na čas a než se vůbec začnu převlékat a balit, už je dávno světlo. Až pak se pomalu převlékám a po té začínám balit. Chybí mi však jeden z mých Drysacků, do kterého běžně balím moskytiéru. Není venku. A vlastně tam nebyl ani večer, kdy jsem se po něm poprvé rozhlížel. Nijak zvlášť však nefoukalo, vlastně vůbec, a tak věřím, že bude spíše někde pode mnou.

Nespletl jsem se. Když zbalím většinu věcí, bezpečně ho nahmatám mezi moskytiérou a tyvekem. Po odepnutí vnitřní časti stanu ji tak mám do čeho pohodlně sbalit. Problém nemám ani s balením tropika, protože v noci už více nepršelo, a tak je dokonale suché. Tyvek však vypadá strašně. I když jsem se snažil najít místo co nejméně na blátě a země byla tak z poloviny pode mnou pokryta listím, stejně se na něj nalepila spousta lepkavé rudohnědé hmoty, která včera za chůze docela snadno a úspěšně obalovala moje boty a posunula jejich váhu na roveň kovaných pohorek.

Lezu ven a na suchý kámen odkládám téměř sbalený batoh. Zbývá už jen tyvek a tropiko. Ráno je klidné, nefouká a je docela příjemný vzduch. Obloha je bez mráčku a lehce ji podbarvuje ranní slunce, je teplo, ale ne vedro. “Dneska bude hezký den,” říkám si. Dobaluji batoh a krátce před půl devátou vyrážím na cestu. Tak pozdě jsem na tomto treku snad ještě nevyrážel, nepočítám-li první den nebo odpoledne po noci strávené ve Finike. Rána ve stanu jsem vždy začínal ještě za tmy, kdy jsem se převlékl a sbalil batoh, za ranního šera dobalil stan a někdy po slunce východu kolem půl osmé vyrážel na cestu. Dnes mám skoro hodinu zpoždění, ale cesta by měla vést více méně podél pobřeží a žádné výrazné převýšení mne myslím nečeka.

Opouštím svůj rudý Marsiánský plácek a vydávám se na cestu. Za malou chvilku se úzká stezka noří mezi balvany, kterými v podobě úzkého těsně sevřeného chodníčků pokračuje. Všude mimo stezku balvany prorůstají malé pichlavé keře a zakrslé stromky. To proto jsem se včera o kus vracel. Nevěřil jsem, že zde najdu místo pro spaní. Stačilo se však stezky držet jen o něco déle, protože krkolomné balvanoviště rychle ustupuje dokonale rovným loukám, kde s výjimkou stezky není ani to otravné načervenalé pískobláto, které se mi neustále lepí na boty, sbírá na sebe stébla trávy i menší klacíky a ty mne pak za chůze šlehají do lýtek. Když to utřu o kámen, mám toho po pár krocích na každé botě zase kilo. Když to neotřu, nakonec to s nárůstem váhy odpadne samo. Proces lepení se na mokré boty tak začíná na novo a neustále se opakuje.

Je devět, když scházím do zátoky Gökkaya. Mám za sebou teprve dva kilometry a dnešní den vidím opravdu černě. Ani tak však nijak zvlášť nespěchám. Naopak odkládám batoh a snažím se nafotit pěkný výhled, kterým mne zátoka obdarovala. Bohužel zde však mám v tuto ranní hodinu silné protislunce odrážející se navíc od lesklé hladiny moře, a tak se mi nedaří. Pobíhám kolem a hledám úhel, kdy by se slunce aspoň trošku skrylo a mi se podařilo vyfotit aspoň něco.

Scházím až na břeh moře. Kotví zde nějaké. Zbytečně se zde však nezdržuji a pokračuji ve své cestě. Ta mne opět vede mezi velkými kameny a mokrými keři kousek vzhůru, kde narazím na další dokonale rovné louky, které se schovávají mezi malými stromky pod nízkými skalnatými pahorky obrostlých listnatými lesy. Jednomu z nich vévodí docela zajímavá zřícenina hradu. Trek k ní však nevede.

Pokračuji tichou krajinou, když tu si mezi stromy v dáli všimnu nějaké osoby. Na zádech má velký batoh a na něm se cosi leskne. Alumatka? Solární powerbanka? Nevím. Po chvilce mi neznámá osoba mizí. Opět se mi zjevuje až nedaleko Kale, kterému vévodí další hrad. To už jsem o dost blíže, takže rozpoznám více. Je to nějaká žena v typických dlouhých kalhotech s volnými nohavicemi, jaké se zde nosí. Kolem hlavy má uvázený šátek. Na zádech má velký batoh a na něm pravděpodbně solární nabíječku. Na dalším rozcestí však pravděpodobně přehlídne značku, protože pokračuje rovně. Nu, aspoň nejsem jediný, kdo zde má tento problém.

Zahýbám u značky a pokračuji po stezce. Ta vede podél plotu a končí ve křoví. Jako vážně?

Vracím se tedy pár kroků a snažím se zorientovat. Netrvá dlouho a šlapu po široké hliněné silnici vinoucí se na dohled hradu podél nějakých domů a skleníků. Nějaká turecká babička zde sedí na lavičce a odbočívá na sluníčku. Já kolem ni procházím a opět si začínám pročítat nějaké turecké fráze, abych zvládl alespoň základní tři P - podzdravit, poprosit, poděkovat (Merhaba, Lüften, Tescheküler).

Scházím opět níže a pokračuji jakoby loděnicí, kdy přes rovnou hliněnou pláň můžu pozorovat pahorek s hradem Simena tyčící se nad Kale na opačné straně. To však nevidím. Zahýbám doprava a podél lodí ve vodě i na souši pokračuji, až se napojím na panelovou silnici. Ta se zvedá vzhůru a odkrývá mi výhledy na další modravou zátoku posetou malými ostrůvky v zelené kopcovité krajině. Opět jsem okouzlen nejen malebností místa, ale také rozmanitostí krajiny, kterou trek prochází a jak je zde každou chvíli všechno jiné, než místa, kterými procházel včera či předevčírem.

Krátce po jedenácté konečně scházím na okraji Kaleüçagiz. Vypadá to zde však docela mrtvě. Restaurace a kavárny jsou zavřené, stánky prázdné, na nábřeží je jen pár lidí. Je zde však nějaký malý supermarket, a tak jdu dovnitř. Regály jsou však docela prázdné, a tak nakonec odcházím pouze s balíčkem sušenek a pringolskama. Další obchod na tom snad bude lépe.

Opouštím vybílený krám a úzkými uličkami pokračuji v cestě tímto malým městečkem. Nebo je to snad vesnice? Během pár minut přicházím k obchodu s restaurací. Příjemně to zde voní po kořeněné rybě, ale mám dojem, že zde vaří pouze pro sebe. Zrovna když přicházím, schází z restaurace starší pán a posílá nahoru dceru, která si sedá k obědu. Já zaplouvám do obchodu, který je podstatně lépe zásoben, než ten předchozí.

Musím říct, že zde mají docela slušnou nabídku jídla pro chodce na stezce. Jsou zde instantní nudle, cous cous, nejrůznější lososi a tuňáci v malých lehkých balíčcích i konzervách, konzervy s nejrůznějšími jídly a dokonce i malé balíčky vlhčených ubrousků. Co zde naopak postrádám, jsou tortily. Bábovky, které jsem se zvykl snídat, zde však mají. Dvě si beru a taky rozšiřuju svou zásobu instantních nudlí a ryb v malých skladných pytlících místo konzerv. Venku vše balím do batohu a vydávám se na krátký pochod někam za město.

Přicházím na okraj městečka k poslednímu domu a najednou, jako bych přišel k někomu na zahradu. Nějaká babka tam něco kope a hned na mne mává jakože na druhou stranu. Otáčím se tedy a pár kroků se vracím v domnění, že jsem něco přehlédl, ale ne. Šel jsem správně. Vracím se tedy zpět a ukazuji jí, že musím tudy a někam na druhou stranu. Okamžitě mi ukazuje, kudy mám její barák obejít, a tak stoupám mezi jejímu kočkami a čerstvým výkopem a u toho si říkám, že babka musí být nadšená, že ji vede tento trek tak blízko baráku a pořád ji zde někdo chodí.

Nořím se mezi stromy a velké kamení a ještě kus pokračuji dále, dokud mi dům nezmizí z dohledu. Pak teprve zastavuji, sundávám batoh a svlékám si vše krom trenýrek. Po včerejší nečekané krátké sprše mám stále všechno mokré nebo nepříjemně vlhké. Hlavně boty a ponožky jsou úplně durch a začínají nepříjemně smrdět. Super, hlavně že jsem je tři dny zpátky pral.

Vše rozkládám na okolní kameny a snažím se co nejvíce vystavit slunci, aby to co nejvíce oschlo. Pak si sedám na jeden menší balvan za větším z balvanů a konečně si jdu uvařit kafe a posnídat. Vzhledem k pokročilosti denní doby se neváhám pořádně nacpat a dostat do sebe co nejvíce kalorií, ať doženu, co mi chybí a taky dnes vydržím co nejdéle. U toho beru do ruky telefon a snažím se dohnat rostoucí mezeru v mých deníkových zápiscích. Prvních sedm dní jsem vše stíhal s přehledem pěkně den po dni, ale od Finike to nějak drhne a jde stále pomaleji. Zase na druhou stranu tomu nevěnuji tak mic času během pauz na jídlo, abych za denního světla došel co nejdál. První týden jsem dokázal sedět i hodinu po jídle, abych si zapsal doposud zdolaný úsek, a pak byl večer nešťastný, jak málo jsem zvládl ujít. Teď to nechávám na večer a chodím dál, ale většinou pak usnu, sotva zalezu do spacáku. Také  během pauz dost řeším organizační věci. To ovšem není případ tohoto dne. Docela se zde rozsedím, píšu deník a čekám, až se mi věci osuší.

Když se konečně rozhodnu pokračovat, tričko a kraťasy jsou parádně suché. Trenýrky docela taky a boty jen lehce vlhké. Problém jsou však stálé mokré ponožky, které navíc hodně silně a nepříjemně páchnou. Ty se nakonec rozhodnu přivázat na batoh a obouvám si suché. Dnes už by neměly navlhnout a mým nohám to jen prospěje.

Tak jako stezka až sem byla více méně příjemná a rovná, nyní mne čeká vyloženě pravý opak. Šlape se skrz balvany v těsné blízkosti moře. Někdy je stezka vedena po kamenech, jindy ve velice úzkém koridoru mezi jimi. Když foukne vítr, cítím hnilobný zápach svých ponožek pověšených na batohu.

Postupuji v před. Cesta nijak výrazně nestoupá ani neklesá. Jen ty balvany a větve. Najednou se z protisměru derou dva Němci. Skáčou po kamenech, zvedají větve.

“Někdo v protisměru?” ptá se ten vzadu.

“Vypadá to tak,” odpovídá ten druhý.

Zdravíme se. Stavím se bokem a pouštím je před sebe. V ten moment zafouká jen mírný vánek a mne naplno udeří do nosu, to co nesu zavěšené na zádech. Není možné, aby to necítili. Je mi až trapně.

Stezka vede stále více méně stejným směrem, avšak do moře vystupuje kus pevniny, a tak se i stezka vzdaluje modravé hladině moře a noří se do vnitrozemí. Právě zde stezka mírně stoupá a člověku se při ohlédnutí naskytne docela pěkný výhled na kopcovitou krajinu porostlou stromy s “tůňkou” ve svém středu. Proměnlivost zdejší krajiny mne nepřestává překvapovat.

Nahoře mne opět čeká náhorní rovinatá pláň posázená balvany, mezi kterými postávají olivovníky. Vše však záhy opět ustupuje obrovské horské louce posázené jen malými kamínky.

Stezka opět klesá a vede mne kolem Kozam Dayi Campingu na břehu další zátoky. Kupodivu je zde otevřeno. Mává na mne majitelka uklízející terasu místní “kavárny”, a tak ji i já mávám zpět. Zastavovat se zde však nezastavuji. Proplétám se mezi stromky na další louku, kde se pasou krávy. Vypadají z mé přítomnosti docela překvapeně a celkově vyděšeně. Mají strašný problém kolem mne projít zpět ke zbytku stáda. První kolem mne s hlasitým bučením proběhne, až když sejdu hodně mimo stezku. Pak je zde jeden černý býček, ze kterého mám respekt já, ale zároveň je vidět, jak moc se mne bojí. U takového zvířete nikdy nevíte, co udělá. Uhýbám mu tedy ze stezky, ale k pohybu se moc nemá. Nakonec opatrně obcházím obrovský keř, který on obchází stejně opatrně z druhé strany tak, aby byl vždy přesně naproti a keř byl uprostřed mezi námi. Vlastně to působí docela vtipně, i když je to smutné. Co to zvíře muselo zažít, že se tak moc bojí. Vždyť kravičky v tyrolsku jsou úplně jiné, milé a přátelské.

Na stezku mi vstupuje další kravka. I té dávám prostor a sestupuji z cesty. Je však až příliš vyděšená a nakonec zběsile utíká přes keře pryč ode mě. Tohle je fakt divné

Pokračuji po stezce a náhle mám před sebou bílou zídku. Tu lze naštěstí snadno obejít, a tak přicházím k další ze zátok podél dnešní stezky. Je zde nějaká loďka a božský klid. Má cesta zde však moře opouští a začíná docela strmě stoupat vzhůru na Sahilkilinçli. Už po pár krocích potkávám velké kamenné šuliny, které dříve sloužily jako hrobky.

Stoupám stále výše a cestou si uvědomuji, že po dnešní pozdní vysoce kalorické snídani stále nemám hlad. Naopak se cítím docela sytý a hlavně plný energie. Místy strmý výstup kamenitým terénem tam zvládám docela rychle a do hodinky jsem nahoře. Podcházím dva malé pahorky, míjím pár skvělých míst pro táboření a pokračuji dále nádhernou přírodou. Slunce svítí a je nádherný den. Dokonce mi přijde, že se mé ponožky docela vyvětraly a už tolik nezavání. Nebo jsem si na ně jen zvykl?

Zanedlouho z úzké stezky přecházím na kamenný chodníček a posléze na širokou štěrkovou silnici směřující do obce Sahil Barak. Právě zde potkávám dva na pohled velice sympatické chlapíky. Jeden je vysoký, hubený a má na sobě světlé šortky, zelenou košili, kolem krku šátek a na hlavě takový ten klobouk proti slunci. Druhý je menší, zavalitější, má na sobě dlouhé kalhoty a na hlavě šátek. Oba mají hustý plnovous a na zádech velké batohy.

“Mehreba,” zdraví mne oba turecky a ptají se, jakým jazykem mluvím. Oni umí trošku turecky, ale anglicky vůbec. Jsou to však Rusové a rusky něco rozumím. Navíc umím velice dobře Polsky a dlouhán naopak umí trošku česky, takže nakonec společnou řeč najdeme a když nevíme, tak si ukážeme rukama. Musím říct, že jsou to fakt týpci. Asi nejlepší rusové, které jsem na téhle cestě zatím potkal. Dost možná nejlepší, jaké jsem kdy potkal vůbec.

“Kozan camping otvarte? Open?”

“Da. Ale to daleko? Jedna godzina.”

“A jaka droga?” ptá se na stav cesty a ukazuje na cestu, po které přišli. “Tak?”

“Nie,” odpovídám a ukazuji nohou na kameny vedle cesty.

“No to možná bude lepší najít si místo na spaní tady,” říká druhý. Neříká to přesně takhle. Je to spíš taková směs polštiny a ruštiny, ale rozumím mu.

“Da.”

Zajímá je, kam jdu já, tak říkám, že k moři na druhé straně kopce. I to je prý daleko, ale jak jsem ze satelitní mapy vyčetl, dá se tam dojít po téhle cestě střídavě se protínající se stezkou, takže nebude problém to sejít ani za tmy. Nechci tam přitom končit. Chci si dole pouze uvařit a pokud bude stezka dále stejně příjemná, jako většina stezek dnes, chtěl bych se ještě dnes o pět kilometrů přiblížit městečku Kas. Hádám, že to ujdu do hodiny. Když to však nepůjde, nevadí. Podél stezky vidím ještě pár míst pro stanování.

Ptám se jich na vodu cestou. Sám jsem chtěl zacházet do vsi, ale nemusím. Jen co zahnu na křižovatce, prý narazím na pitnou vodu u silnice. Prej je tam dokonce i kemp. Ještě prohodíme pár slov, varuji je před bouřkami a silným deštěm, které pozítři hrozí a rozloučíme se. Čahoun v zelené košili srazí podpatky a s úsměvem mi zasalutuje. Ten druhý mi podává ruku. Pak si ještě zamáváme a jdeme si každý svou cestou.

Blížím se rozcestí nedaleko vesnice, zatímco se obloha lehce zbarvuje od večerního slunce. Z křovin se vynořuje stádo zvědavých koz, které zde spokojeně přežvykují. Ty zanedlouho střídá hlasitý pes, který se mne snaží nahnat strach, když se blížím k jednomu domu. Naštěstí však přijíždí nějaká holčička na skútru a psa odvolává a mi se omlouvá. Není však za co.

Kráčím kolem jejich domu, ze kterého vyleze babka zohnutá v pase do pravého úhlu. Něco na mne volá a tak nějak zvláštně mává. Nejsem si jist, zda mne odhání, zdraví nebo mne volá a chce mi něco dát. Na pár sekund tedy zpomalím, zatímco ona něco dále drmolí a mává rukou tím zvláštním způsobem. Nechci zde stát a civět, a tak se během asi tří sekund opět dávám do pohybu.

Jen o kousek dále skutečně narazím na pítko na vodu. Je zde i lavička s posezením, a tak si odkládám batoh a plním lahve. O kus dále si hledá jídlo docela klidný pes. Klid ovšem není nejlepší přítel hafana, který na mne dorážel před chvílí. Ten už mne totiž i na tu dálku zmerčil a s hlasitým štěkáním opět směřuje ke mě po silnici. No nic, kašlu na vybalování smetí a cestu k nedalekým popelnicím. Beru batoh a raději mizím.

Cesta dolů je příjemná a utíká rychle. Obloha se barví do poloviny odstínů plamenů od zapadajícího slunce a zkrášluje už tak pěkné výhledy na hladinu moře a do něj vstupující kopcovité pobřeží.

Po půl sedmé, jako by však najednou někdo slunce stáhnul za obzor a rychle se dělá tma. Tou dobou jsem však téměř u moře, kde potkávám dva starší chlápky, z nichž jeden nese velký pytel.

“Where are you from?”

“Czechia.”

“Czechoslovakia? Very good brother.”

Nevím proč se mi na téhle cestě tak často stává, že Česko je pro ně neznámý pojem, ale o Československu okamžitě ví.

Přicházím na nábřeží. Je zde spousta rovného místa, kde vy se vešlo hned několik stanů, ohniště a také posezení. Bylo by fajn zde zůstat. Já si však chci jen rychle uvařit s ještě hodinku šlapat tmou. Ty pobřežní stezky dnes byly více méně v pohodě, proč by to teď mělo být jinak?

Vařím si vodu a do té přidávám instantní nudle. Jsem docela překvapen, že jsou k nim i malé masové kuličky a skládací vidlička. Počkám tak dvě minuty a nudle jsou měkké. Pak už jen přimíchám tuňáka a skvělá krmě je na stole… nebo spíš na kameni. Rychle to zbaštím a v sedm se vydávám na cestu. Vypadá to dobře. Z počátku šlapu po tmavé stezce vedoucí mezi světlými kamínky, kde se snadno orientuji za světla měsíce, který ještě nedosáhl ani své poloviny, ale nic netrvá věčně a terén se brzy horší a stává nepřehledný. Pomáhám si čelovkou, ale stejně mi přijde, že se to vleče a každou chvíli tápu. Být to stezka jako ráno, je to super. Ale tohle je marný boj. Půl hodiny jdu dva kilometry, ale přijde mi, že se to táhne věčnost.

Jsem docela rád, když dorazím na další pláž. Zde se rozhodnu pokračovat už jen chvíli na nejbližší místo vhodné pro stanování. Za pár minut jsem tam. Je zde rovný plácek na okraji cesty ohraničený kameny, přičemž na jednom z nich leží bez hnutí obrovská černožlutá housenka. Beztak smrtihlav. Zda je živá, tím si však moc jistý nejsem.

Stavím stan a musím říct, že nebýt těch kamenů ohraničujících Zeltplatz, je to zde lepší, protože bych si posunul stan dál od “sypkého” okraje, kde po zatlučení kolíků vzniká docela solidní díra. Tři rohy drží pevně v zemi, ale na tenhle raději vrším dostatek pevných kamenů. Než zavěsím moskytiéru, vyčistím fleky od bláta na jedné straně tyveku vlhčenými ubrousky, pověsím tričko a ponožky na šňůru, pak lezu do stanu jdu si lehnout.

Do Kas to mám necelých 13km spíše po pobřeží, tak bych tam rád dorazil ještě dopoledne, najedl se tam, nakoupil si a pak vyrazil dále. Předpověď na pozítří se nijak nelepší a vypadá to na velice deštivý den a hlavně bouřné odpoledne. V mapě však snad poprvé vidím dva bivaky ve starých pasteveckých boudách. K prvnímu to mám z Kas asi 17km, na ten další pak 14,5. To se docela hodí. Měním svůj plán nadejít si co nejblíž Kalkanu, kde pak mám na dva dny hotel, abych si dal úsek obcházející jeden poloostrov nalehko. Zítra musím dojít na první bivak, pak se jen posunu na další a přečkám tam bouřky. Následujícího dne to už nějak dojdu. Dnes usínám opravdu rychle.

29,3km        454↑        508↓

Na Lýkijské stezce - Den 12. →