Na Lýkijské stezce - Den 10.

26.11.2025

Budím se a den nezačínám klasicky psaním deníku. Už jsem v tom sice docela pozadu, ale cesta nejde tak rychle, jak bych si představoval. Abych došel za pět dní nad Kalkan, musím ujít v průměru 30km denně a už po včerejšku jsem 7km pozadu. Předpověď počasí na 29. listopadu navíc už dlouhodobě vypadá velice deštivě a stále se nelepší. Spíš naopak. Proto se ještě za tmy balím a za šera se vracím na cestu, po které jsem včera přišel.

Jde se krásně, pomalu svítá a já co nevidět přicházím na okraj Belörenu. Vychází slunce a mne vítá kokrhání kohoutů. V prvním kontejneru u cesty se zbavuji přebytečného smetí a dál šlapu vesnicí. Záhy mi v ústrety vybíhá první štěkající pes, ale když vidí, že se ho nebojí, s kňučením mi jde z cesty. Chvíli na to mne dobíhá chlapec, který mne anglicky zdraví a utíká dále. Přicházím na okraj vesnice, kde jsou pítka na vodu. Schází se zde také děcka, na které už zde čekají i školní minibusy. Zatím však nenastupují a nadšeně mne zdraví. Stejně tak venku pokuřující řidiči, kteří sdílí mou radost z konečně nalezené vody. Co jsem opustil Finike je to první místo, kde si můžu doplnit vodu, takže plním všechny lahve a rovnou ji hltám po litrech. Děcka zatím s máváním lezou do autobusů, ale chlápci, co je povezou do škol, mají čas a dále venku pokuřují.

Balím lahve a vydávám se na cestu. Po nějaké době stezka kříží silnici, po které s troubením uhání dva dodávkové školní autobusy plné děcek. Jakmile mne minou, začínám hledat sestup po druhé straně silnice. Z počátku to vypadá na docela slušný noholam, ale jakmile zeslezu úvodní strmý sešup kamením, dostávám se na docela příjemnou stezku lemující kamenitý svah. Po té šlapu vstříc městu Demre.

Je čas ranních modliteb, z mešit v údolí se linou zpěvy s ozvěnou a stále zlatavé ranní slunce magicky čaruje za plujícími oblaky jak z křesťanských kreseb. Tady si uvědomuji tu pomíjivost a vrtkavost dějin. Vždyť i to Demre pod námi bývalo dříve křesťanské město a domov jedné velice důležité postavy křesťanského světa - Sv. Mikuláše. A dnes? Úplně jiný svět.

Stezka klesá stále níže a mi se pomalu odhaluje Demerský kaňon. Co by milovník kaňonů jsem nadšen, neustále zastavuji a fotím a mám okamžitě jasno, kudy povede má další cesta. Za Demre mám totiž hned tři možnosti, kudy pokračovat dále. Ta nejkratší počítá s projitím si města a napojení se na trek vedoucí podél pobřeží. Ta druhá s okamžitým výstupem na protější stranu kaňonu a dále pochodem kopcovitou krajinou. Třetí vás provede šesti kilometrů po dně kaňonu, teprve pak začnete stoupat vzhůru. Jasně že volím třetí možnost. Než se však dostanu dolů, to ještě nějaký čas zabere.

Stezka klesá, klikatí se lesem a v jeden moment mi odhaluje místo, kde by se snad dokonce dal postavit stan. S tím jsem opravdu nepočítal. Chvíli na to vystupuji u nějaké malé vesničky, kterou protíná silnice. Když ji přejdu, najednou nevím kudy dále. Jasně vidím značky za sebou i značku, dle které poznám další směr mé cesty. Jen ta stezka tady jaksi není. Zmateně se rozhlížím a koukám dále. Nakonec mi nezbývá než to vzít přes navezený bordel z palem. Když to přejdu, stezka se opět vynoří a já vím, kudy dále.

Pokračuji po úzké pěšině mezi stromy a velkými kameny, když tu mne začne tlačit docela akutní velká bolest potřeba. Jsem však na dohled z oken nedalekého baráku, a tak klušu, dokud ho úhel pohledu neskryje za hradbou stromového porostu. Když jsem hotov, vracím se ke svým věcem a rozhodnu se posnídat.

Sedám si na kámen a vařím vodu na kafe a vločky. Plamen už skomírá i v sebemenším vánku a nemá sílu. Téměř to nevaří, a tak konečně přichází čas větší kartuše, kterou s sebou táhnu. U té malé jsem předpokládal, že ji budu mít pouze na prvních pět dní, ale docela jsem se sekl. Měla fakt výdrž mrška jedna.

Přehazuji tedy vařič z jedné na druhou a vařím si vodu. Pak ho vracím zpět na tu menší, aby zbytek plynu kompletně vyhořel a já se mohl kartuše s čistým svědomím zbavit.

Moje kaše mi přijde poněkud řídká, a tak k ní chci ještě trošku pohanky přisypat. Ucukne mi však ruka a z dobré kašičky se docela rychle stává nepoživatelný beton. V pytlíku mi navíc zůstane tak málo, že to není ani na porci. Z těžka teda jím tu pevnou hmotu a z každým dalším soustem se mi natahuje víc a víc. U posledních lžic už jen čekám, abych se nepoblil, ale vše poctivě sním. Pak už nezbývá, než přijít na způsob, jak můj cestovní “rendlík” umýt, abych ho mohl sbalit do batohu a později si v něm zase uvařit. Vymýt tuhle maltu totiž nebude jen tak, a tak v něm vařím další teplou vodu, zadekluji a vyštěrkám. Výsledek teda nic moc, ale pak si naštěstí vzpomenu, že mám vlhčené ubrousky a těmi už to docela jde.

Vstávám, balím věci a pokračuji v cestě na dno kaňonu. Zanedlouho se mi vybarvuje úplně jiný úhel pohled do vnitra dlouhého kaňonu, kterým se chci projít. Opatrně scházím stále níž po dobře viditelné stezce. Už jsem skoro na dně. A najednou stezku ztrácím.  Jsem za nějakými skleníky. Musím se o kousek vrátit a protáhnout úzkým sevřením listnatých keřů. Prošmíknu se na druhou stranu a jsem opět na stezce. Zanedlouho procházím tenkou uličkou mezi nějakými baráky a ta mne přivede na asfaltovou silnici. Nad sebou mohu pozorovat první kolmé stěny kaňonu, které se vypínají do nejrůznějších tvarů. Před sebou pal dlouhou rovnou silnici táhnoucí se po jeho dně.

Jdu k nejbližšímu kontejneru zbavit se smetí a vyrážím nq cestu. Z počátku šlapu podél skleníků, který jsou kolem Demre tisíce. Ty pak střídají domky místních. Některé jsou jen neomítnuté, jiné poskládané z více staveb, u některých se člověk diví, že vůbec stojí a co na to statik. Po druhé straně mám obrovské kamenité koryto řeky, ve které dnes neprotéká ani potůček vody. Sem tam spatřím někoho se stádem ovcí či koz. Na druhé straně se těží kámen.

Šlapu stále rovně a stále v před. Sem tam kolem mne projede pár nákladních aut mířících do velkých kamenolomů přede mnou v dáli, nebo naopak z lomů do města za mými zády. Jindy projedou náklaďáky s ovocem. Je zde krapátek větší provoz, než jsem čekal.

Najednou na mě od jednoho domu volá nějaký chlápek a běží za mnou. Spolu s ním jeho asi 14 letý syn, který si nožem loupe červený pomeranč. Zdá se, že se mne chlapík snaží oprat kam jdu a neustále ukazuje na druhou stranu, že mám jít tam. Já ovšem nechci do Demre. “No Demre, no Demre,” opakuji mu a ukazuji v mapě, kudy a kam chci jít. I rukama mu naznačuji “nahuru” a ukazuji na protější stěnu kaňonu, on však kroutí hlavou a ukazuje k městu. Já taky kroutím hlavou a ukazuji rovně a nahoru. Nakonec pochopí, že se mnou nic nezmůže, srozuměně rozhodí ruce a pokrčí je v ramenou a podává mi ruku na rozloučenou. Jehy synek mezitím doloupal pomeranč, rozpůlil jej a půlku mi podává. “Tešeküler,” děkuji mu turecky a vydávám se na cestu. Pomeranč je neuvěřitelně šťavnatý a opravdu výborný. Chlapík mi však nasadil brouka do hlavy. Co jak tam žádná stezka není a já se budu muset vracet?

Po asi hodině chůze míjím poslední domky, které už jsou zde spíše roztroušené tu a tam ve větších rozestupech. Tady silnice končí a já se rozhodnu přejít na opačnou stranu skrz široké prázdné koryto kdysi velké dravé řeky. Jde to docela snadno a bez problémů a co nevidět jsem na druhé straně.

Od setkání s tím chlapíkem mi v hlavě šrotuje, co když měl pravdu a žádná stezka tady není. K pohodě mi nepřidala ani celková absence značení během mé cesty kaňonem, kdy jsem nenarazil na jedinou značku a jak se víc a víc blížím velkým kamenolomům v této kaňonu, sílí má obava, jestli stezka nevedla právě tudy nebyla “oddolována” spolu se svahem, po kterém vedla. Snad vede někde mezi jimi a nebyla z bezpečnostních důvodů uzavřena.

Co nevidět se ukáže.

Jdu po silnici, míjím první lom a pokračuji podél nějakého sadu. Tady někde by to mělo být. Zanedlouho vidím mi dobře známý sloupek, které stojí na okraji silnic v místech, kde se přechází na stezku. Paráda. Svižným tempem šlapu k němu, když tu se mi k nohám vrhá dočista malé štěňátko kangala a chce si hrát. Vůbec nechápu, kde se tady vzalo, ale určitě to tady pro něj není bezpečné. Auta a náklaďáky se tady míhají velkou rychlostí. Vždy v ten moment zalehne na silnici. Ještě, aby ho něco rozmázlo.

Je opravdu rozkošné. Nejraději bych si ho vzal s sebou. Můžu já však? A mám jak? Snad patří někomu tady v tom sadu. Pokračuji ke kůlu se značkou a štěně stále za mnou. Pak však zabíhá za plot. Ještě že tak. Tam taky zůstaň prosím. Přecházím na druhou stranu silnice tam, co začíná stezka a ohlížím se k sadu. Malý neposeda je vidět se svou psí mámou. Nejde o žádné odložené štěně bez domova, teď už jsem opravdu klidný.

Šplhám z cesty na stezku a jsem překvapen. Opravdu je vidět, že tudy kdysi vedl terasovitý kamenný chodník stoupající vzhůru. Dnes už z něj sice moc nezůstalo a jde spíše o změť kamenní a trávy, ale i přesto výstup působí docela sympaticky a já docela kvapně stoupám vzhůru. Místy je to pravda trošku zarostlé a člověk se prodírá větvemi, ale jinak se stezka sleduje docela samo.

Stoupám vzhůru do docela strmého kopce. Aby taky ne, převýšení je zde 500 metrů na necelé 2km. I přesto si myslím, že mám docela dobré tempo a oběd si dám nahoře. Na poslední čtvrtině výstupu však náhle začínám zpomalovat. Už vidím skalnaté vrcholy kaňonu a také mám nádherný výhled na kaňon, a tak to pomaleji zkouším dále. Pak však přicházím na místo, kde stín ustupuje slunci na stromy nezacloněném úseku a kde se dá posadit u stezky a opřít o kus skále. Docela spontánně zde zastavuji, rozkládám mokrou plachtu stanu, aby oschla na slunci a jdu si uvařit oběd.

Po jídle docela hravě zvládám zbytek strmého výstupu a jsem docela překvapen, na jak moc rovné planině se najednou ocitnu. Zatím jsem ještě v lese, ale kolem jsou vidět rovné louky. Když pak les opustím, je ta rovná placka dokonalá. V dáli sedí nějaký muž a žena, volají na mne a mávají, ať jdu k nim. U toho volají čaj. Je to opravdu milé, ale já nemám úplně moc času. Na druhé straně planiny mne čeká ještě jeden výstup a pak hodně dlouhá cesta k moři.

Pláň končí a stezka opět začíná stoupat strmě vzhůru lesním porostem. Vede více méně podél dřevěných sloupů elektrického vedení, takže není problém sledovat stezku. Zanedlouho přecházím na širokou hliněnou silnici, po té vše nepokračuji. Místo toho stoupám další kamenitou stezkou, která mne přivede na další rameno Lykijské stezky vedoucí od demre. To tvoří široká kamenitá cesta, po které bych měl sestoupit níže. Nedaleko odsud se však nachází jakýsi Heroon of Trysa. Je to další výstup navíc a k tomu proti směru mé cesty, takže docela zacházka. Nechci však o nic přijít, a tak se ptám chat GPT co mne tam čeká a jak to na místě vypadá.

Wow, to vypadá hodně zajímavě. Domy vryté do skály, nádvoří se sloupy a staré zdi s freskami. To musím vidět!

Vstávám batoh a vydávám se vzhůru proti směru mé cesty. Čím déle jdu, tím je to zarostlejší. Jako by se na to snad každý vykašlal cestou a nakonec to otočil. A když vystoupám vzhůru, docela lituju, že jsem tak neudělal i já. Není zde nic než pár tak metr vysokých zdí z kvádrů. Žádné zajímavé rytiny, žádné domy ve skále a ani žádný extra výhled. Z hola nic.

Pro tohle jsem opravdu ztratil 20minut času? Ptám se ChatGPT, co to má jako být. Prý se spletla a naservírovala mi fotky a informace z muzeí, rekonstrukcí a jiných míst. “Můžu ještě nějak pomoct? Chceš naplánovat trasu, abys dohnal časovou ztrátu?” Ne děkuji, hlavně to ne. Kdo ví kdy a kam bych došel. V tomhle se spoléhám výhradně na sebe.

Stezka mne opět vede na okraj vysokorychlostní silnice, kterou jsem přecházel na samotném začátku mé cesty a kolem které se Lýkijská stezka plazí jako had a několikrát ji protíná. Tentokrát ji však nepřechází. Pouze se ji dotkne a pak se ji opět vzdaluje a vede chodce do obce Davazlar. Já instinktivně sleduji nejjasněji viditelnou cestu a samozřejmě je to opět blbě, takže zase ztrácím minuty hledáním té správné cesty. Vede o kus dál houštím a mne zanedlouho začíná pronásledovat nějaký uštěkaný pes. V ten moment úplně ztrácím chuť hledat neustále ty správné stezky a instinktivně šlapu pryč od něj po stezce, kterou vidím, i když mne nakonec vede úplně jinam. Vede k vysílači a možná by mne dovedla i do vsi. To já už však nezjistím, protože se komplikovaně vracím na stezku.

Musím říct, že už jsem an svých cestách zažil dost psů. Tenhle je však zatím nejotravnější. Je stále za mnou a ne a ne mne nechat být. Neustále hlasitě štěká a je mi v patách. Už mi dej pokoj boha jeho!

Trvá to, ale nakonec dá pokoj. Přicházím na pastvinu, kde je opět značení nejasné. Pak zase značení vidím, ale vede mne vyloženě přes navezené hromady kamení.  O kus dál je přitom pěkná cesta. Kam asi vede? Odněkud se zjevuje pastevec a ukazuje na ni. S radostí přecházím na onu stezku a pokračuji do vsi Davazlar. Přicházím k mešitě a plním si vodu. Zda je pitná, tím si však jistý nejsem, protože je určena hlavně na mytí noh. Pokud bude další možnost, vyměním ji.

Další možnost se naskytne záhy. Vlastně hned po té, co opustím vesnici a přejdu čtyřproudovku. Za tou mne čeká další kohoutek na pitnou vodu. Okamžitě měním vodo v lahvích. Když jsem s tím hotov, přijíždí dvojice pubertálních výrostků na motorce. Na to kolik jim může být, drž v ruce cígo a zdraví mne Salam a leikum. To je snad poprvé na této cestě, co slyším tento pozdrav. Ani nevím, jak na něj mám reagovat.

Odsud dále mám prakticky dvě možnosti, jak pokračovat. Buďto se můžu držet stezky, nebo se na ni na nějaký čas vyprdnout a jít po asfaltce a cestu si tak výrazně usnadnit a zkrátit. Vzhledem k tomu, že se blíží večer a s ním rychlá tma, je myšlenka projít se po silnici docela lákavá. Já to však chci jít poctivě, a tak se držím oficiání trasy. Ta mne opět provede křovinami a přivede k nějaké farmě, kterou jen těsně míjí ona asfaltka. Já však pokračuji po hodně kamenité silnici stoupající vzhůru na bezejmenný pahorek, ze kterého by měl být krásný výhled.

Výhled je odsud nádherný, mne ovšem mnohem více nadchne vyhlídka o něco níže, kde kompozici hor doplňují skály, v nichž jsou vytesány “stavby” dávné civilizace. Je zde místo pro stan a dole pod skalami by se určitě taky nějaké našlo a bylo by to tu krásné. Já se však zatvrdil, že dnes dojdu až za Kapakli. Přeci jen trošičku tlačí čas a dny zde jsou tak krátké.

Scházím stále níže, ale tak jako na horu vedla široká jasně viditelná cesta, dolů nevede absolutně žádná stezka. Je zde jen travnatý svah zasypaný hromadou kamení a sem tam značka na nějakém kameni, takže co pár kroků stojím jak surikata v poušti a marně hledám vybledlou značku. Když ji najdu, posunu se k ní a pak opět stojím a civím do okolí.

Scházím na úroveň nějaké hliněné cesty, nebo spíš dvou stezek sledujících stopy kol. Slyším štěkot a vidím, jak ke mne tudy míří obrovský kangal. Dobře, tudy asi nepůjdu. Beztak to vede jen na něčí statek a tenhle mne tam nepustí. Budu pokračovat rovně ve směrů předchozích značek. Tam dole je nějaká stezka a za ní nějaká štěrková cesta. To by mohlo být ono.

Scházím strmě dolů tím, co vypadalo jako stezka, ale nakonec jde spíš o vlhké koryto nějakého malého potůčku, míjím další farmu a scházím na silnici. Není to štěrk, jak jsem si myslel. Je to asfalt. A je to přesně ta silnice, po které jsem jít nechtěl. Asi je mi jasné, kudy jsem měl jít. Kolem toho psa. Znova se však sápat nebudu. Dále půjdu po silnici a na zpátky na trek se napojím až v Hoyranu.

Šlapu po cestě, po které pastevci odvádí svá stáda. Asi dvakrát na mne začne štěkat nějaký pes, jinak je to klidný večer. Okolní krajina se mi moc líbí a mne docela štve, že si to neobcházím po oficiální trase. Zrovna v těchto kopcích to mohlo být zajímavé. Opravdu mne to mrzí a říkám si, že bych to mohl přeci jen někde otočit a zkusit znova. Nebo třeba přejít na tento úsek stezky v další obci a dát si aspoň kousek. Nebo si to dát třeba jako okruh! Už je však večer a za chvíli bude tma. Musel bych si tu někde najít místo na spaní, tam přespat a dát si to zítra. Navíc je zde docela dost darem a u těch štěkající psi. Nemusel bych mít klidnou noc.

Nakonec se smiřuji s tím, že tohle nemá smysl. Až jednou půjdu stezku znova v opačném směru po alternativních úsecích, které jsem letos nešel, vezmu si na to víc času a můžu to vzít právě tudy.

Přicházím na okraj Hoyranu a protože se co nevidět začne stmívat, vytahuji si čelovku. Ale ne! Nějak jsem ji cestou zapnul, když jsem kontroloval, zda ji mám u sebe, a teď je vybitá! Rychle, kde mám powerbanku. Je mi jasné, že ji za tu chvíli nenabiju, ale lepší, než nic. Hlavně ji klidně můžu nabíjet i cestou.

Přicházím na okraj Hoyranu, kde bych měl zahnout doleva. Vidím zde však jen něčí plot. Vracím se tedy k mešitě a obcházím to z druhé strany. Jsem na samém konci vesnice, je skoro tma a od posledního domu se za mnou pustí dva obrovští psi -jeden černý a jeden bílý. Jak na potvoru se zrovna v ten moment spustí déšť. Absolutně nechápu z čeho. Před minutou by mne ani nenapadlo, že by mohlo pršet. A nejednou je to tady. Zastavit a nasadit pláštěnku však nemůžu, protože po mě jdou ti psi, a tak klušu v před, dokud mi nedají pokoj. Pak konečně zastavuji, sundávám batoh otevírám ho. V ten moment jako by někdo otočil kohoutek. Během sekundy je z doposud mírného deště prudká průtrž. Vše, co mám na sobě, je během pár sekund úplně durch. Boty taky. A můj otevřený nepromokavý Hyberg se plní vodou.

Chytám nerva, vše hážu zpátky do batohu a zavírám ho. Pak se sám snažím vsoukat do pláštěnky, ale vůbec mi to nejde. Nemůžu se dostat do rukávů, pak ji zase přehodit přes batoh. Stejně už jsem tak mokrý, že je to úplně jedno. Než se obleču, je tma.

Déšť se mírní, ale neustává. Všude kolem jsou kaluže vody, louky jsou úplně promáčené. Neskutečné, jak pár minut dokáže změnit doposud pohodový výlet.

Opouštím širokou štěrkovou cestu. Dle kůlu u cesty sloužícího jako rozcestník, jsou  to do Kapakli 2,9km. Navíc je to jen z kopce, takže do půl hodiny musím být tam.

Scházím na úzkou stezku a pokračuji lesním porostem níže. Neustále mne však pronásleduje pocit, že jsem tam během toho hledání pláštěnky něco nechal. Nakonec zastavuji, sundávám pláštěnku i batoh a koukám dovnitř. Koukej Dave, plachta, kolíky i moskytiéra jsou tady, vaření taky, tyvek jak by smet. Vše podstatné a důležité máš. Můžeme jít dále. S klidným svědomím nasazuji batoh a opět se soukám do pláštěnky, kterou mám problém přetáhnout přes batoh, ale po chvíli nadávání se zadaří. Pak se dávám na cestu dále.

Po chvíli narazím na malý plácek, kde by se dal postavit stan, ale tvrdohlavě a zatvrzele pokračuji dále na Kapakli. Chyba, protože co mne čeká dále, to je zase jednou extrém všech extrémů.

Dolů se sestupuje “terasovitou” stezkou, která vede po svahu cik cak dolů. Podle mě na 100 metrech chůze slezete tak o metr níže. Stezka je rozpadlá, kamenitá a do toho brutálně zarostlá trnitými keři. Hůlkami si nemůžu pomáhat, protože nabíjím čelovku, kterou zároveň musím držet v ruce. Do toho mi prší. Voda a elektřina? Stoprocentně parádní kombo! Zdá se mi to nekonečné. Celou dobu vidím silnici hluboko pod sebou, ale jako bych se k ní vůbec nepřibližoval. Přijde mi, že to trvá celou věčnost. Jako bych to šlapal hodiny a přitom se vůbec neposouval. Na telefon se podívat nemůžu, protože ho mám v drysacku v batohu. Nemám tak pojem o místě ani čase, brodím se trním a prší. Jsem z toho zoufalý? Asi k lehce jo.

Přijde mi, že uběhnou tak dvě hodiny, než se mi silnice pode mnou zdá konečně blíže. Šlapu níže a osvětlená silnice mi mizí z dohledu. Prodírám poslední křoviny. Konečně vystupuji za nějakými skleníky dole pod kopcem. Ihned slyším štěkat nějakého psa, ale nevidím ho. Kudy dále? Prostě přes bordel.

Šlapu podél skleníků a zanedlouho potkávám onoho psa. Navzdory počasí je zde uvázán a sám. Pokračuji dále, až se podél skleníků dostanu na silnici. Je tma a jsem promočený až na kost, ale už aspoň neprší. Šlapu po silnici až na okraj Kapakli. Až sem si cestu pamatuji. Vím že musím k mešitě. Ale kam pak dál?

Na okraji obce je nějaký přístřešek, tak sk zde sedám a vybaluji ze batohu telefon. Kupodivu jsem to nešlapal tak dlouho, jak jsem si myslel. Maximálně třičtvrtě hodiny, ale přišlo mi to jako celá věčnost. Měl jsem za to, že musí být tak deset, a ono není ani osm.

Zvedám se a temnou mokrou ulicí šlapu k mešitě, která je nasvícená jako město nemrtvých v Heroes Might and Magic 5. Za tou za štěkotu psů pomalu opouštím obec. Jsem na planině pod horami nedaleko moře. Jen kousek ode mne chrochtají a kvičí divočáci. Dalo by se spát i zde, ale já chci jít ještě kousek. Přijde mi to až moc blízko obce. Navíc zde není žádná tráva. Jen hnusná načervenalá hlína, která se neskutečně lepí na boty a ty hodně rychle těžknou. Najednou si připadám, jako bych na sobě měl několika kilové pohorky. Snažím se to stírat o kameny, ale po pár krocích toho mám opět na nohách kila. Tady postavit, ten by vypadal panečku. Chce to najít nějaké travnatější místo.

Šlapu dále. Prohlížím si jedno nadějné místo, ale toho načervenalého lepivého bordela je zde stále dost. Nic, zkusím to jinde. Jak však pokračuji v cestě, přibývá obrovských kamenů, mezi kterými šlapu a cesta je stále nerovnější. Značení mne navíc vede jinam, než bych dle map čekal. Asi to tu přeznačili. Vracím se tedy na místo, které jsem před chvílí obhlížel. Část země pokrývá spadlé listí. Na zbytek dávám tyvek a pak si zde stavím stan. Přemýšlím, zda rozvěsit mokré věci, aby přes noc oschly, ale co jak se znova rozprší. Nakonec si řeknu, že to risknu. Však mokré už jsou. Bohužel však v okolí nejsou stromy, na které bych natáhl šňůru. Jen takové sušky, které se hned lámou. Nic, kašlu na to. Nějak si to zabalím do stanu, ať mi nenavlhnou další věci a jdu si lehnout. Usínám během několika málo minut.

30,5km        785↑        1499↓