Vysokohorskými stezkami kolem Kaunertalu aneb můj první alpský trek

Den 2: Thomas Penz Höhenweg

Je ráno, já vstávám a hned po ranní hygieně sbíhám do sálu, kde se předchozího večera podávala večeře. Usedám opět ke stejnému stolu jako předešlé noci a k mé radosti si zde sedají i mí noví známí. Každý si nabereme něco z velice skromného bufetu a opět se dáváme do řeči. Teď už se však každý věnuje především svým dalším plánům, což naopak všichni se zaujetím posloucháme. Nakonec se zvedáme, všichni se v dobrém loučíme a jdeme si za svým.

Já sice musím seběhnout dolů do údolí a posléze se vyškrábat na stezku táhnoucí se téměř po hřebeni protějších kopců, ale když už jsem tady, chci zdolat ještě nějaký vrchol v okolí. Vlastně jsem původně zvažoval vyjít si i na východ slunce, pokud brzy ráno sám od sebe vstanu. Budík jsem však nenastavoval, abych nebudil další spoluspáče. No, nevstal jsem, tak si to dám aspoň takto po snídani. Navíc si můžu nechat batoh dole na chatě, a tak vybíhám na Madatskopf (2783mnm) pěkně nalehko jen s foťákem v ruce jedné a vodou v ruce druhé.

Kráčím vzhůru, slunce vstává a mezi horami se prohání mračna, když tu na mne někdo z dálky hvízdá. Rozhlédnu se a co nevidím. Na nedaleký Mooskopf stoupá stařec Lothar a mává na mne. I já mu zamávám nazpět a pokračuji dále. Ano, na Verpailhütte člověk potká opravdu úžasné lidi. A na horách naopak krásnou zvěř. Jak tak totiž šlapu vzhůru po stezce obcházející kopec, od naproti na mne ze slepého úhlu vyběhne stádo kamzíků. Okamžitě se však zastavují a mění směr své cesty. Pro mne je to však vskutku krásné setkání.

Do hodinky jsem nahoře, rozhlédnu se, udělám pár fotek a zase sbíhám pro batoh na Verpeilhütte, abych mohl pokračovat dále. Cestou však opět potkávám tu věčně ztracenou ženu a musím ji pomoci zorientovat se na cestě, kterou jde. Moc mi děkuje a je ji líto, že nejdu dále stejným směrem, protože se prý úplně ztratí. Se smíchem se rozloučíme a pomalu se vzdálíme z dohledu.

Rychle sbíhám úzkou stezkou zpět na Verpeihütte, kde už se rozjíždí přípravy na další den a další turisty bloudící zdejšími horami. Rychle si hodím na záda batoh, rozloučím se s milou chatařkou a kvapným tempem šlapu dolů do údolí. Cesta vede převážně lesy, a tak se ani nezdržuji kocháním se výhledy a focením. Ty se mi totiž naskýtají až mnohem níže, a to už jsem téměř v údolí. 

Scházím tak postupně až do obce Feichten a tou pakračuji až k mýtnici, minu ji a pokračuji podél lesa, projdu zdejší indiánskou vesnicí, když konečně přicházím k mostu přes potok Faggenbach. Překročím ho a ještě hodnou chvíli šlapu po široké cestě lesem, až se od cesty konečně oddělí úzká pěšina stoupající strmě vzhůru.

Už za uplynulý den jsem se něco našlapal a i bez toho by to byl náročný výstup. Nezvdávám se však a ženu to vzhůru, co mi síly stačí, dokud mne hlad nezastaví. To už jsem však téměř nahoře, a tak v poklidu kochaje se překrásnými výhledy poobědvám kus salámu, chleba a jablko. Věděli jste ostatně, že jablko dokáže nakopnout podobně jako kafe? 

No nic, pojím, zvednu se a teď již o něco volnějším tempem pokračuji vzhůru. Les řídne, stromy jsou stále nižší a rozcochatější, až jej nakonec nechám někde pod sebou a pokračuji dále úzkou horskou stezkou, která mne provede nad vodopádem, po úbočí skal jištěném lany i chatrných dřevěných mostcích, až se mi konečně naskytne pohled na do dáli se táhnoucí pěšinu napříč vysokohorskými loukami. Krása střídá nádheru a mé oči neví, kam se dívat jako první.

Když já vám povídám,

že je nebe na zemi,

pravdu mám,

věřte mi.

Za život

život dám,

i když nerad umírám.

Nejsem sám,

věřte mi.

Pro toho,

kdo chce žít,

je na světě plno krás

a z těch krás

nebe mít

záležíjenom na vás.

Jen na vás,

věřte mi,

záleží kdy přijde čas,

kdy pro nás

začne nebe na zemi.

Připozdívá se, slunce se opět pomalu sklání k zemi a ostrého kolmého světla ubývá. Pro fotografa ideální pomínky.

Také fouká příjemný chladný vítr, takže se nepeču jako předchozího dne. Dnešní vysokohorská stezka však není tak dlouhá jako předešlého dne a pro mne poměrně brzy opět schází níže do lesů, kde se co nevidět opět napojím na širokou lesní silnici. Tou pokračuji krásnými zdravými lesy a všude kolem jsou cítit i houby. Mnohé také najdu, ale nesbírám je. Však k čemu? Kam bych je dal? A proč bych se s nimi tahal? Vždyť ani nemám pořádně čas na tyto kratochvíle.

Nakonec opouštím les a přecházím na běžnou silnici a tedy nejméně záživnou část mé cesty. Přidávám tedy do kroku a rychle klušu až do Prutzu. Další úžasný trail tak mám za sebou a už se nemohu dočkat na další.

Mé kroky míří rovnou do místního supermarketu Mpreis, kde si dopřeji pořádnou odměnu. Nic totiž člověka po tak náročné túře nespraví tak jako parádně vychlazený Radler. S Radlerem v ruce tak usedám před obchod a vyčkávám na kamaráda, který mne odveze zpět do vsi, která se mi během příštích měsíců stane domovem i vězením.

← Dr. Angerer Höhenweg