Vysoké Tatry - Den 1.

Hala Gąsienicowa

18.5.2022

Ráno vstávám, rychle dobaluji batoh a pak mířím na městský úřad. Pas jsem totiž ztratil v Řecku a navíc měla brzy končit jeho platnost. Občanka stále platná je, ale jen do začátku září a tou dobou já už budu zpět v Rakousku a do listopadu se odtud nevrátím. Proto bylo potřeba vyřešit novou občanku narychlo nyní. Úřad však otevírá až v osm a já musím stihnout autobus nejpozději před devátou, doufám tedy, že zde nebude mnoho lidí. K mému zklámání je zde však hlava na hlavě, a tak začínám trošku stresovat a doufám, že to stihnu. Naštěstí si jdu občanku pouze vyzvednout, a tak brzy všechny předbíhám a přicházím na řadu. Beru nový průkaz, prohodím pár slov s paní úřednicí a za chvíli už mířím na autobus, který mne převeze do Ostravy, odkud mi jede vlak do Krakowa. Cesta je dlouhá, a tak se cestou aspoň prospím. Krakov už znám, tak mne ani moc nemrzí, že tímto krásným městem jen projedu a jsem si jist, že se na zdejším nádraží rychle zorientuji a ještě se stihnu najíst. Smůla však, je výluka a musím autobusem, který by měl stát před nádražní halou. Ať však hledám sebevíc, ne a ne najít zastávku náhradní autobusové přepravy. Ještě venku je šipka, ale nějaké další označení místa odjezdu chybí. Pobíhám kolem, rozhlížím se a už pomalu začínám zmatkovat, když si mne všimne jeden místní a ptá se mne, co hledám. Vše mu vysvětlím a on mne navede na nedaleký kruhový plácek mezi silnicemi. Obyčejně to prý jezdí odsud, tak si myslí, že by to měl být i tento případ. Jdu si tedy místo obhlédnout a poněvadž mám ještě trošku času, skočím si aspoň pro kousek pizzy zpět na nádraží. Pak se však vracím a sotva dojím, přijíždí dva autobusy do Zakopaneho. Je narváno a i s místenkou mám problém si sednout, poněvadž druhý řidič měl problém nabírat cestující a všechny posílal do prvního autobusu. Vůbec nechápu proč, ale budiž. Jsem v autobuse nic nebrání mé cestě dál. Jen teda zjišťuji, že jsem doma zapomněl kabel k powerbance, a tak musím po zbytek dne šetřit baterku. No, toto pěkně začíná.

Cesta autobusem se táhne ještě déle, než cesta vlakem, a tak do Zakopaneho přijíždím až během pozdního odpoledne. Rychle si teda skočím pro nějakou další cetku do sbírky na můj cestovní klobouk, pro pár drobností, které bych mohl během dalších dní posvačit a vyrážím na cestu. Z prvu se procházím uličkami Zakopaneho, až dorazím na jakousi hlavní třídu. Té se pak držím a dále šlapu městem. Po hodné chvíli však začíná městská zástavba řídnout a postupně ji nahradí příroda. Stále však kráčím po rovné silnici a potkávám zástupy lidí vracející se s hor. Zdravím se s nimi, s některými i prohodím pár slov. Poláky mám strašně rád a jejich jazyk mi i celkem jde, proto jsem rád za každou příležitost, kdy si jej můžu procvičit.

Zástavba města už dávno pominula a já pokračuji takovým spíše lesoparkem, v němž se potkávám s jednou polskou babičkou. Ta když mne vidí, plácne se do čela a svižným tempem se někam vrací. Po chvíli ji však potkávám opět a nad hlavou mává svými holemi. Zapomněla je na nedaleké lavičce a až když mne viděla nést ty mé, vzpomněla si na ně. Jo, taky se mi něco takového pár dní zpátky v Německu stalo.  

Přicházím do Kužnice, procházím ji a konečně stanu na rozcestí, odkud mám dvě možnosti, kudy pokračovat. Buď můžu jít po modré značce nebo po žluté trase, která se později na modrou napojuje. V mapě však vidím zaznačeno více vyhlídek na žluté, a tak se rozhoduji právě pro tu. Jdu tedy dále a přicházím na okraj lesa, kde je velká tabule s upozorněními, jak se chovat, pokud potkáme medvěda. Rychle si ji pročtu a nejvíce mne asi pobaví důraz, abych se k nim nepřibližoval ani je nekrmil. Nejsem přece blbej. 

Místo opouštím a pokračuji lesem, který mne záhy přivede na podhorskou louku. Jsou zde nějaké staré sruby, které mi vnuknou vzpomínku na mrazíka, ale jinak nic. Po chvíli opět přecházím do lesa, kde konečně začínám stoupat vzhůru, samotnému mi to však nepřipadá nějak náročně. Krásné výhledy na sebe nedají dlouho čekat.

Pokračuji, broukám si "Tak dej groš zaklínači" česky i poslky, když už jsem v Sapkowskeho zemi a nepřestávám si užívat zdejších panoramat. Když se pak vytratí většina posledních turistů, pouštím si na telefonu rovnou audioknihu. Ne však do sluchátek, prý mám mluvit, abych na sebe upozornil medvědy, ale přece se nebudu bavit sám se sebou. Prostě si to tady budu poslouchat takto. 

Netrvá dlouho a vystoupám na Przelecz miedzy Kopami, kde se setkávají modře a žlutě značená trasa. Zde také potkávám poslední skupinu poláků a s jedním se hned dávám do řeči. Prý jsem si vybral tu horší trasu, ale to už teď nezměním, ale jednou třeba tu druhou zkusím. Mne však spíš zajímá, jak je to nyní nahoře se sněhem a s počasím. Ráno prý pod nulou a nahoře sněhu ještě hodně, ale dá se to. Už to vlastně chodí celkem dost lidí, jen bych měl mít mačky. Mám, a tak jsem tedy v klidu.

Ještě chvíli se bavíme, pak už se však vydáváme každý svou cestou. Během pár minut přicházím do místa, jehož fotka se mi v době psaní těchto řádků celkem často ukazovala na instagramu, a tak už i vím, jak se zdejší místo nazývá - Hala Gasienicowa. Už v těchto brzkých jarních dnech toto horské údolíčko působí velice kouzelně, nedivím se tedy, že sem vyráží zástupy lidí i v tuto roční dobu, kdy jsou zdejší louky posety růžovými květy. 

Netrvá dlouho, minu zdejší chatky a přicházím na horskou chatu Murowaniec, kde mám pro dnešní noc rezervovaný nocleh. Jdu se ohlásit na recepci a dostávám klíče od společného desetimístného pokoje. Většina osazenstva je pryč a jsou zde pouze dva muži středního věku, od kterých se dozvídám, proč jsou zde postele bez peřin a proč někteří mají na matracích spacáky. Peřiny jsou pouze za příplatek. Prostě Polsko no.

Vracím se tedy na recepci a dokupuju si na noc peřinu a polštář. Jako původně jsem chtěl brát spacák, ale psal jsem na další z chat, kde budu cestou nocovat a bylo mi řečeno, že něco takového není třeba. Tady mne to holt nenapadlo, ale nestěžuju si. Asi bych se vyspal i bez pěřiny. 

Opět jdu na pokoj, chystám si postel, vybaluji nějaké věci, strkám konečně telefon do nabíječky a navazuji rozhovor s onimi muži. Brzy se chlubí, kde všude u nás byli a naopak se vyptávají na mé cesty, na Rakousko, na Albánii a celkem se bavíme podobností některých slov naprosto jiného významu. Pak se však zvedáme a odcházíme na večeři, kde si k mému údivu musím opět za vše platit. Myslel jsem, že mám jídlo v ceně, ale očividně ne. Jo lidi, Poláci jsou staří kšeftaři.

Své cesty spojuji především s vychutnáváním si tradiční místní kuchyně, a tak se celkem těším na pyrohy, v nabídce je však k mému zklamání nikde nevidím. Nakonec si teda dávám pořádný bigos a pivo. Bigos je výborný, polské pivo však odporné. Zbytek večera raději strávím s knihou v ruce a o desáté stejně jako všichni ostatní valím spát. Luxusu v podobě sprchy jsem samozřejmě využil také, kupodivu byla dokonce i v ceně ubytování. 

← Vysoké Tatry - Úvod

Vysoké Tatry - Den 2. →