top of page
Já alpy.png

"Chodím, tedy jsem."

Deník Tuláka

Zápisky a poznatky z cest jednoho potulného blázna, který

miluje hory a přírodu. Nechť je vám tento blog inspirací.

Přechod Korsiky po GR20 - Den 9.

  • 7. 4.
  • Minut čtení: 6

11.6.2024


Devátého dne to vypadalo, že nás čeká přelézt už jen dva kopce a pak už to půjde jen dolů. V jednu chvíli jsme dokonce měli ambici dojít až do cíle a zvládnout celou slavnou GR20 rozdělenou do 16 etap za pouhých 9 dní, což by bylo úžasné. Dát 23,5km za jediný den, to přece nic není. Po náročném sestupu předchozího dne jsme však byli tak rozbolavělí, že jsme od toho nápadu zase trošku upustili. Když to nezvládneme, nic se neděje. Času dost a peněz málo. Bude bohatě stačit, když ty dva kopce přelezeme a poslední den půjdeme už jen dolů, když to však zvládneme ještě dnes, ničemu to nebude vadit.


Nakonec vstáváme později než obvykle a zabere nějaký čas, než vyrazíme na cestu. Kempoviště Asco opouštíme mezi posledními a před námi už jsou i zájezdy důchodců, kteří sem dorazili autobusem a šlapu vzhůru s průvodcem a s malými batůžky na zádech. I když mi dnes vadí sebemenší kopeček, hravě je předbíháme a pokračujeme stále vzhůru, než nás cesta opět přivede do skal. Těmi šplháme stále výše a není nám jasné, proč najednou sledujeme značení se žlutým pruhem. Dozvíme se to až mnohem později. Jdeme totiž po staré zakázané trase, kde docházelo k častým zraněním, pádům a úmrtím. Proto byla stezka uzavřena, přeznačena a na sedlo Bocca di Stagnu vede běžná stezka naokolo. Vzhledem k tomu, jak v pohodě tento úsek vypadal a co nás dnes ještě čeká, nám není úplně jasné, proč uzavřeli zrovna tento úsek, protože dneska půjdeme ještě hodně nebezpečnými místy. Například během přechodu k dalšímu nedalekému sedlu by stačil jeden špatný krok nebo blbě uklouznout a letíme hodně hluboko dolů. Výhledy, na ty si však nemůžeme stěžovat. Prostě strop!



Ze sedla Bocca di a Muvrella se zase šlape dolů, po okraji obcházíme další sněhové pole a potkáváme skupiny zničených chodců či povaleče čilující u jezera na slunci. A jak tak scházíme a povídáme se, někdo až básnicky volá “Už z dálky slyším můj rodný hlas!” Dole u jezera stojí nějaký strejda z Poděbrad v rybářském kloboučku s dlouhými šedobílými vlasy, že vypadá jak vodník. Jezero za ním ten vzhled jen podtrhuje. Normálně bych ho rovnou obsadil do nějaké pohádky.


No jen co k němu dorazíme, hned se ptá, odkud jsme. U mne to pozná okamžitě, protože můj krátký zobák mne prozrazuje, sotva s ním zakrákám. Zapovídá se s námi a je vidět, že je rád za setkání s Čechy. Vyptává se, jak dlouho jsme na cestě a zda je to dále nebezpečné, vychvaluje chatu, ke které právě míříme a straší nás tím, co nás ještě čeká. Myslíme si, že přehání a nakonec jsme rádi, když se nám podaří s tím upovídaným strejdou rozloučit a pokračovat v naší cestě. Nebyl zlý ani otravný, ale potřebujeme se taky někam posunout a netrávit den s vodníkem u jezera. Snad dobře došel, protože bylo vidět, že s takovými horami nepočítal a hned prnví dny mu nahnaly hrůzu do očí daly pořádně zabrat. Hlavně už žádná suťoviska a římsy! Bohužel, hned tady za tím sedlem vás jedna taková čeká pane.



Dolů se šlape převážně po skalách a velkých kamenech, přičemž škvíry mezi nimi jsou bohatě zasypány sutí. Když se nejde po kameni, musíme po úzké suťové stezce. Sem tam je cestou lano či řetěz na přidržení, zde nám však připadají naprosto zbytečné. Užitečnější by byly jinde. Necháváme je tedy jako oporu lidem zničeně stoupajícím vzhůru a šbíháme mimo ně. Na závěr sestupu nás čeká přechod vratkého vysutého mostu. Po jeho přechodu je to už jen kousek na chatu Refuge de Carozzu, o které nám básnil ten děda z poděbrad, jak je zde večer krásně a ať zde určitě zůstaneme na noc. Jsme zde kolem dvanácté a protože jsme po tolika dnech putování značně unavení, dáváme si zde hodně dlouhou pauzu ve stínu, vypijeme tak tři Coly na osobu a dáme si vaječnou omeletu. Zůstat zde však nehodláme. Na další chatu je to jen něcelý sedm a půl kiláků a podle profilu trasy to vypadá, že stačí vystoupat na sedlo nad námi, odsud přejdeme po hřebeni a zase půjdeme dolů. Když dnes dorazíme až na Refuge de I´Ortu di Piobbu, zbude nám na závěr posledních 11km převážně z kopce. Proč si aspoň ten poslední den neudělat snadný a nedojít do Calenzany v nějaký rozumný čas?


Na cestu dále vyrážíme až někdy po půl třetí odpoledne. Však není kam spěchat. Vyšplháme na sedlo a odsud to pude pěkně po rovince, pak mírný kopeček dolů, mírný nahoru a pak už jen dolů do údolí. Pohoda!


No, kéžby. Když se asi po hodině v úmorném vedru vyplazíme sutí do strmého kopce na sedlo, odkud jsme očekávali cestu po hřebeni a místo té vidíme další strmý výstup do skal, hodím o zem holema s tím, že už dnes dál nejdu. Najednou jsem nějaký zničený a mám toho dost. Aby to nebylo málo, zlobí mne pata. Už dva dny zpátky byla z boku sedřená a dělal se na ni puchýř, který jsem preventivně přelepil puchýřovou náplastí. Dnes to však s každým krokem vyloženě bodá a pálí, jako bych tam měl snad zaraženou žiletku nebo hřebík. Jsem unavený a kopce už mne vyčerpávají, ale nejvíce mne ničí ta bolest, pro kterou sotva šlapu. Během výstupu suťoviskem do strmého kopce noha dostala docela zabrat a patu jsem si úplně odrovnal.


Nějakou dobu zde sedíme a odpočíváme. Nakonec se přeci jen donutíme jít dále. Na to ukončit den je brzy a zatím jsme toho moc neurazili. Vaříme tedy pořádnou nálož instatních nudlí, které obohatím o tuňáka a po té se vydáváme na cestu. Teprve nyní nás však čeká to pravé peklo. Cesta totiž není žádná pohodová hřebenová pěšina, jak jsme si představovali. Jde naopak o technicky velice náročný a místy až moc nebezpečný úsek vedoucí skalami. Chvíli šplháme nahoru, pak zase dolů, v zápětí nahoru a opět dolů. V jeden moment dokonce ztratíme stezku a musíme se vracet. Jsme zničení, unavení a začínáme toho mít plné zuby. Obávám se, aby pro únavu některý z nás neudělal chybu a někam nezahučel. Naštěstí se tak neděje. Ale záhul je to slušný.



Cestou potkáváme ještě pár lidí (mezi těmi i bratry Slováky) a jsme překvapeni, kolik jich zde potkáváme v tak pozdní dobu. Na další chatu to nemají šanci stihnout do slunce západu, myslíme si. To samé si však myslí i oni o nás. Někteří nás zastavují, aby nám to oznámili. My jim však říkáme to samé. Když po dvou hodinách lopotění se skalami šlapeme sutí vzhůru a konečně se vysápeme na závěrečný hřeben, potkáváme černocha, který jen překvapeně zvolá “People? Are there some people here?” Dále naříká, že dostat se až sem mu zabralo čtyři hodiny. Když mu ukážu, co ho ještě čeká a rukou naznačím, kudy jde cesta dále, vyděšeně vyjekne “To nejde jen dolů?” a málem se až beznadějně rozbrečí. Kdo ví, jak toho dne ještě dopadl. GR20 je ve své nejsevernější části opravdu drsná.


Na hřebeni se k našemu překvapení skutečně nachází pramen z map, a tak doplňujeme zásoby vody a pokračujeme v naší cestě. Já s mou bolavou nohou o dost pomaleji, než bych šel normálně. Stezka je však konečně opravdu pohodová hřebenová pěšina, výhledy na okolní hory jsou ohromující a když vidíme v dáli moře a lesknoucí se slunce líbající jeho hladinu, uvědomujeme si, jak blízko jsme našemu cíli. Takový nával euforiie člověk jen tak nezažije.



Už není takové vedro, jako bylo po celý den. Vzduch je naopak velice příjemný. Přecházíme krátký pohodový hřeben a stezka najednou začíná klesat. Teď už to bude určitě převážně dolů.


A taky že jo. Sestup se brzy dostavuje a vede nás strmě dolů po obrovských kamenech. Noha mne však pálí čím dál víc a šlapání po kamenech už mám dost. Na pravou nohu vyloženě trpím. Když mezi vším tím kamením na strmém svahu spatřím rovné travnaté místo ideální k táboření, zamíříme tam a já si konečně sundávám botu a prohlížím mou nohu.


Po sundání puchýřovky na mne vykoukne hnědá hnisající skvrna velikosti palce, takže ji odstraňuji a ránu včetně jejího okolí čistím vlhčeným ubrouskem, pak tam liju jodizol. V ten moment teprve poznám, jak moc to může pálet a co je to bolest. Nechávám to chvíli působit a pak tam liju další dávku. A pak další. Prostě dokud to nepřestane pálet a rána se nevyčistí. Nakonec to mažu healing gelem, aby vytvořil film nahrazující kůži, lepím prodyšnou náplastí a obvazuji lehkým obvazem, aby to dýchalo. Puchýřové náplasti někdy nadělají víc škody než užitku. Vlastně mi přijde že téměř nefungují a jen ničí ponožky.


Blíží se večer, slunce bude brzy zapadat a na chatu to jsou ještě dva kilometry. Vypadá to na stezku hodně nepřehlaným kamenitým terénem, a tak nakonec stavíme stan zde. Zítra vstaneme dřív, než sem dorazí první chodci a dojdeme až do cíle.



10km 1540m 1195m



 
 
 

Komentáře


Tulák, blázen a cestovatel, věčný snílek s hlavou v oblacích vlastních fantasií a taky tak trošku dobrodruh. Milovník divoké přírody, krásných panoramat, skal a hlavně hor a hřebenovek bohatých na nádherné výhledy, ale i piva a dobrého jídla. Toulavá duše uvězněná v lidském těle a svázána tak s osudy a povinnostmi lidí, která by se chtěla jen bezmezně toulat a poznat každý pěkný kout tohoto světa.

Od roku 2015 žiji převážně v Alpách a od roku 2019 je mi Tyrolsko mým domovem. Právě zde jsem se zamiloval do hor, zdolávání vrcholů, šplhání po jištěných i nejištěných cestách a nejrůznějších dobrodružství, ke kterým překrásná alpská příroda doslova vybízí. Každého léta se snažím využít každého volného dne, abych poznal další pěkný kousek této hornaté země v srdci Alp.
 

Od lockdownu v roce 2020 jsem navíc naprosto propadl trekkingu a cestování a začal vyrážet na stále delší a zajímavější cesty napříč Evropou a poněvadž rád fotím a píšu, rozhodl jsem se začítu psát svůj online deník a do něj všechna svá dobrodružství z dlouhých cest postupně zpracovávat. V Tyrolsku však trávím převážnou část roku a i zde podnikám nejrůznější zajímavé cesty, a tak se i má tyrolská dobrodužství začala kupit a já pocítil potřebu zaznamenat si alespoň ty nejdůležitejší z nich.

Zaznamenávat jen zážitky z cest mi však nestačí a krom příběhů z hor bych se také rád podělil o své znalosti a postřehy z cest a především vám představil Tyrolsko a přinesl spoustu tipů a nápadů na krásná místa, kam se můžete podívat. Proto jsem se rozhodl zapracovat na tomto blogu, který by měl být tak trochu mým deníkem, ale také dobrodružným průvodcem po tyrolských kopcích, ferratách, soutěskách a dalších zajímavých místech napříč Evropou. 

Kdo jsem?

kdo ja.jpg

O mě

 

Blázen, tulák a dobrodruh, který roky žije v Tyrolsku a rád by se podělil o krásy této alpské země a seznámil vás s touto horskou zemičkou. Mimo to jsem také vášnivý trekař, který každoročně podniká několik pěších cest napříč Evropou a zážitky z nich zapisuje do svého deníku, o který se s vámi rád skrz tento blog podělím a snad i někoho inspiruji k podobným cestám.​

Více →

Co je nového?

  • Facebook
  • Instagram
bottom of page