Přechod Korsiky po GR20 - Závěr.

12.6.2024

Zatímco v předchozích dnech nás budilo klepání trekových holí o kameny na stezce už v pět ráno, dnes se tak neděje. První hikeři se objevují až po sedmé, což je docela nezvyk. Dávalo by to smysl, kdyby byla chata ještě hodně daleko, ale to není. Máme to k ní tak dva a půl kilometru, ani to ne. Leda že by cesta od ní byla tak moc náročná, čemuž po včerejšku i věříme. Spíš si však myslím, že chodci po prvním dni na cestě trek podceňují a brzy vstávat je naučí až zkušenost z dalšího dne na stezce. V klidu si tak poležíme, dokud se neobjeví první chodci a až po té se začínáme balit.

Máme sbaleno, snídáme poslední sušenky a kontroluji svou bolavou nohu. Oproti včerejšku vypadá mnohonásobně lépe. Ten healing gel dělá zázraky. Mažu ho tam ještě jednu tučnou vrstvu, přelepím, zavážu a můžeme vyrazit. Tou dobou už proudí kolem nekonečný zástup putující od první chaty na severní části treku a mnozí nás zastavují a ptají se, v kolik jsme vyrazili, že už jsme tady. Mají za to, že jdeme z Refugi de Carozzu, kde jsme včera obědvali a nikoho ani nenapadne, že bychom spali někde na půli cesty mezi chatami.

Dnes už bez bolestí v patě postupuji výrazně rychleji a snadněji. Po obrovských kamenech sestupujeme dolů k potoku, odkud nás opět čeká krátký leč nepříjemný výstup. Po zdolání kopce se ocitneme na dohled kempu, kde to neskutečně voní. Scházíme tady k chatě s miniobchodem a u okýnka si objednáváme každý po jedné omeletě se špekem a sýrem. Je opravdu skvělá a zasytí, jen ta cena, ta je extrémní. V Rakousku dám za oběd na chatě dost možná méně. Ach můj bože, ať už tento trek podél chat velkých kšeftařů máme za sebou.

Opouštíme chatu parádně nasyceni i osvěženi a po docela pohodové stezce jen mírně stoupáme na sedlo Bocca à U Bassiguellu. Když zde dorazíme, vidíme, že hory končí a za mírně zvlněnou krajinou přecházející v rovinu se leskne hladina moře. Najednou si připadáme, že to máme za sebou. Cítíme se jako vítězové, kteří po deseti dnech zdolali jeden z nejnáročnějších treků. Věříme, že teď už to bude pohoda lahoda jen dolů. Jsme však na omylu. Tohle ještě ani z daleka není konec. Nacházíme se na GR20 a opak je pravdou.

Stezka nás ještě několikrát převede přes menší strmé kopečky, do kterých už hodně nedáváme. Nechybí ani balancování na skalách, strmé sestupy po vratkých kamenech či šplhání na lanech. Cestou potkáváme doslova zástupy turistů, kteří dnes vyrazili na stezku a odhadujeme, kdo ji zvládne a kdo ne. Čím dále jsme totiž byli severnímu konci treku, tím méně lidí jsme potkávali, takže je jasné, že docela dost lidí cestou odpadává a vzdává to. Nejvíce jsme jich potkali právě v předchozích třech dnech a tolik lidí jako dnes jsme za celý trek ještě nepotkali. Všichni jsou ještě čistí, zdraví, veselí, plní nadšení a optismu a na rozdíl o nás voní. Na to, že jde o jeden z nejnáročnějších treků Evropy, zde potkáváme celkem extrémy:

Staré báby s koleny v ortézách

Magory se dvěma velkými batohy, jedním ve předu a druhým vzadu

Lidi, co mají naprosto špatně sbalené krosny

Lidi s bágly jak almara, které jim na zádech visí úplně volně a křiví jim záda

Cypa, co řve s každým krokem do kopce na celé kolo

Blázna, co si nese takový ten složený kruhový stan z Decathlonu, který se nemusí stavět, a tak ten chlapík vypadá jak želva Ninja

To, co zde potkáváme je opravdu extrém všech extrémů, který jinde nezažijete. Ani na skotské West Highland Way jsem něco takového nepotkal. Nikomu nic zlého nepřeji, ale je mi jasné, jak budou tihle lidé vypadá zítra, po zítří, popozítří. Ne z vlastní zkušenosti. Jen vím, jak vyčerpané lidi jsem v porovnání s tímto procesím potkával.

Nakonec nás stezka přivede na sedlo Bocca à U Saltu, kde odpočívají další čtyři autobusy naprosto zničených chodců, kteří sedí na zemi a odpočívají. Mají za sebou první kopec a mnozí jsou už teď na dně. Najdou se zde však i rozdováděné skupiny plné optimismu, které ani netuší, jaké peklo skal a kamenní je hned v dalších dnech čeká. Procházíme kolem a spálenými lesy se dáváme na nekonečný sestup dolů. Stezka je jak jinak opět samá suť a kamení, a tak to není žádný med. Nejhorší ovšem je to vedro a dusno, které dnes panuje a před kterým se rádi schováme do každého stínu, který se cestou objeví.

Po druhé hodině odpolední přicházíme do Calenzony, kde naše cesta končí a překvapivě se nám místy dostává i potlesku a gratulací od chodců, kteří právě vyrážejí na GR20 nebo je teprve čeká. Vydáváme se hledat restauraci, kde se odměníme pořádným jídlem po všech těch dnech, ale všude mají zavřeno nebo podávají jen drinky. Nakonec tedy míříme do místního Spaaru, kde si koupíme aspoň něco na svačinu a taky jídlo na další den.

Vypadá to, že další autobus asi dnes nepojede, a tak se nakonec vydáváme na 12km dlouhou cestu po silnici do Calvi. Máme za sebou údajně nejnáročnější trek Evropy. Dvanáct kiláků po asfaltu zvládnme jak prd!

Ačkoli jsou místní řidiči vesměs bezohledná hovada a musíme nést trekové hole bodly do silnice, aby se vůbec obtěžovali nás objet, asi ve čtvrtině cesty nám zastaví celkem v pohodě mladý farmář. Jestli prý nechceme svést. Nastupujeme k němu do auta a míříme do Calvi. Nabízí nám odvoz na letiště, ale tam my nemíříme. Chceme do města. Nakonec nás tedy vyhodí před zahradnictím, kam měl namířeno a které je úplně nádhodou jen nedaleko Campu, kde strávíme další dvě noci, než nám pojede něco do Bastie. Zbytek dne se nese v pohodovém duchu. Projdeme si město a koukneme na pláž.

Dalšího dne jsem dokonale onaven a absolutně se mi nic nechce. Snad poprvé mi nevadí vyspávat a nic nedělat. Ke snídani se děláme hot dogy. Vařič nám však tak tak ohřeje párky a chcípne, sotva voda začne korálkovat. Další zásoba nakoupeného jídla je nám tak docela k ničemu. Peníze za reklamované batohy stále nepřišly a další peníze, které čekám, taky nikde, takže jsme finančně docela na dně. I přesto si na jedno dobré jídlo do restaurace ještě zajdeme. Pak ovšem nastává těžce úsporný režim.

Odpoledne se jdeme natáhnout na vytouženou písčitou pláž. Tady mne však mladá fakt vypeče. Celou cestu mrčí, že chce na pláž a když tam konečně jsme, nebaví ji to tam a chce pryč. Ženské no!

Dalšího dne se vydáváme na cestu domů. Prvně míříme vlakem na okraj Bastie, kde strávíme noc v kempu. Další jeden celý den strávíme na trajektu, kterým doplujeme do Janova. Peníze však stále nemáme, a tak šlapeme někam za Janov, kde si stavíme stan v lese. Musím říct, že mne takový bezdomovecký styl cestování jako na téhle cestě docela baví.

Další den opouštíme náš úkryt a trávíme den v Janově, odkud nám jede Flixbus až v noci. Má paní jede v deset do Znojma, já naopak s přestupem v Mnichově do Tyrolska, kde mne čeká další pracovní sezóna. Můj autobus však přijíždí se značným zpožděním, další zpoždění nabere cestou a aby to nebylo málo, zdrží nás policejní kontrola na Německých hranicích. Jsou to ale koumáci ti Němci. Po celé Evropě chcou otevřené hranice a volný pohyb, ale sami si je hlídají jako Trump před Mexičany. A tihle pohraničníci jsou fakt důkladní. Už cestou je jasné, že autobus nestihnu.

Do Mnichova tak nakonec přijíždíme později, než měl dojet můj autobus a to jsem měl původně dvě hodiny rezervu. Na další lístek nemám peníze a má rezervace se po zpoždění stále nezměnila. Nedokáže mi pomoct ani paní na zákaznické podpoře. Naštěstí však má Miška kódy na jízdenky zdarma za zrušené rezervace, a tak mi je posílá. Za ty si kupuji lístek a jedu do Innsbrucku. Zde přestupuji na vlak a jedu zarobit peníze na další cesty.

Až dalšího dne se mi na účet vrací peníze za zrušené objednávky batohů a dostávám i peníze, na které jsem čekal. Načasování úplně na hovno.

15km 230m 1825m