Pěšky po Sicílii - Den 7.

Proti větru

Portella Palumba -> Gangi

13.11.2024

Sedmý den byl opravdu krizový. Celou noc lilo jako z konve a pořádně chcalo ještě ráno, ale naštěstí jsem s sebou měl své pončo od Sea to Summit, které se dá také použit jako tarp, a tak jsem si z jeho pomocí vyvořil třetí sešikmenou stěnu a díky tomu se mohl posunout pod tarpem hodně hluboko, takže jsem zůstal po selou noc v suchu. Ráno však stále prší, je chladno a mlha. Donutit se vstát a začít balit je tedy vyloženě boj. Ale nakonec jsem k tomu donutil. Sbalil jsem se i převlékl ve stísněných prostorách tarpu a když jsem konečně začal balit tarp, přestalo i pršet. Paráda.

Vydávám se na cestu. Mlha je neskutečná a zima ještě větší. Plán pro tento den? Dojít na okraj dalšího přírodního parku, přes který budu další dva dny pokračovat. Původně jsem ho chtěl přejít z východu na západ, ale vzhledem k tomu, že mi to za tři dny letí, musím se vydat na cestu z jihu na sever do městečka Cefalú, kde je vlakové nádraží. Vynechat Parco delle Madonie však nehodlám. Něco mi říká, že to bude nejhezčí etapa celé cesty, takže ho určitě obcházet nebudu. Jdu skrz!

Sotva jsem vystoupil z lesa na hřeben, po kterém jsem musel další kilometr pokračovat, přidal se i neskutečný vítr. Mlha byla tak hustá, že nešlo vidět na víc jak tři kroky, mrzlo a ve vzduchu byla neskutečná vlhkost. Poprvé na tomto treku na sebe beru mikinu i péřovou a lituji, že mám dlouhé kalhoty až na spodku batohu, kam jsem je dal hned první den, protože na Sicílii je přece vedro a určitě je nebudu potřebovat. Navíc jsem dost otužilý a v kraťasech chodím i v zimě. Ten vichr je však tak ledový, že doslova mrznu. Ze všeho nejvíce mne však asi vadí ta mlha. V Nebrodi jsem šel víceméně lesem, tam to mělo své kouzlo, ale tady jsem na holém otevřeným hřebeni bez stromů, odkud by určitě byly parádní výhledy.

Tohle je neskutečný pojeb. Instagram plný fotek a videí z českých hor, kde je báječné babí léto, a já už pátý den klepu kosu, moknu a chodím mlhou na Sicílii. Že já vůl nejel do Krkonoš, jak jsem poslední dny před odletem zvažoval. Ale to né, tam bude přece brzo tma. A co mám tady? V pět slunko zapadá a pak šlapu tmou nebo hledám místo na spaní, ať neplýtvám čelovkou.

Krom mlhy a větru mi v cestě stojí také několik bran. Nejsou to branky z drátů, na které jsem zde zvyklý. Jsou to skutečné obrovské brány, které jsou vždy dohromady svázány lanem. Abych se dostal na druhou stranu, musím ho rozuzlovat, otevřít si a pak to zase zavázat. Ani si neumíte představit, jak mi mrznou prsty. Nemůžu se dočkat, až sestoupím níže. Zatím se pohybuji na hřebeni ve výšce 1100 metrů, ale postupně bych měl sestoupit do 800 a pak dokonce 600 metrů. Tam určitě bude líp. Problém je, že sotva tak nízko sejdu, začnu opět stoupat vzhůru stále výš. Už ne jen do 1100, ale nad 1500 a výš. Tam to bude ještě horší.

Kolem desáté už šlapu níže. Mlha se drží v podobě mraku nade mnou, a tak mám aspoň nějaké výhledy. Vítr je však stále ledový a stejně silný. Do toho mi začíná pršet. Jsem zmrzlý na kost a už toho mám opravdu dost. Představa, že celý den šlapu tím vichrem a pak v tom ještě spím se mi vůbec nelíbí a neustále koukám do map, zda někde nenajdu nějakou útulnu či přístřešek. Vše je na druhé straně parku až moc daleko odsud. Nějaký přístřešek by měl být nad městem Geraci Siculo, ale ve výšce skoro 1500 metrů, kde bude pořádně větrno a kdo ví, co to je, nebo jak to tam vypadá.

V jedenáct už toho mám dost. Sedám si na velký šutr u cesty, balím se do ponča a pod ním zvažuji možnosti. Koukám se, kam jinam by se dalo jít, abych nemusel tak vysoko. Tady dole je strašně a výše bude ještě hůř. Bohužel mne však všechny stezky vedou zase vzhůru na svahy a hřebeny bez lesů. A kde není les, tam fouká jako kráva. Nakonec klesnu tak hluboko, že koukám po možnostech levného ubytování v okolí. Nehledám luxus, prostě místo, kde se na noc schovám před tím šíleným větrem. Nějaké ubytko za 30 euro vidím v nedalekém Gangi, jde o pokojík s vlastní koupelnou a společnou kuchyní. Další možnost vidím v o něco vzdálenějším San Mauro Castelverde. Zde bych měl za stejné peníze celý dům, ale Madonii bych pak spíše obcházel.

Nakonec nevybírám nic. Ještě tomu dám šanci. Vydávám se na cestu a obě možnosti si ukládám do paměti a šlapu dále. Třeba se to ještě roztrhá a zlepší. Jak šlapu stále níže, nepřestává mne trýznit nepřízeñ počasí a především opravdu silný ledový vítr. Nakonec se rozhodnu vzít pokojík v Gangi. Nehodlám tam však zamířit nejkratší cestou vedoucí po hlavní silnici a stále se držím původně zvolené trasy. Půjdu po ni tak dlouho, jak jen to půjde a k městu odbočím až později. Přeci jen chci zhubnout pár kilo, a tak to po pár kilometrech neukončím. Navíc se mi nechce šlapat po silnici.

Opouštím asfaltku a pokračuji po polňačce obcházející údolí na vyvýšeném svahu. Na této cestě co nevidět opět potkávám místní farmáře shánějící svá stáda z hor. V předu pomalu jede auto, vedle něj šlape chlapík s holí. Ten se mne italsky asi ptá, jestli nechci nějaké jídlo, ale ukazuji na svůj batoh, tak zase pokračuje ve své cestě. Blbec, od rána jsem neměl nic než malý kousek salámu a v tomhle větru si neuvařím.

Za autem šlape nekonečný zástup krav, že není vidět konce. Jsem na široké hliněné cestě mezi oplocenými poli a pastvinami, a tak nezbývá než čekat, než celé to procesí projde na druhou stranu. Stojím zde tak dvacet minut určitě. Kolonu uzavírá jezdec na koni, pastevečtí psi a chlapík s holí v hnědém kabátu. Až po té můžu pokračovat dále.

• 

• 

• 

Šlapu po cestě téměř na hřebeni a pronásleduje mne vítr. Když se ohlédnu, vidím rozpínající se bílá mračna, ze kterých jsem před pár hodinami sešel. Rozpínají se a ženou se za mnou. Doslova vidím, jak pohlcují kopce za mnou jako temnota. Zrychluji. Chci tomu utéct. Konečně cesta z hřebene směrem na město Gangi, po které sestupuji opět níže.

Jsou dvě odpoledne a já už začínám mít pořádný hlad. Vítr je však tak silný, že šlapu dále. Chce to najít nějaké závětří, ale kde v téhle holé pustině? Naštěstí šlapu stále dolů. Jsem nejníže na mé dnešní cestě a vítr je tak silný, že mi podkopává nohy, takže jdu hodně nakloněn na jednu stranu.

Před třetí mne má cesta přivádí pod krátkou kamennou zídku podél nějaké asfaltky. Jsou zde pohozené dvě obrovské pneumatiky od traktoru. Moc zde nefouká a pneumatiky poslouží jako skvělé závětří i pro můj vařič. Konečně se najím, což se náramně hodí, protože mám zase začít stoupat. Protože jsem od rána pořádně nejedl, dávám si hlavní chod i polévku. Pak kvapem vyrážím na cestu dále.

Stoupám k městu tyčícímu se na kopci. Vítr stále vane. V jeden moment se dokonce dočkám krátkého ale krásného bezvětří. Zdá se, že nečas panuje hlavně na hřebeni, ze kterého jsem sešel a nad Madonií, kam jsem mířil. Zatímco z jedné strany se drží obrovský bílý mrak, ze kterého očividně leje, Madonie se topí v naprosté temnotě. Opravdu neskutečný Mordor!

Už jsem téměř na okraji města vystavěného na strmém kopci. Najednou však stezku ztrácím. Před městem je vyvýšená rušná silnice táhnoucí se vzhůru jakoby po mostě. Musím na ni vystoupat a přejít na opačnou stranu. Výhled ze shora je však parádní.

• 

• 

Přecházím na opačnou stranu a po chodníku šlapu kousek podél silnice. Pak vidím malé kamenné schody, které stoupají vzhůru parčíkem s kapličkou. Pokračuji dále a stezka mne co nevidět přivede ke kostelíku San Paolo, odkud je rovněž jediněčný výhled na kopcovitu krajinu políček kolem města. Jen škoda toho počasí teda.

Po krátké kochací pauze se nořím do města a pokračuji jeho úzkými uličkami. Ve čtyři stojím před ubytováním s parádním výhledem. Paní jsem měl napsat zprávu až dorazím. Píšu ji tedy přes booking, ale nejsou zde data. Čekám zde tak deset minut, čučím do krajiny a klepu kosu. Fouká možná ještě více než odpoledne. Nakonec beru do ruky telefon a píšu SMSku. Během pár chvil mi odepíše “arrivo” a přichází mi otevřít malá babička. Umí sice jen italsky, což já vůbec, ale chápeme se. Vede mne na pokoj, něco povídá a u tohto gestiguluje, takže chápu úplně přesně, co říká. Ukazuje mi pokoj a pak dochází.

Na pokoji zrovna teplo není a topení nefunguje, ale co za 30 euro mimo sezónu chcete. Hlavně že tady nefouká a že teplá voda teče. Jsem skromný a vděčný za málo. Dám si teplou sprchu a pak přes ni přehodím tarp v naději, že do rána třeba uschne. Pak se zabalím do dek a dělám zápis ze šestého dne.

Večer přemýšlím, že bych si zašel někam na jídlo. Zdá se však, že mimo sezóno je vše vesměs zavřené. Možná pod městem by se daly sehnat nějaké sandviče, ale tam se mi šlapat nechce. Ležím na pokoji, čas plyne a nastává noc. Nakonec se přinutím, že projdu město a uvidím, když však vylezu před dům, zjistím akorát, že tam neskutečně leje.

Vracím se dovnitř domu a jdu do společné kuchyně s tím, že si uvařím. Zapínám sporák, ten blafne s už nefunguje. Nakonec si beru z ledničky jogurt, který je zde pro mě ke snídani, míchám si ho s pohankou a po této skromné večeři si jdu zase lehnout a plánovat, kudy se zítra vydám. Může být tak devět a já s otevřenýma mapama usínám.

17,8km 471m↑  586m↓

Pěšky po Sicílii - Den 8. →