Pěšky po Sicílii - Den 8.

PARCO DELLE MADONIE

Gangi -> Pagghiaru Piano Pomo

14.11.2024

Předchozího dne jsem toho kvůli počasí moc nenašlapal, tak teď mám co dělat. Mám dva dny na to, abych se dostal do Cefalú na druhé straně přírodního parku Parco delle Madonie a stihl vlak v nějaký rozumný čas do Palerma, odkud mi to v pátek letí zpátky do střední Evropy. Podle toho kudy to vezmu to vychází na 65-70km nejkratšími turistickými trasami skrz tento nádherný geologický park, který určitě nechci vynechat. Pro nocleh jsem si už včera vyhlédl místo v mapě označené jako Pagghiaru Piano Pomo, kde by měl být nějaký bivak, dle některých komentářů snad starý seník, který vypadá opravdu dobře. I když by dnes mělo být konečně hezky, chci tam přespat, protože to budu mít stále ještě přes 30km horami do Cefalú a nerad bych se ráno zdržoval balením. Proto bych tam rád ještě dnes došel a brzo ráno vypadnul bez dalšího zdržování se.

Proto jsem také plánoval vstávat brzo a vyrazit z mého skromného pokojíku už za úsvitu. To bych si ovšem včera musel nastavit budík a nesměl usnout s otevřenými mapami na talafonu. Když se ráno vzbudím, je pomalu půl osmé a baterie mého telefonu je na dně. Píchám ho proto do nabíječky a doufám, že to vytáhnu aspoň na 80 procent baterky, než vyjdu. Mezitím si řeknu, že bych se mohl nasnídat, a tak si plánuji udělat pořádnou snídani. Sporák dole však stále nefunguje a s kávovarem také neumím. Nakonec si beru aspoň pár lžiček kávy abych zvětšil zásoby ve svém pytlíku a jdu si uvařit hutnou kaši na vařič v pokoji.

Vycházím v osm, což je minimálně o hodinu později, než jsem chtěl, ale spíš o dvě. Do cesty se mi však staví otevřená kavárna. Jdu si dát kafe a croissant, které bych si klidně vzal s sebou, ale automaticky to dostávám ke stolu. Nevadí. Rychle to sním a vypiju, beru si ještě dva kousky pizzového pečiva s sebou na později, pro případ, že bych si neměl kde a a jak uvařit a pokračuji dále. Sleduji směr turistické trasy a přicházím na okraj města. Cesta dále je kvůli pracem na nové cestě z města zavřená. Nezbývá, než se otočit, prokličkovat městem na hlavní silnici na kterou bych se po pár kilometrech stejně napojil a po té pokračovat. Cestou míjím několik krámků, a tak si aspoň dokoupím nějaké maličkosti, které potřebuji. Například nový zapalovač, protože ten můj mi včera docela blbnul.

Po asi kilometru a půl scházím ze silnice a po staré asfaltce mezi lukami a poli stoupám vzhůru. Obloha jé modrá a honí se na ni mračna. Vítr je však stále neskutečně silný a ledový. Co mne však znervózňuje nejvíce, je obrovský černý mrak skrývající hory Madonie. Že bych ji nakonec obešel? Mlhy už bylo na této cestě dost a když půjdu kolem, můžu si užívat vyhledů jako doposud. Pokud půjdu přes ni, neuvidím vůbec nic. Ale třeba se to mezitím roztrhá.

Přicházím na další rozcestí. Kdybych pokračoval rovně, budu pokračovat přes horské louky do městečka Geraci Siculo a velkou část Madonie tak obejdu. To však nechci, a tak otáčím do leva a po trase SI pokračuji vstříct kopcům, kolem kterých se stále drží velký černý mrak. Fouká však silný vítr, a tak mám stále naději, že temnotu odvane.

Pokračuji po široké cestě, která přechází téměř po hřebeni a mírně stoupá vzhůru. Na levé straně se od cesty zvedá svah, který se s mým výstupem vzhůru stále více snižuje, na pravé straně se však můžu kochat nádhernými pohledy na otevřené horské údolí, okolní kopcovitou krajinu a louky, na kterých se pasou koně. V uších mi hraje další díl podcastu život na treku, tentokrát povídání s Pavlínou Adam o přechodu Nepálu. I když je větrno, cestu si moc užívám.

Pokračuji směrem na Petealia Sottana, což je město za dalším kopcem, hodlám ho však spíše obejít než kličkovat jeho uličkami. Turistickou stezku však blokuje zavřená branka. Nevadí, pokračuji po široké cestě, která stoupá stále blíže hřbetu hory. Pluji nádhernou krajinou a dostávám se na hřeben, odkud se mi konečně dostává výhled i na opačnou stranu. I zde mne čeká nádherná kopcovitá krajina a hluboké údolí, ze kterého vzhůru stoupá silnice. Jak tak šlapu po hřebeni, cesta se přibližuje stále více, až k ní na sedle Portella dei Bifoldi dorazím úplně.

Zde bych měl cestu překročit a po úzké stezce začít stoupat vzhůru do hor. Plánovaným směrem to však stále vypadá na cestu mlžnou temnotou. Jen asi 50 metrů nade mnou se drží docela temný šedivý mrak. Fouká zde silný vítr a zdá se, že tato cesta povede stejným peklem, kterým jsem si prošel včera ráno. Když pohlédnu směrem k městu Geraci Siculo, vidím jasně modrou oblohu a pohled na otevřenou kopcovitou krajinu. Jen teda budu muset šlapat po silnici vedoucí po hranici přírodního parku.

Sedám si a rozhoduji o změně dnešní trasy. Když budu pokračovat směrem k městu Petealia Sottana, budu pokračovat vstříc větru a temným mrakům. Pokud však zahnu na Geraci Siculo a začnu stoupat do hor až zde, vypadá to, že se mračnům vyhnu. Jen mne teda čeká 3,5km po asfaltce, ale velký provoz zde není. Nakonec se rozhodnu pokračovat naplánovaným směrem. Nelituji, protože výhledy cestou jsou opravdu nádherné. Není nad to, když nemáte jasně danou cestu, kdy cesta samotná je cíl. Tahle svoboda v rozhodování kdy a kudy to vezmu se mi opravdu líbí. Ať už jdu kudykoli, nemůžu mít pocit, že cestu šidím. Když nemáš cestu, nemůžeš ztratit cíl. Nikdy nemůžu jít špatně, protože samotná cesta je cíl.

Přicházím na okraj Geraci Siculo, kde mou pozornost upoutá bar. Že bych si dal kafe? Drink? Něco malého a dobrého? Odolám a pokračuji dále. Konečně odbočuji z hranice přírodního parku víc do jeho srdce. Skupina místních postává u pítka a plní si zde barely vodou. Ano, i takto se na některých místech Evropy stále žije.

Míjím restauraci. Vůně jídla mne vábí už z dálky. Ale vím, jak to v těchhle zemích chodí. Na začátku mají starost o první poslední a pak vás nechají dvě hodiny sedět a čekat, než zaplatíte. Ne, tohle by mne příliš zdrželo. Musím odolat a pokračovat dále. Mé kroky nyní sledují směr místní poutní stezky Via dei Frati, o které jsem doposud ani netušil, že existuje. Měla by vést kolem nějaké kaple, třeba tam bude i nějaké posezení. Tam si dám pauzu a konečně se najím.

Nakonec zastavuji dříve. Ne že bych už nemohl, ale opouštím závětří okolních svahů. Najednou strašně foukám. Kousek se vracím na místo, kde nedávno asi došlo k sesuvu. Zde si v závětří vařím oběd s výhledem na nedaleké město. Po včerejším hladovém pochodu jsem asi nějaký nedožraný, protože tam hned posílám i ty dva kousky pizzy, co jsem si ráno koupil na horší časy. Mezitím zdárně dokončuji zápis z předposledního dne na této cestě, a tak ho chci i nahrát. Najednou však ž čista jasna začíná neskutečně lít. Než se sbalím a hodím přes sebe pončo, mám vše mokré a nechčije mi i do otevřeného batohu. O to víc naštve, když pak během pár minut přestane pršet.

Zase si sedám a dokončuji, co jsem u oběda začal. To že máte však sepsaný den v poznámkách na telefonu ještě neznamená, že máte vyhráno. Než to nahraji a zpracuji ke čtení na IG, ztratím drahocennou půlhodinu. Ale tak víte, co kdybych později neměl signál.

• 

• 

Pokračuji v mé cestě. Najednou mám před sebou vyplašené hříbě. Z křoví za mnou se ozývá ržání jeho matky. Všude kolen jen křoviny. Sakra, co teď? Kudy a jak jít, abych ho nehnal další kilometr před sebou jako ty osle dva dny zpátky? Ještě aby mě pak naháněla jeho nasraná matka.

Nakonec se mi jej podaří nějak obejít. Od kaple už se jde po úzké stezce stoupající vzhůru do hor. Výhledy začínají být snad nejlepší od začátku treku. Vidím hory, za nimi moře a z moře vystupující hornaté ostrovy. Koukám do map a snažím se odhadnout jejich jména.

• 

• 

Pokrčuji po úzké pěšině. Všude kolemjsou ploty z drátů a trnité větve chytající můj batoh. Náhle vyplaším divočáka, který okamžitě utíká. O dva kroky dále poznávám, od čeho jsem jej vyrušil. To hovadu se cpalo mršinou jelena ležící přímo na stezce. Chudák musel přeskakovat plot nade mnou a ošklivě dopadnout a zlomit se. Leží zde zalomený do pravého úhlu, po straně díra, ze které vypadl celý hrudní koš. Za žebry je vidět ještě růžový žaludek, z masa toho už moc ale nezůstalo. Je to spíš kostra obalená kůží. Co šlo, to sežrala prasata. Akorát nohy s hlavu nechaly. Smrdí to tady odporně.

Obejdu to nebohé zvíře a pokračuji dále. Najednou jsem v ráji. Všude kolem mne rovné zelené louky, svahy a z toho se tyčící bílé vápencové skály. Každé místo kterým procházím mne doslova vybízí zastavit se zde a zůstat. Mám neskutečnou chuť postavit tarp a už dnes nikam neputovat. Chci si užívat nádheru místa, které má svou duši. Vím však, že nemůžu zastavit a tlačí mne čas, a tak poslouchaje stále podcast Život na treku o přechodu himalájí pokračuji dále.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Blíží se čtyři odpoledne, za hodinu bude tma. Na plánované místo pro nocleh mi zbývá tak 12km. Mám na výběr ze tří cest. Jedna vede dolů směrem na město Castelbuono a pak zase stoupá vzhůru. Tahle mne vůbec neláká. Další stoupá lesy vzhůru do hor v srdci parku a pak zase klesá do míst, kam potřebuji dojít. Ta mne docela láká, ale vede spíš oklikou a mne tlačí čas. Nakonec se rozhodnu pro zlatou střední cestu a pokračuji po silnici SP54, po které jsem za celou dobu neviděl projet jediné auto. To se ovšem změní v momentě, kdy se na silnici ocitnu. Není zde vyloženě hustý provoz, ale na to že za tu půlhodinu, co jsem měl cestu na dohled, zde neprojelo jediné auto, tak to tady teď celkem litá ze strany na stranu.

Je pět, ale stále není tma. S každým dnem mé cesty směrem na západ se slunce drželo déle, což platí i pro tento den. Krása okolní krajiny mne pohlcuje a celkem se děsím, kudy budu šlapat za tmy. Vypadá to na úzkou stezku po skalnatém obvodu hory. Přinejhorším zakempím někde venku a ráno budu fakt brzo vstávat.

Náhle slyším výstřely. Že by hon? O důvod víc dojít k tomu bivakovacímu seníku! Nepotřebuji, aby si mne v noci někdo spletl s kancem či vysokou. Další výstřely však neslyším. Za zatáčkou o kus dál stojí bílé auto a kus od něj děda koukající z mostu dolů. Zabil zde někoho a hodil ho dolů? Zabije i mne? Nezabije, jen pozdraví.

• 

• 

Světlo sluce se vytrácí, tma mne však nepolapí. Je skoro úplněk a viditelnost je téměř dokonalá. Jdu po asi staré už nepoužívané zemědělské cestě. Ta rovnější plocha o šířce cesty je na místních pastvinách dobře vidět, i když je noc a je porostlá nízkou trávou. Okolní krajina mne okouzluje, i když ji vidím jen černobíle. Všude je spousta rovného místa vhodného k táboření. S každým krokem se přemáhám jít dále. Nejsem unaven, tohle místo mne však absolutně pohltilo a očarovalo. Proto chci zůstat. Musím však jít dále. I z místa, kam chci dnes dojít, mne zítra čeká minimálnš 30km do Cefalú a pak musím jet dále vlakem.

Těch míst, na kterých bych nejraději slehnul potkávám hned několik. Na jednou se dokonce zastavuji na hodně dlouho a přemýšlím, že bych zde doopravdy zůstal. Spousta rovného místa a výhled božský. Do Cefalú to však budu mít zítra o to dál a když budu spát někde uvnitř v závětří, určitě se donutím vstát a sbalit dříve. Je totiž sice jasná noc, ale když foukne, je to fakt ledová síla.

Sedím zde a ne a ne se donutit jít dále. Všude kolem pobíhají srny, divočáci a snad i terenkozy. Od někud se ozývá hejkání jelena, o kus dál zoufale fňuká mladá srnka a mrouskají se veverky. Zvířátka pana Krbce hadr. V klidu sedím, užívám si krásného večera a vařím si večeři. Nakonec se přeci je přinutím vstát a jít dále. Bez krátkých kochacích pauz, kdy zápolím s touhou zůstat na tom či onom místě, se to však neobejde.

Jak se blížím mému dnešnímu cíli, přibývá stále více divočáků. Co deset kroků vyplaším stádo, které začne zmateně pobíhat kolem. Nejvíce pobaví, jak člověk vždycky zaslechne polekané zakvičení následované zmateným chrochtáním a ještě zmatenějším pobíháním kolem, kdy prasata vrážejí do všeho možného. Nejednou jsem slyšel drnčení drátěného plotu. Je to fakt jak z nějaké animované komedie.

Ještě před osmou přicházím k nízké dřevěné stavbě se slaměnou střechou, uvnitř je stůl s lavičkami, po obdobu dřevěné lavice a na jedné straně krb, který provoňuje celou stavbu vůní shořelého dřeva. Asi nejluxusnější přístřešek na celé cestě. Tady se bude spát fakt dobře. Natahuji si karimatku na jednu z lavic na okraji sálu a vykládám nad sebe věci, které budu ráno potřebovat. Pak si jdu před chatu vyčistit zuby. Vracím se dovnitř a lezu do spacáku. Třídím fotky, dělám si zápisky a u toho usínám.

33km 1090m ↑ 685m↓

Pěšky po Sicílii - Den 9. →