Pěšky po Sicílii - Den 5.

PARCO DEI NEBRODI

Pizzo dell´Azzari -> Mistretta

10.11.2024

V pět ráno jsem už vzhůru. Stále lehce prší, ale to mi nevadí. V půl šesté už se balím. Jsem celkem překvapený, jak snadno a rychle mi to jde ve stísněných prostorách tarpu oproti volnému prostranství. Dnes mne čeká celkem výzva. Musím stihnout 36km horami do 18:00. Být to do večera, jsem s tím v pohodě, to stihnu, ale dnes mne čeká noc ve městě. Potřebuji dobýt elektorniku, a tak jsem vzal apartmán za 40euro a check inn je do 18:00. Když jsem psal včera pánovi zprávu ohledně pozdějšího příjezdu, napsal prostě “alle 18” tedy “do 18.”

Když se balím, je tma, když vycházím, je hodně šero, ale větve na zemi rozeznám. Do minuty jsem zpátky na široké cestě, která mne včera večer vedla v těsném sevření plotů. Šlapu po lesní cestě, je stále jasněji. Denního světla opravdu rychle přibývá. Po pár minutách je mi jasné, že čelovku už nebudu potřebovat. Začíná můj závod s časem.

Šlapnu do toho a v osm už mám za sebou prvních 7km. Ozývá se však hlad a tělo mi dává jasně najevo svou nechuť udělat jediný krok nahoru. Sebemenší stoupání mi najednou dává fakt zabrat. I když jsem zvyklý snídat před desátou, je mi jasné, že nemá cenu se s tím prát a je potřeba něco pojest. Scházím na travnaté prostranství u cesty, přes jeden velký kámen si překládám složený tyvek a v zemi si hloubím díru na svou plynovou lahev.

Je sychravo a vlhko. Protože mám hlad, dělám si pořádnou porci pohankové kaše a než se uvaří ousuji salám, abych měl energii na hodně dlouho a náročnou cestu. Jak tak sedím zahleděný do své mističky s kaší, zaslechnu fuňení. Když zvednu hlavu, spatřím tak pět metrů od sebe divočáka, který je stejně jako já zahleděn do své snídaně a v trávě hledá spadlé žaludy. Najednou zvedne hlavu, překvapeně si mě prohlédne a dává se na zběsilý útěk. Neběží však daleko, jen asi dvacet metrů a zase se dává do sběru žaludů. Ty prasata jsou zde na lidi buď hodně zvyklá, nebo je prostě mají těžce vy víte kde.

Ještě než se dám na cestu dále, využívám toho, že mám signál a píši zprávu pánovi z Grazias House, o mé situaci. Prostě že necestuji autem, ale jdu pěšky, že jsem vstával opravdu brzy, abych to k němu do šesti stihnul a že mě čeká dalších 30km přes hory a že i když se snažím jít opravdu rychle, nejsem si jistý, jestli to do 18:00 stihnu. Zda by tam někdo mohl někdo počkat nebo případně někde nechat klíč. Až pak vyrážím do mlžných lesů bez signálu.

• 

• 

• 

• 

Zanedlouho přicházím na první rozcestí. Jedna cesta vede po hřebeni, druhá pohodlná cyklostezka to obchází. Pohodová trasa je asi jen o kilometr delší, převýšení je jen o trošičku menší a bloudit na ni určitě nebudu. V jakém stavu jsou cesty na hřebeni, to netuším. Nakonec si řeknu, že nebudu měkota a vezmu to horem. Záhy mne čeká první strmý stoupáček. K mému překvapení se však stále šlape po široké dobře viditelné cestě. To se mění až s příchodem na první vrchol, přes který se přechází po travnaté louce. Žádná stezka, značení nic. Prostě rovně přes trávník. Za lepších podmínek odsud mohl být parádní výhled, mne však čeká jen bílá tma v podobě neprohlédnutelné mlhy. Po přechodu mírnéno oblého vrcholu, který tvoří spíše obrovská hřebenová louka, náhodou narazím na značku na stromě. Najít v té mlze další je však boj.

Nakonec se mi nějakým způsobem po chvilce bloudění podaří sejít na širokou cestu, po které se pokračuje dále. Mým cílem je nejvyšší vrchol této části hřebene Pizzo Fau. Za tím už by to mělo jít jen dolů. V mapàch je trasa značena plnou čárou, a tak to bude hádám v pohodě. Klasicky je to však přesně naopak.

Šlapu vzhůru lesní pěšinou, která se místy ztrácí, pak dále dubovými lesy na hřebeni. Najednou mi v cestě stojí drátěný plot a v jeho rohu strom, na jehož kmenu je červená značka. To mám jít vlevo nebo vpravo? Nebo si mám snad vybrat? Podle mapy vpravo, tam ale žádnou stezku nevidím, spíš jen svah dolů. Nalevo podél plotu však vede jasně viditelná stezka a směřuje směrem, kterým je i Pizzo Fau. Jdu tedy tudy. Vypadá to slibně. Co nevidět jsem tam. Podle mapy se i původní stezka se přibližuje, a tak pokračuji dále.

Najednou stojím na okraji lesa. Mám pocit, že se drátěný plot stáčí. Že bych udělal chybu? Nebo snad ne? Mám chuť projít do ohrady, v níž se pasou koně. Branka je jen kousek za mnou. Nakonec se vracím dobrej kilák zpět vzhůru na rozcestí. Ztratil jsem tak patnáct minut určitě.

Jsem zpět u onoho stromu se značkou. Sbíhám svah a šlak by mě trefil, když vidím rozcestník za tím podělaným plotem. Otevírám si, jdu vnitřkem. Na konci opět branka. Otevírám a zavírám. Podle map bych měl stoupat vzhůru po dobré stezce, žádná zde však není, a tak šlapu lesem podél toho plotu, dokud opět nespatřím rozcestník na druhé straně. To už si ze mě někdo dělá prdel ne?

Otevírám si, lezu dovnitř. Cesta vede vnitřkem stále podél plotu. Proč? Netuším. Na konci žebřík na druhou stranu a opět značka venku. Jaký tohle mělo smysl? Kdybych šel celou dobu podél tohoto plotu, už jsem dávno na sestupu z Pizzo Fau! Mám chuť ten posraný plot zničit.

Valím dál, jsem na holém vršku a topícím se v mlze. Výhled 0,0. Top! Značka na okraji louky. Pak dlouho zase nic. Stezka žádná. Naslepo šlapu lesem. Sem tam se objeví značka, ale stezka zde není. Přitom podle map bych ji právě zde čekal.

Z lesa najednou vybíhám na asfaltku, kterou mám přejít. Hned naproti široká cesta, po které mám pokračovat. Sláva. Jdu po ni. Mám hlad, ale nemám vodu. Nemůžu si uvařit. O kus dále by měl být pramen a pak pítko. Zkusím dojít tam, a uvidím. Buď budu jíst salám bez ničeho, nebo si uvařím.

Třikrát sláva, voda zde je. Nějaký mladík přijíždí autem a stáčí si ji do kanistrů. Když mne vidí, okamžite mi dává přednost, ať si naplním lahve.

“Je to pitné?”

Zbytečná otázka. Samozřejmě kýve, že ano a demonstrativně se napije přímo z kohoutku. Kdyby nebyla pitná, asi si ji zde neplní.

Plním si jednu lahev, ať si rychle můžu udělat jídlo, s tím, že zbytek si doplním později. Hned naproti je jedno místo ideální k táboření, a tak si tam jdu rychle udělat jídlo a kafe. Mám signál, a tak zjišťuji, že mám odpověď od pána z Mistretty. Žádný strach, až dorazím, mám mu zavolat. To mě uklidní, ale stejně bych to rád stihl do té 18. hodiny, když už valim takové tempo. Navíc ho nechci příliš zdržovat a touha po sprše je nepopsatelná. Postavit mě vedle prasete, necítíte to prase, ale mě. Smrdím hůř, jak dobře uleželý sýr.

Po jídle rychle doplňuji vodu a pokračuji v mé cestě. Ta mne zcela nečekaně přivede ke starému schodišti obrostlému mechem. Až na hřeben šlapu po schůdcích mezi rozvalinami a starými stromy roztodivných tvarů. Vše je obrostlé mechem. Připadám si jako v jiném světě, jako v prastarém chrámu.

Jsem na hřebeni. Kde bych čekal dle map cestu, tam není samozřejmě žádná. Za to je zde další plot. Schůdky přes něj jsou strouchnivělé, spodní chybí. Kdy roztáhnu nohy, abych se dostal na druhý, rupnou mi trenky. Pecka!

Nakonec přehodím batoh napřed, nějak to přelezu a dál šlapu odtušeným směrem. Nakonec narazím na stezku, později mnohem níže na lesní cestu. Ta mne opět přivede k plotu, který musím přelézt. Na druhé straně cesta žádná. Opět jdu lesem odtušeným směrem naslepo. Náhle se objevuje stará zarostlá kamenná cesta. Té se držím.

Náhle vyplaším stádo divočáků. V lese se konečně objevuje další lesní cesta. V jedné části musím podlézat spadlý strom. Dnes, když spěchám, je to hotová překážková dráha tady. Náhle vyplaším další stádo divočáků.

Cesta opouští lesa a vede mne přes horské louky. Mlha se drží v horách nade mnou a poprvé za tento den mám aspoň nějaké výhledy. Ne však na dlouho, protože stezka mne co nevidět opět vede lesy. Těmi pokračuji dále, dokud se opět nenapojím na širokou lesní silnici. Po té pokračuji dále, opouštím značenou stezku a sestupuji blíže městu. Nejednou kráčím zemědelškou oblastí plnou pastvin.

Šlapiu mezi ploty pastevců. Všude se pasou krávy, koně, osle …. Najednou mi v cestě stojí obrovský býk. Nechá mě projít nebo nebo? Zkusím to. Jdu k němu stále blíže a jak se tak k němu blížím, začíná zlostně hrabat nohama a frkat. Kuwa! Tohle nevpadá dobře. Vypadá docela nasraně, ještě krok a vystartuje po mě.

Vracím se pár kroků zpátky, tep mi jede na dvěstě procent. Takový adrenalin jsem snad ještě nezažil. Pomalu couvám, sleduji zvíře a přemýšlím, co dále. Vracet se vzhůru do hor a celé to obcházer vážně nechci. Na to nemám čas a vlastně ani sílu. Jinou cestu však nevidím. Kudy mám jít?Rozhlížím se přemýšlím. Všude je to kolem samý plot. Pak ovšem dostanu spásný nápad.

Jsem na cestě mezi ploty a ohradami. Po mé pravici je ohrada úplně prázdná. Ano, odsud ten rozzuřený samec musel utéct a žádné jiné zvíře tam není. Mapuji terén a všímám si, že sím stojím mezi dvěma bránami do ohrady, které nejsou ani pořádně zamčené. Je zde jen na volno pověšený drát. Když ho uvolním, prolezu do ohrady bez většího povyku, projdu jí a okus dále a za býkem skrz další ohradu prolezu. Ta je sice mnohem blíže jeho současné poloze, ale třeba to bude fungovat.

Pomalu couvám zpátky k bráně, zvedám drát a lezu za dřevěný plot. Zatímco co mne býk pozoruje, já kráčím dále jeho dosavadním domovem. Nehrabe, nefrká ani se nerozbíhá. Po té, co ho obejdu, proklouznu brankou zpět na cestu a pokračuji dále. Stále si mne nevšímá a nechává mne jít. Jsem opravdu rád, když už ho mám z dohledu.

Po širkoké polní cestě pokračuji k Mistretě. Večer o sobě záhy dává vědět. Sešeřuje se a rychle nastává tma, to už ovšem šlapu po široké cestě, která bryz přechází v asfatlku. Ještě však stále nemám vyhráno, čeká mne nejedno strmé stoupání, bloudění po cestách mezi zemědělskými usedlostmi a psi, kteří mne hlasitě pronásledují. Jsem docela rád, když konečně dorazím na okraj horského Sicilksého městečka, jehož úzkýmu uličkami za tmy pokračuji až do jeho centra.

I když jsem ve městě, stále nejsem v cíli. Musím najít mé dnešní ubytování a vůbec to není jendoduché. Je tma, uličky jsou úzké a hlavně nevidím žádný nápis, který by označoval můj cíl. Chodím zde naslepo a hledám, kde mám zaklepat nebo zazvonit. Až po někoka okrizích městem překonávám svou fobii z telefonování a volám majiteli. Ten jde ke vchodu a naviguje mne. Velkými dřevěnými dvěřmi vstupuju do "vnitrobloku" jeho domu. Na jedné straně očividně bydlí on, na druhé stoupají schody do jeho arpatmánů. Vede mne dovnitř a ukazuje mi, kde dnes budu bydlet. Vypadá to zde mnohem útulněji a moderněji, než zbytek města.

Dávám si sprchu a jdu se projít městem. Doufám, že se mi dnes podaří najít dobrou restauraci, kde se navečeřím. Nikde však nic není a co vidím v mapách, je zavřeno. Nakonec si dávám pizzu v jednom podniku, který jede pizzu na rychlost a ne na kvalitu a vydávám se zpět k ubytování. I když cestu znám a najdu ho záhy, neumím se dostat dovnitř. Nakonec opět volám panu domácímu. Místo jsem trefil, jsem se snažil odemknout špatné dveře. Jaký to trapas.

Jdu na pokoj a jdu spát. Tohle byl opravdu zvláštní den.

36km 895m 1465m

Pěšky po Sicílii - Den 6. →