Pěšky po Sicílii - Den 4.

PARCO DEI NEBRODI

Area Attrezzata Tre Arie → Pizzo dell´Azzari

9.11.2024

Noc byla chladná a rušilo ji jen spokojené tůrování prasat ryjících držkou v zemi hned za plotem. Nevím, zda je to věkem, ale tak nějak zjišťuji, že na rovné zemi se mi asi spí pohodlněji než zavěšen mezi stromy, protože jsem se dnes opravdu krásně vyspal. Může to být i chladem, který tyto noci provází. Nebo mi prostě jen nesedí má nová minimalistický hamaka. Netuším. Dříve se mi však v hamace spávalo mnohem lépe.

V pět ráno jsem vzhůru, ale je ještě tma, a tak čekám na svítání, koukám do map a plánuji, kudy a jak dále. Jeden den jsem ztratil sháněním plynu, další loudavým tempem. Byl jsem ale nerozchozený a měl fakt těžký batoh. Přeci jen tahle cesta nemá jasně danou trasu a já si tahám zásoby jídla asi na deset dní už od začátku. Je mi jasné, že až do Palerma nedojdu a jsem s tím v pohodě. Tahle cesta nemá cíl. Sama tahle cesta je cíl. I přesto bych však rád stihl projít všechny tři přírodní parky na Sicílii.

Druhá věc, kterou musím vyřešit, je dobití elektroniky. Mou novou čelovku dobíjím raději každý den, když je tak brzo tma, aby mne nezradila a solár nemůžu používat, když je pořád zataženo a obě powerbanky jsou na tom už teď docela bídně. Nabízejí se mi dvě možnosti. Buď vzít hotel přímo na trase v průsmyku Femminal Morta, kam to mám 30 km a dá se tam v pohodě ještě dnes dojít, nebo se hecnout a dát 70km za dva dny do městečka Mistretta. Pokojík na hotelu vychází na 70 euro, apartmán v Mistretta na 40euro. Hotel leží přímo na trase, Mistretta je hodně slušná zacházka. No nakonec ve mě zvítězí hrdá touha být low cost cestovatel a rozhodnu se to vzít přes město. Třeba budu potřebovat i něco dokoupit, co já vím.

V sedm se balím a už zde začíná být docela živo. Přijíždí nějací pracovníci a hned si chtějí povídat, i když umí jen italsky. Děda kouří jednu za druhou a u toho mi hrdě odhaluje jeho posleních šest žlutých zubů. Rychle se balím a vyrážím na cestu. Všude kolem je mlha, že je sotva vidět na krok. Den na hřebeni si určitě užiju. I ty krávy na mě hledí, co tady sakra dělám.

Jak tak šlapu stále níže, něco mi nesedí. Kouknu do map a samozřejmě, že jdu blbě. Tudy jsem vůbec jít neměl. Od místa kde jsem spal, jsem se měl vrátit na cestu, po které jsem včera přišel jít úplně opačným směrem. Otáčím to a vracím se kilometr a půl do kopce. Kolem Italů procházím raději tiše, aby si mě nevšimli a pak už šlapu stále výše na hřeben po bezlesých loukách. Nebýt taková mlha, musí odsud být nádherný výhled!

Po deváté jsem u jezera Tre Arie, které má v mlze své kouzlo. Obcházím jej po břehu, na kterém se pasou krávy a fotím tumagickou kompozici. Cesta kolem mne přivede až k malému opuštěnému domku na břehu, kde jsem chtěl původně nocovat. Střecha je děravá, ale země suchá, takže přespat by se zde asi dalo, kdyby to někoho zajímalo. Jen počítejte s možnou návštěvou krav, které se všude kolem pasou a domek pravděpodobně taky využívají. Já pauzu využívám pro přípravu snídaně a kávy. Než se najím a vyrazím na cestu dále, jako by někdo vyměnil den. Slunce svítí a je opravdu krásně. Hned mám lepší náladu, to se to panečku šlape!

• 

• 

• 

• 

Za doprovodu zvonkohry dobytčího sboru pasoucího se na horských loukách stoupám stále vzhůru, až konečně vystoupám na sedlo. Když se ohlédnu, čeká mne parádní výhled na lesklou hladinu jezera a kopcovitou krajinu vynořující se z mlhy. Wow! To je nádhera, jakou jsem zde ani nečekal. Najednou dostávám nový náboj energie. Přecházím na širokou polní cestu a stoupám chvatně vzhůru na hřeben.

Cesta přechází na opačnou stranu a stoupá lesem po hřebeni k sedlu Portella di Testa. Podzimem zbarvené stromy se rozestupují a výhledy, kterých se mi dostává, mne doslova pohlcují. Hřebeny této části hor jsou opravdu nádherné a podzimní barvy ustupujícího lesa dodávají této hřebenovce neskutečné kouzlo a lesk. Ještě více potěší, když zde narazím na zdroj vody. Teprve druhý za čtyři dny!

• 

• 

Doplňuji si zásoby a očarován nádhernými výhledy šlapu po hřebeni až na sedlo Portella di Testa. I zde mne čeká naprosto jedinečný výhled, který mne úplně uhrane. Nikam už nejdu. Zůstávám zde stát a fotím jednu fotku za druhou, protože žádná fotka se mi nezdá dost dobrá na to, aby vystihla krásu místa a pocity, které mne zalévají. Mé nohy jako by zde zakořenily a nechou mne pustit dále, ale nekonec je k pohybu přeci jen donutím. Otáčím se a po široké prašné hřebenové cestě pokračuji stále na západ. Cesta je lemována neustálými výhledy na obě strany a neskutečně si ji užívám. Nečekal jsem, že je Sicílie tak nádherná.

Takto nádhernou krajinu si užívám na celém dalším kilometru. Pak však přicházím na vrchol Pizzo Savello, kde začínají husté dubové a bukové lesa. Bezlesou část pohoří tak mám za sebou a opět se nořím do hlubokých lesů prozářených zlatavou barvou listí. Nádhera jako v elfském hvozdu, dokud se nezačne šeřit a já nezačnu tušit déšť.

Je půl jedné a já přicházím na rozcestí pěti cest. Je už hodně zataženo a já cítím, že fakt co nevidět musí začít pršet. A fakt že jo. Z ničeho nic leje. Ta rychlá změna počasí je až neuvěřitelná. Rychle kontroluji aktuální předpověď. Do čtyř pršet nepřestane a to nejhorší mne čeká od jedné do tří. Ok, najím se teď a tady. Shazuji batoh a pořádám kurz rychlého vaření. Za pár minut už na mne čeká velká porce pasta bolognese od Avdenture menu. Mezitím asi 20 metrů ode mne zapadl do bláta motorkář. Právě jde za mnou. Co asi chce? Aha, jestli mu prý nemůžu pomoct vytáhnout jeho stroj. Nemám s tím problém. Vsávám a jdu za ním. Společnými silami vytahujeme jeho motorku z bláta a pak se vracím k jídlu, které už je aspoň hotové.

Po jídle vyrážím na cestu deštivými lesy bez výhledů dále. Jsem opravdu rád, že to tak pěkně vyšlo a mlha se rozestoupila zrovna když jsem kráčel jedinou bezlesou částí tohoto pohoří a mohl poznat skutečnou krásu těchto hor bez opony. Že prší teď, to už mi vůbec nevadí.

Zbytek dne už není ničím významný. Prostě šlapu stále vpřed po pohodlné široké cestě hustými dubovými lesy nahoru a dolů. Sem tam to někde zachrochtá. Už jsem na ta prasata tak zvyklý, že se stala běžnou součástí mého dne. Cestou je spousta krásných míst pro kempování.

Po devíti kilometrech lesy opět začínají řídnout a ustupovat výhledům na pěknou kopcovitou krajinu. Cesta mne vede podél pastvin na straně jedné a lesa na straně druhé. Ve tři přestává pršet a chvíli to dokonce vypadá, že se to roztrhá, ale nakonec se mraky opět sráží dohromady a modravou oblohu zakrývají. Cesta se svažuje a vede mne k jezeru Lago Biviere. Procházím kolem a opět se nořím do lesů. Tou dobou opět začíná stoupat mlha a mysticky čarovat v krajině kolem jezera.

Za jezerem se cesta opět noří do lesa. Je půl čtvrté tělo si už tělo říká o odpočinek. Vím, že bych měl jít dokud je světlo, ale nejde to. Na chvilku si sedám na zem a mezitím se ozývá i žaludek. Večeřím tuňáka z cous cousem. Než vyjdu, znova se rozprší. Naštěstí ne na dlouho.

Ve čtyři se vydávám na cestu dále. Do slunce západu zbývá hodina.

Pokračuji dále hustými lesy a v pět procházím kolem jezera “Lago Maulazo,” kde někdo kempuje. Taky bych už zalehl, ale musím dále. Zítra mě čeká nocleh ve městě vzdáleném ještě 40km. Ujít to za den není problém, ale check-inn je do 18:00 a čeká mne cesta přes hory. Chci zkusit ještě 10km ujít a něco si tak nadejít, zítra brzo vstávat a být v klidu, že to do večera stihnu. Po této široké cestě se šlape samo a stejně jdu lesy bez výhledů, tak o nic moc nepřijdu.

Kolem šesté přecházím silnici Strada statale di Cesaró, kde je hotel, kde jsem dneska mohl přespat, dobýt baterky a zítra pokračovat přímou cestou, kdybych nebyl vůl. Místo toho mne však čeká noční pochod.

Sotva přejdu silnici, dosud dobře viditelná cesta končí. Místo té mne najednou čeká putování po úzké sotva viditelné stezce. Aby to nebylo málo, duby střídají buky a všichni víme, jak to v bukových lesích vypadá. Všude jen hromady spadlého listí, pro které není cesta vidět. Chtě nechtě musím sáhnout po čelovce. Chvíli mi pomáhá, ale když se zvedne mlha je spíše kontraproduktivní. Světlo čelovky v mlze mění černou tmu v bílou tmu a nevidím nic s ní ani bez ní. Jdu pomalu a často se orientuji podle map.cz Jde to tak pomalu, až jsem z toho zoufalý. Mám chuť to zakempit, ale pokračuji dále.

Kolem sedmé najednou přicházím na širokou lesní cestu přecházející horksé louky. V dálce se blýská, takže tady spát nehodlám. To poslední co potřebuji zažít je noční bouře na otevřeném hřebeni na travnaté louce. Zhasínám světlo a pokračuji po široké cestě, která se brzy opět ponoří do lesů. Bohužel mne cesta přivede mezi drátěné ploty, v jejichž těsném sevření pokračuji další hodinu. Jestli jsou oplocené lesy podél celé trasy, tak nevím kde dnes slehnu. Nezbývá, než šlapat dále a doufat, že to někde skončí, ale přiznávám, že toho mám pro dnešek opravdu dost. Už bych to dnes ukončil, ale bohužel nemám kde a jak. Musím stále rovně podél plotů a doufat.

Najednou plot po mé levici ustupuje a zachází hlouběji do lesa. Využívám toho a cestu opouštím. Hledám si rovné místo, ze kterého odhazuji listí a stavím tarp. Ráno chci být ve stavu brzo vstát, rychle se svalit a jít dále.

Ležím v tarpu a poslouchám, jak kolem šlapou zvířata. Asi divočáci, těch je tu fest a všude kolem rostou buky. Na obloze se blízká, někde hodně daleko hřmí. Jsem téměř na vrcholu, ale v lese. No snad to nedorazí až sem. Nedorazí. Ale celou noc proprší.

37,4km 1017m  797m

Pěšky po Sicílii - Den 5. →