Budím se v šest. Je krásné ráno, obloha je jasná a východ je zbarvený do barev ohně od vycházejícího slunce. I přesto je neskutečná kosa, a tak se navzdory předsevzetí vstávat fakt brzo ze spacáku zrovna neženu. Donutím se k tomu až kolem sedmé. Vstávám a začínám balit. Než vše sbalím a konečně vyjdu na cestu, už je skoro půl deváté. No paráda. Zas dvě hodiny ztraceného drahocenného denního světla.

Vracím se na nedalekou kamenitou stezku a po k travnatém svahu sestupují níže do údolí, které dnes na rozdíl od včerejška nehalí mlha, a tak se můžu kochat výhledem na sousední hornatý masiv, kterým budu v dalších dnech pokračovat. Prvně mne však čeká město a v něm snad i dobrá snídaně.

Netrvá dlouho a přicházím na asfaltku lemovanou oplocenými zahradami. Po té šlapu až do města Randazzo na úplatí Nebrodi, na které mám po celou dobu docela pěkný výhled. Nakonec jsem spal na nejlepším možném místě široko daleko, protože tady opravdu není kde. Je to tady samá zahrada a oplocený pozemek.

Kolem desáté kráčím ulicemi města. Hledám obchod, kde bych dokoupil vodu a podnik, kde bych se nasnídal. Je to tu vesměs samá vinárna a restaurace jsou ještě zavřené. Nakonec mne zachrání Bar Tabacchi Paparo, kde si dávám Capuccino, čtvereček pizzy, listové těsto plněné párkem a šáteček plněný nutelou. Během jídla se rozmýšlím, kterou cestou chci do hor nastoupit. Nakonecc zvolím tu, která vede podél potoka Flascio a kolem jezera Trearie. Jednak jd kratší, ale také mi něco říká, že bude krásnější. Navíc je cestou pár rekreačních oblastí s přístřešky, což se za aktuální předpovědi počasí docela hodí.

Cestou skrz město narazím na malý krámek, kde koupím co potřebuji a dál už šlapu mezi zemědělskými usedlostmi kde to krásně voní hnojem, pak kousek po hodně rušné silnici a po přechodu mostu přes prázdné koryto potoka se dávám vyprahlou krajinou vstříct horám. Obloha je modrá a krajinu vyhřívá slunce, zatímco Etna se topí v mracích, a tak ji opět v celé své kráse nevidím. Ale jen ať si ty mraky podrží u sebe, lepší tam než tady.

Opouštím silnici a pokračuji vyprahlou krajinou roztroušených farem na dohled prádzného koryta potoka. Počasí se cestou docela kazí a dosud modrá obloha se opět mění v šedavou nízko položenou klenbu, která zakrývá slunce a jeho paprsky k zemi nepropouští. Cesta se najednou stává o to ponurejší. Po delší době se opět nořím do lesů a už za chvíli vidím prvního kaňoura ryjícího držkou v zemi. Tady už není o čem přemýšlet, tohle je divočák jak z Asterixe a Obelixe. Zanedlouho potkávám další. Panečku, že jich tu je, pomyslím si a doprovázen všudypřítomným chrochtáním pokračuji dále po cestě, která začíná stoupat podzimními lesy vzhůru do hor.

Krátce před druhou přicházím k rekreační oblasti Area Attrezzata Camita, kde je spousta laviček a grillů s přístřešky. Jsou teprve dvě odpoledne a já mám navzdory pozdnímu vyjití a času strávanému ve městě v nohách 18,5km. Jářku, to jsem míval předchozí dny až pozdě večer. Dnes určitě dojdu daleko. Minimálně k jezeru Trearie!

No, to by ovšem nesmělo začít pršet, sotva si udělám jídlo. Z počátku je to jen takový lehký deštíček, ale než dojím, změní se to v pořádný slejvák. Vůbec se mi do toho nechce, a tak tady sedím, koukám do map a ztratím tak hodinu a půl, než se donutím nahodit pončo a vyrazit. Nakonec se však rozhodnu popojít alespoň na další podobné místo s grilly a přístřešky o několik kilometrů dále.

Balím se, nahazuji pončo a vyrážím na cestu. Šlapu stále vzhůru dubovým lesem. Pršet nepřestává ani trošičku. Sem tam to někde blízko mne zachrochtá. Blížím se hřebeni a les řídne. Přestává pršet. Mraky se trhají!

I když jsem na hřebeni, jsem stále v lese, a tak si hledám vyvýšená místa, abych taky něco viděl. Opouštím cestu scházející dolů k vytouženému odpočinkovému místu a místo toho šlapu blátivou cestou po hřebeni úplně jiným směrem. Stoupám na nějakou skalku. Pořád to není ono. Chce to kousek bez lesa. Není tu někde takové místo?

Je! A dokonce by tam měl být dle map i výhled. Jen je to 2,5km daleko a do půl hodiny zapadne slunko. V plné polní tam běžím. Asi bych udělal lépe, nechat zde batoh, ale kde ho mám nechávat? Má se válet v blátě a já valit další dva kiláky bez něho? Co když tudy někdo půjde a vezme ho? Nene, ten jde se mnou!

Valím si to jak Gandalf do Dol Guldur. Najednou prase na cestě. Leží si tu a jen se směje. Nezájem! Já chci své výhledy. Kliď se mi z cesty! Utíká, jak by na něj vybafnul Obelix. Já chvátám dále jak brouk kvapník. Chybí mi už je ta jeho písnička. Naštěstí je to hodně z kopce, takže to jde dobře. Dřív než zapadne slunce, jsem na místě. Koukám na svahy hor přes které plují obláčky a dělám si pár fotek. Etna za mnou se topí v mlze. Chci ještě na pahorek přede mnou, ale mlha náhle stoupá i zde.

Otáčím se a dávám se na cestu zpátky. Do uší si pouštím audioknihu “Kolo času.” Není nic lepšího, než na cestě temným lesem poslouchat příběhy o temném jezdci a vlcích v temných lesích. Když zjistím, jak moc baterky audioteka žere, vypínám i ji.

Za tmy šlapu hlubokými lesy, kde neustále slyším dupot a chrochtání. Tolik prasat co tady jsem nikdy nikde neviděl, ale naštěstí mne nechávají být a nijak na mne nedoráží. Ještě před sedmou přicházím do rekreačního objektu Trearie. Chatka je zavřená, ale záchody ne. Paráda, aspoň jednou můžu jako člověk. Pak se vydávám k velkému přístřešku s grillem. Podlaha je suchá. Ano, tady dnes přespím. Vytahuji karimatku, pokládám ji na zem a lezu do spacáku. Choulím se ke kamenné zídce, choulím ve spacáku a opět třídím fotky a dělám zápisky.

28,3km 696m↑ 497m↓

Pěšky po Sicílii - Den 4. →

Komentáře

Tulák, blázen a cestovatel, věčný snílek s hlavou v oblacích vlastních fantasií a taky tak trošku dobrodruh. Milovník divoké přírody, krásných panoramat, skal a hlavně hor a hřebenovek bohatých na nádherné výhledy, ale i piva a dobrého jídla. Toulavá duše uvězněná v lidském těle a svázána tak s osudy a povinnostmi lidí, která by se chtěla jen bezmezně toulat a poznat každý pěkný kout tohoto světa.

Od roku 2015 žiji převážně v Alpách a od roku 2019 je mi Tyrolsko mým domovem. Právě zde jsem se zamiloval do hor, zdolávání vrcholů, šplhání po jištěných i nejištěných cestách a nejrůznějších dobrodružství, ke kterým překrásná alpská příroda doslova vybízí. Každého léta se snažím využít každého volného dne, abych poznal další pěkný kousek této hornaté země v srdci Alp.

Od lockdownu v roce 2020 jsem navíc naprosto propadl trekkingu a cestování a začal vyrážet na stále delší a zajímavější cesty napříč Evropou a poněvadž rád fotím a píšu, rozhodl jsem se začítu psát svůj online deník a do něj všechna svá dobrodružství z dlouhých cest postupně zpracovávat. V Tyrolsku však trávím převážnou část roku a i zde podnikám nejrůznější zajímavé cesty, a tak se i má tyrolská dobrodužství začala kupit a já pocítil potřebu zaznamenat si alespoň ty nejdůležitejší z nich.

Zaznamenávat jen zážitky z cest mi však nestačí a krom příběhů z hor bych se také rád podělil o své znalosti a postřehy z cest a především vám představil Tyrolsko a přinesl spoustu tipů a nápadů na krásná místa, kam se můžete podívat. Proto jsem se rozhodl zapracovat na tomto blogu, který by měl být tak trochu mým deníkem, ale také dobrodružným průvodcem po tyrolských kopcích, ferratách, soutěskách a dalších zajímavých místech napříč Evropou.

Kdo jsem?

Velebitská turistická stezka, aneb přechod chorvatského Velebitu nejkrásnějšími místy těchto hor

Vápencové sloupy, krasové útvary, epické hory, malebná údolí, sytě zelené louky, husté lesy a výhledy na modravou hladinu Jadranu posetou bezpočtem ostrovů, od které se odráží zářivé slunce. Že to zní skvěle a lákavě? Tak tohle přesně je největší a nejkrásnější chorvatské pohoří Velebit. O tom už jsi však hádám četl nebo slyšel a teď tě zajímá, jestli tudy vede nějaký pěkný trek a jak tento klenot Balkánu nejlépe poznat a přejít v celé jeho délce. Mám pro tebe dobrou zprávu.

Peaks of the Balkans - nádherný trek kolem vrcholů Albánie, Černé Hory a Kosova

Pokud mne nějaký trek v posledních letech opravdu překvapil a nadchnul, tak je to jednoznačně Peaks of the Balkans. Jedná se o téměř 200km dlouhý okružní trek procházející horskými oblastmi v severní Albánii, jihu Černé Hory a západní částí Kosova a jde dost možná o asi nejambicióznější turistický projekt v oblasti Balkánu. Stezka prochází pohraničními horskými oblastmi po starých pasteveckých stezkách, které byly během pohnutých dějin dvacátého století narušeny. Dnes jsou vš