Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 9.

Ještěd

19.5.2026

V pondělí jsem zařídil co jsem musel, nabalil si do batohu úplně stejnou výbavu, s jakou jsem cestu přerušil a brzy ráno zamířil na nádraží, abych se ještě toho odpoledne vrátil do Liberce, kde jsem v sobotu večer cestu přerušil. Když zde dorazím, prší stejně, jako když jsem odjížděl, po celodenní cestě mám hlad jako když jsem odjížděl a navíc jsem zde ve stejnou hodinu, jako když jsem odjížděl. I když tak mezitím uběhly dva dny, je to jako bych ani neodjel a den pokračoval, protože na něj navážu ve stejnou dobu, jako když jsem ho přerušil.

Vystupuji z vlaku, mířím před nádražní budovu a kamžitě mířím hledat místo, kde bych se dnes najedl. V okolí nádraží však žádnou vhodnou restauraci nevidím, a tak nakonec končím u kebabu. Je výborný, ale že by mi poskytl energii na zbytek dne moc nevěřím.

Po jídle se vracím k nádraží a snažím se ho podchodem podejít, ten však bohužel vede jen k nástupištím a dále ne. Proto opouštím nádraží a snažím se zjistit, jak ho obejít a dostat se na druhou stranu železnice, nakonec mířím za místní ostrahou nástupiště, kterou zde dělá Rom s pořádně nabušenýma prackama. Chvíli nechápe, co přesně po něm chci vědět, ale nakonec mne posílá podél nádraží s tím, že pak mám zahnout doprava a vylezu u pekáren. Zkouším to, ale žádnou odbočku nevidím. Asi po kilometru však podcházím pod mostem a tím se dostávám na opačnou stranu železniční trati.

Dále pokračuji městskou zástavbou směrem k masivu Ještědsko-Kozákovského hřbetu, kam chci vystoupat a po hřebeni pokračovat. Ještě cestou se však zastavím v malé sympatické kavárně, kde si kupuji koláčky, které si dám další den ke snídani. V trafice o kus dále si pak kupuji Flat White, ale jsem docela překvapen, když mi na otázku, zda ho tady dělají, odpoví, že ano a v zápětí se mě zeptají, zda do něj chci mléko. Jasně že chci, vždyť to tam patří!

S kávou v jedné ruce a pytlíkem koláčků v ruce druhé pokračuji k nejbližší lavičce. Balím si zítřejší snídani na vrch batohu a s kelímkem v ruce pokračuji hustou městakou zástavbou, dokud nedorazím k areálu kolem lanovky na Ještěd. Zde se nabízí možnost vystoupat přímo vzhůru, já se však chci projít kus po hřebeni Ještědsko-Kozákovského hřbetu, a tak odbočuji doleva po zeleně značené trase šlapu blátivou lesní cestou směrek k rozcestí U Šámalů. Cestou opět potkávám desítky cyklistů užívajících si místních lesních cest a trailů.

Asi za dvacet minut přicházím k hromadě klád a protože už je mi docela horsko, sedám si zde a sundávám si kalhoty, které měním za kraťasy. Ještě než je však sbalím a vyrazím na cestu, začíná najednou pršet. Jde však jen o takovou krátkou přeháňku. Automaticky následuji cestu odsed stoupající vzhůru. Šlapu nahoru, koukám do země a po nějaké době mi dochází, že na to kam a kudy jsem chtěl jít je to nějak moc strmé. Musím jít špatně. Koukám tedy do map a fakt že jo. Od těch klád jsem měl pokračovat rovně, já však automaticky následoval cestu stoupající vzhůru. Nejdu vyloženě špatně a budu-li pokračovat rovně, budu během pár minut na hřebeni. Já se na něj však chtěl napojit dále a projít se po něm dále. Proto na dalším rozcestí odbočuji do leva a po žlutě značené trase sestupuji lesy na rozcestí Nad Hlubokou, odkud opět stoupám vzhůru.

Za asi půl hodiny opouštím lesy a šlapu mezi dvěma oplocenými pastvinami, dokud mi cestu nezkříží elektrický ohradník natažený přes silnici. Naštěstí však mám za sebou nějaké ty brigády na pastvě u ovcí a vedle toho žiju už pár let v Tyrolsku, takže vím, jak tyhle věci fungují. Jdu na okraj, kde je je plastová rukojeť s háčkem zavěšeným na jednom z ohradníků, tu beru do ruky a otevírám si. Tak se dostávám na druhou stranu, kabel opět zavěšuji a mohu pokračovat dále v cestě. Do minuty míjím dům s nápisem u Šámalů a přicházím na rozcestí, odkud se mi otevírá nádherný pohled na špičaté kuželovité kopce Českého středohoří. Ani jsem nečekal, že je odsdu uvidím.

Dělám si fotku a po hřebenové stezce pokračuji směrem na Ještěd. Během pár chvil se opět nořím do lesa, kterým pokračuji další půl hodiny, dokud nedoratím na Pláně pod Ještědem, kde se nachází stejnojmenná trasa. Po pravé straně mám stále les, nalevo je se však otevírá výhled do kopcovité krajiny Českého středohoří. Opět se zastavuji a fotím, obloha se však zatahuje a někde v dáli je slyšet hřmění. Místo tedy opouštím a mířím k dalšímu lesu. Míjím chatu, před kterou si pravděpodobně hraje majitel a s malým dítětem a pak šlapu dále. Zrovna když dorazím na okraj dalšího lesa se však hřmění opakuje, začíná pršet a záhy dokonce padají i kroupy. Utíkám tedy k nedaleké dřevěné tabuli s malou stříškou, kde se před nepřízní počasí schovávám a doufám, že to co nejdříve ustane. U toho pokukuji po nedaleké chatě a přemýšlím, zda se tam nezajít schovat, najíst případně přečkat deštivou noc. Do toho se mi však nechce, a tak zde stojím a čekám, zda to neustane. Naštěstí to nemá dlouhého trvání a já můžu záhy pokračovat dále.

Vracím se na stezku a necelé další dva kilometry pokračuji hřebenovým lesem. Ten opět ustupuje na rozcestí Ještědka, kde se hřebenová cesta potkává s asfaltkou. Je zde také velké parkoviště a nad hlavami chodců je vidět vysílač na vrcholu Ještědu, který se zdá docela nedaleko. Že bych konečně stihnul západ slunce z nějakého vrcholu? To by bylo opravdu moc fajn!

Opouštím hřebenovou cestu a přecházím na asfaltku, po které pokračuji dookola vzhůru na vrchol. Během pár chvil se mi otevírá další úžasný pohled na typicky zašpičatělé kuželovité vrcholy Českého středohoří, které v pozadí podbarvuje zapadající slunce. Je to neskutečná nádhera, které se nemůžu nabažit. Fotím si výhled a kochám se, nechci zde však ztratit příliš mnoho času, protože bych rád stihnul západ slunce na vrcholu.

Opět se dávám do pohybu a pokračuji v cestě vzhůru. Zanedlouho se však strom po mé levé ruce opět rozestupují a snižují a otevírají mi naprosto úchvatný pohled na nízké kopce pod Ještědem, mezi kterými se drží bílé obláčky mlhy, zatímco v pozadí zapadá zlatavě zbarvené slunce. Nějaké mladé holky si zde dělají kvanta selfíček, zatímco já se kochám pohledem do krajiny a snažím se zachytit kouzlo vlahého večera. Pokud něco miluji, pak právě tohle.

Pár fotek mám a místo opět opouštím. Během pár kroků přicházím k rozcestí, odkud můžu na vrchol vystoupat po úzké kamenité stezce táhnoucí se vzhůru mezi křovinami. Doufám, že se tak rychle dostanu nad stromy omezující výhled na kársné zlatavé údolí pode mnou a zahýbám. Z počátku tak šlapu mezi křovinami, přes které toho moc za mými zády nevidím, docela rychle se však ocitám na travnaté pláni, odkud je opravdu nádherný výhled na rovinaté údolí pod horou, ze kterého jen tu a tam trčí malá zaoblená špička. Musím říct, že se mi zde moc líbí a Ještěd je dalším příjemným překvapením na mé cestě podél severní hranice Čech.

Opouštím travnatý plácek a mířím na terasovitou plošinu se spoustou laviček pod vysílačem. Mezitím přichází ony dvě holky, které klasicky pokračují v pořizování kvanta selfíček. Já však najednou nefotím, ale místo toho točím. Výhled, který se mi odsud naskytl, je totiž jedinečný. Zatímco na jedné straně vidím temně modré kopce, nad kterými se drží mraky, ze kterých prší a tu a tam je protnou blesky, na straně druhé je obloha jasná a téměř bez mraků. Zatímco se obloha barví do zlatova od zapadajícího slunce, na obzoru přechází mračna, která od šedivé přechází v jasně bílý obrovský oblak a pod nimi se vytáří lehký závoj deště v dáli. Je to naprosto jedinečná podívaná, od které je těžké se odtrhnout. Točím hned několik videí, ke kterým se mi parádně hodí Gandalfův citát. Šedá dešťová opona tohoto světa se rozestře a promění se ve stříbrné sklo. A pak to uvidíš. Bílé břehy. A za nimi dalekou zelenou zemi za rychlého rozbřesku. Vím že slunce nevychází ale zapadá, ale celkově to co vidím se mi k tomuto citátu velice hodí.

Několik záběrů mám a vracím se na lavičku. Na zídce naproti si rozkládám vařič a dávám si vařit vodu, kterou si zalévám Asijské curry od Real Turmat, o kterého jsem si doplnil zásoby v batohu. Jak však slunce zapadá, docela rychle se ochlazuje, a tak na sebe opět navlékám kalhoty, mikinu i péřovku. Voda mezitím zavaří, a tak si s ní zalévám jídlo a za slunce západu si užívám parádní večeři. Takto posilněn a dobit pozitivní energií se po slunce západu vydávám na cestu dále. Vrchol však neopouštím stejnou stezkou, jako jsem vystoupal, ale dávám se na okolo po asfaltce. Krajina se mezitím noří do tmy noci a města v údolí se rozsvěcují, jako hřbitovy v období dušiček. Moc krásná podívaná.

Během pěti minut scházím na úroveň rozcestí, u kterého jsem zahnul a začal stoupat vzhůru. Na protější straně vede další stezka strmě padající dolů. Právě po té se za světla čelovky vydávám na cestu dále a musím říct, že jsem velice překvapen množstím lidí, které zde záhy potkávám. Kam všichni takhle na večer šlapou? Vždyť už je tma, západ slunce určitě nestihnout. To tady chcou čekat do rána na východ slunce? Nebo je Ještěd snad vyhlášen skvělým místem pro pozorování noční oblohy? To si úplně nemyslím.

Šlapu stále níže a jsem překvapen, jak rychle se oteplilo, sotva jsem sestoupil jen kousek z hřebene. Míjím další a další skupiny chodců stoupajících vzhůru, až je všechny nechávám za sebou. Tou dobou přicházím k nějakému velkému přístřešku, o kterém jsem doufal, že bych zde strávil noc. Odkládám zde batoh a jdu se vymočit do lesa, jsem však zhnusen tím, co zde vidím. Celý les okolo přístřešku je prakticky jeden velký záchod. Nemusím ani nijak daleko od přístřešku. Stačí udělat krok a už šlapu mezi hovny a morkým rozkládajícím se toaleťákem. Lidi jsou fakt hovada. Tady opravdu spát nebudu. Vracím se pro batoh a nasupeně šlapu dolů.

Po nějaké době se nořím do lesa a koukám, kde bych si zavěsil hamaku. Všechny stromy však mají docela dlouhé větve a ty nejsou vůbec vysoko. Pro zavěšení hamaky naprosto nepraktické, a tak se tmou vracím na stezku, kterou nyní musím hledat a po té sestupuji na asfaltku, která mne během pár chvil přivede k dalšímu parkovišti pod vrcholem Ještědu. I když je už naprostá tma, je na vrchol krásně vidět, protože vysílač je pěkně nasvícen. S takovým výhledem jsem dnes ani nepočítal. Pokouším se ho vyfotit v přijatelné kvalitě a pak pokračuji dále.

Na dalším rozcestí opouštím asfaltku a po kamenité lesní cestě pokračuji mezi lesy. Očima se přitom snažím probodávat tmu a koukám, kde bych se dnes na noc zavěsil. Většina stromů však vypadá stejně a suché pichlavé větve jehličnanů se napřahují do všech stran od samotné paty kmene a od lesa mne po obou stranách dělí docela hustý porost keřů a kopřiv. Po docela krátké době však jehličnany střídají buky a dokonce se objevuje stará nevyužívaná lesní cesta. Po té hřebenovku opouštím a mířím mezi stromy. Během pár chvil mám mokro v botách, ale to mi nevadí. Hledám si bytelné buky, na které zavěsím tarp i hamaku, lezu do spacáku a záhy usínám.

18km 736m↑ 341m↓

Lužické hory - Den 1. →