Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 10.

Lužické hory

20.5.2026

Dnes se mi v hamace zase jednou spalo opravdu dobře. Budím se až za světla a ze spacáku se mi vůbec nechce. Jsem nějak líný a navíc je neskutečná kosa, takže se válím až do osmi a ne a ne se donutit ze spacáku vylézt. Kde chybí vůle, tam však pomůže močák a když už musím ze spacáku ven, znova do něj nelezu. Převlékám se ze spacího do kalhot, trika a mikiny a pak se pomalu a neochotně balím. Zenedloho už se s batohem na zádech vracím na nedalekou cestu, po které pokračuji dále. Cestou si do sluchátek pouštím předscény Wericha s Horníčkem a zachytávám z nich pro mne důležité citáty, abych je časem mohl třeba přiřadit k pěkným záběrům české krajiny. Mé tempo není nijak závratné, spíše se bez většího zájmu šourám vpřed. Ačkoli mám za sebou dvoudenní pauzu, jsem nějak unavený a bez zájmu a motivace. Prostě jdu lesem a pohodlného terénu cesty využívám k práci s telefonem, což je něco, co jiné evropské treky pro exponovanější nerovný terén neumožňují.

Pokračuji po široké lesní cestě a kolem půl deváté přicházím k přístřešku pod vrcholem Malý Ještěd. Vzhledem k tomu, jak moc jsem unavený a jaký mám dnes hlad, docela ochotně si zde sedám, vybaluji vařič a chystám si kafe a snídani. Nikam nespěchám, mám čas. Dnes jsem extrémně líný a neustále kutím něco na telefonu. Když už nehledám citáty a nedělám si jejich zvukovou stopu, zkouším si hrát s umělou inteligencí. Vedle toho, že rád chodím do přírody, mám totiž spoustu nápadů na nejrůznější jiné projekty. Jedním z nich je tvorba fantasy světa, se kterou mi právě AI dost pomáhá, ale napadjí mne i jiné věci, které s AI můžu zkoušet. V posledních dnech to je právě hra s obrazy, jejich rozpohybování a následně tvorba krátkých filmů a videí. Není to nic velkolepého, jen jsem si s tím začal ve vlaku dost hrát a během posledních dní jsem do toho nějak sklouznul. Hlavně během cesty zpátky na trek jsem tomu úplně propadl a nevnímal pomalu nic jiného. Úplně mě to pohltilo a teď mne to táhne z reality někam pryč, aniž bych si uvědomoval, jak moc tomu propadám.

Po jídle se zvedám a vydávám na cestu dále. Ta mne vede zemědělskými lesy a vůbec si zde nepřipadám jako na horách. Scházím po cestě dolů a mířím na Křižanské sedlo, kudy prochází silnice. Na opačné sraně je nějaký další přístřešek, k němu však přichází nějaký stezkař a okamžitě ho obsazuje. Těšil jsem se sice, jak se zde rozsedím, ale nevadí. Aspoň se zde nebudu flákat a budu pokračovat dále. Kalhoty si můžu sundat o kus dále.

Cesta opět stoupá vzhůru a vede mne do lesů, kde normálně probíhá těžba dřeva. Dnes se zde však nepracuje, takže v pohodě procházím kolem lesnické techniky, za kterou mne čeká past v podobě rozježděné blátivé cesty plné vody a kaluží. Jít skrz to se absolutně nedá, a tak si musím opatrně hledat cestu podél bahnitého koryta, kterým běžně jezdí lesnická technika.

Pokračuji dále a mezitím se dělá docela pěkně. Mraky z oblohy téměř mizí a kraj začíná prohřívat slunce. Je mi neskutečné horko, a tak se zastavuji u cesty, abych si sundal mikinu a kalhoty vyměnil za kraťasy. Pod mikinou mám však žluté tričko a v momentě, kdy si mikinu sundám, zažívám neskutečné nálety kloše jeleního, který mne nepřestává kousat. Oháním se kolem sebe, snažím sbalit a pak rychle vyrážím na cestu dále. Ta mne vede převážně lesy bez výhledů. Přijde mi to zde docela nezajímavé, a tak opět beru do ruky telefon a hraji si s ním. Po tom, jaké funkce jsem v posledních dnech objevil, zkouším za chůze vytvoři vlastní krátké video jen pomocí AI. Mám v hlavě nápad na děj, ke kterému si tvořím obrázky a ty pak rozpohybovávám, abych z nich mohl později sestříhat krátký filmeček. Vůbec nechápu, jak mne to takto cestou napadlo. Je to naprostý nesmysl, ale má hlava najednou pracuje úplně jinak a chrlí jeden zbytečný nápad za druhým.

O půl druhé přicházím k přístřešku Vápenný lom, u kterého je rovněž pramen. Zde si plním vodu, pak si sedám na lavičku a vařím vodu na oběd. Po obědě si řeknu, že si uvařím ještě kafe, a tak zde sedím dále. U toho neustále koukám do telefonu a hraji si s ním. Cestou jsem si vytvořil spoustu pohyblivých obrázků, které nyní stříhám dohromady, dodělávám záběry, které mi chybí. Postupně tvořím krátký animovaný film, kdy do středověkého města přijíždí neznámý žoldák, aby se pobavil v místním hostinci, nakonec skončí na pokoji s dívkou, kterou ráno v tichosti opouští a míří do bitvy s orky. Armáda lidí opouští stanový tábor a ohání na travnatých pláních vstříct svahům, ze kterých se valí hordy skřetů. Vím, laciný nesmysl, ale v tu chvíli jsem do toho úplně ponořen a nadšen tím, co mi pod rukama vzniká. Vůbec nevnímám, jak čas utíká ani co se děje kolem. Sedím nad tím ještě dloho po jídle, přidávám hudbu a já nevím co všechno.

Najednou od toho zvedám hlavu. Co tady sakra dělám? Jsem na treku přírodou a věnuji se něčemu takovému? Táhne na čtvtou hodinu odpoledne, za sebou mám jen 11km a jedna powerbanka je téměř prázdná. Tak jsi normální?

V tu chvíli jako by mě někdo vytrhnul z jiné reality a vrátil do skutečného života. Úplně cítím, jako bych se někde rozkládal na molekuly a znova skládal dohromady v tomto světě. Je to šílený pocit.

Vstávám, balím a vydávám se na cestu. Celou dobu si připadám, jako bych se rozkládal na molekoly a opět skládal dohromady. Nejde jen o dnešní den. Už jsem tak začal blbnout během cesty mlhou v Krkokonoších, kdy jsem úplně ztratil zájem a motivaci. Vysedával jsem tak i během dlouhých pauz v Jizerkách, kdy jsem se věnoval těmhle nesmyslům, místo abych se věnoval mé cestě, fotkám nebo zápiskům. To ovšem nebylo nic oproti tomu, co vše dělám na telefonu dnes. Najednou mám na sebe naprostou zlost a nechápu, čemu jsem to propadl. Vždyť tohle není normální!

Sestupuji lesem níže a přicházím na otevřené louky kolem podlouhé vesnice Jítrava, za kterou se zvedají kopce Lužických hor nad kterými se tvoří hustá šedá mračna. Najednou mám i docela pěkný rozhled do krajiny.

Sestupuji do obce a tou pokračuji na opačnou stranu. Zde je hlavní silnice a benzínka, vedle benzínky silnice a za silnicí Lužické hory. Než však silnici přejdu, jdu na benzinku. Chci si zde koupit tribitky na cestu, ale žádné zde nevidím. Prý je tady nevedou. Kupuji si tedy aspoň pivo a jdu si ho vypít ven. Vedle mne se mezitím zastavuje motorkář a ptá se: "Zmokneme?" "Nemyslím si." "No já si myslím že jo," říká motorkář. "To se jen přežene," odporuji.

"No uvidíme," odpovídá a ptá se, odkud kam jdu. Když mu o své cestě povím a zmíním, že jsem dva dny zpátky zažil sníh na Sněžce, jen nevěřícně kroutí hlavou.

Zvedám se a vydávám se na cestu. Přecházím přes rušnou silnici a dále pokračuji mezi poli. Právě v tu chvíli se už tak hustá mračna hustí a srážejí dohormady. Někde v dáli hřmí. Paráda, zrovna když se nacházím v takto otavřené krajině. Přidávám do kroku a kvapně mířím k lesu na opačné straně pole. Na jeho okraji vidím hladké skály připomínající spíše válející se slony.

Dobíhám k lesu a nořím se mezi stromy. Právě v čas, protože zrovna začíná pršet, pod stromy jsem však relativně dobře chráněn proti dešti. I přesto si nasazuji pláštěnku. Pak procházím kolem skal a lesem pokračuji dále.

Stoupám vzhůru a další půl hodiny pokračuji lesem. Ten však náhle končí a mne čeká další malá vesnička, kterou musím projít. Jmenuje se Horní Sedlo a než dojdu na její okraj, je po dešti. Když ji opouštím, mraky se dokonce trhají a zase se dělá pěkně. Zastavuji u lavičky na okraji lesa s výhledem na travnatou louky a zalesněné kopce a balím si pláštěnku. Pak hážu batoh na záda a kvaplným tempem mířím k lesu, zatímco mne nepřestává provázet ten zvláštní pocit, jako bych se rozpadal na částice v elektronickém světě a opět se zhmotňoval zde v realitě. Je to divný pocit a doufám, že co nejdříve skončí. Cítím se hrozně, ale okolní příroda mne opět dobíjí pozitivní energií.

Cesta mne opět vede k lesu, kterým pokračuji další půl hodiny, dokud nedorazím na rozcestí, odkud se dá vystoupat na vrcholek Loupeřnický vrch. Nahoru to není ani půl kiláku a do výšky to taky moc není, a tak zahýbám a dávám si kvapný výstup nahoru. Měl by zde být rozhled do krajiny a zřícenina hradu, z hradu zde však zůstala jen zídka velikosti kamene a výhled zde přes okolní stromy taky moc není, takže se tady moc nazdržuji, otáčím se a zase peláším zpátky na lesní cestu, ze které jsem zde sešel.

Pokračuji po široké cestě, která stále vede hlubokými lesy. Výhledy zde nejsou žádné a cesta padá dolů a mé tempo je skvělé. Bojuji se závislostí, kterou jsem si během posledních dní vybudoval a telefon beru do ruky jen když si potřebuji něco vyfotit nebo zjistit v mapě. Do dvaceti minut tak přicházím na okraj lesa, kde se mi otevírá další zelená louka. Skrz tu vede travnatá široká cesta a vede mne vstříct další vesnici. Bude zde restaurace, kde bych povečeřel, přemýšlím. Podle mapy to na to nevypadá, ale třeba mne čeká příjemné překvapení. Aspoň nějaký obchůdek, kde bych si koupil koláčky k zítřejší snídani by byl fajn.

Je příjemný jarní podvečer a já přicházím na okraj vesnice. Míjím první domy a pokračuji obcí dále. Vypadá to tady pěkně, čistě a útulně, přesto nepotkávám ani živáčka. Tady a restaurace? K čemu by tady byla? Vždyť by tam neměl ani kdo chodit.

Přicházím na hlavní silnici, po které kousek pokračuji. Cesta mne za krátko přivede k dřevěné zvonici, u které zahýbám doleva a pokračuji vesnicí dále. Za vsí šlapu kousek mezi poli, dokud se opět neponořím do stínu zeleného lesa. Zanedlouho přicházím k přístřešku s minibarem, kde bych dnes rád přespal, ještě před tím však chci vystoupat na pahorek Sokol nad rozcestím a dýt si menší okruh přes vyhlídky, které zde na mne dle map čekají.

Než vyrazím, na chvilku si zde sedám. Z minibaru si beru ovocné pivo, které chci okamžitě zaplatit pomocí QR kódu, ale stejně jako v Orlických horách mi pro tuto platbu ani nyní revolut nefunguje. V peněžence tedy hledám aspoň drobné, které sypu do bedny mezi nápoje. Rychle vypiju právě zakoupený nápoj a vyrážím na cestu.

Přecházím na širokou kamenitou cestou, po které velice mírně stoupám vzhůru a vzdaluji se tak přístřešku, kde se chci dnes na noc schovat. Z lesa se mezitím ozývají hlasité skřeky jelena. Zní to děsivě, za ty roky chození po horách a lesích už jsem si na to však zvykl. Nebudu však lhát, že se mi hlavou mihně myšlenka, že bych dnes měl jít spát jinam.

Pokračuji dále a zahýbám z kamenité cesty na stezku porostlou vysokou mokrou trávou, takže mám během pár kroků mokro v botách. No co vís si takto na večer přát. Přesto to však neotáčím a pokračuji k první z vyhlídek vyznačených v mapě. Místo otevřeného čistého výhledu mne však čekají jen stromy. Pokračuji tedy dále a scháním na níže probíhající cestu, kde by měl být rovněž výhled do krajiny. Ale ani tedy mne žádná velkolepá podívaná nečeká. Zklamaně se tedy vracím lesem, stromy se však cestou přeci jen trošku více rozestoupí a já můžu mezi kmeny stromů pozorovat modravé zalesněné kopce a pod zlatavou oblohou zbarvenou od zapadajícího slunce. Nádhera.

Vracím se k přístřešku, přičemž cestou se ještě několikrát ozývá jelen. Musí být někde tady, protože když jsem se vzdálil přístřešku a zašel víc na opačnou stranu, byl klid. Ozývá se až nyní, když se zde vracím. Nikde ho však nevidím.

V přístřešku si prvně vybaluji vařič a v něm vařím vodu, kterou si posléze zaliju pytlík hydratované stravy. Mezitím se však prudce ochlazuje, a tak si opět oblékám dlouhé kalhoty a mikinu a na zemi při stěně přístřešku chystám spaní tak, abych nebyl hned vidět. Protože je opravdu kosa, nakonec si oblékám i péřovku a sedím zde z nohama ve spacáku. Hned po jídle do něj zaplouvám celý a pokouším se usnout. Slibuji si, že od zítřka přestanu prokastinovat a zase do toho pořádně šlápnu.

28,3km 918↑ 1196↓

Lužické Hory - Den 2. →