Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 8.

Jizerské hory

15.5.2026

Tuhle noc byla opravdu neskutečná zima, a to jsem spal za zdmi útulny pod rozhlednou. Navzdory péřovce a kvalitnímu spacáku jsem pociťoval chlad a ráno se mi ze spacáku vůbec nechce. Čouhá mi z něj pouze nos a ten je tak zmrzlý, že musí být rudý jako čenich soba Rudolfa. Poněvadž však spím na rozhledně na nejvyšším vrcholu v okolí, věřím, že odsud budu mít parádní výhled na východ slunce, a tak se přeci jen docela brzo donutím vykopat ze spacáku a lezu nahoru na rozhlednu. Už první patro stavby však prozrazuje, že z východu slunce nebude vůbec nic, protože oblohu zakrývají těžká šedá mračna a oblohu stále svírá temný stín. I přesto zde však chvíli stojím, klepu kosu a doufám, že tím vycházející slunce přeci jen prorazí a já něco uvidím. Zbytečně a marně však. Totálně promrzlý se nakonec vracím do místnosti pod rozhlednou a opět se choulím do spacáku. Chci si však ještě nebít telefon, a tak beru do ruky powerbanku. Jak v noci mrzlo, tak je nyní úplně mokrá.

Po nějaké době opět lezu ze spacáku a opět šplhám na rozhlednu. Krajina už není tak potemnělá, mračna se nad ní však drží stále a po slunci není ani stopy. Mezi horami začínají proplouvat jemné bílé obláčky, které se rozprostírají krajinou a dávají krajině opět poněkud jiný nádech. Má to své kouzlo, jak se však mráčky roztahují krajinou, mění se v mlhu, přes kterou není vidět na krok. Nebo to přišlo odjinud? Nevím, jsem tím však absoluteně demotivován. Opět se vracím do útulny a nikam se mi nechce. Lezu do spacáku a do devíti si hraju s fotkami z cesty. Mlha a chlad mezitím pevně svírají rozhlednu a nechcou mi odhalit nic z krás okolní přírody.

Teprve v devět se donutím vylézt ze spacáku. Vařím si kafe a snídám včera zakoupenou balenou buchtu. Až po té se balím a teprve někdy před desátou opouštím prostory místnosti. Než se však vydám na cestu, mířím ještě k nedaleké kadibudce, která je ovšem v naprosto dezolátním stavu a troška péče by ji neuškodila.

Vracím se k věcem a konečně se vydávám na cestu. Šlapu mlhou, kterou nevidím ani na okolní stromy, mám zlost a jsem absolutně demotivován. Jak však scházím níže, dostávám se pod mraky držící se vrcholu a tím se mi i docela náhle a nečekaně otevírá výhled do krajiny. Nemusel jsem pro to scházet ani příliš nízko. Stačilo jen pár kroků dolů z vrcholu a svět je najednou opět barevný. Jsem docela překvapen a naopak mne jímá zlost, že jsem se nedokopal vyrazit dříve, protože jsem mohl být už pěkně deleko a cestou se kochat výhledy na kopcovitou krajinou krčící se pod nízkou oblačností.

Úzké stezka mne ze smrku přivádí na rozcestí, odkud dále pokračuji po široké silnici vedoucí mne převážně svažujícími se lesy, které se tu a tam rozestoupí a odhalí mi něco z výhledů, které skrývají. Mnohem častěji však potkávám cyklisty, kterých se tu hemží jako mravenců na pasece - jsou mezi nimi hlavně Češi a Němci, nejdou se zde však i skupiny Poláků. Aby taky ne, když celý svah po mé pravici je jeden trail vedle druhého. Oni si to po lesních cestách vždy jen vyšlápnou nahoru a pak frčí po úzkých divokých stezkách mezi stromy dolů. Budu se opakovat, ale tohle opravdu není nic pro mě. Já bych se rozbil o první strom vedle stezky.

Široká lesní cesta mne nakonec přivede k rozcestí Hubertka, kde potkávám tři otce na kolech, kteří se marně snaží povzbuzovat děcka ať šlapou, že co nevidět už budou nahoře. Zdravím je a procházím kolem nich dále. Cesta začíná klesat o něco prudčeji a záhy opouští lesy. Krátce před dvanáctou mne přivádí na Vyhlídku Hajníkova Kohouta, kde je informativní cedule, dřevěná socha kohouta a lavička. Počasí je stále docela nic moc, jsem demotivován a unaven a tak si zde ochotně sedám a koukám na pastviny, kde se pasou stáda bílých krav a za kterými se opět zvedají kopce. Sotva se sem usadím, dává se celé stádo do pohybu, aby si mne prohlédlo pěkně z blízka, ale dlouho se zde nezdrží a záhy se opět ztrácí v dáli. Já si mezitím vytahuji tortily a salám, dávám si studený oběd a u toho přemýšlím, kudy a kam chci dnes pokračovat dále a jak se co nejrychleji dostat do Liberce. Nechci při tom však obcházet hory a rád bych z nich ještě něco poznal.

Po jídle si zde ještě nějakou dobu posedím. Dneska se mi prostě nějak nechce a to i navzdory tomu, jak jsem se včera večer hněval sám na sebe za to, jak jsem to flákal, když jsem se k vůli tomu ochudil o západ slunce, který musel být naprosto famózní. V jednu se však konečně zvedám a vydávám se opět na cestu. Ta mne záhy vede malým lázeňským městečkem Lázně Libverda. Procházím mezi lázeňskými komplexy, míjím kašny a pokračuji dále, dokud nedorazím na okraj lázeňského parku. Tím procházím a pak lázaňské městečko nechávám nadobro za zády. Pokračuji po okraji asfaltové cesty, která mne vede vstříct nedalekým Hejnicím, za kterými se opět zvedají hory. Musím říct, že se mi zdejší kopcovitá krajina opravdu líbí.

Odpoledne procházím Hejnici a rozhlížím se, kde bych si koupil něco k jídlu na další dny. Teplé jídlo mi už dávno došlo, a tak bych aspoň nějaké instatní těstoviny uvítal. Sladká snídaně na další ráno by mi taky bodla, ať se nemusím vařit s vločkami, které úplně nemusím. Jak však šlapu městem, žádný supermarket nemíjím. Až nedaleko Poutního kostela Navštívení Panny Marie narazím spíše náhodou než plánovitě na místní večerku. Jdu dovnitř, ale velký výběr zde nemají. Hlavně zde však nevedou klasické vietnamské nudle v malých kelímcích, na jaké jsem zvyklý, ale mají zde jen takové obrovské plastové mísy, které mne příliš neosloví. Vůbec nevím, co od nich čekat a je mi jasné, že zaberou příliš mnoho místa v batohu, ale moc na výběr nemám. Nakonec si aspoň jedny beru. Pak jdu ven a mířím do pekárny na druhé straně silnice, kde si kupuji Flat White a nějaké koláčky na další den ke snídani. Pak už se zde však příliš nezdržuji a podél silnice mířím ke kostelu, u kterého odbočuji a pokračuji přes řeku Snědá. Právě tou dobou se mraky trhají a odhalují oblohu i slunce, které okamžitě začíná péct.

Za mostem odbočuji doprava a mezi domy mířím na nedaleký okraj městečka Hejnice. Městskou zástavbu střídají vlnité louky lemované stromy a za nimi vystupující zalesněná kopcovitá krajina. Obloha už není tak ponuře šedá a nezakrývají ji těžká ocelově šedá mračna. Naopak. Místo těch vidím jasně modrou oblohu prozářenou sluncem, na které plují bílé obláčky. Spolu s mračny mě opouští i trudomyslná nálada a do žil se mi lije nová energie. Najednou je však neskutečné horko, a tak se docela těším, až se naskytne příležitost vyměnit dlouhé kalhoty za lehké vzdušné kraťasy. Netrvá to ani tak dlouho a přicházím k hromadě klád. Zde si sedám a převlékám se. Na to, jak jsem doposud nepotkal ani nohu, musí kolem najednou procházet skupinky z obou směrů. Zatímco já tady sedím v trenýrkách, ze shora sbíhají běžci, nahoru míří rodinka s dětmi a z lesa se vynořuje pár důchodců. Paráda, lepší načasování jste si nemohli vybrat. Sotva se obleču a dám se na cestu, zase nepotkávám nikde nikoho.

Cesta prudce stoupá lesy vzhůru a mezi stromy se postupně objevují velké kemny. Výstup je najednou mírnější a balvany střídají skály. Tou dobou přicházím na rozcestí nedaleko vrcholu Ořešník, odkud mám opět možnost vyrazit na jednosměrnou cestu na nedaleký vrchol s vyhlídkou. Hádám, že být ve stejném rozpoložení jako jsem byl dnes ráno, vykašlu se na to. Nyní jsem však opět plný energie a motivace. Jako vždy mi v hlavě zazní Kdy jindy se sem zase podíváš? a bez většího zdržování a uvažování opouštím hlavní stezku a dávám se na jednosměrnou zacházku. Jak už to na místních vrcholech bývá, i zde mně čeká skalka, na kterou musím vystoupat. Nahoru vedou vytesané kamenné schůdky a přivedou mne na malou sklaní věž ohraničenou zábradlím. Výhled odsud je však parádní a naprosto jedinečný. Okamžitě se mi vybavuje Vesničko má středisková a krásná slova Rudolfa Hrušínského. Toším si výhled do krajiny a jeho slova k němu i podkresem "Čechy krásné, Čechy mé" přidávám.

"Alpy tě ohromí Karle, ale tohle, to tě dojme. Jen se na to podívej, vidíš to? To není země, to je zahrádka."

• 

• 

• 

• 

Kochám se a docela se zde zdržím. Tak nějak se té malebnosti naši krajiny nemůžu nabažit. Ze snění mne vytrhne až docela početná skupina, která přichází po vrchol a po schodech se sápe nahoru. Počkám, až vyšplhají úzké schůdky, prohodím s nimi pár slo a pak se konečně dávám na sestup dolů. Přecházím na úzkou stezku a po té pokračuji zpátky na rozcestí, kde jsem svůj směr opoustil. Asi za další čtvrt hodiny přicházím k můstku přes vodopád, než ho však přejdu, scházím dolů k potoku a plním si lahve vodou. Ta sice není zakalená ani nijak znečitěná, ale přesto má železitě hnědou barvu typickou pro rašilinné oblasti a pohoří.

Přecházím přes potok a pokračuji po stezce, dokud nedorazím k dalšímu rozcestí. To křižuje široká lesní cesta a mne opět čeká rozhodování, kudy pokračovat dále. Pokud zahnu doleva, můžu později vystoupat na druhý nejvyšší vrchol Jizerských hor - Jizeru. Je to však cesta zpátky směrem, ze kterého jsem včera přišel a přijde mi, že nebudu procházet zas tak daleko míst, kterými jsem šlapal včera večer. Přijde mi to docela zbytečné, a tak místo toho zahýbám doprava a po široké štěrkové silnici pokračuji okolo dalšího horského hřebínku vybíhajícímu do nížin. Mám skvělé tempo a do dalších patnícti minut přicházím na další vyhlídku - Krásná Máří. I zde se docela zdržím pozorováním zvlněné zalesněné krajiny a trvá mi, než se dám na cestu dále. Ještě před tím si však všimnu další vyhlídky skryté jen kousek odsud a mířím tam. I zde mne čekají skály a z nich ještě krásnější výhled. Postojím si zde, něco málo nafotím, utřu si slzy dojetí a vracím se zpátky na silnici, po které pokračuji dále po obvodu svažujícího se hřebínku.

Pokračuji asi deset minut a přicházím na další rozcestí. Zatímco kdybych pokračoval rovně, čekají mne asi stejně pohodové cesty až do Liberce, na levo ode mne naopak stoupá úzká strmá stezka vzhůru na hřeben, kde mne čekají vrcholy Ptačí kupy a Holubník. Zahýbám tedy a stoupám vzhůru. Stezka je strmá, blátivá a párkrát ji ztratím, ale zanedlouho se ocitám pod dalším skalnatým vrcholem, na který opět šplhám. Nelituji však. Výhled mi doslova vezme dech a nechce mne pustit dále.

• 

• 

• 

• 

Stojím na vrcholu, rozhlížím se na všechny strany a ne a ne odsud odejít. Na to se mi zde až moc líbí. Najednou však dostávám další pošetilý nápad. Pokusím se ještě dnes vystoupat na Jizeru. Odsud do to mám 8,5-9,5km, podle toho, kudy se to vezme a do slunce západu zbývají necelé dvě hodiny. Když do toho pořádně šlápnu, musím to stihnou a dost možná si užiju i parádní západ slunce. Po té se tou druhou cestou vrátím, přespím v přístřešku Bílá smrt a ráno budu pokračovat v cestě přes Liberec na Ještědsko-Kozákovský hřbet.

Okamžitě lezu dolů a pořádně do toho šlapu. I když je cesta blátivá, mám dobré tempo a záhy přicházím na dohled dalšího skalnatého vrcholu. I když bych se neměl zdržovat, stejně šplhám nahoru, abych se pokochoval výhledem a udělal si pár fotek, záhy však opět lezu dolů a uhání dále. Najednou jsem na rozcestí Bílá smrt, kolem kterého vedou typické rašeliništní dřevěné chodníčky. Stojím zde, rozhlížím se a najednou jako bych slyšel chrápání. Nakouknu tedy do přístřešku a na zemi leží někdo zachumlaný do spacáku. Paráda, je tepre pět minut po sedmé a tady už se někdo válí a chrápe.

Tím se můj plán nocovat právě zde docela hroutí a je mi jasné, že budu muset vymyslet něco jiného. Teď však ještě ne. Mám před sebou šest a půl kiláku a do slunce západu není daleko. I přesto však volím delší cestu. Proč to? Protože ta vede rašeliništi po dřevěných můstcích, které rád uvidím za světla. Druhá cesta vypadá na širokou lesní cestu, po které budu klidně šlapat i za tmy. Záhy mi však dochází, jakou jsem udělal chybu, když jsem se v mapě nepodíval na vrstevnice a převýšení. Čekal jsem, že takový chodníček povede prostě skrz pěkně rovně, místo toho mne však najednou čekají dřevené schůdky stoupají stále výše. Je to nečekané a vyčerpávající, neotáčím to však a pokračuji dále. Abych to však zvládnul až na Jizeru ještě před slunce západem, vynechávám veškeré možnosti odboček na vyhlídky, kdy mne stejně dle komentářů v mapách nečeká nic než pohled do lesa.

• 

• 

Takto namáhavě našlapu nějakých sto metrů nahoru, načež se stezka opět mírní. Chvíli vede rovně, pak zase pomalu klesá, dokud mne nepřivede na další širokou lesní cestu, po které pokračuji vpřed co můžu, světlo dne už se však rychle vytrácí.

Míjím horskou stanici Knajpu, která má stejně zavřeno a stále potemnělejší krajinou uháním k úpatí výstupu na Jizerku. Když zde dorazím, je docela šero, ale stejně to nevzdávám a věřím, že nahoru to stihnu ještě před tím, než se z obzoru vytratí poslední paprsky slunce. Až nahoru to přeci jen je jen kilometr. Jo, to sice je, ale pěkně strmý a plný bláta i kamení. I přesto chvátám vzhůru, potím se, funím a ani na chvíli mne nenapadne to vzdát, i když je stále zřejmější, že západ slunce opět nestihnu. Najendou se opět fackuji za to, jak jsem to dnes dopoledne flákal. Je to jako Dejavu. Vždyť přesně tohle jsem zažíval i včera. Mám neskutečno zlost, ale nevzdávám to a šlapu vzhůru.

Jsem téměř na vrcholu. Les ustupuje a nade mnou se opět pnou skály. Je šero a vlastně skoro tma, shazuji však batoh a šplhám vzhůru. Slunce už nevidím, kopcovitá krajina kolem je však stále viditelná a rozeznatelná a v dáli je ještě vidět růžovějící se pruh světla mezi potemnělými mračny a zemí. Jsem skromný a spokojím se i s tím málem co vidím. Když však nastane tma, opět lezu dolů.

• 

• 

• 

Jsem zpátky na zemi a najednou začíná být neskutečná kosa. Než vyjdu na cestu dále, opět tak měním kraťasy za kalhoty a oblékám si také mikinu. Docela bezpečně vím, že dnes už nikam stoupat nebudu. Nahazuji batoh na záda a stejnou cestou, jako jsem se řítil vzhůru, nyní docela opatrně sestupuji dolů. Během pár minut jsem zpátky na lesní silnici a sotva ji dosáhnu, začíná lehonce mrholet.

Pokračuji po cestě a lámu si hlavu, kde dnes složím hlavu. Útulna, kterou jsem si pro dnešek vybral, je daleko a navíc obsazená. V mapě vidím ještě nějaký přístřešek, ale ten je mimo trasu a navíc mi asi moc ochrany neposkytne. Krátce po deváté však opět procházím kolem horské stanice Knajpa. Světla jsou zhasnutá a je zavřeno, ale má docela prostornou terasu, která nabízí bezpečné útočiště před sílícím deštěm. Proč nepřespat právě zde? Sedám si na lavičku a úplně u zdi a částečně pod lavičkou tak, abych byl co nejdále od otevřené strany terasy, si chystám pelech pro dnešní noc. Je zde také stůl, na kterém jsou tatranky a nápoje, které si člověk může vzít a na oplátku hodit peníze do kasičky. Já si dávám pivo a hned za něj platím. Pak si zde v klidu sedím z nohama ve spacáku a odpočívám. Tohle nebyl až tak špatný den. Vlastně se docela povedl. Jsem zvedavý, co mi připraví zítřek.

32km 1058m ↑ 1192m↓

Jizerské hory - Den 1.