Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 9.

Jizerské hory

16.5.2026

Dneska se budím později než obvykle a když vidím, jaké počasí převládá, tak se ze spacáku opět nikam nehrnu. Je zataženo, lesy prostupují obláčky mlhy a doslova leje jako hovado. Jen se znechuceně podívám kolik je hodin a řeknu si, že do osmi si ještě poležím. Obrátím se na bok a ležím dál poslouchaje kapky deště cákající o kamenitou lesní cestu. Teprve v osm lezu ze spacáku a začínám se balit, ale stejně nikam nespěchám. Nikam se mi v tom počasí nechce a hádám, že stejně tak to budou mít i případní návštěvníci hor pro tento den. Na cestu tak vyrážím až v devět a musím říct, že jsem docela překvapen, když potkám první lidi v plášťánkách, kteří si to šlapou po horské cestě v tom nečase. S úsměvem je zdravím a pokračuji dále.

Cesta je pohodlná a dobře se po ní šlape a zamířit na Jizeru včera tudy, určitě to do slunce západu stihnu. Cesta by sice nebyla tak zajímavá jako dřevěné můstky a schůdky táhnoucí se přes Černou horu, byla by však pohodlnější, kratší a rovnější takže všeho všudy rychlejší. Teď už však ztracený den nevrátím. I tak se včerejší večer docela povedl.

Nevím čím to je, ale jak tak šlapu, padá mi hlava únavou a zavírají se mi oči. Roli bude hrát určitě počasí, ale taky mi rychle dochází, že jsem zatím nejedl a vlastně neměl ani kafe. Okamžitě si plánuji, že jakmile se naskytně další příležitost schovat se pod střechou, uvařím si kafe a nasnídám se. Tak nějak doufám, že útulna, kde včera už v sedm nějaký stezkař chrápal na celý les, bude už zase prázdná a já se zde v pohodě schovám před nepříznivým počasím.

Asi za dvacet minut přicházím k rozcestí na Žďárku, odkud sleduji zeleně značenou stezku. Ta záhy přechází na dřevěný chodníček, po kterém jsem se procházel už včera od přístřešku Holubník vedle pomníku Bílá smrt, který neslouží jako upomínka těm, kdo zde za zimy nalezli smrt, ale jako varování před silou přírody. V roce 1909 tudy totiž putovali tři mladí muži se saněmi, které zde zastihla sněhová bouře. V husté mlze ztráceli orientaci a jeden z nich nakonec zkolaboval, i přesto se jim podařilo ve zdraví sestoupit z hor, kde našli záchranu. Sami zachránění výletníci se zde pak rozhodli umístit malovaný obrázek s varovným básnickým textem.

Jen asi o dvacet metrů dále se nachází dřevěná áčkovitá stavba se stolem i posezením. Oproti včerejšku je prázdná, a tak si zde docela ochotně sedám, vybaluji si vařič a vařím si vodu na kávu. K té pak snídám včera odpoledne zakoupené koláčky. Jsou výborné. Káva je však instantní, takže aby mě dnes opravdu nakopla, nešetřím s ní a dávám si oproti normálu pytlík navíc.

Po jídle se balím a chci vyrazit na cestu. Náhle mne však jímá akutní potřeba odběhnout si někam vyprázdnit střeva. Rychle tedy vybaluji toaleťák a utíkám mezi stromy někam za útulnu, nechci se však vzdalovat příliš, abych nazahučel někam do rašeliny. Na druhou stranu však nechci znečišťovat ani okolí útulny. Hledám tak nějak zlatou střední cestu a kopu si díru. No a zrovna když si čapnu a jsem v nejlepším, slyším ženské hlasy. To je mi zase načasování, celou půl hodinu ani noha a zrovna když čapím s kalhotami dole, musí se zjevit ženské. Rychle udělám co musím, natahuji kalhoty a vracím se na stezku. Z řídkého lesíka vypadnu jen pár kroků od nich. Člověk by řekl, že je poleká, ale kde že. Ony jsou ve velice dobré náladě a už takto poránu si dopřávají šumivého vína.

Jdu zpátky k útulně, beru si batoh a pomalu se vydávám po stezce za nimi. Předběhl bych je, ale na to tady není místo. Dokud tedy nepřejdeme na širokou lesní cestu, držím se za nimi. Další půl hodiny pak šlapu po široké hospodářské cestě deštivým lesem pod sešeřelou oblohou. Mezitím mám opět signál a od mé paní dostávám zprávu, že se předčasně vrací ze svého roadtripu po Balkáně. Proč, to mi prý poví až doma. Vzhledem k tomu, že mám v pondělí na úřadě termín, který se mi nepodařilo o dva týdny posunout, se to však docela hodí. Zjišťuji, jak daleko je Liberec a zda se odsud ještě dneska dostanu do Znojma, abych si vyřídil co potřebuji a další den se v pohodě vrátil na trek, ve kterém budu pokračovat dále. Šanci mám, ale všechny spoje jsou takové všelijaké - příliš mnoho přestupů a vždy na ně mám jen pár minut. Vůbec mne to neláká, ale musím a vyrazit ještě dnes bude určitě lepší, než jet v jeden jediný den na otočku přímo na úřad ve Znojmě se všemi věcmi, tak tak tam doběhnout, vyřídit co potřebuji a pak se přes celou republiku ještě ten den vracet, jak jsem původně plánoval. Proto přidávám do kroku a doufám, že se v nějaký rozumný čas zvládnu dostat do Liberce.

Šlapu stále níže, míjím sklářskou osadu Kristiánov, kde teprve začíná přibývat víkendových výletníků i s dětmi stoupajícími vzhůru. Zdravím je a pak bez rozmyslu zahýbám na rozcestí a pokračuji po široké lesní cestě dále. Když si však všimnu modré značky, dochází mi, že šlapu špatně. Vracím se tedy na rozcestí a hledám červeně značenou stezku. Táhne se přes zelenou louku kolem nějaké historické budovy a je sotva vidět. Sleduji ji a přijde mi docela vhod, když narazím na zdroj pitné vody. Okamžitě si doplňuji obě přední lahve a pak pokračuji k vodní nádrži Josefův důl, zatímco přestává pršet.

Kolem přehrady potkávám opět docela dost výletníků i s dětmi. Zatímco já však letím vpřed kvapným tempem, oni se vesměs šourají po mokré lesní cestě. Všechny je hravě předbíhám a co nevidět přicházím na okraj obce Bedřichov.

Procházím obcí a u toho neustále čekuji jízdní řády a hledám nejvhodnější kombinaci, jak se dnes dostat do Znojma. Všechny nalezené spoje jsou však takové naknap, že stačí malé zpoždění a už se celý plán hroutí. Když dorazím k lavičce, sedám si zde a protože už neprší a docela se oteplilo, balím si pláštěnku i kalhoty, ve kterých mi začíná být docela horko. Přiom si prohlížím a opravuji můj batoh, který za poslední roky dostal opravdu slušnou nakládačku. Oba bederáky už jsou přišité, zadní elastická síťka je rovněž několikrát přešívaná. Pásek na stahování vrchního vstupu je lepený bederákem a nyní opravuji karabinami i pásky, kterými běžně upevňuji batoh na hrudi. Jeden rupnul pár dní zpátky, druhý právě dnes během sestupu. Už je to hotový veterán, který mnoho zažil. Chtělo by to nový batoh, ale tohohle se mi bude zbavovat opravdu těžko. Normálně nejsem tak sentimentální, ale tenhle kousek výbavy toho se mnou opravdu hodně zažil a budu se ho zbavovat z těžkým srdcem, tuhle cestu spolu však ještě nějak dokončíme.

Zase se zvedám a vyrážím na cestu dále. Ta mne vede kousek po asfaltu a za obcí přechází na úzkou stezku vedoucí mne dále lesem, dokud nedorazím na rozcestí s penzionem a restaurací Česká chalupa. Vypadá to zde velice pěkně a útulně a přemýšlím, že bych si zde sednul a dal něco k jídlu, nakonec však dojdu k závěru, že na to dnes nemám čas. Do Liberce to je ještě minimálně 6km a já musím stihnout vlak v nějaký rozumný čas. Nakonec tedy místo smutně opouštím a s hladovým žaludkem pokračuji dále. Stezka se opět noří do lesa a já si v mapě všímám nějaké další rozhledny. Neleží sice přímo na plánované trase, ale velká zacházka to k ní není a cestu si prodloužím pouze o půl kiláku. To mi přijde jako přijatelná zacházka, a tak za cesty měním plány a na dalším rozcestí přecházím na žlutě značenou trasu.

Klesám lesem, který se kousek od rozhledny rozestupuje a nad strom vidím to, k vůli čemu jsem sehnul z trasy. Tohle ovšem nevypadá jako rozhledna, jakou jsem čekal. Tohle je nějaký zámeček. Vypadá však velice pěkně, a tak si fotím výhled na jeho věž trčící nad stromy a pak i stavbu samotnou, když kolem procházím. Pak však bez dalšího zdržování přecházím na stezku a rychle pokračuji na okraj Liberce.

• 

• 

Ve čtvrt na čtyři přicházím na okraj města. Odsud dále mne čeká asi 3,5km dlouhá cesta městem podél hlavní silnice. Všude kolem jsou domy, spousta lidí a rušné cesty, přes které musím přecházet. Ani si neumíte představit, jak tohle nenávidím. Nechápu Vagabundy, jak zvládají ty několikadenní přechody velkých asijských měst. Na mne je i tohle příliš a nemuset, tak tudy ani nejdu. Mnohem raději bych celý Liberec obešel, bohužel však mám nějaké vyřizování a cestu zde musím pauznout a zařídit si nějaké své věci.

Šlapu městem, míjím restaurace, stánky s jídlem i okna rychlého občerstvení. Mám neskutečný hlad a nejraději bych si někde dal jídlo, čeká mne však ještě cesta přes celou republiku a potřebuji být co nejdříve na nádraží. Když však míjím Bageterii, dokonce se zastavuji a mlsně koukám dovnitř. Nakonec však odolám pokušení a šlapu dále. Za chůze si chci koupit jízdenku na vlak, když však vidím počet přestupů na které mám mnohdy jen dvě minuty, vzdávám to. Sedám si na lavičku a koukám, zda jsou jiné možnosti, jak se dostat na opačnou stranu republiky a zda vlakové spojení o hodinu později nevypadá lépe. Je to stejná bída a navíc mi každý přestup vychází v jiném městě, takže kdyby mi to někde ujelo, tak jsem v prdeli jak Baťa s dřevakama, protože další spoj mi jede odjinud.

Po nějaké době mne však napadne, že bych nemusel hledat spoj na celou trasu. Co kdybych se podíval jen na vlak z Liberce do Pardubic, kudy musím tak jako tak v každém případě a pak se podíval na spoj do Brna, odkud už jezdí autobus?

Zkouším to a světe div se. Když stihnu vlak v 16:05, v Pardubisích jsem 18:50 a pak mi to jede v 19:02 až do Brna, odkud už se dostanu nočním autobusem. Na ten si sice hodinu počkám, ale to se dá v pohodě zvládnout. Někdy opravdu není nad to spoléhat se sám na sebe a cestu, kterou vám naplánuje vyhledávač českých dopravců, rozkouskovat a naplánovat si sám. Jen teda škoda, že mne to nenapadlo mnohem dříve. Už jsem mohl být na nádraží. Takhle mi to jede za deset minut a já mám před sebou ještě kilometr. To bych měl až k nádražní budově teoreticky hravě stihnout, otázkou ovšem je, kolik času mi zaberou přechody silnic, čekání na semaforech a hledání nástupiště. Zatím tedy jízdenku nekupuji a šlapu co můžu směrem k nádraží, zatímco opět začíná lehce mrholit. Až jak naskočím do vlaku kupuji si v aplikaci na rychlo lístek. Jen pár sekund na to se vlak rozjíždí a lehký déšť se přelévá v pořádný liják.

Mám hlad a je mi jasné, že se až do Brna nikde nemám šanci najíst. Prohledávám tedy batoh a jsme rád, když zde najdu aspoň kousek salámu, který s vděkem baštím jen tak bez ničeho. Babička sedící naproti se s pochopením usmívá od uchu k uchu. Pořádně se však najím až po půlnoci v Brně. Ve Znojmě jsem pár minut po půlnoci, během dalšího dne si vyperu, dobiju powerbanku a hlavně vyřídím co musím. Večer zajdeme s přítelkyní do kina na Bee team na stopě a dalšího rána šlapu zase na vlak a mířím do Liberce. Zde jsem ve stejný čas, jako jsem odsus odjel, po celodenní cestě jsem stejně hladový a navíc v době mého příjezdu pořádně prší. Je to jako bych vůbec neodjel, protožena na přerušený den navážu přesně tam, kde skončil.

22km 176m↑ 794m↓

Ještěd →