Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 6.

Krkonoše

13.5.2026

Ráno se budím mnohem dřív, než bych sám chtěl. Je půl páté a já už se převaluji ze strany na stranu a ne a ne zabrat. Ještě to nějakou dobu zkouším, ale zdá se to marné, takže nakonec lezu z postele, dávám si sprchu a vařím kafe. Než ho dopiju balím si věci včetně lunchpacketu, který jsem včera dostal. Až nyní zjišťuji, že to pevné lekslé kulaté ovoce není bluma, ale rajče a tak ho raději dávám do bační kapsy batohu, aby se mi nerozprcelo ve věcech.

Mám sbaleno, takže už není důvod se zde zdržovat ani na co čekat. Oblékám se, hážu batoh na záda a vyrážím na cestu. Automaticky mířím k polské hranici, ale když kouknu do mapy, uvědomím si, že Cesta česko-polského přátelství začíná na rozcestí přímo u pivovaru a úvodní část treku vůbec nevede po hranici. Dvakrát jsem tu Cestu šel a dvakrát blbě. Stejně se obě trasy po asi třech kilometrech zase spojí, tak to nehraje až tak velkou roli. Když si však vzpomenu, jak jsme šlapali před pár lety po sjezdovce strmě vzhůru zbytečně...

Míjím poslední chalupy na okraji Horní Malé Úpy a přecházím přes zasněžené louky, které záhy střídá les. Marně se snažím orientovat v okolí a spojit ho s dávnými vzpomínkami. Pravděpodobně jsem v obou případech putovat po hranici a ne touto cestou.

Pokračuji lesem, kterému vládne dokonalá zimní atmosféra, cesta je však mnohem mírnější, než bych čekal. Žádné extrémní stoupání se zde nekoná, naopak jde spíše o mírné vlnění, které místy vede i lehce dolů. Situace se nemění ani po té, co se stezka spojí s modře značenou trasou vedoucí po hranici. Teprve za chatou Jelenka se začíná strmě stoupat na Svorovou horu. Jsem však překvapen, jak blízko je podle rozcestníku vrchol Sněžky. Doposud jsem měl za to, že Sněžka je vrcholem celé trasy a leží minimálně v jejím středu. Až nyní zjišťuji, že je téměř na jejím začátku. Koukám, že můj třetí přechod Krkonoš je cestou plnou překvapení.

Pořádně se do toho opřu a vybíhám to bez pauzy až na horu. Tady se konečně dostávám nad hranicí lesa, protože statné kmeny stromů tyčící se hrdě k nebi zde střídá po zemi plazící se kleč. Za normálních okolností by odsud určitě byl parádní výhledy do krajiny, ale dnes je to spíše o hustých mračnech střídající se s mlhou kolem mne i pode mnou. Místy tvšak vypadá přeci jen nadějně. Sněhu je dost, ale mraky a mlha se určitě ještě dnes roztrhají.

Ze Svorové hory šlapu kousek mírně dolů, ale pak se zasněžený hřeben opět začíná zvedat. Čím výše jsem, tím více kolem mne leží sněhu. Začíná mi být opravdu zima a snad poprvé na svých cestách na sebe krom mikiny nasazuji péřovku, kterou si běžně nechávám jen na chladné večery, ať se do ni zbytečně nepotím za dne a nešoupu si záda o batoh. Dnes je však úplně jiná situace, protože zažívám lednové počasí v lednu. Přes hlavu si mimo jiné přetahuji můj Buff a na ten úplou tenkou kapuci. Dohromady mi poskytnou skvělou ochranu proti chladu i občasnému větru. Jsem taky rád, že se mi včera podařilo sehnat palčáky, které nyní natahuji na své tenké bílé rukavice, které jsem koupil hned po přechodu Orlických hor a které mi přišly na této cestě už mnohokrát vhod, proti chladu, jaký panuje dnes, by však nestačili. Štěstí, že mne ráno napadlo nazout si také rovnou dvoje ponožky, díky kterým je cesta sněhem sněsitelnější.

Jak stoupám, počasí se mění. Mraky se převulují pšes hřeben tu více, tu zase méně a z údolí stoupá mlha. Chvíli to vypadá nadějně a dokonce vidím i modrou oblohu, ta se však zase záhy ztrácí pod nízkou temně šedou klenbou, která umožňuje jen omezený pohled do údolí pod horami na ten krátký čas, než ho opět uzavře mlha. Stále však věřím a doufám, že se počasí umoudří, mraky roztrhají, mlha ustoupí a já si užiju ještě krásný hřebenový pochod. Dnes by mělo být přece pěkně. Pár dní zpátky to všude psali. Jediný pěkný den v tomot týdnu! Vždyť jen k vůli tomu jsem vynechal stezku Bratří Čapků a zamířil do Krkonoš nejkratší možnou cestou.

Jak se blížím vrcholu Sněžky, stoupám stále výše a spolu s tím přibývá mlhy i sněhu. Sotva vidím na pár kroků a nohy se mi místy boří do nahromaděného zmrzlého sněhu, který vítr nakupil na některých místech. Stoupám po úzké zasněžené stezce stoupající strmě mezi sněhem pocukrovanou klečí, dokud mne stezka nepřivede na široký kamenný chodník. Je zde rozcestník, který je obalený zmrzlým sněhem na tolik, že se nedá nic přečíst, a tak cedulky čistím pro další chodce. Pak zahýbám a pokračuji po vystavěné kamenné stezce stále výše.

Jak stuopám vzhůru, mlha opravdu rychle houstne. Není tak světla jako doposud. Naopak je hustá a temná a pořádně není nic vidět, stále však douvám, že budu mít štěstí na vrcholu se roztrhá, rozfouká nebo aspoň vystoupám na ni. Nic takové se ovšam nekoná. Mlha na vrchu je tak hustá, že by se dala krájet. Kaplička a observatoř se v ní rýsují jen obrysově a abych je vůbec viděl, musím k ním dojít docela blízko. Na nějaké výhledy můžu zapomenout. I přesto zde však ještě chvíli stojím a čekám v pevné víře, že mrak, ve kterém se vrchol topí, bude odfouknut a já se budu moct aspoň chvíli kochat.

Stojím tady, mrznu jak Marfuša v lese a ačkoli vanou ledové větry, s mlhou kolem mne to ani nehne. Z mlhy se mezitím vynořují další chodci, kteří se dnes vydali na Sněžku. Nakonec to zde balím a vydávám se na cestu dolů. Když však sejdu k sestupové cestě, čeká mne nemilé překvapení. I když jsem tudy dříve už dvakrát sešel, nyní mne zde čeká cedule informující mne o jednosměrce. Dolů se tudy sejít už nedá, pouze nahoru. Já se mám otočit a obejít to po Jubilejní cestě. Vzhledem k tomu, jaké zde podle sociálních sítí putují běžně davy se ani nedivím. Dnes zde však nic takového nehrozí. Krom těch pár bláznů na vrcholu je tady klid a nemyslím si, že zde bude stoupat procesí lidu za tohohle počasí. Vracet se mi dolů stejnou cestou jako jsem přišel se mi opravdu nechce. Po chvilce váhání dělám první krok a navzdory ceduli tudy šlapu dolů. Už po chvíli toho lituji. Ne k vůli lidem, ale k vůli sněhu a námraze, které sestup komplikují. Držím se řetězu co to jde a doufám, že sebou nikde neplácnu o zem. Je to zdlouhavé, zdá se to nekonečné a pro mlhu nevidím ani cíl. Přijde mi, jako bych to šlapal věčnost a jsem opravdu rád, když to sejdu.

Jsem na stezce pod vrcholem a ochotně uháním vstříct nedalekému Slezskému domu. Naštěstí mají už takto brzy ráno otevřeno a dá se zde platit Zlotými i Korunami, a tak ochotně zapadnu dovnitř, protože jsem zmrzlý jak psí hovno a navíc docela začínám pociťovat nutkavou potřebu zajít si na záchod.. Hned si dávám teplou kávu, tatranku a sedám si k oknu. Mlha vesnku se mezitím trhá a já vidím vrchol v celé jeho kráse. Krakonoš má země zjevně vyloženě velkou srandu.

Původně jsem si zde chtěl zajít jen na záchod, ale jak tady tak sedím, dochází mi, že jsem dnes snídal nezvykl brzo a pomalu na mě jde hlad. Kdo ví kdy a kde se zase v teple posadím, proto se vracím k baru a objednávám si vaječinu se špekem a čaj a měním peníze. Myslel jsem, že jako host se dostanu na záchod nějakým jiným vchodem přímo odsud ale bohužel, přes placený terminál musí všichni a já u sebe jaksik nemám drobné.

Snídám a u toho kontroluji přepověď počasí a veškeré výstrahy pro dnešní den. Moc dobře to nevypadá. Mlha, silný vítr, teplota pod bodem mrazu a odpoledne možná i další sníh - přesně pravý opak toho, jak předpověď vypadala před pár dny a proč jsem tady nahoru spěchal natolik, že jsem vynechal Cestu bratří Čapků. Vůbec mě to netěší. Před sebou mám pro mě neznámou hřebenovku a vůbec nevím, jak cesta dále vypadá a jak moc je bezpečná, a tak si nakonec raději stahuji aplikaci horské služby, kde si zadávám plánovanou tůru.

Jsem po jídle a vydávám se na cestu. Po celou dobu co tady sedím mám skvělý výhled na Sněžku. Oblačnost se drží, ale mlha ustoupila a když vyjdu před Slezský dům, dokonce se to trhá a já mezi mraky vidím modrou oblohu. Dneska ještě bude krásně, říkám si. Otáčím se stezce zády a šlapu po široké kamenné cestě směrem na západ. Ani nevím jak se to stane, ale během několika málo chvil mě opět pohlcuje mlha. Stále však věřím, že to brzy přejde a já si hory navzdory chladu a zimě užiju.

• 

• 

• 

• 

Do čtřiceti minut mne cesta přivádí k vyhlídce. Měl bych odsud vidět na obrovskou horskou kotlinu s jezerem Mały Staw hluboko pode mnou, špičku Sněžky přečnívající nad celou scenérií a mírně zvlněnou krajinu na polské straně hor. Místo toho však nevidím nic než neprostupnou bílou mlhovinu. S humorem mi vlastním si fotím bílý neprůhledný obzor a pak točím video tak, aby to vypadalo, jak nádherný výhled točím a až po té se od obrázku přesunu k smutné bílé realitě.

Další podobné místo mne čeká jen půl kilometr odsud Wielkim Stawem. I zde jsou vybledlé fotky výhledu, který se odsud lidem běžně dostává. Já z něj však opět nic nemám. Všude kolem jen neprohlédnutelná šedobílá hustá mlhovina. Fotím si tedy aspoň fotku a pokračuji dále po stezce, která proudí stále níže a po které kupodivu proudí stále více lidí.

Pokračuji v mém smutném putování. Stezka vede stále níže a mlha se netrhá. Naopak začíná houstnou a šednout. Docela mne opouští optimismus. Jsem potřetí v Krkonoších a zase z nich nic nemám. Víc než na cestu koukám do telefonu a krajinou se moc nekochám, protože ji ani moc nevidím. Jsem absolutně demotivován.

Náhle se z mlhy přede mnou vynořují nějaké skály. Je to polední kámen, a tak si fotím aspoň ten a pokračuji v cestě, která záhy začíná mírně klesat. Tou dobou mi začínají docela mrznout ruce, a tak si chci nasadit oboje rukavice - jak ty bílé, tak i palčáky. Jedna rukavice mi však chybí. Otáčím se tedy a šlapu zpátky. Koukám neustále na stezku, nikde nic však nevidím. Už to chci vzdát, z protisměru však přichází dva poláci, a tak se jich ptám, zda neviděli mou rukavici a ukazuji jim ji. Prý jo, tak třista metrů zpátky. Pokračuji tedy stále vzhůru, dokud nedorazím na dohled druhé vyhlídce, kterou jsem dnes míjel. Právě zde leží na zemi má rukavice. Beru ji do ruky a opět se vracím k Polednímu kameni.

• 

• 

Cesta vede stále níže a čím níže jsem, tím se mi zdá mlha hustší a temnější. Okolí je také celkově nějak vlhčí. Cesta nepřestává klesat stále níže a zanedlouhou mne vede kolem nějaké restaurace na polské straně. Chvíli na to mne stezka vede kolem Špindelrovy boudy. I když je pořádná zima a něco teplého k snědku by bodlo, nezastavuji zde. Až do Harrachova je to ještě pěkný kus cesty a nechci se příliš zdržovat. Počítám s tím, že se odměním teplou večeří až dole ve městě.

Pokračuji tedy mlhou dále a záhy mne k mému překvapení čeká asfaltka, po které kus pokračuji. Na cestě potkávám další cedule, které mne odklání k horským boudám, ale držím se pevně toho, že se nikde dlouho zdržovat nebudu. Když narazím na lavičku, sedám si zde a rychle baštím salám, tortily a jablko. Po jídle se opět zvedám a uháním dále.

Cesta opět stoupá vzhůru a vede mne kolem Petrovy Boudy. Za tou je stoupání snad ještě strmější, čím výše jsem, tím je však mlha řidčí a světlejší, žádné velké výhledy se však nekonají. Abych něco viděl, musím tomu být opravdu velmi blízko - vidím tak pouze stromy, okolní kleč a pak nějaké skály. Kus za nimi jsou Dívčí kameny a tady se mi zdá mám také nejlepší viditelnost do okolí. Údolí ani okolní hory mi však mlha neodhalí. Udělám si tak pouze pár fotek a pokračuji dále.

• 

• 

Stezka opět klesá a vede mne stále níže. Viditelnost je nulová, jediné ce můži sledovat je šedá kamenná stezka táhnoucí se přes šedá kamenná pole postupně se ztrácející v šedivé mlze. Tohle je opravdu mizérie. Navíc zde opět pořádně mrzne a přidává se docela silný vítr.

Scházím až na černé sedlo, odkud stezka opět začíná stoupat. Vůbec se zde nezdržuji a beru stezku, která mne vede vzhůru. Sotva však vyjdu, vynořuje se z mlha polská rodinka se dvěma děcky. Zdravíme se a pokračujeme každý svým směrem, zanedlouho však slyším otce rodiny, jak na celé hory huláka nejslavnější polskou nadávku. Buď někde blbě zahnuli, nebo nevěděli, že pro sestup z černého sedla do Polska platí sezónní uzávěrka a zjevně budou muset pokračovat dále nebo se vracet. Ať tak či onak, je to mrzuté.

• 

• 

• 

Kamenný chodníček mne vede vzhůru přes Velký Spičák a pak kolem vysokého kola. Právě zde začíná mlha opět houstnout a přidávat se k ní šílený ledový vítr. Když přecházím nad Sněžnýma Jamama, vidím sotva na dva kroky a vyne tak silný vítr, že se mnou cloumá. Na rukou mám dva páry rukavic, na sobě mikinu i péřovku a pod kapucí mikiny mám natáhnutý buff, který na větrné straně držím napnutý tak, aby mi mrazivý vítr nefoukal přímo do odhaleného obličeje. I přesto mrznu. Je to hotové ledové peklo, se kterým jsem v tuhle roční dobu absolutně nepočítal a už vůbec ho nepřeji nikomu jinému zažít.

Nejdnou se z mlhy vynuřuje nějaká stavba s vysílačem, nebo spíš její temná silueta. Stezka přechází na opačnou stranu hřebene a pomalu klesá níže. Vítr se mírní a já během pár chvil jako zázrakem vystupuji z mlhy a já najednou vidím i na okolní krajinu. Neskutečné. S něčím takovým jsem dnes ani nepočítal.

Pokračuji po široké hřebenové cestě, na kterou mne úzký kamenný chodník kousek za vysílačem přivedl. Kolem mne se rozprostírají vybledle žluté pláně širokého horského hřebene krčící se pod nízkou temnou oblohou a v okolí se vlní na lesy bohatá krajina. Do hodiny mne cesta přivádí na Tvarožník, kde je další ze skalních útvarů, které jsem na této cestě míjel. Nejzajímavější mi ovšem přijde, že na tomhle se nachází hraniční kámen. Pan hraničář byl zjevně krativní vtipálek. Však proč ho dávat vedle, když ho můžeme hodit nahoru?

Jen kousek odsud přicházím na rozcestí, ze kterého je krásně vidět na na Svinské kameny i Schronisko Hala Srzenicka. Výhled, který se mi konečně dostává, mne přímo vybízí pokračovat tudy dále, já však musím ještě dnes sejít do Harrachova, kde mne čeká mé druhé ubotování na cestě přes Krkonoše. Smutně se tedy s výhledem loučím a po žlutě značené stezce sestupuji dolů. Ta mne z počátku ještě vede po holinách a před sebou můžu pozorovat modravě zvlněnou krajinu Krkonoš a Jizerskýcho hor. Za Voseckou boudou se však opět začíná zvedat les a tím mizí i výhledy.

Šlapu stále níže po asfaltce, stromy jsou stále vyšší a já nakonec opět putuji mezi smrky. Mlhu a vítr zde střídá slabé mrholení, ale nepřijde mi to tak strašné, abych k vůli tomu musel zastavovat a nasazovat pláštěnku. Dneska už toho mám tak nějak dost a chci se co nejdříve dostat do tepla na penzion, osprchovat se a pak se někde dobře najíst.

Do půl hodiny přicházím na rozcestí Krakonošova snídaně. Zde odbočuji a po modře značené stezce pokračuji podél toku Mumlavy. Právě v ten moment se však rozprší tak silně, že běžím pod strom a vybaluji si pláštěnku. V té pak pokračuji krásnámi lesy podél potoka směrem na Harrachov. I když je okolní příroda krásná, nejvíce mou pozornost upoutá roubenka, kde musí bydlet opravdu vášnivý sběratel hrnečků. Takovou sbírku jsem jaktěživ nikde neviděl. Zastavuji se zde, dešti navzdor pořizuji pár fotek a pak pokračuji dále.

Kolem půl sedmé konečně přicházím na okraj Harrachova. Stále mírně mrholí, už však tak silně neprší. Pokračuji jeho prázdnámi ulicemi. Většina podniků vypadá zavřeně a šedivá obloha spolu s prázdnými ulicemi místu dodává docela depresivní atmosféru. Cestou se zastavuji u vietnamky, kde si kupuji dvě piva za odměnu a pak pokračuji, dokud nedorazím k Penzionu Vašavjanka. Dveře jsou zavřené a restaurace vypadá, že zde probíhá rekonstrukce. To se mi nezdá, že by měli zavřeno? Kdybych rezervaci prováděl online přes nějaký rezervační systém, budiž, nastala chyba. Já si však nocleh domlouval meilem, to by mi řekli, že mají zavřeno. Obcházím Penzion a mířím do Baru konírna za ním. Je zde prázdno a číšník, který vypadá, že si rád dá i jiné látky naž alkohol. Okamžitě mne vítá, dává mi klíče od pokoje a zve, ať se večer zastavím.

Beru si klíče a mířím zpět na ulici. Odemykám si hlavní dveře a zase je zamykám. Pak stoupám do patra, kde na mne čeká starý po skromnu zařízený pokoj. Je zde stará postel, malá televize, jedna skříň a umyvadlo. Taková místa ve mne hned vzbuzují vzpomínka na štěnice, se kterými jsem se několikrát setkal, a tak pokoj a hlavně matrace důkladně kontroluji. No, snad mne zde nic nepokouše.

Sedám si na postel, otevírám pivo a vybaluji si věci. Pak se vydávám hledat záchod a sprchu, které jsou společně někde na chodbě. Sprchy jsou kryté gumovou plachtou, ale teplá voda zde teče a to je dnes hlavní. Pořádně se okoupu do vyhřátí celého těla a pak se vracím na pokoj. Oblékám se a jdu hledat restauraci, kde bych se dnes najedl.

Procházím setmělými ulicemi a všechny restaurace vypadají, že mají zavřeno. Nakonec však dorazím před penzion u studny. Je plný Němců, ale pár míst je ještě volných. Dávám si pivo, česnečku a pak řízek s hranolkami, načež dostanu schnitzel větší než nůž. Je to skvělé. Zapiju to ještě jedním pivem, zaplatím a vracím se na pokoj. Na nějaké večerní vysedávání v baru nemám ani pomyšlení. Jen si vyčistím zuby, lehnu do postele a usínám, jako když mne do vody hodí.

38 km  961m ↑   1323m↓

Jizerské hory - Den 1. →