Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 7.

Jizerské Hory

14.5.2026

Usnout byla fuška. V noci se vraceli další ubytování kdo ví odkud a neustále mlátili dveřmi, což se přes tenké stěny neskutečně ozývalo. Nakonec jsem tak sáhl po špuntech do uší a kolem půlnoci konečně usnul. Ve tři mne však vzbudila potřeba jít na záchod, a tak opět lezu z postele. Po tom, jak se zde večer každé bouchnutí dveřmi a rachocení klíči v noci ozývalo však chci být co nejvíc potichu. Klíče brát nebudu, stejně jsem do dvou minut zpátky, myslím si.

Rozespalý tedy opouštím pokoj a klíče zcela vědomě nechávám ležet na poličce nad umyvadlem. Rychle vykonám co potřebuji a vracím se na pokoj, když však dojdu ke dveřím, zůstanu stát jako opařený. Není tady bežná klika, za kterou stačí uchopit a stlačit ji dolů. Je tady pouze koule. Zkouším za ni chytit, otočit a zatlačit na dveře, ale nic. Zkouším zatlačit víc, zkousím je lehce povyrazit, ale vypadá to, že se dovnitř nedostanu. Jak jsme mohl udělat takovou hloupost?

Co teď? Jsou tři hodiny ráno, na sobě mám jen tričko a trenýrky, venku prší a ze zaměstnanců zde nikdo není. Jsem zamčený uvnitř penzionu, za kterého se nedostanu a zároveň se nemůžu dostat na pokoj. Mám si zde lehnout na zem?

Po chvilce přemýšlení chodbu opouštím a vydávám se hledat, zda zde někde není nějaká další lavice, na kterou bych se mohl natáhnout. Jdu po schodech do patra, pak zase dolů do přízemí. Zkouším dveře jedné restaurace, ale ty jsou zamčené. Pak zkouším dveře restaurace v rekounstrukci. Tam se celkem snadno dostanu a tak si jdu lehnout na jednu lavici, je však tak úzká, že musím ležet na boku nalepený k opěradlu a moc se nehýbat, abych nespadl. Usnout zde až do rána neusnu, pouze střídám boky, když si ten jeden přeležím, přičemž zády k opěrce se mi leží výrazně lépe. Je zde docela chladno, ale ne úplně zima. Zakrýt se však nemám čím.

Takto se zde převaluji, dokud se krátce před sedmou na chodbě neobjeví vousatý chlapík se psem. Má u sebe svazek klíčů, přičemž jedním odemyká restauraci naproti. Okamžitě jdu na chodbu a ptám se ho, zda zde pracuje a povyprávím mu můj příběh, který ukončím dotazem, zda nemá náhradní nebo univerzální klíč. Jasně že má a se smíchem běží za bar. Podává mi náhradní klíč a říká, že jsem měl zavolat. No jo, ale kam a jak?

Děkuji mu a jdu na pokoj, kde si okamžitě lehám do postele a usínám. Do osmi se prospím a pak jdu na snídani. Jídelna je plná Němců, které ani nenapadne, že bych nebyl taky Němec a baví se se mnou německy, což je naštěstí jazyk, kterému dobře rozumím. Posnídám dva chleby s máslem, sýrem a salámem a dávám si ještě jogurt. Tohle je přesně ta kombinace, na kterou jsem si zvykl už z horských chat v Rakousku a vždy mě na nějakou dobu zasytí, tady si však můžu dát ještě ovoce a něco sladkého, a tak ochutnávám i místní bábovku. Pak se vracím na pokoj a jdu si ještě na chvilku lehnout. Dnes je to sedmý den mé cesty a ten jsem si naplánoval jako odpočinkový. Chci vycházet později a nikam daleko dojít neplánuji. Dojít na Smrk mi dnes bude stačit, ale ani to nemám na sto procent v plánu. Pokud bude počasí jako včera, určitě se na vrchol třepat nebudu. Však co bych z toho měl?

V půl desáté se konečně balím a jdu vrátit oboje klíče. Spolu s majitelem je zde i jeho žena a loučí se se mnou, i když jsem si to teda asi moc neužil, jak poznamenává paní domácí. Před sebou mám Jizerské hory, které jsou pro mě velká naznámá a tak se ptám, zda pro mě nemají nějaký tip, co tam vidět a kudy se vydat, ale moc mi neporadí. Nevadí, loučím se a opouštím penzion. Deštivými ulicemi Harrachova se pak vydávám hledat obchod, kde bych nakoupil zásoby na další 2-3 dny.

Šlapu po chodníku vedle cesty a stále lehce prší. Zanedlouho doháním školku roztahanou po chodníku. Po cestě jezdí auta a na chodníku je děcko vedle děcka, které šourají svýma malýma nožkama po malých krůčcích. Nějakou dobu se držím za nimi a kdykoli to jde, snažím se je předběhnout. Nakonec se zadaří a přicházím na křižovatku, na které jsou také JIP potraviny. Jdu dovnitř a snažím se sehnat vše, co by se mi v dalších dnech mohlo hodit. Beru nějaké sladké pečivo na další dny, tortily a salám. Ani nevím, kolik vysočiny už jsem za ten týden zbaštil a kolik kilo ji do sebe na této cestě ještě dostanu. Nesmí chybět ani instantní káva, i když její účinek je spíš placebo a zásoba vody, kterou venku opět přeliju do svých lahví. S nákupem pak mířím před obchod a balím si ho do batohu. Momentálně neprší, než však vyjdu na cestu, opět se pořádně rozechčije.

Cesta mne vede kousek podél hlavní silnice, u základní školy však odbočuji doleva a mezi domy kráčím dolů k řece Mílnici. Než k ní dojdu, přestává pršet a než dorazím na okraj Harrachova, dokonce se trhají mračna a nad malebnými dřevěnicemi plují bělavé obláčky po modré obloze.

Pokračuji dále a poslední domy nechávám za sebou. Nádraží Harrachov je však stále někde přede mnou. Pokračuji dále vlhkými lesy po mokré asfaltce a do deseti minut mám nádraží na dohle. Míjím ho a po úzké na krátko střižené louse míjím Penzion na Mýtinkách usazený do malebné krajiny tady mezi Krkonošemi a Jizerskými horami, které na sebe navazují tak přirozeně, že by klidně mohly být jedním pohořím. Na obloze se opět sráží těžké šedé mraky, ale i přesto se mi zde velice líbí.

Značení mne vede do smrkového lesa, kudy docela strmě sestupuje úzká stezka. Svižně scházím dolů a cestou míjím zadýchané upocené chodce s valkými batohy, kteří naopak stoupají vzhůru. Uhýbají mi na stranu a u toho vydechují a odpočívají. Zdravím je s úsměvem a opatrně sbíhám blátivou stezku, dokud opět nenarazím na asfaltku. Jen o pár kroků dále je most přes řeku Jizeru a před ním Chata s restaurací. Okamžitě mne napadne, že bych zde mohl sednout a dát si oběd, ale po chvile zvažování ten nápad hážu za hlavu. I když už je dávno po poledni, není to zas tak dlouho, co jsem vydatně snídal a navíc mám batoh plný jídla na další dny.

Opět se dávám do kroku, přecházím most a místo opouštím. Značení mne vede dále po asfaltce, která jen velice mírně stoupá lesy nad tokem Jizery, která si zcela přirozeně razí cestu mezi svahy hor. Nikam se neženu. Dnešek má být svým způsobem přeci jen odpočinkový a nemám v plánu dojít nikam daleko. Vlastně sám ani nevím, kam až chci dojít a kudy putovat. Jizerské hory nemají jeden hřeben, kterého bych držel a celé je přešel. Působí na mne spíš dojmem otevřeného trojúhelníku a já sám pořádně nevím, které jeho rameno sledovat. Nikdy jsem zde nebyl a celé pohoří jsou pro mne tak jedna velká neznámá, která má být teprve poznána.

Šlapu lesem a chvíli to vypadá, že je konečně krásný den. Obloha je modrá a svítí sluníčko, pak se však náhle a nečekaně opět zatahuje a začíná pršet. Právě v čas, protože zrovna přicházím k přístřešku v Údolí Jizery jen nedaleko železničního viaduktu. Docela ochotně si zde sedám, vybaluji vařič a připravuji si předposlední hydratované jídlo z mých zástup. Ke slovu se zase jednou dostává Adventure Menu a skvělé Tikka Masala, k němu si rovněž vařím kávu. Nikam nespěchám, dnes je přece pohodový den. Jen někam popojít a zítra do toho zase šlápnout.

Je po dešti a opět se dělá pěkně, já zde však stále sedím, upíjím kávu a u toho vyvolávám fotky za poslední dny a dělám si poznámky z cesty. Balit se začínám až před čtvrtou odpoledne a až po čtvrté se vydávám na cestu. Ta dále stoupá lesy vzhůru, dokud se lesy nerozestoupí a nedohalí mi naprosto nečekaný svět horských luk posetých tradičními domy a staveními, kde se temně natřené dřevo snoubí s bíle omítnutými zdmi. Wow, tohle je nádhera, jakou jsem nečekal. Neskutečně se mi zde líbí. Opět mám motivaci a žilami mi proudí nová energie. Přidávám do kroku, rozhlížím se kolem a fotím tu překrásnou krajinu. Najednou je mi až líto, že jsem zde nedorazil dříve a víc dnes nespěchal.

• 

• 

• 

Cesta se rozšiřuje, domů přibývá a já procházím malebnou vískou Jizerka. I za obcí pokračují louky, které zdobí pár osamocených mladých smrčků, zatímco zelenkavou louku protíná úzký lesklý tok potůčku Jizerka. Zastavuji se na mostě a fotím si další výhled do krajiny, zatímco o kousek dále postávající Němci na mne volají "Ist das schön hier, nicht wahr?"

Ano, mají pravdu. Je zde opravdu krásně.

Odbočuji a další kilometr a půl pokračuji po cestě, z té mne pak však značení odklání a vede mne lesy vzhůru na vrchol Věžní Skály. Jak název napovídá, vrchol tvoří malé skalky. Míjím je a pokračuji dále po dřevěném chodníčku lemujícím vlhký podmáčený hřeben. Zanedlouho však můstek končí a já opět pokračuji po úzké stezce. Do dvaceti minut přicházím k dalšímu skalnímu útvaru Pytlácké kameny tvořícímu další vrchol. Zatímco kolem předchozího jsem jen tak prosvištěl, aniž bych si ho pořádně všiml, tady už z map vím, že by se mělo dát vyšplhat nahoru, odkud mne čeká krásný výhled. No jo, ale jak?

• 

• 

Obcházím skály a zkouším vylézt vzhůru v místech, kde to vypadá, že to půjde. Ne, tohle nikam nevede.

Vracím se na zem a znovu se rozhlížím. Až teď si všimnu značky upozorňující mne na cestu na vrchol. Sleduji ji a za chvíli opjet šplhám vzhůru. Jsem docela překvapen, když mne na závěr čekají "ferratové kramle." Sundávám si tedy těžký batoh a šplhám vzhůru na skalní věž. Během pár chvil jsem nahoře a opět jsem překvapen nádherným výhledem, kterého se mi odsud dostává. Jizerky pro mne byly velká neznámá a myslel jsem, že mne budou nudit, ale už teď vím, že tomu bude přesně obráceně. Neskutečně se mi zde líbí.

• 

• 

• 

Zůstávám nahoře na skále, kochám se a fotím si okolní krajinu. Ne jednou, ale každý směr několikrát,protože žádná fotka přece není dost dobrá. Dělám si také tak tři třistašedesátistupňová videa. Absolutně se mi odsud nechce. Nakonec se však přeci jen k sestupu donutím. Beru si batoh a pokračuji lesy dále. I nyní mne čeká několik dřevěných chodníčků přes vřesové lesy tolik typické pro české hory.

Krátce před sedmou mne cesta přivádí k rozcestí předěl, kde se rovněž nachází dřevěný přístřešek s posezením. Tou dobou už mám docela hlad, a tak si zde sedám a vařím večeři. U toho si nepřestávám pohrávat s myšlenkou, že bych zde přespal. Od toho mne však docela odrazuje cedulka zákaz kempování umístěná přímo na přístřešku. Kempovat však nehodlám, jen bych po setmění zalezl do rohu za zídku, přespal a ráno zase vypadl. Na druhou stranu do večera je ještě času dost a minimálně hodinu bude ještě světlo, takže proč nejít dál?

Jsem po jídle, uklízím si věci a ještě nějakou dobu zde sedím a zvažuji, zda chci pokračovat dále nebo zde zůstat. Dnes to měl být přeci jen pohodový den, kdy jsem se nechtěl nikam daleko posunout nakonec se však přeci jen dokopu pokračovat dále. Na Smrk to nejsou ani 4km a na vrcholu je nějaká rozhledna, třeba se tam dá přespat. Pokud ne, budu pokračovat k přístřešku na rozcestí Streitův obrázek. Už teď je však skoro osm, takže pochybuji, že to ještě za světla stihnu. Slunce zapadá mnohem dříve, než jsem v tuhle roční dobu čekal a po návratu ze západu Galicie, kde jsme měli ještě v deset světlo, se mi ty dny zdají až neskutečně krátké.

• 

• 

Pokračuji dále po široké lesní silnici a do půl hodiny přicházím na rozcestí Nebeský žebřík, odkud mne čeká první strmý výstup tohoto dne. Přecházím tedy na úzkou stezku a začínám stoupat vzhůru, zatímco mraky plující po obloze se začínají barvit do zlatova od zapadajícího slunce. Až teď mi dochází, jak jsem si tím dnešním poflakováním naběhl a že jsem se dost možná sám připravil o parádní západ slunce, který jsem mohl pozorovat z rozhledny na Smrku. Okamžitě přidávám do kroku a snažím se co nejrychleji vystoupat vzhůru, zdá se mi to však jako marný boj a nevěřím, že to stihnu před slunce západem. Ani přesto to však nevzdávám a šlapu co můžu.

Jak se blížím vrcholu, objevuje se k mému překvapení další dřevěný chodníček, po kterém pokračuji dále. Stoupání už není tak strmé, a tak se dá jít i rychleji, temná obloha a fialovějící oblaka však dávají tušit, že už slunce už nestihnu, ale i přesto šlapu kvapně v před.

Chodníček střídá cesta a já pokračuji po sploštělém vrcholu podél nízkých smrků. Náhle vidím rozcestník odklánějící mne k rozhledně, špatně ho však pochopím. Odbočuji po něčem, co vypadá jako úzká stezka, ale bezy mi dochází, jak šeredně jsem se zmínil. Skutečná stezka je jen o kousek dále, tahle naopak nikam nevede a přivádí mne do stále hustější spleti pichlavých větviček, kterými se prodírám, dokud nenarazím na skutečnou stezku. Po do minuty přicházím k rozhledně. Na nic nečekám, odkládám si zde batoh a po schodech běžím vzhůru v naději, že ještě stihnu poslední paprsky zapadajícího slunce. Nakonec se zadaří a já v dáli na západě můžu pozorovat vytrácející se zlatý pruh mezi mračnou oblohou a plochou zemí.

• 

• 

Až po slunce západu sestupuji opět dolů a otevírám dveře v přízemí rozhledny. Jsem docela překvapen místem, které se zde skrývá. Je zde úzká podlouhlá místnost a na každé straně od dvěří je velký dřevěný stůl a vedle něj dvě lavičky a na zdech obrazy. Lepší místo pro nocleh dnes hádám nenajdu. Tady budu chráněný před deštěm, vetrem i chladem. Okamžitě srážím dvě lavičky dohromady tak, aby byly sedačkou k sobě a opěradly od sebe a vytvářím si tak improvizovanou postel. Na tu dávám svou nafukovačku i spacák a oblékám se do vecí na spaní, spát však ještě nejdu. Prvně si jdu ven vyčistit zuby a pak stoupám ještě jednou na vrchol rozhledny, abych si užil nádherný výhled na noční krajinu a v ní svítící město. Tou dobou už však začíná být nečekaně docela chladno, mrazivo a dokonce i fouká docela silný vítr, což je docela překvapení, protože doposud bylo docela bezvětří. Nabažen krásným výhledem se tak vracím do místnosti a choulím do spacáku.

25,6km 781m ↑ 343m↓

Jizerské hory - Den 2. →