Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 5.

Krkonoše

12.5.2026

Během noci jsem se ještě dvakrát probudil za silné průtrže mračen, díky improvizované zástěně z mého tarpu na větrné straně jsem však zůstal docela v suchu a nemusel avakuovat mé nocoviště. Když se však ráno probudím, je neskutečná zima. Hádám, že teploty se nebudou pohybovat vysoko nad hranicí bodu mrazu, chlad pociťuji i skrze stěny mého jinak kvalitního spacáku a vylézat z něj se mi vůbec nechce. Vím však, že mne dnes čeká ještě dlouhá a náročná cesta, a tak se z něho ještě před sedmou vykopu a rychle na sebe nahazuji teplejší vrstvy oblečení. Z nohama ve spacáku si třesoucí se jako ratlík oblékám po včerejšku stále vlhké a studené tričko, na něj suchou mikinu a na tu teplou péřovku. Až pak lezu za spacáku a skáču rovnou do kalhot. Pak ovšem přichází to nejhorší - nasoukat na sebe mokré boty a ponožky. Abych byl schopen balit se a vůbec nějak fungovat, oblékám si před pár dny zakoupené bílé rukavičky, ale proti nízkým teplotám pomáhají méně, než bych si přál. Největším překvapením je pro mne spacák, který je v nohách nečekaně mokrý, i když jsem spal ze přístěnkem z plachty a nohy si chránil drysackem. Nevím, jak je to možné. Snad jen, že jsem v noci nohama třel o mokrou stěnu tarpu.

Zatímco se balím, přichází nějaká starší paní se psem. Už jsem téměř sbalen, když dorazí k přístřešku, kde jsem dnes nocoval.

"Pane Bože, snad jste zde nespal? Vždyť tady jde o zdraví," ptá se mě ustaraně," načež se mnou prohodí pár slov a pak spolu se svým psíkem zase odchází. Já dobaluji batoh, hážu ho na záda a chladnou krajinou pokračuji vstříct nedaleké obci Chvalač.

Procházím vesnicí a potkávám děti s aktovkami štosující se na autobusové zastávce a spolu s nimi také pár dospělých, kteří pravděpodobně míří někam do práce. Někteří mne pozorují, jako by zde viděli turistu popravé v životě, ale vzhledem k tomu, že tudy žádná turistká trasa neprochází, vůbec se nedivím.

Pokračuji po okraji cesty dále vesnicí a náhle míjím nějaký místní supermarket. Mířím k němu a vstupuji dovnitř. Přesně jak jsem předpokládal, vede ho Vietnamec, který sedí za kasou od samotného rána. Nebýt těchto pracovitých lidiček, na většině vesnic nemají ani co žrát. Zdravím ho a mířím do krámu dále.

"Doby den, hledate něco?" "Pane, vy potřebovat moc energie, berte sladký." "Pane, to dobrá čokoláda, to vy vemte." "Pane, banány, to dobrý, to moc energie."

Beru si koblihy a opět slyším "Nooo, to sladký, to energie, to moc dobrý."

Takto na mne ten milý pán mluví po celou dobu, než dojdu ke kase, kde vykládám svůj nákup. Okamžitě se zajímá, odkud kam jdu a chlubí se, že dnes byl běhat a příští týden ho čeká jeho první turistický pochod. Sám je moc zvědavý, co tak jím na cestách a co bych mu doporučil. Je to zlatý a velice milý člověk a i když mám dnes naspěch, rád s ním pár slov ztratím. Strašně mě nabíjí pozitivní energií. Jedna z první otázek samozřejmě je, jestli točím ze svých cest videa. "Bohužel ne, jenom píšu," odpovídám a dochází mi, jak velikou dělám chybu. Bohuže mi to točení však nějak nejde. Ne že bych neuměl natočit sebe nebo krajinu. Spíš mne to během dne nenapadne. Prostě šlapu s hlavou v myšlenkách a tichu, sem tam se zastavím abych něco vyfotil a zase putuji dále. Točit videa jaksi není můj styl, nebo to spíš nemám v krvi.

Když si všimnu na kase pikaka a dvě pokládám ke svému zboží, opět dodává "Joo, to sladký, to energie, to vy vemte."

Zaplatím, rozloučím se a vycházím před obchod, kde si balím svůj nákup. I když se snažím na trecích snídani odkládat a první kilometry zvládat na lačno, k přístřešku, kde jsem chtěl původně dojít ještě v noci a přespat tam, to mám nyní necelé čtyři kilometry, s tím že na závěr mě čeká docela strmé stoupání. Až tam se chci pořádně nasnídat, ale žaludek si už teď říká o kus žvance a energie po dnešní noci taky nemám na rozdávání. Proto si nakonec dávám jeden koblížek a jedno pikao ještě tady před krámem. Mezitím vychází ven můj usměvavý vietnamský přítel, podává my energy drink s tím, že to potřebuji a chce si se mnou povídat. Moc mu děkuji a odpovídám na jeho zvědavé otázky, dokud si ho nezavolá pekař, který mu přivezl další várku sladkého pečiva. Chvilku zde počkám, zda se ještě vrátí, ale asi toho má moc, a tak nakonec místo opouštím.

Scházím zpět na silnici, po jejímž okraji pokračuji na kraj obce. Cesta dále vede mezi svažujícími se lesy a loukami a pod sebou můži pozorovat ploty, za kterými si to kolébavě mašírují kachny, povalují se krávy nebo rochní prasata, z nichž jedno mne zvědavě pokračuje. Nebyl bych to já, abych tu němou tvář aspoň nepozdravil.

Za asi čtvrt hodiny přicházím na okraj další obce. Tase tentokrát jmenuje Petříkovice. Teprve zde konečně opouštím hlavní silnici, která stejně nebla nijak zvlášť rušná a podél rodinných domků pokračuji, až dokud nedojdu na rozcestí, kde mne žlutá šipka odklání do travnatého svahu. I když jsem do sebe před chvílí nějaké cukry spolu s jedním koblížkem dostal, můj výkon není kdo ví co. Jsem unavený, oči mne pálí, je mi chladno a je jasné, že potřebuji teplé kafe. Do kopce se sunu pomalu, potím se a nutím do každého kroku, ale i přesto se pomalu blížím lesnímu altánu, kde si konečně odpočinu.

V půl deváté jsem konečně na místě. Sundávám si batoh, vytahuji plyn, vařič a ešus. Na nic nečekám a hned spouji vařič s kartuší a dávám si vařit vodu na kafe i vločky. Mezitím krátce plánuji cestu dále a pak se snažím napsat aspoň pár řádek z předchozího dne. Moc času tomu však nevěnuji a už vůbec zde nehodlám k vůli tomu vysedávat po jídle a ztrácet čas. Jednak je na to docela zima a prsty mi mrznou už bez toho a druhak je potřeba dnes vystoupat až na hřebeny Krkonoš. Není čas, ztrácet čas. Prostě se rychle najím, sbalím a vyrážím na cestu dále. Psát můžu večer na pokoji v teple a suchu.

Mám sbaleno, ale najednou mne nečekaně chytá prudká velká potřeba, a tak rychle hledám toaleťák a pak valím do lesa. Pak už však konečně vyrážím na cestu. Hned na úvod mne čeká docela prudké stoupání lesem, během pár chvil se však dostávám na ostrý hraniční hřeben a zde se i stoupání o něco málo mírní. Nahoru však šlapu stále a po obou stranách mám spíše les, než otevřený výhled do krajiny. Tu a tam se však stromy rozestoupí, a já se tak můžu kochat okolní kopcovitou krajinou nebo pohledem na temně modré silueuty Krkonoš pod jasně modrou oblohou na které se prohání mraky v dáli.

Stoupám vzhůru, dokud nedorazím na Janský vrch. Teprve tady se svah překlání na opačnou stranu a já tak opět šlapu dolů. Z počátku stezka ještě vede po hranici, ale zanedlouho se od ní odklání a vede mne lesem dolů stále dál o Polska.

Lesy řídnou a ustupují a mi se otevírá větrná krajina luk a pastvin, nad kterými se v dáli pnou zalesněné kopce hor. Když nefouká, je mi příjemně, jakmile se však ozve vítr, mrznu. Vane z hor a tam musí být hádám pořádná zima.

Opět mírně stoupám a přecházím přes otevřené pastviny, na kterých se pasou stáda bílých krav. Tou dobou je spíše bezvětří a je mi docela teplo, a tak si na chvíli sundávám aspoň mikinu a pokračuji v krátkém rukávu. Na ten to však úplně není, a tak si co nevidět opět tuhle tenkou vrstvu přioblékám. Krajina je zde však pohádková a velice se mi zde líbí.

Pokračuji po asfaltce mírně dolů a podél cesty se objevují první domy a chalupy. Jsem na okraji Bernartic, což je přesně jedna z těch vesnic, kde se všichni snaží bydlet přímo u hlavní silnice, a tak je neskutečně dlouhá. Přijde mi, že uběhne věčnost než ji přejdu. Vždyť jen od první chalupy k železničnímu viaduktu to jsou téměř tři kilometry a to pořád nejsem na konci.

Podcházím pod Viaduktem a najednou mi zvoní telefon. Zvedám to a vůbec mne to nepotěší. Týká se to jedné věci, kterou musím osobně vyřešit na úřadě a termín dostávám hned na další pondělí, a tak sotva dotelefonuji, začínám koukat do map a plánovat, kdy a kam se dostanu, abych si mohl z trasy odskočit a zase se na ni pohodlně vrátit. Nejlépe mi pro mou situaci vychází velká města s nádražím, odkud se pohodlně dostanu kamkoli a těmi jsou na mé trase Liberec a Cheb. Liberec je však příliš blízko a Cheb naopak moc daleko. Nakonec si tedy sedám na autobosovou zastávku a koukám, kde všude by se to dala před Libercem natáhnout nebo naopak za Chebem zkrátit, abych se stihl na pohodu otočit ve Znojmě a pak klidně a pohodlně pokračovat dále bez většího zdržení. Dokonce koukám i na ubytka, kde bych si případně vzal nocleh, nechal tam věci ať se snima natahám z jedné strany republiky na druhou a pak vše v klidu vyřešil. Ztratím zde dobrou půl hodinu a stejně nic moc nevyřeším. Pouze si tak nějak udělám přehled o trase a možnost, ale pevný plán nemám. Nakonec vstávám a vyrážím dále s tím, že uvidím, jak se celá situace ještě vyvine.

Opouštím zastávku a pokračuji dále podél cesty. I když se domy táhnou podél silnice dále a přechází v Lampertice (teda jestli v nich už nejsem), já přecházím na opačnou stranu cesty podéle zeleně značené stezky tohoto dlouhatánského hada domů opouštím. Asfalt střídá vlhká hliněná úzká cesta a stěny domů stromy lemující louky, mezi kterými pokračuji dále. I louky však záhy mizí a překračují v les, kterým pozvolna stoupám vzhůru na Žacléř.

Jsem kousek od města, když mi začíná být pořádné horko. Je bezvětří, na nebi je slunce a já se neskutečně potím. Pod mikinou je mi najednou nějak dusno, a tak zastavuji, svlékám ji a balím do batohu. Opět nahazuji batoh na záda a stoupám vzhůru. Během pár minut však opuštím les a do mne se opře tak ledový vítr, že okamžitě sundávám batoh a opět si oblékám mikinu i mé tenké rukavičky. Mrznout však mrzne, i když přestane foukat. Tohle je opravdu počasí jak na houpačce, když si však vezmu, jak vysoko ještě dnes vystoupám a že další dny má být ještě chladněji, jsem rád, že mám před sebou zrovna nyní dvě noci s ubytováním. Stejně tak mi však dochází, že tyhle rukavičky mi v dalších dnech asi moc nepomůžou a že by to chtělo sehnat něco teplejšího. Už teď mi ruce profukují. Sehnat lepší rukavice a taky teplejší ponožky na chladné noci kdy mne chodidla mrznou by nebylo vůbec na škodu.

Míjím první bytovky na okraji města a přemýšlím, že bych si mohl zajít někde na jídlo, a tak koukám do map, jestli nemám cestou nějakou pěknou restauraci. Přímo u cesty ne, ale asi půl kiláku za rozcestím je nějaká restaurace Žacléřsky Medvěd, která vypadá docela dobře. Půl kiláku není zas tak moc, abych se najedl někde v teple bez toho, abych musel hledat závětří pro vařič a pak si vařit někde venku v té zimě. Tady asi není moc o čem přemýšlet. Jdu tam!

Přicházím k retauraci, kde je ještě stále docela dost místa. Sedám si k jednomu velkému stolu v rohu lokálu a okamžitě dostávám na výběr z poledního menu. Dávám si polévku květákový krém a pečené kuřecí stehno s bramborem a okurkovým salátem. Polévka je docela řídká, ale jíst se dá a zatímco ji pomalu srkám ze lžičky, k vedlejšímu stolu si bokem ke mně sedá někdo, kdo mi místy nápadně připomíná Tomáše Matonohu. Když ho vidím z boku, tak ani ne, ale jakmile se jeho tvář jen mírně pootočí mým směrem, vidím ho tam. Nejsem však z těch, kdo by se hned ptal a prosil o podpis a fotku. Umělec je taky jen člověk a má rád svůj klid a soukromí. Zda je to on mi však nepřestává vrtat hlavou. Má sluneční brýle, když mluví se servírkou, hraje chrapot a z boku si vůbec nejsem jistý, zda je to on. Ale přesto si myslím, že je a kdykoli se jeho obličej jen trošku pootočí mým směrem, jsem přesvědčen, že to nemůže být nikdo jiný než Ozzýkův brácha Tomi Paci.

Dostávám své kuře a brambory a k tomu okurkový salát. Oba máme stejné menu a oba okamžitě saháme po pepřence, abychom okurky pořádně napepřili. Kuřete máme na talíři hned dvě stehna, což je dvakrát víc, než bych u levného poledního meníčka čekal, ale nestěžuji si. Aspoň se pořádně nacpu a ještě dlouho vydržím. Je to moc dobré, ale brambory jsou vyloženě katastrofa. Jsou suché, moučné a drolivé. Moc mi nejednou, ale vím, že tohle bude spíše dílem nevalné kvality brambor než umem kuchaře. Energii potřebuji a zasitit žaludek na co nejdéle taky, takže to sním. Pan Pacovský do nich však jen jednou hrábne a nakonec se spokojí jen s kuřetem. Když se ho zeptají, zda bylo vše v pořádku, jen odpoví, že to bylo výborné, zaplatí a odchází.

Najednou si všimnu, že na lavičce kde seděl leží pruhovaná šála.

"Zapomněl jste tady šálu," volám za ním. A teprve jak se na mne otočí, usměje a nepozměněným hlasem pronese cože, je mi jasné, že je to on. Opakuji mu, co jsem řekl a bohužel až pozdě mne napadne, že jsem na konec věty mohl humorně dodat "pane Pacovský." Děkuje mi a odchází a já jsem nadšen, kolik známých lidí jsem za poslední dny potkal. Těsně před odjezdem do mne mále vrazila baba Schillerová, což nebylo setkání, ze kterého bych byl zrovna nadšen, ale známá tvář to byla. Během přechodu Orlických hor jsem potkal skupinu cyklistů, z nichž jeden mi připomněl hlasem i vzhledem Tomáš Hanáka a teď legenda Comebacku Tomáš Matonoha. Ještě cestou potkat Vagabundy Lubu a Banána a budu šťastný.

Dojím, dopiju své druhé pivo a platím. Pak restauraci opouštím. Zatímco když jsem vstupovat dovnitř, obloha byla modrá, nyní je pořádně zataženo. Během pár kroků začíná dokonce mírně mrholit, a tak mířím na nedalekou autobusovou zastávku a hledám pláštěnku. Než ji však vyhrabu, déšť se mění v sníh. No to si děláte srandu snad. Sotva dorazí na okraj Krkonoš, opět se spustí sníh. Přejít Krkonoše bez sněhu mi snad není souzeno.

Opět opouštím zastávku a šlapu zpátky na rozcestí, odkud už budu pokračovat jen stále vzhůru až do Horní Malé Úpy. Těsně před křižovatkou se však nachází docela velký obchod vedený našimi vietnamskými spoluobčany, a tak se tam jdu podívat, zda tady neseženu teplé rukavica a teplejší ponožky na spaní. Ponožky mají většinou balené po třech a více, ale jeden pár teplých zimních ponožek zde nakonec najdu. Budou mi sice těsné, ale určitě zahřejí. Krom ponožek se mi zde nakonec podaří najít také palčáky, které v nadcházejícím chladném počasí určitě taky ocením.

Než opustím krám, přestává sněžit. Zataženo je však stále a stejně tak neuvěřitelná zima. Přecházím přes silnici a po asfaltce pokračuji klidnou ulicí na konec Žacléře. Zde už kráčím jen podél zahrad místních, až mne nakonec cesta přivede do lesa, kterým stoupám stále výše.

Les opět opouštím až na louce nedaleko chaty Hubertus. Obloha je stále zatažená, ba dokonce až hrozivě temná. Je chladno, be dokonce až třeskutě mrzne. Projdu kolem chaty a dále pokračuji po trvanatém hřebeni, od kterého si slubuji pěkné výhledy až vystoupám výše. Vítr však sílí a spolu s ním začíná snažit. Není to však takové lehoučké sněžení, jako bylo v Žacléři. A nejsou to ani takové ty načechrané krásné vločky. Tohle jsou spíš takové malé ztvrdlé kousky ledu, které štípou do obličeje i do ruk. Během pár chvil sněží tak hustě, že pořádně není vidět na krok a já se co nejrychleji snažím dostat k lesu na opačné straně louky. Zde se mi snad dostane úkrytu před tím pichlavým bílým svinstvem.

Když les opět opustím na další ze zelených horských luk, je po vánici. Země je stále příliš teplá na to, aby se na ni čerstvá sníh udržel, a tak mne místo bílých plání čeká pouze mokrá tráva, kterou vede dostatečně široká suchá kamenitá cesta, po které stoupám mírně stále výše. Lesy po mé pravici se tu a tam rozestoupí a odhalí mi pro mne nové výhledy na okolní kopcovitou krajinu. Když však mezitím nakouknu do map, zjistím docela mrzutou věc. U chaty Hubertus jsem pokračovat po modře značené trase. Takhle si to jen zbytečně obcházím. Nejdu vyloženě špatně, protože když se na dalším rozcestí vydám po červeně značené stezce, dostanu se tam, kam potřebuji. Jít však rovně po modré, jdu jen něco málo přes kilometr, než se cesty opět protnou. Takhle mne vak čekají téměř tři kilometry cesty. Nejít však tudy, jsem ochuzen o výhledy na mi dosud docela neznámé pohoří, takže ani příliš nelituji a jsem naopak za svou zacházku navíc rád.

Míjím další malebné krkonošské chalupy a přicházím na rozcestí Rýchorský kříž, kde je mimo jiné také velký dřevěný stůl a dvě lavičky. Na chvilku si zde sedám a dávám si energeťák, který mi ráno daroval ten hodný vietnamec. Ani bych nečekal, že mi tak bodne.

Vypiju to a opět se vydávám na cestu. Bez toho, abych se podíval do map, šlapu rovně a sleduji červenou která mne opět vede přes zelené louky, které po obou stranách svírá les, jenž se tu a tam rozestpupí a opět mi ukáže nějaké nové výhled na zalesněnou kopcovitou krajinu našeho nejvyššího pohoří. Zastavuji, dělám si fotky a zase šlapu dále, dokud nedorazím na další rozcestí. Zde zahýbám a po úzké stezce šlapu dále nádherným divokým lesem, dokud mne nepadne kouknot do mapy, jak daleko jsem vlastně mému dnešnímu cíli. Až tady si všimnu, jak velkou chybu jsem udělal. Já nezahnul špatně na posledním rozcestí. Já se dal špatným směrem už z toho rozcestí, kde jsem pil můj energeťák. No do prdele. Celý jeden kilometr do kopce jsem šlapal navíc. Rychle se otáčím na patě a uháním zpátky. Viditelnost se mezitím zlepšila a mraky začaly kouzlit na obloze, takže jsem aspoň odměněn pěknými výhledy do krajiny, o které bych bez téhle zbytečné zacházky opět přišel. Zas tak mi to nevadí, jen doufám, že do Trautenberka dorazím v nějaký rozumný čas.

Na to, jak dlouho jsem stoupal vzhůru, jsem zpátky na rozcestí, ze kterého jsem špatně zahnul, překvapivě rychle. Vůbec se zde nezastavuji a pokračuji dále. Cesta mne z počátku vede lesy, které se tu a tam rozestupí a odhalí něco z kopcovitých tajemství, která se skrývají za hradbami stromů a pak je zase zastřou clonou zdravého horského lesa. Za vrcholem Čepel však lesy ustupují horským pastvinám a loukám, mezi kterými pokračuji po červeně značené trase dále a scházím Hornách Albeřic. Držet se zelené, je to kratší a uštřím si sestup následovaný dalším výstupem. Tahle stezka je však nyní z důvodu ochrany přírody uzavřena a já to hodlám respektovat.

Pokračuji tedy mezi pastvinami po cestě klesající stále níže a u toho si užívám výhledů na okolní kopcovitou krajinu. V jeden moment se dokonce obloha trhá a vypadá to, že se udělá pěkně. Vidím modou obloha, na které plují jasně bílé mráčky. Na pasece se pasou krávy a na mou tvář dopadají paprsky jarního slunce. Najednou je svět zase o něco krásnějšíů.

Přicházím na rozcestí v centru obce kde je také lavička. Sedám si zde a protože mám před sebou další stoupání a blíží se půl šesté, dávám si rychlou odpolední svačinu v podobě tortil a kusu salámu. Nechci se však příliš zdržovat, takže to do sebe rychle nahážu a opět vyrážím na stezku. Pokračuji po široké cestě půlící horskou louku ve dví a najednou začíná opravdu prudce a hustě sněžit. Vzhledem k tomu, že jsem v Krkonoších už po třetí a vždy mi zde napadl sníh, nezbývá, než se celé té situaci smát.

Cesta mne nakonec přivádí do lesů, kudy už stoupám jen velice mírně. Místy sněží, místy zase ne. Jak se však blížím svému dnešnímu cíli, začíná sněžet stále častěji a intenzivněji. K večeru už se sníh dokonce chytá a drží na stromech i trávě. Připadám si jako v pohádce o mrazíkovi a jsem opravdu rád za palčáky, které se mi dnes podařilo sehnat. Sice je každou chvíli sundávám, abych byl schopný fotit, ale i tak jsou velice užitečné.

Když k večeru lesy opustím, krajina je pocukrovaná jako buchta. Najednou není poznat, že je květen. Najednou je opět začátek zimy. Kráčím mezi bílými lesy a loukami. Každou chvíli zastavuji, abych si vyfotil krajinu a nasál tu nádhernou atmosféru, než se dám opět na cestu dále.

Je krátce po sedmé a cesta opět klesá. Co však sestoupím dolů, musím záhy šlapat vzhůru a ještě o něco výše. Šlapu tedy stále níže přes zasněžené louky zdobené chalupami, kterých postupně přibývá. Náhle cesta opět začíná stoupat do dalšího svahu. Nezastavuji však ani nezpomaluji. Právě naopak. Už to chci mít dnes za sebou, a tak zrychluji a rychle funím vzhůru do dalšího kopce. Zanedlouho už se ocitám na hlavní silnici a Trautenberka mám na dohled. Mířím k restauraci a celý zpocený a uchvácený vstupuji dovnitř. "Vy si určitě dáte pivo," zvolá číšník, sotva mne uvidí.

"Ano, a taky zde mám nocleh." "Á, tak to jste vy!"

Jdeme k baru, kde dostávám klíč od pokoje a snídaňový balíček, na kterém jsme se domluvili meilem. Sám jsem o něj chtěl požádat, abych mohl vycházet co nejdřív, ale sami mi ho nabídli, protože zde jsem dnes jediný nocující host. Obě strany jsou tak maximálně spokojené. Ještě dostávám info, do kolika je otevřená kuchyně a pak běžím na pokoj, kde se chci rychle osprchovat a pak vrátit do lokálu na večeři. Sotva jsem však vešel do restaurace, začalo mne něco brutálně svědit na pravém boku. Za celou dobu mého dnešního putování nic, jakmile jsem však přešel do tepla, ozvalo se to je to stále horší. Rychle dobíhám na pokoj, svlékám si mikinu a tričko a jdu k zrcadlu. Na boku mám přisáté klíště velikosti špendlíkové hlavičky. Kdy a kde se tam vzalo? Od rána jsem nic necítíl, celý den vyložené mrzne a já mám na sobě dlohé kalhoty i dlouhý rukáv. Jen ho mírně pošulám prstem a v ten moment vypadne. Bylo tam tak dlouho, že už mělo dost, nebo se sotva stihlo přisát? Je obrovské, ale nevypadá, že by bylo napité.

Dávám si rychlou sprchu a pak mířím dolů do lokálu. Sedám si k jednomu stolu a okamžitě dostávám jídelné lístek. Těšil jsem se na pravé Krkonošské kyselo, ale to už k mé smůle jaksi nevedou. Na druhou stranu zde však stále vedou hovězí tatarák s topinkou a to je jídlo, které já nikdy neodmítnu a vlastně jsem se na něj těšil více, než na tradiční krkonošskou polévku. Objednávám si pivo a tatarák a než mi ho přinesou, stihnu ještě jednu sklenici zlatavého moku. Pak si pošmáknu na výborném jídle a završím to ještě jedním pohárem chmelného ledového čaje. Déle zde však nevysedávám. Zaplatím a jdu na pokoj, kde bych si chtěl sbalit věci na další den a sepsat den předchozí. Sotva však lehnu do postele, vytuhnu, usnu a probudím se až dalšího rána. Tohle byl asi náročný den.

37,8km 1197m ↑ 688m↓

Krkonoše - Den 2. →