Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 4.

Broumovsko

11.5.2026

Musím říct, že tuto noc jsem se vyspal opravdu skvěle. Nebudil jsem se, nepřevaloval se. Prostě jsem večer zaplul do spacáku, okamžitě vytuhnul a vzbudil až se svítáním. I když je stále šero, vypadá to na další pěkný den, předpověď však říká něco jiného. Během dne by se mělo zatáhnout a odpoledne snad i pršet, ale tou dobou můžu být kilometry daleko odsud a vše být úplně jinak.

Ležím ve spacáku a snažím se opět dohnat zápisky z předchozího dne, po chvilce křečovitého převalování se s telefonem v ruce to však vzdávám a lezu ze spacáku. Okamžitě se balím a záhy vyrážím na cestu. Stejnou skalní soutězskou jako včera večer se protáhnu zpět na rozcestí, kde včera zničeně seděli ti dva chodci, kteří vypadali, že zde budou nocovat, ale nikoho zde nepotkávám.

• 

• 

Odbočuji doprava a pokračuji po úzké stezce, která se z počátku ještě hodně klikatí úzkými chodbami mezi skalami. Ty však záhy začínají řídnout a ustupovat lesu, kterým pokračuji dále. Stezka klesá a les se na krátko rozevírá výhledu do vzdálené krajiny. Sotva však proběhnu průsekem pro elektrické vedenní, les kolem mne se opět zavírá a já začínám stoupat vzhůru. Tady poprvé pociťuji hlad, ale ani přesto nezastavuji a šlapu dále a to i když narazím na první z dnešních přístřešků. K dalšímu je to jen kilometr a půl a to určitě zvládnu. Odbočuji tedy na nedalekou vyhlídku na Čertovu tchýni a vracím se na stezku, po které pokračuji dále.

Jak tak uháním lesem, skal opět přibývá, stejný skalní labyrint jako včera večer nebo dnes ráno mne už však nečeká. Neprotahuji se úzkými skalními chodbami. Skály se zde objevují spíše řídce podél stezky. Po asi deseti minutách přicházím k dalšímu rozcestí, kde můžu sejít ze stezky na další vyhlídku. Tentokrát jde o zacházku na skoro půl kiláku a já už začínám mít važně hlad, takže se mi tam vůbec nechce. Nakonec si však jako vždy na této cestě řeknu "Kdy jindy se sem zase podíváš?" a odbočuji a mířím to obhlídnout.

Cesta mne z počátku vede řídkým lesem, načež schází mezi nízké baculaté skály postávající nad sytě zelenými mladými keři borůvčí. Zde si najednou připadám jako mezi zkamenělými zlobry z Hobita nebo Pána prstenů. Procházím mezi jimi a skalní stěny se ke mne začínají přibližovat. Najednou opět šplhám úzkou průrvou, která je navíc zapadaná stromy. Za tou už začíná být přístup na vyhlídku docela obtížný. Dle všeho se tudy docela nedávno prohnala pořádná bouře, protože neodklizené stromy zde leží jeden vedle druhého a já si mezi jimi musím najít svou cestu. Jsem však kluk šikovný, a tak tuhle nečekanou prolézačku zvládám docela snadno. Pak už zbývá jen vyšplhat na další vyvýšenou skalku a výhled na Broumovskou nížinu mám jako na dlani. Skála padá hluboko lesů pode mnou, které dále ustupují barevným polím, která působí jako plášť plný záplat chudého kejklíře. V dáli se krajina začíná vlnit a nad kopci plují mraky. Na to jak jasná obloha ráno byla, nyní ji zakrývá světlý opar, z čeho usuzuji jediné - počasí se dnes opět změní a dost možná zažiju i pořádnou bouřku.

Opouštím vyhlídku a klestím si cestu zpět na stezku, po které se pak vracím na rozcestí. Zpátky to vždy jde tak nějak rychleji, a tak se záhy ocitám na rozcestí, na kterém jsem ještě před dvaceti minutami váhal, zda hlavní směr opouštět. Nyní jsem zpátky a vůbec toho nelituji. Výhled nebyl vůbec špatný a krajina lemující mou stezku měla své kouzlo. Dál už se však nechci příliš zdržovat. Jednak už mám vážně hlad a druhak je potřeba naplánovat cestu dále. Cest, kudy pokračovat dále, je totiž hned několik.

Do pěti minut přicházím k dalšímu přístřešku. Okamžitě si zde sedám, vybaluji vařič a stavím si vodu na kafe a ovesnou kaši, kterou si dnes připravím v umytém pytlíku od hydratované stravy. Mezitím vytahuji telefon a přemýšlím, kudy pokračovat dále. Dalšími místy, kterými bych dnes rád prošel, jsou Adršpašské a Teplické skály, které však vůbec nejsou v postavení, ve kterém by se daly logicky projít po na sebe navazují trase bez toho, abych zbytečně někam zacházel. Pokud je chci projít obě, musím počítat s hodně klikatící se cestou a kilometry navíc. To mi nevadí. Hlavně však musím vymyslet, kudy budu pokračovat dnes dopoledne.

Jedna možnost je držet se dále trasy přes Broumovské stěny až na jejich opačnou stranu, pak sejít a pokračovat po červeně značené trase, která je v mapách vedena jako hřebenovka. Druhá možnost je sejít přes Kovářovu rokli, která mne také láka a pak pokračovat nějakou přímou cestou do Teplic nad Metují. Jak tak zkoumám mapy, vypadá to, že skály zde na Broumovských stěnách budou stále více řídnout a mizet a to nejlepší mám už za sebou. Závěr cesty už bude spíše stezka lesem než skalami. Na druhou stranu sestup Kovářovou roklí vypadá už z mapy na první pohled zajímavě. Snažím se o tom něco dohledat na internetu a mám pravdu. Zatímco závěr Broumovských stěn je opravdu spíše o cestě lesem, tak Kovářova rokle by mělo být to nejzajímavější, co na Broumovských stěnách můžu navštívit. Je tedy rozhodnuto. Sestupím tudy a pak přes Kočičí skály zamířím do Teplice nad Metují, kde mohu vstoupit do Teplických skal. O tom, kudy budu pokračovat dále, se však rozhodne teprve během dne.

Zalévám si kávu, míchám vločky a pak ještě chvíli čekám, až káva schladne na pitelnou teplotu a kaše zhoustne. Po pár minutách upíjím první doušky kávy a nabírám si lžíci ovesné kaše.

Snídám a u toho kontroluji předpověď počasí, protože opět hlásí návrat studené fronty. Dle všech modelů i článků na internetu to vypadá na chladné a oblačné následující dny s možností sněhu na horách, ve středu by se však mělo udělat pěkně a být po celý den docela jasno. Vzhledem k tomu, že po Broumovsku následují Krkonoše a Sněžka, kterou jsem již dvakrát přešel a vždy mě tam stihl sníh, zima a mlha, chci, aby to bylo tentokrát jinak a já z Krkonoš taky něco měl. Koukám do map, jak daleko to mám zhruba do Malé Úpy, kde bych rád klasicky přespal v pivovaru Trautenberk. Dle všeho bych to mohl do zítřejšího večera stihnout a přes Sněžku tak přejít právě v projasněnou středu. Okamžitě si vyřizuji rezervaci v pivovaru na následující večer a protože je v Krkoknoších přísně zakázáno kempovat, tak si hledám taky ubytko na další noc v Harrachově. Vzhledem k tomu, jak nízko se mají v dalších dnech pohybovat teploty, to určitě i ocením.

Jsem po jídle, mám vyřešeno vše, co potřebuji a vstávám. Plán pro další dny je docela jasný a nemůžu si dovolit zdržovat se. Teď do toho musím opravdu šlápnout!

Vstávám a vydávám se na cestu. Ta mne vede dále lesem, kde se mezi stromy stále objevují skalní útvary, je jich však výrazně méně, než včera večer a dnes ráno. Cesta je příjemná, nikam nestoupá ani prudce neklesá a rychle ubíhá. Do půl hodiny přicházím pod skalní vyhlídku Supí hnízdo. I když se už dnes nechci nijak víc zdržovat, řeknu si, že na tuhle vyhlídku si ještě vyšlápnu. Přecházím tedy na úzké kamenné schody a stoupám vzhůru. Pod sebou opět vidím dokonalou rovinu ohraničenou mírnými kopci v dáli. Udělám si tedy pár fotek a vracím se na schody, které mne přivedou zpátky na stezku, kterou ani ne o dvěstě metrů dále opouštím a spolu s ní i hřeben Broumovských stěn.

• 

• 

Otevřený zalesněný hřeben nechávám za sebou a místo něj se ocitám mezi vysokými skalními stěnami, kterými sestupuji stále níže. Čekají mne kamenné schody, úzké průrvy i malé jeskyně a průlezy. Moc mne to baví a být malé dítě, užívám si to ještě víc.

Náhle přicházím k rozcestí, odkud se dá sejít do Mariánské jeskyně. Chvíli zvažuji, zda se mi tam chce, ale nakonec se stejně jako pokaždé nakopnu a jdu. Scházím kousek dolů po schodech, načež začínám strmě stoupat vzhůru. Stezka mne nakonec přivede do obrovského prostoru pod skalami, kde jsou mezi stěnami takové mezery, že je zde světla jako kdekoli jinde mimo tuhle jeskyni. Víc než jako v jeskyni si zde připadám jako mezi obrovskými skalními bloky a balvany. Docela zklamání.

Jdu na konec "jeskyně" a chci si udělat aspoň nějakou fotku. Když se otočím, najednou za mnou stojí jiný chodec. Kde se tady vzal? Zdravíme se a ustupujeme jeden druhému, abychom si na fotkách nepřekáželi. Já pak místo opouštím a vracím se na stezku, po které postupuji stále níže. Rokle se opět rozšiřuje a skály ustupují lesu, ve kterém jsou stále řídčeji rozeseté. Dohromady to však působí velice pohádkově.

Pokračuji lesem a skály postupně mizí úplně. Náhle končí také les a já procházím mezi loukami nedaleko Hlavňovského rybníka na okraji vesnice Hlavňov, kterou pokračuji dále, abych se napojil na další červeně značenou stezku. Ta mne vede po asfaltce podél Hlavňovského potoka, který nakonec překročím a začínám stoupat strmě vzhůru lesem po úzké stezce, která mne přivede do polí. Pokračuji tak otevřenou krajinou s výhledy do dálky. Před sebou vidím les a z něj vystupující hradby skal, mezi kterými budu co nevidět procházet. Tenhle kraj mne opravdu baví.

Scházím níže k silnici, podél které by měla vést stezka. Prvně chci přeskočit koryto potoka a vystoupat přímo na asfaltku, ale pak si všimnu sotva viditelné sešlapené stezky ve vysoké trávě podél silnice a na okraji obce vidím šipku. Dobrá tedy, budu pokračovat tudy.

Když dojdu k šipce, narazím dokonce na malý můstek přes malý potok, takže nemusím ani nic přeskakovat. Pohodlně přejdu na opačnou stranu a pokračuji dále po okraji silnice, která mne vede okrajem malé vesnice Pěkov. Minu však jen pár domů a opět odbočuji na silnici, která mne vede do lesů nad vesnicí. Celou dobu přitom přemýšlím, jak to udělat, abych viděl Teplické i Aršpašské skály. Pokud totiž budu pokračovat podle plánu, projdu z pouze Teplické skály a Adršpašské skalní město jen tak okrajově minu. Pokud naopak zamířím z Teplic do Adršpachu, tak Teplické skály jen tak okrajově líznu a nic z nich neuvidím. Pokud půjdu obě, bude to podstatná zacházka a nevěřím, že do zítřejšího večera dorazím do Horní Malé Úpy, kde jsem si dnes ráno zarezervoval ubytování.

Jak si tak nad tím za chůze lámu hlavu, dochází mi, že mnohem snadněji než skalní města oželím cestu bratří Čapků, po které jsem chtěl vystoupat vzhůru do Krkonoš. Prostě si dám dneska okruh přes oba skalní labrinty a pak zamířím nějakou přímou cestou do Krkonoš. Dokonce na chvíli zastavuji a v mapách hledám a zadávám trasy, které mi dávají pro tento plán smysl. Taky přemýšlím jak to dnes udělat z obědem. Odbývat se jen salámem se mi nechce, ale zastavovat někde na jídlo taky. Jít do restaurace, to by se hodně protáhlo. Než se člověka zeptají, než mu to nachystají a než ho obslouží, no jéje.

Zvedám hlavu od map, dělám první krok, pak další. Během několika málo minut předemnou vystupuje chatová osada Ostaš a hned na jejím okraji přímo u stezky mne vítá chata s výdejním okénkem, terasa s posezením a příjemná nabídka klasických českých jídel. Jo, tohle jsem si snad nemohl ani přát. Nic lepšího dnes nenajdu. Tady se určitě najím rychle a skvěle.

Jdu k okýnku, objednávám si pivo, zelňačku a guláš. Pivo a zelňačku dostávám okamžitě a guláš s brambrorovými placičkami se nese, jen co vrátím misku. Nejen že to tady odsejpá, ale navíc to skvěle chutná. Lepší zastávku na jídlo jsem opravdu nemohl ani najít. Ke gulášku si dávám ještě jedno pivo a činím se, abych talíř odevzdal dokonale čistý jak je to výborné. Než se vydám na cestu dále, pochválím výborné jídlo, načež paní domácí pyšně prohlásí, že je vše domácí. A jde to poznat! Kdokoliv půjde kolem, jen doporučuji.

Nalevo za Ostaší mohu vystoupat do skalního labyrintu kolem vrcholu Ostaš. Na opačné straně se nacházejí kočičíč skály. Oboje mne láká, tlačí mne však čas a neskutečná nálož kilometrů. Je to past, do které jsem se dostal předčasnou rezervací ubytování v Malé Úpě jen proto, abych stihl přejít hřeben Krkonoš v ten jeden pěkný slunečný den, který předpovídají. Proto mezi oběma skalními městy procházím po červeně značené trase a doufám, že z nich aspoň něco uvidím.

Projdu zalesněným údolím mezi skalnatými pahorky a přecházím na žlutě značenou stezku, která mne vede po okraji lesa směrem k vesnici Lachov. Stále je krásné slunečené počasí, které si s malebnou krajinou severních Čech velic užívám. Když se na loukách začnou objevovat další domy kde se dřevěnice spojují s bíle omítnutými zdmi, jsem teprve jako v pohádce. Zasněně tak pokračuji vsí a ani si nevšimnu rozcestí, kde jsem měl odbočit. Po chvile mi však dojde, že jsem měl někde zahnout, a tak se vracím k místnímu rybníku, kolem kterého obcházím a mířím na konec obce.

Pokračuji po široké cestě mezi poli, míjím nějaké stavení a blížím se statku, za kterým cesta dále nepokračuje. Počkat, počkat, tady mi něco nevychází. Otevírám tedy mapy a opět do nich koukám. Aha, už to vidím. Opět jdu špatně. Sakra! Dávej bacha Dejve. Dneska mám opravdu naspěch abych stihl vše, co jsem si naplánoval a ještě se pak přesunul co nejdál. Tyhle přehlédnuté odbočky na jasně a viditelně značených stezkách jsou jen zbyteřná ztráta času a kilometry navíc.

Vracím se tedy na okraj vesnice a zde přecházím na úzkou stezku, která mne vede k místní železnici. Tu podcházím podchodem a záhy se ocitám na okraji Teplice nad Metují, kterou pokračuji vystaven parnému slunci stále dále. Šlapu podél dlouhé rušné hlavní silnice a město se zdá nekonečné. Konečně však přicházím do centra, kde mne vítá skromně zařízený supermarket. I když jsem ve městě v turisticky vyhledávané oblasti, připadám si zde spíš jako na vesnici mimo větší zájem. Obchod je malý, starý a jednoduše zařízený, koupit salám a tortily se mi zde však podaří. Kupuji si taky sladkosti na energii, vodu, která mi dochází a pivo, které si dám hned před obchodem mezitím, co přelévám vodu z velkých lahví do menších. Sbalím si batoh a po té vyrážím na cestu.

Ještě pěkný kus cesty pokračuji městem, které však nakonec opouštím a pokračuji po stezce lesem nad jeho okrajem. Opět scházím níže, překračuji železniční trať a pokračuji podél Metuje. Zanedlouho přicházím na parkoviště u vstupu do Teplických skal, které chci projít na závěr mého přechodu Broumovska, než začnu stoupat do Krkonoš. Projít zde bránou a pokračovat na druhou stranu skal, je to cesta na tři kilometry a za chvilku jsem na druhé straně. Já však chci vidět také Adršpšské skalní město, a tak místo toho pokračuji další čtyři kilometry naokolo ke vstupu du Adršpašských skal. Místo tří kilometrů od parkoviště na konec skal mne tak čeká jedenáct kilometrů dlouhý klikihák, ale nevadí mi to. Cílem téhle cesty je toho co nejvíce vidět, poznat a navštívit.

Opouštím tedy parkoviště a vydávám se rychlý pochod po prašné cyklostezce ve stínu lesa. Po pravé straně mám potok, po straně druhé zalesněný svah. Lesa se však nedržím po celou dobu. Po nějaké době ze stínu stromů totiž vystupuji a pokračuji přes zelené louky i podél malebných domků nějaké vesničky. Je stále parný slunečný den a nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo výrazně ochladit nebo nedejbože začít pršet. Vzhledem k mému tempu a vzdálenosti od vstupu do skal si také za chůze online kupuji lístek na 17:00, ať se s tím pak nemusím zdržovat na místě a mohu klidně pokračovat dále.

• 

• 

Krátce před pátou skutečně přicházím k nádraží, které si matně vybavuji z doby, kdy jsem byl malý kluk a my zde vystupovali s rodiči. Je to však už spousta let. Tenktrát však bylo léto dopoledne a všude byla spousta lidí. Nyní zde není téměř nikdo a dokonce i parkoviště se jeví jako docela prázdné. Neříkám, že zde nikdo není. Pár aut zde stojí, ale hlavní nápor má dnes místo určitě za sebou. Mířím k bráně, kde se netvoří fronty, protože zde nikdo nestojí. U okýnka pouze ukážu vstupenku na mém telefonu a pak nerušeně pokračuji dále.

Hned na úvod mne vítá modravé jezero Pískovna a skály na jeho opačné straně, ale příliš se zde nezdržuji. Udělám si jednu dvě fotky a pokračuji po písčité stezce. Zanedlouho mne vítá první uchvacující skalní věž působící spíše jako obrovský ohlazený menhir, který zde někdo shodil z nebe. Působí to až nepřirozeně. Okamžitě si ho fotím a přidávám do příběhu na instagram. Pak se nořím dále do skal, kde řeším další dilema. Adršpašským skalním městem vede totiž hned několik stezek a okruhů a já nemám ani zdaleka čas na to projít je všechny. Zároveň však nechci o moc přijít. Proto je potřeba vymyslet, jak to šikovně udělat.

Na rozcestí u soutoku nakonec odbočuji a po žlutě značené stezce mířím ke skalnímu útvaru Milenci a ke skalní kapli. Zde se porozhlénu a pak se po stejné stezce vracím na rozcestí, odkud pokračuji dále po zeleně značeném okruhu. Skály nabízí po celém dni stráveném na horkém slunci stín a příjemný chlad. Lidí je zde navíc takto na večer jen minimálně, a tak si užívám klidu, který skály nabízí.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Za krátko přicházím ke gotické bráně, za kterou pokračuji předlouhou úzkou chodbou, kterou zde vysoké strmé skály vytvořily. Chodník je ze zpevněných prken a několikrát přechází nad vodou potoka, která roklí rovněž proudí. Opravdu moc se mi zde líbí. Je to neskutečná podívaná.

Po nějaké době opět opouštím zeleně značený okruh a přecházím na další žlutě značenou stezku, která mne během pár minut přivede k přístřešku u Malého vodopádu. Zde si sedám, vybaluji dnes zakoupenou štangli vysočiny a tortily a dávám si večeři, než budu pokračovat dále. Vařit se mi zde nechce a hádám, že ani nemůžu a navíc by to zabralo spoustu času.

Po rychlé večeři se opět zvedám a svižným tempem pokračuji v mém putování. Cesta stále vede skalami a vede mne do Vlčí rokle, kde skály vytváří opravdu velice úzký průchod, kterým se pohybuji po schůdcích a žebřících nahoru a dolů. Klušu stále vpřed a skály se záhy rozestupují. Najednou vybíhám na rozlehlé podmáčené louce obklopené skalami, přes kterou vede úzký chodníček z desek. Na ten přecházím a pokračuji vstříc lesu na opačné straně. I tudy vedou zpevněné dřevěné lávky. Skalní věže ustupují lesu a tyčí se vysoko nad ním. Je zajímavé, že co jsem opustil vlčí rokli, panuje úplně jiné počasí. Už není takové horko a obloha není modrá jako po celý den. Je naopak pořádně zataženo, chladno a tuším, že brzy přijde i déšť.

• 

• 

• 

Jak tak pokračuji lesem, jako bych slyšel hromy v dáli. Přecházím na širokou lesní cestu a hromy se docela rychle blíží, jsem však hluboko na dně rokle mezi skalami, a tak se cítím docela v bezpečí. Pokračuji dále na rozcestí "Teplické skály" zatímco hromy opravdu rychle sílí. I tady na dně rokle je to neskutečný rachot.

Jsem na rozcestí u vstupu do Teplických skal, když začíná lehce pršet. Zatím však nezastavuji, abych si nahodil pláštěnku. Jen nedaleko odsud je nějaký přístřešek, a tak mířím tam, zatímco déšť sílí.

Zanedlouho dobíhám k turistické chatě s obrovskou terasou. Právě v čas, protože teprve nyní udeří déšť naplno. Sundávám batoh a vytahuji pláštěnku, ale na cestu se ještě nevydávám. Chvíli zde stojím a čekám, jak se to vyvine. Momentálně však neskutečně leje, o zem se tříští obrovské kapky a oblohou se nese hroziví hřmot prakticky bez ustání. Po nějaké době se déšť však přeci jen mírní a dokonce je vidět i duha. Teprve nyní se vydávám na cestu.

Stezka mne vede lesem, kde opět přibývá skal přibližujících se turistickému chodníku. Zatímco Adršpach byl písčitý a světlý, tady je stezka kamenitá a skály působí temně až černě a často jsou porostlé mechem. Zatímco Adršpach byl čistý a turisticky upravený, zde skály a stezka naopak působí docela divoce.

Stěny se po pravé straně přibližují stezce a najednou kráčím těsně podél nich. V jeden moment jako by do cesty vyčuhovala hlava spícího kamenného trolla. Procházím kolem a za lehkého deště přicházím na rozcestí s dalším přístřeškem. Právě zde začíná jednosměrný okruh teplickými skalami, který však nahodlám jít celý. Chci projít pouze jeho delší část a pak skály nadobro opustit a pokračovat nejkratší možnou cestou směr Krkonoše.

Odbočuji doleva a za sílícího deště přicházím na velké chrámové náměstí, za kterým se nořím do dalšího labyrintu skal, kterými pokračuji a místy si připadám, jako bych tu už někdy byl. Že bychom i zde byli tenkrát když jsem byl malý během dovolené?

• 

• 

• 

Do půl hodiny přicházím na rozcestí, kde chci skalní okruh opustit. Tou dobou už neprší, ale zde je docela velký přístřešek nabízející suchou zemi a bezpečí před dalším deštěm. Nemít dnes tak moc naspěch, tak zde snad i přespím, ale do zítřejšího večera musím dorazit do Horní Malé Úpy, kde mne čeká ubytování a pak jedinný slunečný den v nastupujícím chladném týdnu. Už tak k vůli tomu vynechávám Stezku Bratří Čapků, po které jsem chtěl do Krkonoš vystoupat, ale do zítřejšího večera bych to pravděpodobně nestihl.

Odobočuji na úzkou stezku a skalní labyrinty nechávám za svými zády. Dále pokračuji lesem, dokud mne stezka nepřivede na rozlehlé zelené louky, na kterých se klidně pasou krávy. Je po dešti, vzduch je chladný a vlhký a na obloze se prohání obrovské šedé mraky, zatímco v dáli se rýsují šedomodré Krkonoše. Ani jsem nečekal, že budou tak blízko a uvdím je, sotva projdu na opačnou stranu Adršpašsko-Teplických skal.

Přecházím zelenou louku a zanedlouho se napojuji na širokou blátivou cestu, po které pokračuji dále podél lesa na straně jedné a luk na straně druhé. Dohání mne únava a rovné kmeny lesa doslova lákají na zavěšení hamaky a uložení se ke klidnému spánku, stále jsem však podle mě neušel dostatek na to, abych to mohl dnes zabalit. Nene Dave, ještě si pár kiláků dnes dáš. V mapě si vybírám dva přístřešky, kde by se snad dalo přespat a pokračuji v mém putování.

Cesta mne vede stále převážně lesy, dokud nenarazím na asfaltku klesající mezi loukami do Janovic u Trutnova, což je docela dlouhá vesnice vystavěná podél hlavní silnice. Když zde dorazím, už je téměř tma. Odsud dále bych rád pokračoval po neznačených lesních cestách, během několika málo chvil však začne znenadání prudce pršet. Prostě se ze západem slunce spustí neskutečně silná průtrž mračen, která jen tak neustane. Orientovat se v tomlhle počasí pomocí telefonu v lese, kudy podle map vedou asi nějaké cesty, ale žádné značené turistické stezky, to je naprostý nesmysl. Vždyť ani nevím, odkud zahnout nyní, natož pak se pokoušet orientovat na každém rozcestí v temném deštivém lese. No nic, docela rychle a bez delšího rozmýšlení se rozhodnu, že budu pokračovat po hlavní silnici. Bude to sice hodně dlouhá obcházka, ale pro orientaci mnohem snažší.

Pokračuji po krajnici, zatímco už tak silný déšť nepřestává sílit. I když mám na sobě docela dobrou a kvalitní plášťenku, zanedlouho toho začínám mít tak akorát plné zuby. Boty i ponožky mám úplně durch, brýle schovávám do kapsy, protože přes ně nevidím. Je tma, leje jako z konve, voda mi stříká do obličeje a nemůžu si ani nic pustit, abych si cestu zpříjemnil. Prostě jen šlapu po silnici měnící se v potok a tak nějak marně doufám, že narazím na nějakou skrýš, kde bych se před tím nečasem schoval. Prakticky však po celou dobu kráčím kolem obydlených domů a soukromých oplocených pozemků.

Do čtyřiceti minut míjím poslední domy a tou dobou ustává i silný vydatný déšť. Je chladno, docela lehce mrholí a v krajině se začínají objevovat oblaka mlhy, zatímco já stoupám vzhůru po silnici vedoucí na Chvaleč schovávající se na opačné straně tohoto kopce. Není to daleko, ale jsem docela unavený a už toho mám pro dnešek tak nějak dost, takže se to zdá nekonečné. Cestou často pokukuji po okolních stromech a s čelovkou zapnutou naplno zkoumám prostor mezi stromy v lese, ale vždy si tak nějak nakonec řeknu, že půjdu ještě dále.

Stoupání je za mnou a cesta opět vede dolů. Hned u první serpentiny však mám možnost přejít na úzkou lesní stezku a po té pokračovat, a tak toho využívám. Už po chvíli mi dochází, jakou jsem udělal hloupost. Zatímco na cestě nebylo kam špatně zahnout, tady opět šlapu vysokým zmoklým porostem a blátem a musím si svítit, abych mezi stromy trefil stezku. Najednou však přicházím na zarovnaný plácek, kde jsou tři stromy ve zhruba stejné vzdálenosti od sebe. Zastavuji zde a koukám se na ně s tím, že bych si zde udělala přístřešek a zavěsil se mezi stromy. Sundávám batoh, vybaluji tarp a začínám ho napínat. Najednou si však všimnu dřevěné zastřešené stavby hluboko pode mnou. Okamžitě se balím a utíkám dolů hustým lesním porostem po strmém svahu.

Co je to? Přístřešek? Chata? Nějaká opuštěná kůlna?

Až na místě zjišťuji, že je to krmelec. Je suchý a prázdný. Zatímco z jedné strany jsou typické sprušle, mezi kterými v zimě běžně trčí sláma, zbytek má bytelné dřevěné stěny, střechu a dokonce i rovnou podlahu, kde by se dalo přespat. Vím, že spát v krmelcích se však nemá aby nenačichly člověkem, a tak ho opět zavírám a vydávám se na cestu dále s tím, že brzy určitě nějaké vhodné místo najdu. Stoupat zpátky nahoru se mi však nechce.

Hledám stezku a když ji konečně najdu, opět mne přivede na silnici. Hned ji však opět opouštím a dolů pokračuji po místní křížové cestě, po které snad ani nikdo jiný nechodí. Stezka je zarostlá vysokou mokrou trávou a okolní les je také hustě porostlý křovinami choulícími se mezi stromy, na které by se jinak dala zavěsit hamaka. V jeden moment dokonce opouštím stezku a zkouším štěstí dále v lese, ale mám smůlu. Všude samý křák a vysoká tráva. Měl jsem zůstat nahoře.

Les končí a sním i křížová cesta. Už značně vyčerpaný přecházím na silnici, po které pokračuji dalšího půl kilometru, dokud nedorazím k železničnímu přejezdu. Na malém vyvýšeném pahorku hned vedle něj je přístřešek. Jdu k němu a rozhlížím se. Je prostorný, otevřený ze všech stran a z jedné strany do něj očividně pršelo, pokračovat nikam dál se mi však už nechce. Vzhledem k tomu, že z mokré strany stále fouká vítr, rozhodnu se ji zazdít pomocí plachty a na stole si chystám spaní. Oblékám se do suchého a ostaní věci nechávám venku v naději, že snad aspoň trošku uschnou, sám tomu však příliš nevěřím. Ještě si odskočím a pak celý zničený a unavený lezu do spacáku, přičemž spodní část i s nohami soukám ještě do mého obrovského 60L drysacku, kterým si přes den vykládám batoh. Počítám s tím, že když se v noci výrazně zhorší počasí a začne fakt silně pršet a přístřešek se ukáže jako mizerný, prostě se sbalím a posunu někam dále. Teoreticky můžu zkusit štěstí na nádraží nebo v obrovském srubovitém přístřešku, který by měl být dle map na místním hříšti. Vlastně by to bylo nejideálnější řešení vůbec, ale moc se mi takto do centra obce nechce. Nezbývá než doufat v klidnou a ničím nerušenou noc.

Chumlám se do spacáku a pokouším se usnout, noc je to však chladná, větrná a někdy po půlnoci mne probudí další silná průtrž mračen. Má provizorní stěna však dle všeho funguje a poskytuje mi dostatečnou ochranu, a tak se jen převrátím a pokouším spát dále. Kosa je však neskutečná.

44,2 km  1024m ↑   1219m↓

Krkonoše - Den 1. →