Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 3.

Broumovsko

10.5.2025

Tato noc byla strašná, mám pocit, že jsem vůbec nespal. Dříve jsem však v hamace spal skvěle. Čím to je, že nyní mi to nejde. Už na Sicílii jsem s tím měl problém a v létě v Alpách taky. Je to věkem nebo zvykem, že mi najednou chybí pevná země pod zády? Nebo za to naopak může tahle nová ultralehká hamaka z Hanibala? Ve staré se mi spalo krásně, v téhle mi to však nejde vůbec.

Převaluji se ze strany na stranu a mám pocit, že vůbec nespím. Najednou je však šero a přibývá světla. Že bych přeci jen střídavě spal a opakovaně se budil? Ať tak či onak, je mi hrozně, a tak se z pohodlí hamaky nehrnu. Ležím a snažím se dohnat zápisky z předchozího dne. Cítím strašný dluh a časovou ztrátu. Nejen v zápiscích, ale i v ušlé vzdálenosti. Včera jsem měl skvělé tempo a od rána to vypadalo, že zvládnu tak 40km. Pak jsem se však začal loudat a skončil na 33 a půl. Tohle mne vážně netěší.

Nějak mi to psaní v leže zkroucenému ve spacáku nesvědčí. Vadí mi to i ve stanu, ale v hamace je to teprve peklo. Nevím, jak si dát ruce, aby mne nebolely. Chvíli to zkouším, hledám vhodnou polohu a něco ťukám do telefonu, nakonec to ale vzdávám, lezu ze spacáku a začínám balit. Je neskutečná kosa, takže se oblékám do mikiny i péřovky. Pak se zajdu vymočit, vyčistím si zuby a pokračuji v balení se.

Mám sbaleno a vracím se na nedalekou lesní cestu, po které pokračuji po červeně značené turistické stezce. Netrvá dlouho a les opouštím. Jsem na okraji malé travnaté louky, které majestátně vévodí veliké roubené stavení na opačné straně. Cesta mne vede přímo k němu. Je to turistická chata Peklo a dokonce zde mají i vyřezávanou sochu čerta. Co je však teprve peklo, tak to je místní rozcestník. Potkávají se zde všechny barvy, co u nás používáme, pokračují dále dvěma směry a červená se zde potkává hned třikrát. Tak velký rozcestník jsem snad ještě neviděl.

Chvíli se zde držím a místo si procházím. Krom čerta je zde také socha vodníka trčící nad hladinu potoka. Fotím si ho a pak se vracím na cestu. Ještě jednou se zastavím u rozcestníku a koukám, kam všude odsud vedou trasy. Pak se otáčím na patě a po červeně značené trase pokračuji v mém putování. Hned první kroky mne vedou na opačnou stranu potoka, kde sezka začíná stoupat. Opět mi dochází, jak vysoko jsem v Orlických horách musel začínat. Za dva dny přechodu Orlických hor jsem snad nestoupal tak moc, jako stoupám nyní.

Opouštím tuhle obydlenou zatáčku a přecházím na úzkou stezku, která stoupá lesním porostem strmě vzhůru. Stále je chladno a všude kolem je mokro, jak však stoupám vzhůru, zahřívám se a zanedlouho už zastavuji, abych se zbavil první vrstvy oblečení navíc. Mikina tak zatím letí do batohu, kalhoty si však stále nechávám na sobě. Tou dobu už mám les za sebou a přes mokrou louku, na které vyplaším pasoucí se srnky, mířím k dalšímu lesu. Ani zde však stoupání není konec a já tak šlapu dále vzhůru, dokud les opět neopustím. Tady se konečně stoupání mírní a já přes další zelené louky střídající se s poli mířím k nedaleké obci Jizbice. Působí tiše a liduprázdně. Doufám, že zde najdu nějaký krámek nebo pekárnu, kde bych si koupil snídani a kafe, avšak marně. Kde nic, tu nic. Abych vařil však zastavovat nehodlám. Beru si do hlavy, že vydržím až do Náchoda a tam někde se nasnídám.

Jizbici nechávám za sebou a pokračuji dále přes zelené louky až k Jiráskově turistické chatě. Na parkovišti stojí nějaké auto, u kterého kempí Němci a po louce se prochází nějaká dívka, která dělá svůj ranní rituál pozdravu slunci. Chata s rozhlednou však vypadá zavřeně a opuštěně, a tak k ní ani nezacházím a pokračuji dále ve svém putování. Přecházím přes cestu a po úzké stezce ve stínu mladých stromků scházím do osady Amerika, kde opět přecházím na širokou zpevněnou cestu. Po té pokračuji dále.

Cesta mne vede ve stínu lesa a záhy potkávám první cyklisty, kteří šlapou do těchto míst, kde začíná jejich trail. Odbočují do lesa a strmě sviští po úzké kroutící se stezce mezi stromy. Sám znám dost lidí, kteří tomuhle sportu holdují, ale tohle opravdu není nic pro mě. Já mám strach jet z kopce i po silnici, natož ještě tohle. Bych se rozbil o první strom u stezky.

Pokračuji dále obklopen hradbou stromů, které se jen vyjímečně rozestoupí a poskytnou chodci výhled do mírně zvlněné krajiny mezi Orlickými horami a Krkonošemi. I když nejde o žádné velkolepé výhledy na horskou krajinu, vím, co zdejší kraj ukrývá a co mne zde čeká. Skalní města a labyrinty, Broumovské stěny, Teplické skály a Adršpach. Opravdu moc se těším a i když bych odsud mohl pokračovat přímo do Krkonoš, nechci se o tento kraj nechat ochudit. Zajdu si pěkně hluboko tímto výběžkem a budu se snažit vidět vše zajímavé a krásné, co Broumovsko jen nabízí. Už teď se na to moc těším.

Šlapu dále lesem a u toho se za chůze snažím dopsat zápisky z předchozího dne. Když jsem na konci zimy konečně sepsal všechny své velké cesty za poslední roky, byl jsem tomu opravdu rád. Už nemusím nic dohánět. Teď už si budu vše psát a zveřejnňovat během cest a nebudu se k tomu muset dodatečně vracet a zdržovat se tím. Konečně se budu moct věnovat taky něčemu jinému a ve volném čase přispívat články, které člověku přinesou snad užitečné informace nebo inspiraci. Nechci opět sklouznout do skluzu a měsíc sepisovat tohle dobrodružství. Chci tomuto blogu dát taky jiný rozměr. V Galicii jsem jakž takž stíhal být aktuální. Zde první den taky. Od včerejška v tom však najednou zase plavu a mám proto neskutečné výčitky.

Pokračuji po široké lesní cestě a záhy přicházím k přístřešku, který jsem si včera v mapě vyhlídl pro dnešní noc. Bohužel jsem se však v závěru večera začal loudat a až sem jsem dojít nestihl. Nevadí však, je to spíš taková houbovitá stříška u cesty, která by mi mnoho pohodlí a ochrany nepřinesla. O nic moc jsem nepřišel, jen o kilometry, o které jsem dnes mohl být dále.

Opouštím širokou lesní cestu a po úzké pěšině scházím zeleným jarním lesem stále níže. Blížím se městu, které na mne záhy mezi stromy tu a tam pokukuje. Už to není daleko. Co nevidět se jistě nasnídám. V mapě koukám, zda je někde cestou nějaká pekárna či kavárna, kde bych si dal čerstvé koláče a kafe, vypadá to však docela beznadějně. Co vidím, to je víc v centru a navíc je zde vesměs zavřeno. Nakonec si řeknu, že budu pokračovat městem směrem k Lidlu a když na něco narazím, zastavím se zde. Pokud ne, nakoupím si sladké v Lidlu, kam stejně musím pro zásoby a dám si kafe z automatu.

Opouštím les a ocitám se na okraji města Náchod. Obloha je bez mráčku a slunce oproti předchozím dnům neskutečně peče. Vystaven jeho hřejivým paprskům pokračuji městem, které místy působí docela opuštěně, po překročení železnice však lidí přibývá. Míjím rušný autobusák nedaleko nádraží a pak přicházím k první rušné silnici po několika dnech. Chvíli zde stojím, auta se prohání tam a zpět až mi konečně blikne zelená. Přebíhám na druhou stranu silnice, ale bohužel to nebyl jediný přechod, který mne v tomto městě čekal. Abych se dostal do Lidlu, musím přeběhnou ještě jednu rušnou cestu. Kavárnu ani pekárnu jsem bohužel cestou nenašel žádnou.

V Lidlu si kupuji nějaká jablka a sladkosti pro rychlou energii, tortily, salám a hromadu nejrůznějších koláčů, které hodlám snídat. Také si kupuji balenou bábovku na další den. Mám sice vločky, ale není nad to snídat sladké pečivo, které mne zaplácne, dodá spoustu energie po ránu, chutná mnohem lépe než vločky a navíc po jeho snězení nemusím řešit mití nádobí. Chci si také koupit dvě litrové lahve s vodou do předních síťovaných kapes na ramenních popruzích batohu a nějakou zásobu vody na vaření do zadní kapsy. Narážím zde však na stejný problém jako těsně před cestou. Vše se prodává jen ve velikosti 0,75 nebo 1,5 litrů. Před cestou jsem si k vůli tomu koupil dvě litrové kofoly, které jsem ještě ten večer musel vypít, nyní však nic takového dělat nehodlám. Nakonec beru balení šesti půllitrových vod s tím, že si je venku přeliju do svých lahví.

Mám nakoupeno, v automatu si dávám kávu a jdu hledat místo, kdy bych si sbalil nákup a konečně dal snídani, žádné posezení v okolí však nevidím, a tak si nakonec sedám na obrubník ve stínu za obchodem hned naproti Alzaboxům. Láduji se sladkými koláči s mákem a tvarohem, popíjím kafe a u toho přelévám vodu z půlitrových lahví do litrových. Zbývající dvě půllitrové lahve dávám do zadních kapes jako rezervu.

Jsem po jídle a mám sbaleno, stále se však necítím kdo ví jak fresh. Noc, kdy jsem téměř nespal, jde na mne cítit a tahle káva z automatu mi také moc nedala, proto se nakonec rozhodnu dát si ještě jednu kávu. S kelímkem v ruce pak teprve vyrážím na cestu. Překračuji opět rušnou silnici a podél té pokračuji, dokud nedorazím ke schodům strmě stoupajícím vzhůru. Ty mne přivedou do klidnější vesnicky vypadající části města. Pokračuji podél klidné silnice a zanedlouho přicházím k lavičce. Sedám si zde, abych v klidu dopil mé kafe a u toho se snažím opět naťukat pár řádek z předchozího dne, příliš času zde však ztrácet nechci, a tak co nevidět opět vyrážím na cestu.

Nějakou dobu pokračuji podél široké asfaltky, po které se prohánějí auta, za městem ji však opouštím a po úzké turistické stezce stoupám vzhůru lesem na okraj obce Babí. Tou opět pokračuji podél silnice. Slunce je stále na obloze bez mráčků, neskutečně peče a já od rána stále šlapu v kalhotech. Není mi dobře. Jsem unavený a je mi stále více těžko. Nakonec zastavuji, abych se posadil ve stínu autobusové zastávky a sundal si kalhoty. Je neskutečné, jak se mi po té uleví a jak dobře se najednou cítím. Najednou se mi jde mnohem lépe.

Za vsí cestu opět opouštím a pokračuji mezi lesy a kopci, kde příroda ustupuje obří stavbě nové dálnice. Naštěstí však stezka není uzavřena, a tak tudy můžu pokračovat dále bez toho, abych musel hledat alternativní cestu. Za to však mám jiný problém. Po dvou vypitých kávách mne dohání nutkavá potřeba vyprázdnit si střeva a široko daleko není kde. Snad jen vlézt dělníkům do jejich kadibudky. No nic, nezbývá než zatnou půlky, pokračovat dále a doufat, že než začně les, tak se poseru. Mám štěstí, protože než les začne, tak mě to nějakým způsobem přejde a já mohu v klidu pokračovat ve svém putování malebnou českou krajinou.

Cesta mne přivádí na okraj cvičiště pro psy, kde chvíli váhám, kudy pokračovat dále. Nějaká cesta vede dále rovně, další odbočuje mezi poli. Nakonec koukám do map, abych se zorientoval. Ano, ta mezi poli je správně. Odpočuji tedy a šlapu opět vystaven spalujícímu slunci, zatímco mne předhání bába na kole.

Opět rozcestí. Zatímco polní cesta vede rovně, přes louky odpočuje zarostlá hůře viditelná cesta kolem cvičiště míří k dalšímu lesu. Vydávám se tedy trávou, zatímco na cvičišti sedí nějaký stezkař s velkým batohem a odpočívá. Jen mu zamávám a zase pokračuji dále ve svém putování.

Nořím se do lesa mezi kopci a pomalu stoupám vzhůru. Cesta mne zakrátko přivede na holou vyvýšenou pláň a vede mne mezi loukami a poli. Na trávníku zde sedí nějaké ženy a překvapeně si mne prohlíží, jako bych byl první chodec, který se zde za celá desetiletí objevil. Mávám jim a zdravím je tichým pokývnutím hlavy a pokračuji dále po vyvýšené bezlesé planině vyvyšující se nad zvlněnou krajinou, kde se louky střídají s lesy a lesy se střídají s poli a lány vyřvaně žluté řepky. Celému výhledu pak dominují Krkonoše mlhavě vystupující z oparu na modré obloze v dáli. Fotím si co vidím a okamžitě začínám přemýšlet nad novým presetem přesně pro ten druh fotek, kdy jsou hory v dáli a nejdou příliš dobře vidět.

Cesta mne přivádí na okraj vesnice Pavlišov a během pár minut přicházím k hlavní silnici, po které kus pokračuji dále, dokud mi nedojde, že tudy jsem jít neměl. Otáčím se na patě a vracím se, dokud si nevšimnu červené šipky doprava. Odbočuji a během pár kroků přicházím k hospodě. Venku sedí nějací lidé a menu vypadá lákavě. Chvíli přemýšlím, že bych se zde posadil, na oběd je však brzo a já ještě nemám úplně hlad. Není to zase tak dlouho, co jsem snídal, a tak nakonec pokračuji dále. Rázem opouštím asfalt po a polní cestě pokračuji mezi okrajovými domky a zahradami, načež je opustím a pokračuji poli řepky a obylí malebně zvlněnou krajinou dále.

Opět se vracím na silnici, po které mírně stoupám stále výše v sevření polí. Nejednou se ocitám na vrcholku Signál, kde mne vítá dominantní rozhledna a nedaleko stojící bunkr Československého opevnění. Okamžitě mířím k rozhledně a stoupám vzhůru, abych se pokochal výhledem do malebné krajiny, kterou tu a tam jako kamínky roztroušené po louce zdobí naše malé šedé řopíky.

Scházím z rozhledny a vracím se na cestu, po které pokračuji ani ne půl kilometru dále. Pak cestu opouštím a po stezce sestupuji lesem stále níže směrem na Hronov, za kterým mne konečně čeká CHKO Broumovsko. Ještě než tam však dojdu zastavuji u lavičky, kde si dávám poměrně dlouho pauzu. Jednak si chci uvařit oběd a druhak dohnat zápis z předchozího dne. Je to jako nemoc, ale dokud s tím nebudu hotov, tak nevstanu. Chci to mít co nejaktuálnější a k ničemu se příliš nevracet a zatím se toho spolehlivě držím.

Jsem po jídle a konečně mám dopsáno, co vše jsem předchozího dne zažil. Půl nového dne je však za mnou, a tak je opět co dohánět. Teď však ne. S takovou bych se daleko nedostal. Zvedám se z lavičky a vracím na stezku, po které sestupuji dolů do města v údolí. Netrvá dlouho a jsem na jeho okraji. I zde mne stejně jako v Náchodě hned na úvod čeká přechod železnice, za kterou se mi otevírá město i Broumovsko.

Pokračuji městem a z rozhlasu se ozývá hlášení informující o cirkusu, který dorazil do města a zve lidi na úžasnou podívanou, je to však prezentováno tak důležitě a zároveň komicky, že se musím smát. Proč tohle vůbec někde hlásí městský rozhlas, říkám si a vyhřátými ulicemi města pokračuji dále.

Cesta mne přivádí do centra na náměstí Čs. Armády, odkud pokračuji podél hlavní silnice lemované kavárnami, restauracemi a malými obchůdky. Docela mne překvapí, když si všimnu, že i zde nabídce piv vévodí Radegast. Co si tak vybavuji, dříve to takto nebylo. To byla všude samá Plzeň, Budvar a Gambrinus, ale konečně lidi pochopili, jak má chutnat pořádné pivo. Že se mu tak daří a prosakuje daleko za hranice našeho regionu člověka hned příjemně zahřeje u srdíčka.

Cesta mne přivádí ke kostelu všech svatých, před kterým červeně značená stezka odbočuje doprava a začíná strmě stoupat vzhůru. Během pár chvil opouštím město a blížím se hřbitovu na okraji lesa, kterým pomalu stoupám vzhůru. Je neskutečné vedro, takže jsem rád, když mne les konečně obejme a já se ponořím do jeho stínu, kterým pokračuji dále až na dohled obce Zlíčko, kde lesy opět ustupují zvlněné krajině zelených luk. Rozhled na všechny strany je parádní a já můžu jen odhadovat, kudy vede stezka, kterou jsem si zvolil. Vzhledem k tomu, že je nadepsaná jako hřebenovka, je mi docela jasné, kam zhruba budu stoupat a kudy šlapat.

Ve Zlíčku se opět napojuji na asfaltku, po ktraré pokračuji do Sedmákovic. Je pěkný slunečný den a cestu si moc užívám. I když kolem sebe nemám žádné velehory, malebnost zdejší krajiny je doslova pohlazením po duši. Šlapu po silnici, která chvíli klesá, pak zase mírně stoupá a vede mne travnatým krajem luk a lesů stále výše směrem k polským hranicím. Nedaleko těch se objevují první bílé chaty a roubenky, mezi kterými stoupám stále výše. Tahle obec či osada se jmenuje Závrchy a moc se mi zde líbí. Život na takovém krásném klidném místě bych si uměl docela i představit.

Cesta se opět odklání od hranic a klesá lesy směrem do Machova a protože je cesta klidná a nemusím moc koukat pod nohy, studuji si legendu k českému turistickému značení a která barva co znamená. I když už jsem tohle četl nebo slyšel několikrát, opět jsem překvapen, jak moc jsem se v některých ohledech mílil. No aspoň jsem o něco chytřejší a nedomotám to, až to budu někomu vysvětlovat. Pokud to teda zase do té doby nezapomenu.

Konečně přicházím na okraj Machova, kterým pokračuji dále. Cesta vede po okraji hlavní silnice procházející touhle táhlou obcí, slunce je na obloze, neskutečně peče a nikde není žádný stín, takže je mi pořádné horko. Když míjím hospodu, pohrávám si s myšlenkou, že bych se zde mohl zastavit na pití a něco k snědku, ale hlad nemám a nechci se příliš zdržovat, abych se taky někam konečně posunul. Nakonec se kousnu a pokračuji dále. Další pokušení přichází, když stoupám vzhůru po silnici a míjím další příjemnou restauraci, kde mají v nabídce Kofolu. Najednou mám neskutečnou chuť na sklenici té chlazené čepované sladké tekutiny, ale i tomuto pokušení odolám a bez zbytečného zdržování pokračuji dále. Už za chvíli však zjišťuji, jakou jsem udělal chybu, protože najednou mám neskutečnou potřebu zajít si někam na velkou. Šlapu však po asfaltce, po které se tu a tam prožene auto či motorka a nemám kam z cesty sejít, a tak nezbývá, než opět pořádně sevřít půlky, modlit se, ať se nepokadím a šlapat dále.

Opouštím Machov a přicházím na parkoviště hned za obcí. Mám neskutečné štěstí, protože zde jsou hned dvě kadibudky. Jednu si okamžitě zabírám a ulevím si od toho utrpevní, které sebou dnes od rána táhnu. Čověku se hned šlape mnohem lépe.

Vydávám se na cestu a během pár chvil asfalt končí. Dále už pokračuji jen po široké cestě táhnoucí se lučnatým údolím podél strouhy Židovka. Krajina se na obou stranách svažuje a stoupá do zalesněných kopců, zatímco louky střídá malá vesniška Řešišný, kterou opět střídá zužující se louka, místo které za Hájovnou nastupuje jehličnatý les. Tím pokračuji dále až na rozcestí U Zabitého, kde na mne přichází první dilema této cesty. Pokračovat dále po červené a pak po zelené, mám to na Broumovské stěny jen něco přes tři kilometry. Střihnout to po zelené rovnou, jsou to kilometry dva. Vedle toho však existuje i žlutě značená stezka klikatící se labyrintem skal. Vypadá lákavě, ale je také nejdelší, našlapu na ni téměř šest kilometrů, nabízí nejvíce stoupání a hádám, že terén také nebude tak pohodlný, jako na této lesní cestě. Kudy se dát?

Sedám si na zem, zkoumám mapy a přemýšlím. Rád bych se dneska posunul co nejdál, ale také nechci přijít o nic z krás tohoto kraje. Nakonec se rozhoduji pro žlutou stezku, než se na ni však vydám, chci se rychle najíst. Proto vytahuji z batohu salám a tortily a dávám si rychlou energickou večeři, než začnu stoupat vzhůru do kopců. Po jídle si ještě zaběhnu k nedaleké strouze pro vodu a pak se vracím k rocestí. Z počátku to jde vzhůru docela strmě, když však vystoupám jen o kousek výše, svah se mírní a já po pohodlné lesní stezce podcházím pod svahem na dohled prvních skal. Jedna zákruta, druhá zákruta a pak opět strmě vzhůru na skalní útvar soví hrádek. Tady se mi to teprve začíná líbit.

Chvíli se zde zdržím, abych si udělal pár fotek, ale zas ne moc dlouho. Pár sekund na zastavení stačí. Po včerejšku nechci zahálet, a tak místo kvapně opouštím a rychlým tempem šlapu dále. Chvíli to vypadá, že mám skály za sebou a tohle bylo vše, co mne na téhle okružní cestě čekalo. Pokračuji řídkým lesem, pak přes mýtinu, která se opět přibližuje lesu. Hned z kraje mezi stromy vidím další tmavé skály. Míjím je a pokračuji dále, zatímco skal ve stínu lesa přibývá.

• 

• 

• 

• 

Najednou jsou skály všude kolem mne. Tvoří úzké chodby a průchody a stezka se jimi klikatí jako zmije. Místy mne čekají lávky z prken, jindy šlapu hlínou a jehličím a následně po kamenech a hladké skále. Průchody se rozšiřují a zase zužují. Tady se musím sehnout, tam zase můžu jít z příma. Chvíli se dotýkám obou stěn skal vedle mne, které se za chvíli opět rozšiřují a zase zužují. Tu doleva, tam doprava. Všude kolem jen šedé chladné stěny skal obrůstající mechem a krčící se ve stínu lesa. Je to opravdu nádherný labytint, který si moc užívám. Rychle klušu vpřed a zastavuji jen, abych si ho tu a tam vyfotil. Když mám možnost sejít se stezky na Junáckou vyhlídku, ze které se budu záhy stejnou cestou zase vracet, vůbec neváhám. Mířím rovnou tam a vůbec tomu nelituji. Výhled mne naprosto uchvátí a to natolik, že se zde docela zdržím. Kochám se výhledem do krajiny a pořizuji jeden snímek za druhým. Žádný se mi nezdá dost dobrý, a tak fotím spoustu dalších, abych pak večer mohl během w fotek nadávat, že zde zas mám jeden snímek třicetkrát. Klasika.

Opouštím vyhlídku a vracím se na žlutě značenou stezku. Skály rychle řídnou a ubývají, načež se opět ocitám na široké lesní cestě na rozcestí Pánův kříž. Je zde krásný altánek, kde by se mi určitě moc dobře spalo, ale já chci pokračovat dále a ještě nějaké kilometry dnes našlapat. Je sice večer, ale do tmy tak dvě hodiny ještě zbývají. Překračuji tedy cestu a pokračuji dále. I zde mám možnost pokračovat po zelené rovně až na rozcestí těsně pod Broumovskými stěnami. Já se však rozhodnu pro další žlutě značený okruh, který mne po téměř kilometru a půl přivede na rozcestí jen o 140 metrů dále. Cestou je však spousta pojmenovaných skalních útvarů jako Kočka, Želva, Veverka, Velbloud či Kačenka a spousta dalších, člověk však musí mít opravdu hodně fantasie, aby v těch kamenech daná zvířata viděl. Kde však člověk fantasií oplývat nemusí, to jsou vyhlídky, na které si z tohoto okruhu může zajít. Co si budeme, okolní krajina je opravdu nádherná.

Další pěkný okruh mám za sebou a přecházím na zelenou trasu, která mne vede pof Broumovské stěny. Zde se opět napojuji na žloutou a kolem Čertova sedla stoupám vzhůru mezi dalšími skalami. Stezka mne záhy přivede na další rozcestí, odkud se můžu vydat na vyhlídku koruna. Večer se blíží, jsem unavený a je to 625 metrů tam a 625 metrů zase zpátky. Moc se mi nechce, ale kdy jindy se sem zase vydám? Nakonec se otáčím a vydávám na tuhle jednosměrnou zacházku po ztrastiplné stezce plné skal a kamení. Cestou se přitom neustále rozhlížím, kam bych si schoval můj velký batoh, ať se s ním tak daleko zbytečně netahám, ale nikde nic příhodného nevidím a mám strach, že se zde někdo takto na večer nečekaně zjeví a mé opuštěné věci mu padnou do oka. Ne, nic se nikde schovávat nebude. Prostě se s tím potáhneš až na vyhlídku.

• 

• 

• 

• 

Po nějaké době mám možnost ze stezky obočit na další z bezejmenných vyhlídek. Nic neváhám a mířím tam. Výhled je nádherný a země krásně rovná. Je zde i spousta statných stromů, na které by se snad dala zavěsit hamaka a zvažuji, že bych zde i zůstal na noc. Prvně však chci obhlídnout ještě vyhlídku Koruna, k vůli které jsem na tuhle cestu sešel. Vracím se tedy na stezku a tou pokračuji, dokud nedorazím k opravdu úzké průrvě mezi skalami. Až tady si sundávám batoh a pokračuji zbývající metry bez něj. Zanedlouho jsem na vyhlídce s houpačkou. Není tak prostorná jako ta předchozí, aby se zde dalo strávit noc, ale výhled odsud je nádherný. Chvíli se zde opět zdržím a pak se vracím ke věcem.

Beru batoh a mezi skalami rychle mířím k vyhlídce, kde bylo tolik rovného místa a která mi tak padla do oka. Když zde však dorazím, řeknu si, že budu pokračovat dále. V mapě vidím nějaké skromné přístřešky a protože jsem v Chráněné krajinné oblasti, přijde mi lepší spát u nich, než ve volné přírodě. Nechci nikoho provokovat ani se dohadovat o tom, jestli jsem něco porušil.

• 

• 

• 

• 

Cesta dále mne vede hustou spletí lesa a skal, které jsou místy opravdu pozoruhodné. Tvary mnohých ladí oku, jiné naopak překvapí tím, co zde matka příroda dokázala vyčarovat. Jak však postupuji dále, světla v už tak temném lese rychle ubývá. Šeří se a terén začíná být místy docela nepříjemný. Jsou zde kameny, kořeny a místy velice bahnitá stezka po nedávných deštích. Únava mne rychle dohání, já však přesto pokračuji rychle dále.

Kolem čtvrt na devět přicházím na rozcestí, odkud se dá zahnout k vyhlídce kamenná brána. Je zde už docela tma a sedí zde nějací dva znavení chlapíci. Zdravím je a navzdory nastupující tmě a stále větší únavě opouštím můj směr a mířím na vyhlídku. Nelituji. Sotva se protáhnu úzkou chodbou mezi skalami, les se rozevírá, skály ustupují, světla přibývá a před sebou mám další div, který zde příroda vytvořila - bránu tvořenou skálou a kamením, která působí jako magický portál do jiného světa.

Projdu kamenným portálem a jako bych se v jiném světě skutečně ocitl. Les mizí a zemědělská krajina pode mnou je neskutečně rovná a až v dáli se opět zvedají kopce. Oblohu barví zapadající slunce a daleko předaleko je vidět Broumov, kam jsme jezdili, když jsem byl malý a kde bydlí naše prateta. Fotím to a posílám tátovi. Stále odsud však neodcházím. Moc se mi zde líbí, a tak zde postávám a kochám se výhledem do krajiny a na oblohu, kterou podbarvuje zapadající slunce. Ne, dnes už dále nepůjdu. Noc strávím tady.

Vracím se portálem do temnícího se okraje lesa a rozhlížím se, kde bych to dnes zalomil. Během dne jsem vymyslel lepší způsob, jak natahovat tarp tak, abych ho nepřivazoval přímo na lanka, která jsou k němu připevněna na pevno. Strašně špatně se rozvazují a řezat se mi je nechce. Než to převážou, abych to napnul nebo sundal a přivázal jinak, ztratím vždy spoustu času. Cestou mne však napadlo protáhnout oky po obou stranách jiný provaz, který se bude lépe převazovat a když to nepůjde, nebude mi ho líto přeříznout. Bude určitě mnohem praktičtější, a tak to chci dnes vyzkoušet.

Nakonec si vyhlédnu dva stromy v ideální vzdálenosti od sebe. Vybaluji svůj tarp a oky protahuji šňůru, kterou si kupuji na Graminu už roky a nosím všude s sebou. Vždy pro ni najdu nějaké využití a jsem za ni neskutečně rád. Tentokrát z ní dělám nové nosné lanko pro můj tarp a funguje skvěle. Přístřešek mám během pár minut hotový. Zbývá jen zavěsit hamaku a do té hodit nafukovačku, kterou se dnes rozhodnu neplnit vzduchem úplně. Přijde mi, že když ji nafouknu na sto procent, tak v hamace nedrží a pak vystřeluje z nohou. Napadá mne však, že když ji nafouknu třeba jen na osmdesát procent, bude v hamace mnohem měkčí, komfortnější a praktičtější. Zda tento experiment fungoval, to však uvidím až ráno.

Než si to zde připravím, nastává šero přecházející v temnotu. Veškeré jídlo hážu do jednoho vaku a jdu ho zavěsit na strom dále ode mne. Pak se vracím k věcem, čistím si zuby a pak se soukám do spacáku. Beru do ruky telefon, kde chci aspoň vyvolat fotky z dnešního dne, ale během pár minut usínám jako dudek.

37,5 km  1162m ↑   800m↓

Broumovsko - Den 2. →