Na stezce majáků - Den 8.

 28.4.2026

Jako každý jiný den jsem i dnes vzhůru opravdu brzy. To se ovšem nedá říct o mé milé, která si ráda pospí. Nakoupeno však nemáme, snídaně jsou až v osm a my ještě musíme vyřešit ten balíček Camino Picnic, který nám nabízeli ve zprávě a jehož objednávku neustále odkládají na dnešní ráno. Proto není kam spěchat. Musím ležet a čekat. Vzhledem k tomu, jak je venku krásně a že se to má dle předpovědi odpoledne zkazit se mi to však vůbec nelíbí. Raději bych vyšel už teď a krásné počasí si užil co nejdéle, ale na to jsme měli myslet dva dny zpátky, když jsme se rozhodli nenakoupit si jídlo na dva dny.

Jako každé ráno i nyní ležím, žeším administrativu kolem cesty, zjišťuji zajímavosti na dnešní etapě a u toho se snažím jakž takž dělat zápisky, ve kterých jsem hodně pozadu. Krátce před osmou Mišku budím a jdeme na snídani. Objednáváme si džus, kafe a míchaná vajíčka. Pak se ptám na ten Camino Picnic, ale pan číšník ani v kuchyni o ničem neví. Prý žádný takový speciální balíček nemají. Prostě si mám objednat nějaký sendvič z menu, který mi oni zabalí a to je vše. Vzhledem k tomu, že ve zprávě psali o Camino Picnic jako o balíčku, kde bude sendvič, plněná taštička, domácí koláč, ovoce a pití je tohle velké zklamání a vlastně i výsměch. Kdyby nám o tom napsali jendou tak budiž, ale oni nám tohle nabízeli opakovaně a až nyní se dozvídáme, že nic takového v nabídce nemají. Tohle kdybych věděl dva dny zpátky, nakoupíme si více jídla a dneska se zde vůbec nezdržuji.

Ke snídani dostávám vrabčí porci míchaných vajíček a nedostat k tomu navíc talířek sladkého pečiva, tak se snad ani nenajím. Pak si objednáváme sendivče z nabídky a jdeme na pokoj. Chtěl jsem vycházet nejpozději o půl deváté, ale 8:40 teprve platíme a blbne jim terminál. Když už jsme na pokoji, zdržuje ještě moja mladá. Zatímco já sedím oblečený se sbaleným batohem, ona je v koupelně a všude po pokoji má ještě rozvěšené věci. Ve čtvrt na deset už ji to začínám sbírat. Ona však vybíhá, že tohle všechno ona si bere na sebe a zbytek si sbalí sama. Jsem docela rád, když v půl desáté konečně vyrazíme na cestu. A přesto jsem naštvaný, že vyrážíme tak pozdě. Snídaně stála za prd, nabízený lunch packet jsme nedostali a místo toho máme tři bagety dohromady za dvěstěpade. Skoro tři hodiny pěkného počasí jsme tady ztratili úplně zbytečně.

Pokračujeme po cestě na okraj města, kde míjíme hřbitov. Dále šlapeme podél řeky, kde je podstatně méně vody než včera, ale kdybych si ráno nepřečetl, že se to dá údajně v ranních hodinách brodit, ani se na to asi nezaměřím.

Opouštíme les a pohledem mapujeme řeku i pláž. Opravdu je zde mnohem méně vody než včera. Zatímco koryto bylo v těchle místech plné, dnes jsou zde dva proudy, kde je vody nad kotníky. Pláž jsme včera naopak neviděli vůbec žádnou kolik zde bylo vody. To jsme sami včera koukali, že dle map by to mělo být průchozí, ale pro vysoké vlny až po okraj zelené pevniny to nebylo absolutně možné.

Opouštíme asfaltku a přecházíme na zelenou cestu, která nás vede mezi keříky, které známe už ze včerejška. Cesta je však naštěstí dost široká na to, aby nás tak nerozčilovaly. Stezka se příjemně vlní zelení. Chvíli stoupá, pak zase klesá. Modravou hladinu máme neustále po pravici a plují na ni lodě. Připadám si jako v nějaké herní strategii, protože přesně takto to vypadá při pohledu na lodě ve strategických hrách. Stejný je nejen jejich pohyb a proudění vody za nimi, ale i pohled, ze kterého se na ně odsud dívám. Opravdu, jako byc seděl u minitoru a na moře posílal rybářšké lodě. A to píšu jako někdo, komu mapy s mořem nikdy moc nešly a radši se držel vnitrozemních tažení.

Obloha je modrá a i když je vzduch příjemně chladný, slunce nás od rána opéká do červena. Nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo změnit počasí. Dnes bude stejně krásně, jako bylo včera, myslím si. Pokud nás bude po celý den ochlazovat tak příjemný vánek, tak to bude vlastně ještě lepší, protože to vedro včera odpoledne už bylo docela na hranici.

Pokračujeme po stezce táhnoucí se opět mezi nízkými pichlavými keři, které nás opět chytají za nohy. Není to však tak strašné, jako to bylo včera. Náhle stezka zahýbá doprava a prudce klesá dolů.

"Tohle nemám ráda," říká Miška

"Když je to tak strmé?" "Ne!" "Bojíš se, že zahučíš do oceánu."

"Jo, úplně."

Jako nedivím, se někdy jdou tyhle stezky z ničeho nic tak strmě dolů, že máme pocit že stačí jen uklouznout a už nás budou lovit rybáři. A zrovna tahle stezka jde dolů opravdu strmě. Co je nejhorší, před námi to bude ještě strmější, protože se pěšinka náhle láme a dále na ni nevidíme. Jako by tam náhle začínal sráz dolů.

"Neboj, tam jsou lodě," ukazuji na miniaturní lodičky v dáli.

"Však jsou daleko."

Přicházíme na okraj "srázu," za kterým se stezka láme a mizí. Svah jde dolů ještě strměji než doposud, ale sezka se zde naštěstí klikatí cyk cak mezi keři, a tak je mnohem schůdnější, než to vypadalo. I tak jsme docela rádi, když to máme za sebou a opět šlapeme stále rovně podél útesů pod námi.

Asi za hodinu nás stezka přivádí do míst, kde se valí malý potůček z vnitrozemí, který si razí korýtko přes jeden převis, odkud padá dolů ve dvou úzkých proudech. Snažíme se to vyfotit, ale není to úplně ono. Až když to přejdeme a opět stoupáme vzhůru, všímáme si, že za námi to vypadá mnohem lépe. Necháváme zde tedy batohy a vracíme se dolů. Opět si hledáme místa, odkud budeme mít ten nejlepší výhledy a děláme si fotky.

Po chvíli se opět zvedáme a vydáváme se na cestu dále. Úzká stezka nás zenedlou přivádí na okraj velké písčité pláže.

"A teď kudy?" ptá se Miška.

"Prostě po pláži až na druhou stranu," odpovídám, i když cesta vede spíše po okraji pláže. Je zde však jemný písek, takže si sundávám boty. Bez těch se mi půjde beztak lépe a dyžtak můžu brouzdat nohama v moři. Vyzouvá se i Miška, ale ta se drží od vody dále než já. Nedivím se, voda je překvapivě ledová, ale stejně v ní šlapu raději naž pískem. Jako musím říct, že pláž je to vážně dlouhá. Už v polovině se shodujeme, že přes tak dlouhou pláž jsme ještě nikdy nikde našli a to ani na Fisherovi.

Šlapeme pískem a já zastavuji a začínám tvořit umění, když do mokrého písku čmárám šipku, maják na kopci a loď kolébající se na vlnách. To se líbí hlavně mé paní, která se u toho zastavuje a snaží se to vyfotit. Já brouzdám mezi vodou a pískem dále a všímám střepů, které se zde povalují. To se mi vůbec nelíbí, ještě si někdo rozřízne nohu. Sbírám je tedy a doufám, že mne za to místní duchové přírody odmění krásným počasím až do konce treku. Ještě větším překvapením jsou však pro nás velké železné zuby trčící z písku. Prvně si myslíme, že to jsou nějaké zláštní kameny, ale až na místě nám dochází, že zde pod pískem leží vrak lodi ... nebo spíš to, co z něj zůstalo.

Než dojdeme na opačnou stranu pláže, uběhne tak půl hodiny. Zde si sedáme na okraj cesty, sundáváme batohy a opět nazouváme boty. I když je teprve půl jedenácté, dostávám docela hlad, ale obědvad se mi úplně nechce. Beru si tedy do ruky jednu z baget, které jsme si dneska ráno zakoupili, s tím, že z ní jen menší půlku ujím pro větší pocit sytosti. Jsem docela překvapen, když ji rozbalím a vidím, co jsme dostali. Bageta je rozříznutá, je v ní jedna vstva plátků sýra a jinak nic, dokonce ani máslo. Za ty prachy je to vyloženě výsměch. Po tom, co nám nabízeli za balíček ve zprávách, je to až k nasrání.

Protože je horko, vytahujeme krém proti slunci a mažeme se s ním. Ještě než vyjdem, všímám si však temných mračen, které se pomalu přiblužují z východu. Marně se rozhlížím, kde bych vyhodil sklo, které jsem posbíral na pláži, a tak ho balím do špinavých trenýrek a schovávám v zadní kapse batohu. Když po pár krocích narazím na popelnice, musím se jen smát, zase to vytahuji a sypu do koše. Odněkud ve vnitrozemí mezitím svižným tempem přichází nějaký chlapík. Je tak podobný mému kolegovi z práce postojem, oblečením i stylem chůze, že se neudržím a překvapeně zvolám "Kornel!" Ten to však není. Vzhledem k tomu, že jde na pláž, kde si udělá kolečko a šlape zase zpátky, to musí být místní, který jako každý v Galicii šlape bezcílně tam a zase zpátky. My mezitím stoupáme po úzké stezce soupající vzhůru po zelených útesech majících až neskutečně skotský vibe.

Je až neuvěřitelné, jak rychle se dnes mění počasí. Zatímco ještě před chvílí bylo horko, nebe bez mráčků a my se stříkali proti slunci, najednou je zataženo, chladno a začíná foukat studený vítr. Stezka nás mezitím přivádí na okraj útesů, kde doslova šlapeme mezi skalami. Doufám, že nezačne foukat více ani pršet, protože zrovna tady by to bylo hodně nepříjemné. Stezka je už tak tenká a nestabilní a v jeden moment se pode mnou její kraj dokonce lehce utrhne. Musíme se fakt tísnit na druhém okraji, ale jde o stezku širkou tak na chodidlo a půl, takže zde toho prostoru pro manévrování moc není. Po pravici přitom máme docela strmý sráz plný skalek a kemnení, který končí v oceánu plném menších útesů. Jinak to zde však vypadá naprosto úžasně.

Asi za dvacet minut z úzké stezky přecházíme na širokou cestu vedoucí nás lučinami, kde se cítíme o poznání bezpečněji. Cesta mírně stoupá vzhůru a zanedlouho ji opět opouštíme, abychom pokračovali po další úzké stezce vedoucí nás po obvodu útesů, Zde to však není tak nebezpečné, jako na předchozím úseku. Je to spíš taková místní klasika.

Pokračujeme dookola pahorku padajícího do vody a u toho si všímáme, kolik zde roste rostlin, které jsme během cesty ještě neviděli. Miška se klasicky pokouší některé z nich fotit. Jak pokračujeme vpřed, otevírá se nám pohled na další zátoku s pláží, kam zrovna schází zástup lidí. Co je tohle za skupinový zájezd? To přijeli autobusem?

I když před sebou máme pláž se zátokou, tentokrát k ní nescházíme, jak na tomto treku bývá zvykem. Naopak. Stezka začíná stoupat a vede nás dále do vnitrozemí, kde přecházíme na asfaltovou silnici. Ta nás vede podél lučin, kde hojně rostou lány neznámých žlutých kytek podobných pampeliškám. Po asi dalších pěti minutách asfalt opouštíme a přecházíme na další širokou cestu zarůstající nízkou trávou, která nás vede nad pláží na protejší straně. Ten autobus co předtím v řadě kráčel dolů sedí na zemi a hrbí se. To tam dělají jógu nebo nějaký pozdrav slunci? Stále nechápeme, co je tohle za lidi.

Když dojdeme na konec útesu, ptá se Miška, jestli nás tady odsud čeká ten dlouhý výstup. Odpovídám ji, že ano. To ovšem znamená jediné - pauzu na oběd. Sedáme si tak do kráteru a pozorujíce skupinu pod námi baštíme suché bagety s plátkem sýru. Já mám ještě bagety s chorizem, ale i toh zde dali jen jednu vrsvtvu bez másla. Ještě že máme ještě nějaké sušenky, jinak by to dnes byl hodně bídný den.

Zatímco se objedváme, prochází kolem starý pár, který jsme potkali už včera ráno krátce po snídani a který vedle nás večeřel dva dny zpátky. S úsměvem je zdravíme, oni zde však nezastavují a začínají šlapat vzhůru. Skupina pod námi mezitím mizí v jeskyni, o které jsme ani nevěděli, že tady je. Nakonec i my se zvedáme a mizíme. Ne však v jeskyni, ale v kopci nad námi.

Z počítku stoupáme vzhůru strmě, ale během chvíle svah přechází v mírnou stezku docela hřebenového charakteru. Před sebou vidíme vrchol s vysílačem, o kterém Miška doufala, že je to poslední stoupání tohoto dne, ale zklamu ji. My musíme ještě jednou k moři a až po té nás čeká závěrečný výstup. Cesta mezitím mírně klesá a pak zase stoupá. Jak se blížíme vysílači, dělá se opravdu ošklivo. Obloha je zatažená a temná a lehce mrholí. Závěrečný vrchol před námi se ztrácí v lehkém mlžném oparu. Nebudu lhát když napíšu, že mne to neskutečně vytáčí, ale Miška mne uklidňuje, že se to určitě ještě roztrhá. Já o tom však úplně přesvědčený nejsem. Taková škoda přitom. Pohled na závěrečný maják za kterým už není nic než moře bude zeshora určitě náderný. Snad se do té doby než tam dorazíme neztratí v mlze úplně.

Cesta od vysílače nás vede lesem, zatímco mrholení sílí. Zde se pod stromy choulí postarší německý pár, který svačí a my je tak opět předbíháme. Následně už šlapeme k pláži, nad kterou můžeme vidět okrajovou část Fisterry. Opět si tak pohráváme s myšlenkou, že to dnes předčasně ukončíme a dokončíme to zítra za pěkného počasí. Zvládnout by se to dalo, ale nakonec si řekneme, že to dojdeme až do konce dneska a zítra s tím už nebudeme ztrácet čas. Ona ta předpověď na zítřejší ráno stejně nevypadá o moc lépe, dnes jsme příchod nahlásili až mezi šestou a osmou večerní a navíc nás zítra čeká dlouhá cesta do Coruny, odkud nám to pozítří večer letí domů.

Scházíme k pláži, na okraji které nás vítá velká cedule informující nás o nebezpečí a zákazu plavání. Když vidíme jak velké vlny zde jsou, vůbec se tomu nedivíme. Tohle člověka stáhne jak nic. Pokračujeme podél pláže na druhou stranu, kde cičí nějaký černoch s upřeným pohledem na moře. Míjíme sekáče trávy a přicházíme k dalšímu posezení. Protože už nás od baothu bolí ramena, sedáme si zde a dáváme odpočinout ramenů, nohám i zádům. Mezitím nás se smíchem předbíhá nám už známá dvojice a vesele dodává "Last kilometres." Čekáme, až nám zmizí z dohledu, ať s nimi hned zase nesetkáme. Najednou však odněkud přichází doslova zájezd. Rychle se zvedáme a šlapeme do toho, ať se toho davu co nejrycheji zbavíme.

Šlapeme po okraji Fisterry, ale dav nám stále dýchá na paty. Doufáme, že se ho co nejdříve zbavíme, ale docela se za námi drží. Až když začneme stoupat, rozestup mezi námi se zvětšuje, až se nám v lese ztrácí z dohledu. My šlapeme po další pohodlné cestě s výhledem na moře i pevninu za námi. Musím močit, a tak se jen otočím a vykonám co potřebuji. Miška musí taky, ale nejde, protože sem za chvíli prý přijdou ti lidé. I když je slyšíme, nikde je nevidíme.

Najednou začíná cesta strmě stoupat do svahu. Šlapeme ted vzhůru, funíme a najednou před námi z boku po úplně jiné cestě vystupuje celý ten zájezd. "Já k vůli nim nejdu močit a oni si to vezmou zkratkou," brblá Miška. Už jsme však na dohled závěrečnéo majáku, a tak to snášíme dobře. Předbíháme celý zájezd a jedna babka se nás ptá, jestli jdeme Camino. Odpovídám že jo, vůbec mne v první moment nenapadne, že myslí Camino do Santiaga. Ona zase na druhou stranu neví, že zde je i jiné Camino a přeje nám dobrou cestu.

Stoupáme poslední výškové metry a pak je to po asfaltce už jen dolů. Cesta nás přivádí na parkoviště, kde postávají nějaké obytné vozy. Procházíme kolem a stoupáme na skalky, za kterými už vidíme pohodovou stezku k majáku. Tady se z plna rozmáchnu, zatočím klackem, který jsem si našel na začátku treku a pnou silou ho zahazuji. Doufám, že doletí až do vod, ale zasekne se o skálu. No dolů k němu nepolezu.

"To jako už tady?" ptá se Miška, se kteoru jsme si řekli, že je zahodíme až na konci treku.

"Jo, proč ne? Tam stejně bude beztak plno lidí."

"Máš pravdu," odpovídá a klacek jen tak ledabylo zahodí stejným směrem. No, moc se chlapec neproletěl.

Scházíme dolů a pokračujeme k majáku. Míjíme krámek se suvenýry, míjíme veřejné záchody, kavárnu i maják. Za majákem už není nic než útesy padající do oceánu. Právě o tomle místě se po staletí tradovalo, že zde končí svět. Tak o tomto místě uvažovali už staří Římané a bylo tak nazýváno ještě ve středověku. Právě zde končily cesty mnohých poutníků, končí zde prodloužená část svatojakubské stezky a také naše pouť. Před námi není nic než voda. Přemýšlíme, jak daleko až chceme jít, ale nechce se nám to šlapat s batohy někam hodně dolů a pak s nimi zase nahoru. A taky se nám zde nechce nechávat batohy, když je zde tolik lidí.

Sedíme zde na kamenech a koukáme do dálky. Pak se zvedáme a míříme do kavárny. Cestou však zastavujeme u skály, na které visí nejrůznější pamětní desky. Jedna je dokonce věnována Jiřímu z Poděbrad a vévodí ji český státní znak. Fotím si ji a pokračujeme do baru na kafe. Miška si dává latte machiato a colu, já kapucino a veliké cornetu. Jen nás tedy zdrží bába, která nás předběhne až po té, co si objednáme, objedná si dvě káv, které dostane přednostně a pak ještě počítá drobné, a tak tu stojíme jak dva blbci a čekáme, až dostaneme co jsme si objednali, abychom si s tím mohli sednout venku.

Po kávě ještě míříme k suvenýrům, kde snad budou mít plyšového Traskiho a magnetku šipky, které si Miška čtvrtého dne nekoupila, když měla příležitost, s tím, že to jistě budou mít i na konci treku. Bohužel zde však nic takového nemají, a tak nakonec odchází pouze s magnetkou majáku, u kterého stojíme. Odsud pokračujeme dále směrem na Fisterru. Na okraji města jsme asi za půl hodiny, my však musíme prokličkovat na opačnou stranu do Memorias de Sophia, kde jsme si pro dnešní noc rezervovali pokoj.

Přicházíme před dům a zvoníme. Dveře se otevírají a my vcházíme do dvěří. Po schodech schází bělovlasý děda, který nás vyzývá, abychom se usadili. Okamžitě na stůl pokládá bábovku a nabízí nám čaj. Ze slušnosti ho přijímáme. Pak si fotí naše občanky seznamuje nás s celým městem. Na mapě nám ukazuje, kde jsou odbré restaurace, kde jsou obchody, kde je krásná pláž a kde je noapk pláž nebezpečná. Popisuje nám cestu k majáku i celé široké okolí města. Když si asi po dvaceti minutá všimne, že bábovka na stole stále stojí netknutá, okamžitě reaguje slovy "Vy jste si ještě nedali?" a už nám podává po jendom kousku na talířku. Bábovka je výborná a pán je neskutečně pohositnný a přátelský. Jsme z něho unešeni.

Když nás seznámí s městem a my zaplatíme, ukazuje mi, jak funguje vstupní heslo do jeho domu. Pak se vracíme ke stolu a on nám začíná vykládat historii jeho rodiny, která v Galicii žila několik generací zpět. Jeho babička se odsud přestěhovala do Brazílie, kde se narodil i on. Jeho žena se však vydala na Camino a po té mu psala, že se sem musí s celou rodinou přestěhovat. Prý ji měl za blázna, ale nakonec se sem s rodinou vydali a on si uvědomil, že už jeho babička říkala, že je propojení předků s krajinou přivede zpět. Po té převedl svou firmu z Brazílie sem a od té doby zde žije. Dědovi je 83 let, jeho firmu řídí hlavně jeho syn a on ji řídí odsud a vedle toho vybudoval tento dům, kde srdečně vítá všechny hosty. Jeho babička se jmenovala Sofie a on věří, že právě její duch ho přivedl zpátky do země jeho předků. Proto se dům jmenuje "Sofiina vzpomínka." Strašně zajímavý příběh, ale jsme rádi, když už nás pán přivede k našemu pokoji.

Dáváme si sprchu a pak míříme do prádelny, která je jen o jednu ulici nad námi. Dáváme prádlo do pračky a jdeme si nakoupit. Pak se vracíme, přehazujeme to do sušičky a googlíme, kde si dnes zajdeme na večeři. Nakonec to vyhraje pizzerka, která patří do stejného místního řetězce, jako ta v Muxíi, kde jsem měl tu přehnaně sladkou pizzu, kde cibulová marmeláda totálně přebila původí chuť Gorgonzoly. Oba si dnes dáváme Biancu a shodujeme se, že zde dělají mnohem lepší Pizzu než v Muxíi. I Pizzerka patří pod stejného majitele, tamní pizzař byl totální babrak, který pizzu přejebal vším, co na ní patří. Tady jsou přísady perfektně vyvážené.

Po večeři se s nacpanými břichy vracíme na pokoj, kde už jen padneme do postele a záhy usínáme.

26km 811m ↑ 824m↓

Cesta domů →